Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila - 14. kapitola

04.03.2011 (13:30) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1352×

  Dívka, která (ne)přežila

14. kapitola

Vyjeveně jsem se dívala do jejich chladných tváří. Nedokázala jsem přesně popsat své pocity, protože tahle rána byla nečekaná. Pusu otevřenou dokořán jsem měla určitě dost dlouhou dobu. Pochopila jsem, co vyvádím, až když se vedle mě Erik plácl do obličeje a z ničeho nic se rozběhl ke skále.

Těsně před tím manévrem jsem se modlila, aby se nesložil k zemi. Už jsem skoro vykřikla, ať to nedělá, ať se vrátí, ale bylo by to zbytečné. Ve vteřině se objevil u Angely a objímal ji. Já stála jako zařezaná na místě a nepustila Sebastianovu paži. Seb se k ničemu neměl, ani nezasténal bolestí při každém štípnutí. Stál na místě stejně jako já a vyděšeně sledoval situaci, která se odehrávala před námi.

Vypadalo to jako z nějakého romantického filmu. Ztratila se, našel ji a teď mohou být konečně spolu, šťastní. Jenže tohle nebyl výplod fantazie režiséra, ani krásný a dechberoucí příběh dvou lidí, tohle byla skutečnost, která byla k nepochopení. Někdo by to nazval jako špatný vtip, ale já se v té situaci nacházela. A že by to byl pouhý vtip? Bohužel ne.

Chtěla jsem se přemluvit a odpíchnout od země. Běžet za ním a vší silou ho od ní odlepit, odtáhnout a utíkat pryč. Nešlo to. A já si zase nadávala do blbů a idiotů.

Angela se mezi tím, co jí Erik vehemetně a láskyplně objímal, nehla ani o píď. Jako kdyby si ani nevšimla, že se na ni její přítel, celý šťastný, lepí. Tvářila se posměšně, až mi to bylo nepříjemné. Skončila úplně stejně jako Jessica. Jenže jak?

„Žiješ, žiješ, jsi celá...,“ opakoval stále dokola Erik a vůbec si nevšímal, jak se ona tváří.

„Eriku, vrať se k nám,“ nabádal ho Sebastian, který se tak trochu vzpamatoval a zorientoval. Erik neposlouchal. Nevnímal nic, snad jen Angelu, která nad ním spíš opovrhovala.

Za tu krátkou chvíli, co jsem ji spatřila, jsem si stačila všimnout, jak moc se změnila. Vyzařovala z ní krása, nadpozemská krása, která by předčila kdejakou modelku. Ale byla chladná. A ty oči... Brr!

Nebyla to ona, moje stará a dobrá kamarádka.

„Jsi tady, se mnou...,“ zaslechla jsem, jak si Erik pořád něco brblá pro sebe. Byl tak rád, že ji konečně vidí, ale zatím netušil, s kým má tu čest. Nikdo z nás to netušil.

Pak už to Angela nevydržela a silou od sebe Erika odtrhla. On takovou reakci nečekal. Vyděšeně vyjekl, až se zase skoro zakuckal. Vypadal, jako by nemohl popadnout dech. Zlověstně se na něho usmála a dál držela ho nad zemí.

„Taky tě ráda vidím,“ odpověděla a mé tělo osyspala husí kůže. Nezvyk její chladné tváře, nezvyk jejího ostrého hlasu, nezvyk těch žhnoucích očí...

„Co-co... Pusť,“ snažil se Erik přesvědčit svou milovanou, aby povolila stisk a umožnila mu se postavit na nohy. Nevypadala, že by mu chtěla vyhovět. Udělala přesný opak. Stisk zesílil.

„Promiň mi to,“ odsekla a odhodila ho na protější balvan. Takovou rychlost jsem snad ještě neviděla. A ta síla. Bože, co se tu děje?!

Erik se sesunul k zemi a upadl do bezvědomí. Já se Sebem jsme to sledovali. Všechno jsme viděli, do posledního detailu a nemohli uvěřit svým očím. A hlavně, nemohli jsme s tím nic udělat.

„Bello, nemůžeme tu zůstat,“ šeptl mi Seb vyděšeným hlasem. Věděla jsem, že takhle to být nemá, že tu něco nehrálo a že nám nejspíš už doopravdy jde o kejhák, ale co jsme mohli proti nim udělat? Síla, rychlost...

Sebastian se chtěl rozběhnout k Erikovi, ale já ho zadžela. Pokud nechce být na seznamu číslo dvě, musí vyjednávat. Poslechl a vrátil se na své obyvklé místo po mém boku. Nevěděli jsme, co říct, proto jsme oba dva zůstali úplně zticha.

Angela si naší přítomnosti ani nevšimla a rozešla se k bezvládnému tělu svého, teď už bývalého, přítele Erika. Klekla si a horní část jeho těla přesunula na svůj klín. Netpělivě jsem sledovala, co se chystá udělat, ale to co následovalo, by mě v životě nenapadlo. Sklonila se k jeho krku a zakousla se. Já i Seb jsme vytřeštili oči a popadla nás panika. Tohle je moc... Tohle nemůže být pravda!

„Be-Bello, musíme pryč,“ zasténal. Nečekal na mou odpověď. Prudce zatáhl a utíkal. Můj výhled se docela změnil. Žádná krvelačná stvoření, jen lesy, keře, spousta větví. Míhalo se to kolem mě a jen tak tak jsem to vnímala.

„Utíkej!“ křikl Sebastian a já se probrala z tranzu. Přinutila jsem své nohy, aby přidaly na rychlosti. V tom shonu jsem se stihla otočit a prozkoumat, jak to vypadá za námi. Pusto. Nikdo nás nesledoval.

Pomalu jsem se otáčela zpět. Ve chvíli jsem ucítila palčivou bolest na hlavě. Narazila jsem, silně. Zvedla jsem oči a uviděla jednoho z těch chlápků. Kruci, jak se sem dostali?

Chytl mou bundu za límec a prudce mě otočil na druhou stranu. Dívala jsem se, jak si jeho komplic pochutnává na Sebastianovi, mém Sebastianovi.

„Ne!“ protestovala jsem. Křičela jsem tak dlouho, dokud mě neumlčeli.

 ***

Zima nikdy nebyla má dobrá kamarádka. Ale i přesto moc dobře věděla, jak se mi dostat pod kůži. Právě ona mě donutila otevřít oči. Donutila mě, abych si to vše mohla prožít znovu.

Klepala jsem se jako osika a nevypadalo, že by se to mohlo změnit. Pomocí rukou jsem se vyškrábala do sedu a mohla se rozkoukat.

No jasně. Pohodili mě do tý hnusný jeskyně jako nějakej hadr. Chápala jsem to. Chápala jsem jejich chování. To, jak jednají s nevinnými lidmi jsem si stačila všimnout.

Opírala jsem se o studenou stěnu a to ani nemluvím o té zemi. Hůř mi snad v životě ještě nebylo. Marně jsem se snažila si z obličeje setřít špínu a slzy. Všechno bylo marné.

Nezůstalo mi nic a nikdo. O všechno jsem přišla. Vyhlídky na blízkou budoucnost nejsou vůbec uspokojivé, alespoň pro mě ne. Jenže pořád mi nedocházelo, čím jsem si to všechno zasloužila. Proč já...

„Konečně vzhůru,“ uslyšela jsem vtíravý a kupodivu známý hlas.

„Jdi s tím do háje,“ odpověděla jsem a dívala se úplně jiným směrem. Nestálo mi to za to, podívat se do očí zrádci.

„Ale no tak, Bellinko. Musíš spolupracovat,“ pokračoval a stále se přibližoval.

„Já nemusím nic,“ odsekla jsem a v duchu ho proklínala. Přála mu peklo.

„Nic se ti pak nestane,“ přiklekl si ke mně.

„Je mi to fuk, jdi se s tím bodnout.“

„Jsi děsně tvrdohlavá,“ posměšně se zasmál.

„A ty jsi děsněj kretén!“

„Buď hodná holka, nebo tě obstarám šéfovi k večeři,“ zvážněl.

Poprvé jsem se na něho podívala s výsměchem v očích.

„Takže proto ty noční procházky? Proto jsi přesně věděl, co to bylo za krev? Nastražils to? Povedenej vtip. Věděl si, že já bych do lesa znova nešla, že? Přesto jsi rozhodl za všechny... Jsi hajzl. Využíval si nás. Ty jsi chodil přímo přes mrtvoly! Bavil ses? Co ti slíbili za to, až je nakrmíš?“ chrlila jsem to ze sebe.

Všechnu tu zlost, bolest, utrpení. Věděla jsem, že ví, kam tím mířím, ale já to ze sebe potřebala dostat. Kdybych měla víc síly, vyškrábala bych mu oči.

Stál bez pohnutí. Až pak spojil dlaně a párkrát tleskl. Pokrytec!

„Jsi všímavá, jen škoda, že ti to nedošlo dřív. Jo, bavil jsem se. A abys věděla, dostanu dost velkou odměnu. Nakrmím je a za pár dní budu mít tu čest se krmit sám. Není to výhodné? Věčnost... tak krásné slovo a já si ji užiju.“

O čem to zase žvaní? Bylo to vlastně fuk.

„Kterej idiot by ti dal to, co mají oni? Pche, vykašlala bych se na tebe,“ zasmála jsem se. Konečně, to jsem potřebovala. Na druhou stranu... vysloužila jsem si pěknou facku s přídavkem. Jeho otisky prstů z mé tváře nikdy nezmizí.

„Šéf tě chce pro sebe, ale měl by tě radši zabít!“ sykl a odporoučel se pryč.

Zavřela jsem oči a přitiskla si ledovou ruku na tvář. Hrášek by byl asi lepší, ale mně nezbývá nic jiného, než se přizpůsobit.

Hlavou mi proběhlo těch pár slov.

Šéf tě chce... A co se mnou hodlá udělat? Naporcovat? Uvařit za živa?

Sesunula jsem se k zemi a začala plakat, opět. Kéž by se stal zázrak.

Pokračování příště

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila - 14. kapitola: