Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z obrazu - 3. kapitola

30.12.2012 (13:00) • x0kubicmar0x, werca13 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1293×

Dívka z obrazu 3. kapitola

Edward:

Mobil jsem zasunul zpátky do zadní kapsy kalhot a otočil se k mé druhé rodině.

„No, vypadá to tak, že se zase na nějakou dobu vzdálím,“ promluvil jsem a vyšel k mému dočasnému pokoji.

„Edíku,“ zapištěla Tanya z druhého patra. Protočil jsem oči a šel klidně dál. Bát jsem se začal, až nasadila nejrychlejší tempo, kterého byla schopná, a zamířila přímo ke mně. Ani jsem se nestihl otočit a rozběhnout se, když mě její bledé ruce objaly a nevím, čím to bylo, ale nechtěly pustit. „Nesmíš mě opustit,“ zapištěla znova a její stisk zesílil. Au…

„Tanyo? Možná ti to ještě nedošlo, ale já mám svou rodinu někde kapánek jinde,“ snažil jsem se jí zbavit a nenápadně začal odlepovat prst po prstu z mé košile.

„Miláčku, přineseš Edwardovi něco na cestu? Přeci jenom tady nemá oblečení a nechceme, aby…“ začala Carmen, ale přerušilo jí Tanyino radostné výsknutí. No jo… to je tak, když někomu necháte svůj starý svršek. Opět jsem se neubránil protočení panenek.

„Promiň, příště ji budeme mírnit,“ poplácal mě Eleazer po rameni a šel mi pro novou košili a kalhoty.

Než se Eleazer vrátil, podařilo se mi Tanyu ze sebe dostat. Ach bože, jak mi lezla na nervy. Proč prostě nemůže pochopit, že ji nemiluju a nikdy milovat nebudu? V tomto případě by mi už asi nic nepomohlo. Možná… Kéž by tady se mnou mohla být Bella. Povzdychl jsem si a dopnul si poslední knoflík na pruhované košili. Přehodil jsem si přes sebe koženou bundu a nechal dveře pokoje zaklapnout.

„Pozdravuj,“ řekla Carmen, když jsem si to vyšlapoval příjezdovou cestou. Přišel jsem pěšky, tak budu muset pěšky i odejít.

„Jasně,“ odpověděl jsem, aby se neřeklo, a dál šlapal.

„Počkej,“ zakřičela zničehonic Jane. Zaraženě jsem se otočil a počkal, až ke mně docupitá. „Tohle prosím předej Arovi,“ šeptala a podávala mi bílou obálky. „Opovaž se to otevřít. Aro by asi nebyl rád, kdybys jen tušil…“ Odmlčela se a pak dodala: „Je to naše záležitost. Snad se brzy uvidíme.“ Otočila se a odešla do objetí Demetriho. Já taky na nic nečekal. Obálku jsem strčil do kapsy, pojistil ji zipem a vyšel.

Zastavil jsem se až u přepážky místního letiště. Koupil jsem si letenku do New Yorku a hned si nechal zabukovat letenku z New Yorku do Říma. Zaplatil jsem černou kreditní kartou. Když ji prodavačka uviděla, pomyslela si, jaký jsem boháč. Mno, ne že bych se s tím chlubil, ale jo… byl jsem prostě v balíku. Kam se na nás hrabe ekonomická krize, když se naše účty provětrají jen za doprovodu Alice, která rozhodně nešetří. Obleky od Armaniho, šaty od Diora, sem tam nějaký Louis Vuitton…

Bez nějakého většího komentáře mi slečna kartu vrátila zpátky a podávala mi i letenky a plánky letiště. S „děkuji“ a „na shledanou“ jsem se otočil a odešel. Letělo mi to za hodinu, ale i tak jsem se vydal k odbavování. Zavazadla jsem neměl, takže to jsem přeskočil a přešel k odbavování číslo dvě. Na sobě jsem neměl nic, co by dělalo nějaký větší problém. Takže jsem prostě prošel skenerem. Samozřejmě bez hluku. Starší paní u jezdícího pásu se na mě usmála a řekla, kam mám jít.

Šel jsem pomalu, ale nijak jsem se neloudal. Letadlo jsem stihl s dostatečnou rezervou. Usadil jsem se do pohodlného sedadla první třídy a nechal myšlenky rozutíkat se směry, kterými chtěly.

Po čas celého letu jsem vůbec nevnímal, co se kolem mě děje. V New Yorku jsem jenom přesedl a dál přemýšlel. Pořádně ani nevím nad čím. Snažil jsem se nevnímat i své myšlenky. Možná párkrát jsem se přistihl při přemýšlení nad Bellou. Ale jinak mě nic nezajímalo. Letušky se snažily upoutat mou pozornost, ale měly smůlu. Dělal jsem, že spím.

Do Říma jsem se dostal v podvečer dalšího dne. Vystoupil jsem z letadla a razil si to k východu. Před halou v dlouhé koloně stálo několik taxíků. Nasedl jsem do nejbližšího a zavřel dveře.

„Dobrý večer, kam to bude?“ ptal se taxikář, když vyjel ze svého stání.

„Volterra.“

„Ale to je daleko,“ zhrozil se a já viděl jeho nohu přibližovat se k brzdovému pedálu.

„Jeď. Zaplatím ti klidně víc. Zaplatím ti tolik, kolik si naúčtuješ. Jen jeď.“

„Já nevím…“

„Zaplatím ti hotel. Potom ráno za světla můžeš vyrazit,“ nabídl jsem. Nakousnutý byl už jenom tím, že jsem mu slíbil, že mu zaplatím, kolik bude chtít. Takže když jsem pokračoval s hotelem, věděl jsem, že neodolá a odveze mě tam, kam budu chtít. Peníze dokážou hezky s lidmi manipulovat. Samolibě jsem se usmál a čekal na jeho hlasitý souhlas, na který jsem dlouho čekat nemusel.

„Tak dobrá. Udělejte si pohodlí, čeká nás dlouhá cesta,“ prohlásil taxikář a nasměroval kocábku na dálnici.

Čtyřhodinová cesta pro mě uběhla velice rychle. Myšlenkami jsem byl pořád mimo.

„Vyberte si hotel,“ vyzval jsem řidiče před Volterrou.

Zastavil tedy u prvního, který našel. Ceny tady nebyly moc předražené, takže jsem mu zaplatil i snídani. Jemu jsem ještě zaplatil za cestu. Vysvětlil jsem mu, že eura nemám, ale to mu vůbec nevadilo. Nadšeně si ode mě přebral balíček dolarů a s přáním hezkého pobytu se odešel ubytovat.

No, a já se vydal úzkými uličkami k hradu. Byla tma, takže jsem to vzal upíří rychlostí. Čím blíž mému cíli jsem byl, tím víc se mi nechtělo pokračovat. Tady začala všechna má lítost, že jsem pro Bellu neudělal všechno. Tady jsem ji definitivně ztratil.

U brány už stála má rodina a vyhlížela mě. Pomalu jsem přešel náměstí osvětlené měsíčním svitem, obešel kašnu s fontánou a šel se s nimi přivítat. První jsem objal Esmé. Pevně mě držela a šeptala mi vítací a povzbuzující slova. Moc dobře věděla, co pro mě znamená vrátit se na místo, kde jsem přišel o mou největší naději. S Carlislem jsem se objal jako otec se ztraceným synem. Řekl, že mě rád vidí, a poplácal mě po zádech. Rosalie a Alice se na mě taky vrhly. Objaly mě každá z jedné strany a hladily mě po zádech. Jindy vysmátý Emmett najednou neměl co říct. Pomalu k nám přišel a do náruče si převzal Rosalie. Věnoval mi významný pohled a vyšel k hlavním dveřím. Jasper mě nepovzbuzoval jen svou mocí, ale i myšlenkami. Alici si taktéž převzal do náruče a následoval Emmetta s Rose. Podíval jsem se na Carlislea a Esmé. Ti se usmáli. Postavili se každý na jednu mou stranu a čekali, až budu připravený.

Nemuseli čekat nijak moc dlouho. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Sám pro sebe jsem se usmál, protože se mi v hlavě rýsovala nová myšlenka. Divil jsem se, jak jsem na to mohl přijít až po sto letech. Proč mě to sakra nenapadlo už dřív? Možná proto, že jsem tolik věřil, že ji najdu. Bella je tedy na onom světě a já jsem pořád tady. Takže mi nezbývá nic jiného, než jít za ní. Hned, jak se uvidím s Arem, požádám ho o pravou smrt. Možná mi tahle cesta bude i k něčemu dobrá. Konečně ji uvidím.

 Zasněně jsem si povzdychl a vykročil do mohutných dveří s mými druhými rodiči po boku. Šel jsem rovnou do Arovy kanceláře. Věděl jsem, že čím dřív ho o to požádám, tím lépe to všechno dopadne. Ale Esmé s Carlislem se mnou jít nemůžou. Esmé by to zlomilo a Carlislea možná taky. Zastavil jsem se a otočil se na ně.

„Půjdu pozdravit Ara. Jenom mu řeknu, že už jsem dorazil, ať potom nemáte problémy.“

„Jsi si jistý, synu?“ ptal se starostlivě Carlisle.

„Ale jistě. Hned za vámi přijdu.“ Objal jsem jak svou matku, tak i otce a šel vstříc osudu.

Tak co myslíte? Zabije Aro v příští kapitole Edwarda? 
Moc vás prosím o komentáře... :) 
Jinak přeji hodně zdraví a pohody do nového roku 2013 a také spoustu nápadů. :)

Autor: x0kubicmar0x (Shrnutí povídek), werca13, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z obrazu - 3. kapitola: