Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila - 13. kapitola

03.03.2011 (09:15) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1190×

 EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

Dívka, která (ne)přežila

13. kapitola

Probudila jsem se, když hodiny ukazovaly půl dvanácte večer. Při pohledu na čas jsem zasténala a plácla sebou zpátky do peřin. Ani jsem si neuvědomila, že se mi podařilo usnout. Někdy mi opravdu připadá, že nedělám nic jiného, než že spím. Možná je to to jediné, co mi opravdu jde.

Unaveně jsem se snažila vymotat z peřiny a odfrčet k nejbližšímu jídlu. Můj žaludek si dělal co chtěl a rozhodně to nebylo příjemné. Promnula jsem si víčka a hlasitě si zívla. Kruci, po tolika hodinách spánku a já jsem pořád unavená. Chodila jsem nechala zalézt do papučí a konečně vstala. Vstávání nikdy nebyla moje silná stránka.

Dobelhala jsem se ke dveřím a tichým plížením se chystala ke schodům. Samozřejmě, nedošla jsem tam hned. Zastavila jsem se totiž u dveří do svého pokoje. Byla jsem zvědavá, jako vždycky. Je tam, není tam? Otázky a žádné odpovědi. Bello, zase to musíš zjistit sama.

Tiše jsem otevřela dveře, které na sebe přece jenom jednou upozornily vrznutím, a zadívala se víc do pokoje. Ve tmě jsem hledala toho, jehož pokoj se stal prozatím mým útočištěm. Našla jsem ho. Ležel v posteli, otočený k oknu a tiše oddechoval. V tu chvíli mi hlavou proběhlo tolik okamžiků, které jsme tu zažili, opět.

Bylo mi ho líto, neskutečně moc. Sám si to neuvědomuje, ale v hloubi duši ví, že to může být má vina. Sylšel to ode mě, akorát se mu to nechtělo poslouchat.

Pomalu jsem zavřela dveře a s uchem přilepeném na dřevě se ubezpečila, zda ještě spí a nebo jsem ho vzbudila. Spal.

Pokračovala jsem ke schodům a skoro neslyšně po nich sešla až do chodby. Má cesta měla jediný směr. Kuchyň, lednice. Nic jiného jsem nepotřebovala. Nic jiného mi v tuhle chvíli nechybělo. Jen to zatracený jídlo. Přiběhla jsem k lednici a začala vytahovat tolik různých potravin, že jsem za chvíli ani nevěděla, co vlastně chci a budu jíst. Nakonec jsem se rozhodla pro bagetky, které jsem nejdřív musela upéct v troubě.

Mezi tím jsem se ujala připravování zeleniny a uzenin.

„Pššt, hladovče,“ zanadávala jsem na svůj, až moc hlasitý a ukňučený, žaludek.

Pak konečně přišla moje chvíle a já na jedno kousnutí všechno zhltla. No dobře, jedno kousnutí to nebylo, ale ze stolu to mizelo velmi rychle. Jako jedna velká koule jsem začala sklízet zbytky ze stolu. Něco šlo zpět do lednice, něco do špajzu a něco do koše. Už jsem měla skoro uklizeno, když mě vyrušil divný zvuk. Jako by se někdo dobýval do chaty. To bylo ale nemožné, nebo ne? Pokud vím, kluci spí.

Schovala jsem se za roh a vyčkávala, kdo se objeví. Vzít si nůž, jít do chodby a zaútočit? Na to jsem byla až moc velkej srab. Raději jsem zůstala přikrčená za rohem a čekala, co se stane.

Dotyčný se snažil být tichý, ale moc se mu to nedařilo. V chodbě mu něco spadlo na zem a pak zakňučel, jako kdyby o něco zakopl. To už jsem ztrácela trpělivost a vylezla se podívat, kdo a co tam dělá.

Zůstala jsem stát na místě a nevěřila svým očím. Čekala bych bůh ví co, ale tohle? Jak? Proč? Co se to zase dělo?

Předemnou stál hubený, zmoklý, udivený a zmrzlý...

„Marku?“

„Ahoj, Bello.“

Dala jsem ruce v bok a snažila se něco říct, jenže jsem toho nebyla schopná. Chtěla jsem pochopit, ale nešlo to. Jako bych se zasekla v jiné dimenzi.

„Co tady děláš?“ promluvil a mnou projela ostrá, chladná dýka. Jak se může na tohle ptát?

„Co? Co já tady dělám? Já tady teď bydlím,“ skoro jsem se na něho rozřičela.

„Ehm, jo, jasně,“ zakoktal a dál se neměl ke slovu.

„A ty jsi byl kde?“

„Venku,“ zašeptal.

„Aha, já myslela, že jsi vylezl z postele,“ ironicky jsem se zasmála a rukou ukázala na něho. Koho by napadlo, že byl venku, když je celý zmoklý?

„Bello, neřeš to, ano?“

„Jak to nemám řešit? Je noc, venku je něco, co si nás chce dát k večeři a ty jsi byl venku? A co si tam jako dělal? Jsi jim chtěl připravit předkrm? Nebo jsi snad dezret?“

Jsem asi úplně blbá, ale mně to prostě nedocházelo.

„Řekl jsem, ať to neřešíš. Zase neposloucháš. Jdi spát, zítra vyrazíme a nebudu se tě ptát, jestli jsi pro a nebo ne. Dobrou noc,“ promluvil a rozeběhl se po schodech nahoru. Já stála na svém místě jako opařená. Nemám to řešit, zítra se jde do lesa, rozhodl to za všechny... Jsem blázen já a nebo on? Tady něco nehraje...

Hlasitě jsem dlaní bouchla do desky stolu. Někomu by to pomohlo, ale mně brněla zčervenalá ruka a pocit uvolnění a úlevy se nedostavil. Napustila jsem si sklenici studené vody a vypila jí na ex. Alespoň to schladilo moje rozpolcené pocity.

Celá naštvaná jsem se vrátila do pokoje a bouchla dveřmi. Bylo mi jedno, jestli všechny vzbudím, v tu chvíli mi bylo jedno všechno. Plácla jsem sebou do postele a zahrabala se co nejhlouběji do matrace. Zavřela jsem oči a v duchu proklínala Markuse.

Moc dlouho jsem nespala. Budík tentokrát ukazoval půl šesté ráno a já uznala, že dál spát je zbytečné. Vzůru jsem byla jako první. Připravila jsem snídani. Markovi ovšem velmi neochotně. Měla jsem chuť mu do mlíka přisypat trochu toho jedu, ale nemohla jsem. Žádný jsem totiž neměla.

Do půl hodiny vstali všichni ostatní a usadili se v kuchyni u stolu. Mark mě docela propaloval pohledem, ale já mu to oplácela pošklebkami. Měla jsem to tak akorát dost.

„Mám pro vás novinu, přátelé,“ začal z vesela a nechal na sebe ostatní zírat.

„Dneska se půjdem podívat do lesa, co vy na to?“ Dělala jsem, jako že neslyším, ale Erik se Sebastianem nevěřili tomu, co právě řekl.

„Co-cože?“ ptal se Erik a čekal, jak se Mark vyjádří.

„Mám pocit, že tentokrát něco objevíme. Cítim to.“

„Jdi do háje, Marku. Chceš nás rovnou předhodit lvům, to si zase myslím já. K ničemu to nevede. K něčemu vlastně ano. Do týhle zatracený chaty se už nikdo nevrátí,“ zapojila jsem se do rozhovoru a při poslední větě dala jasně najevo, jak moc vážně to myslím.

Tentokrát jsem se středem pozornosti stala já. Sebastian se na mě díval se značným údivem a Erik skoro zapoměl polykat sousta. Rozkuckal se na celé kolo. Tím atmosféru na okamžik uvolnil.

„Bello, myslím to dobře. Co když je někdo z nich v lese a potřebují naší pomoc?“

„A co když je tam na nás nastražená past?“

Mohli bychom se hodiny dohadovat, zda je dobré jít a nebo je lepší zbytek prázdnin strávit tady. No vlastně... Prázdniny za pár dnů končí, otázkou je, jak se my odsud dostaneme.

A až se dostaneme, co bude dál.

„Měli bychom to zkusit,“ prolomil ticho Erik a já málem spadla ze židle.

„Je to lepší, než tu čekat, co se stane,“ pokračoval. Nemohla jsem to dál poslouchat. Pravda byla v jedné věci, nevěděla jsem, co by pro nás bylo výhodnější. Nevěděla jsem, co bychom měli udělat. Jak se odsud dostat, co dělat dál a podobně, ale přece... Ta výprava mi příjde jako náhlá smrt.

„Rozhodnuto. Za hodinu venku,“ završil konverzaci Mark, zvedl se od stolu a odešel.

V pokoji jsem zbalila pár důležitejch věcí. Mapu, baterku, kompas a telefon. Telefon v tom nejhorším případě. Byl by zázrak, kdybych chytla signál, ale kdyby se mi to povedlo, můžu zavolat někoho, kdo tu bude rychle. A kdyby to bylo zbytečné, nebo-li stav té nejvyšší nouze, můžu mluvit s Charliem...

Dole jsem pozbírala nějaké potraviny, abychom neumřeli hladem, a termosku.

Vykročila jsem ze dveří a upnula zrak na tři postávající osoby, prohlížející si propíchnuté pneumatiky svých aut. Jo, další možnost, jak to uváznout.

Po chvíli Mark houknu a my mohly vyrazit. Tentokrát byla strategie jiná. Všichni jsme byli pohromadě. Oči na pozoru, sluch také. Cíl nebyl žádný, ale směr ano. Šli jsme po stopách.

„Nemrač se,“ pobídl mě Sebastian, který se po chvíli ocitl vedle mě.

„Hm,“ zamručela jsem a dál se ke své náladě nevyjadřovala. Nestálo mi za to o tom mluvit.

„Něco najdeme,“ pokračoval. Podívala jsem se na něho a vedle sebe viděla naprosto klidného, vyrovnaného a sebejistého člověka. Buď se ze ztrátou tak rychle vyrovnal a nebo mu to ještě nedošlo. Jeho péči jsem odměnila úsměvem.

Minuty ubíhaly a my zatím nenašly nic. Jak překvapující.

Nikdo tě tu neposlouchá, ale všichni ví, že máš pravdu.

Z myšlenek mě vytrhl Mark, který se zastavil. Vypadalo to, že k další cestě se nemá. To jako něco objevil? Rozhlédla jsem se okolo, ale neviděla nic zvláštního.

„Co je?“

„Jsme na místě,“ promluvil a děsivě se usmál.

„O čem to mluvíš?“ Já, spolu s Erikem a Sebem, jsme začali pomalu ustupovat. Něco tu smrdělo, dost smrdělo.

Zastavili jsme uprostřed lesa přímo naproti nějaké skále, která sama o sobě vypadala dost divně. Nebo spíš strašidelně.

„Kampak?“ Markusi, za tohle slovo tě jednou zabiju!

„Rád bych vám někoho představil,“ pokynul rukou ke skále a uklonil se. Ze tmy, z ničeho nic, vystoupili tři muži. V předu šel ohavně krásný blonďák, po levé straně měl nejspíš svou gorilu a z druhé strany jednoho uťáplého kamarádíčka.

„Co se to děje?“ šeptnul mi Erik rozechvělým hlasem. To kdybych věděla...

„O co tady, sakra, jde?“ zařvala jsem. Chytla jsem se Sebovo paže a držela se jí zuby nehty.

„Isabella,“ vyšlo z úst toho blonďáka. Jak může znát mé jméno? Kdo je to zač?

„On tě zná?“ zašeptal Sebastian. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na ně.

To snad né. Upnula jsem na něho svůj pohled a nemohla mi uniknout jedna věc. Oči. Rudá, karmínová, krvavá barva. Nějaká sekta? Úchylové? Lesní lidé? Kvádra na jejich postavách tomu moc nenasvědčovala.

„Dámy, nejsou to ti vaši přátelé?“ promluvil blonďák do tmy, ze které pomalu vycházeli další dvě postavy.

„Jessico? Angelo?!“

Pokračování příště

Jaké bude pokračování? Že jsou to upíři, to Vám snad ani říkat nemusím, ale jak to bude dál? Ubrání se jim Bella a spol? Co Mark a jeho zrada? Jak se vůbec dal dohromady s upíry? A také, Angela a Jessica. Chcete další? :D Předem díky za každý komentář a vlastně i za to, že jste si našli čas a přečetli to :)

Vaše Baruu

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila - 13. kapitola: