Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka jménem Alice - 13. kapitola

24.09.2011 (22:00) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1523×

Rozednělo se. Alice a Jasper věděli, že je nejvyšší čas se opět vydat na cestu. Nesmí se příliš dlouho zdržovat, protože náskok, který teď před Jamesem mají, se jistě brzo smaže. Zahladili zasebou stopy a vyrazili.

Pohled Jamese:

Rozhodl jsem se trochu pozměnit své plány. Nebudu za nimi utíkat. Nebudu je sledovat. Ne, teď. Vím, kterým směrem běželi a myslím, že znám i cíl jejich cesty. Teď mám ale v plánu něco jiného. Je načase, abych se vydal za Victorií. Určitě mě ráda uvidí...

Victoria právě v kuchyni připravovala večeři, když vtom se rozezněla melodie jejího telefonu. Nechala všechno ladem a upíří rychlostí se přiblížila k mobilu.

„Prosím?“ řekla, jakmile přijala hovor.

„Sestřičko, připrav se, tvůj nezbedný bratr jede na návštěvu,“ ozvalo se na druhé straně. Victorii by poskočilo srdce radostí, kdyby nějaké měla. Věděla, že se Sebastian poslední dobou chová nějak jinak a doufala, že pevná mužská ruka ho vrátí do zajetých kolejí.

„Jamesi, to jsem tak ráda, že přijedeš, musíš mi pomoct se Sebastianem, poslední dobou se chová jinak. Od té doby, co jsme se přestěhovali, je uzavřený a je úplně jiný, než jak si ho pamatuješ,“ vylila si svému bratrovi srdce.

„Dobře, promluvím s ním. Budu u vás brzo, slibuju,“ řekl a ukončil hovor.

Victoria se vrátila k přípravě večeře a radostně si pobrukovala nějakou melodii. Doufala, že James promluví Sebastianovi do duše, vážně se choval poslední dobou nějak divně, když se ho na něco zeptala, tak jí vždy odseknul a víceménně se s ní moc nebavil. Pokud se ho na něco zeptala, odpověděl jí, ale to bylo vše. Veškerý čas, kdy nebyl ve škole, trávil u moře, nebo zavřený u sebe v pokoji. Nevěděla, co bylo příčinou téhle náhlé změny, a doufala, že James jí situaci osvětlí a přivede Sebastiana k rozumu. Ani si, během toho přemýšlení, nevšimla, že večeři má už hotovou. Nachystala ji na talíř, vyšla na verandu a zavolala na svého syna.

„Sebastiane, zlato, večeře je na stole!“

Sebastian se bez chuti zvedl z písku a vydal se do nitra domu. V kuchyni se posadil ke stolu a pustil se do jídla. Čekala ho ta samá konverzace, jako každý den. Alespoň si to tedy myslel. Když se ale podíval na svou matku, viděl, že něco je jinak. Že ona je jiná. Šťastnější. Veselejší. Věděl, že jí svým chováním ubližuje, ale nemohl si pomoct. Po tom, co uviděl ve snu, se k ní nemohl chovat stejně, jako dosud. Vždyť jeho strýc zabil jeho rodiče a jeho "náhradní" matka se chovala, jako by vše bylo v naprostém pořádku. Nechápal, jak na tohle mohla vůbec přistoupit. Jak si mohla nechat dítě, jemuž její bratr vyvraždil rodinu. Z myšlenek ho vytrhl hlas jeho matky.

„Sebastiane, mám pro tebe úžasnou novinu, zanedlouho přijede tvůj strýc, James,“ řekla nadšeně.

Sebastian překvapením vyvalil oči. Nečekal, že to bude tak jednoduché, že bude mít možnost zeptat se Jamese tak brzy. Mile se na matku usmál.

„Tak to je opravdu výborná novina, mami,“ odpověděl jí potěšeně Sebastian. Victoria se v duchu zaradovala, protože viděla, jak se nálada jejího syna změnila. Nemohla se dočkat, až její bratr dorazí. V tu chvíli ale nevěděla, že toho bude hořce litovat...

...

Alice a Jasper mezitím dál utíkali. Jasperovi už to začalo být divné - nikde ani stopa po Jamesovi, jako by je ani nesledoval. Věděl, že to nebude jen tak. James na ně určitě chystá nějakou past. Nevěděl, co budou dělat, zda poběží dál, přesně, jak měli v plánu, nebo to radši vezmou oklikou, budou více kličkovat, a tak. Byl naprosto zmatený. Bál se, že ať udělá cokoliv, James bude o krok před nimi a ublíží Alice. Věděl, že bude muset další cestu pořádně promyslet. Měl na to celou noc - právě zastavili v jednom lese, kde přečkají noc, tak, jak se domluvili.

Jako každý večer se vydali opět do lesa, ulovit si něco k snědku. V tuhle dobu to bylo obzvlášť potřeba, Alice, jako novorozená, byla v jednom kuse hladová. Jasper věděl, že lidská krev by ji zasytila na delší dobu, ale taky věděl, že pak by bylo odnaučování od lidské krve mnohem horší. Proto tohle. Proto lov. Každý večer. Neunavovalo ho to, ani mu to nevadilo. Bavilo ho pozorovat Alice při lovu. Její ladné pohyby, když se snaží skolit svou potravu. Její ústa, přiložená na tepnu zvířete. Její slastný pohled, když do sebe dostávala doušky zvířecí krve. Vzbuzovalo to v něm touhu. Ne touhu po krvi, ale touhu po ní. I když věděl, že ho miluje a byl si jistý, že i on miluje ji, o nic se nepokusil. Krom pár dotyků, objetí a letmých polibků. Byl to dokonalý gentleman. Nedovolil by si nic víc, dokud by ona nesouhlasila. Nepokusí se o nic, dokud mu nedá jasně najevo, že to chce i ona. Nesnesl by její odmítnutí a nechtěl na ni tlačit. Jak moc si teď přál, aby uměl číst myšlenky. Tak moc chtěl vědět, co se honí hlavou jí.

Z úvah ho vytrhl Alicin hlas. Nevnímal, co říká, jen slyšel tu krásnou melodii jejího hlasu. Byla pro něj jako božská hudba.

„Promiň, co jsi říkala?“ řekl omluvně Jasper.

„Že mám už dost, a že bych se ráda vrátila, tak jestli jdeš se mnou, nebo tu chceš zapustit kořeny,“ odpověděla a poťouchle se usmála.

Mile se na ni usmál, chytil ji za ruku a už utíkali zpět do své skrýše. I dnes jim útočištěm byla jeskyně. Jasper vybalil jejich provizorní ležení, na tvrdou zem položil deku, z batohu vytáhl pár svíček, které ihned zapálil - a hned to v jeskyni vypadalo útulněji. Posadil se na deku, Alice si sedla před něj a on ji sevřel ve svém náručí. Nepotřebovali mluvit, rozuměli si i tak. Jasper si užíval ten pocit. Věděl, že takových chvilek jim moc dopřáno nebude, proto si je musí užít, dokud může. Objímal ji a přihlouple se usmíval. Alice pootočila hlavu a dívala se mu do obličeje. Byla šťastná, že to ona mohla za úsměv na jeho tváři. Vlepila mu pusu na tvář, a tak ho probrala ze snění. Jasper si ji přitáhl blíž k sobě a přibližoval se svými rty k těm jejím. Nejprve se o ně jen otřel a letmo se jich dotýkal. Alice mu těmi svými začala odpovídat. Lehce se oťukávali a jejich laskání začalo nabírat na intenzitě. Jasper špičkou jazyka oblízl její rty a ona, na znamení souhlasu, ty své pootevřela. Jasper se vnořil do jejich úst a svým jazykem našel ten její. Jejich jazyky se vzájemně laskaly a proplétaly. Alice se točila hlava štěstím. Bylo to tak intenzivní, jako nikdy. Cítila, jako by jí mělo tělo explodovat touhou. Nechtěla přestat, mohla by se s ním líbat věčně.

Jasper na tom byl podobně. Byl šílený, lačnil po ní, po jejím těle, ale držel se. Alice si ho přitáhla těsněji k sobě. Líbali se dlouhé minuty a nemohli se jeden druhého nabažit. Oba cítili, jak se pouto mezi nimi prohlubuje. Po chvíli spojení rtů přerušili a Alice promluvila jako první.

„Jsi můj princ. Princ na bílém koni. Děkuji ti za záchranu,“ zašeptala.

Jasper se na ni jen usmál a přítáhl si ji zpět a jejich ústa spojil v jedny. Byl v tu chvíli tím nejšťastnějším upírem na světě. Nevěřil, že by kdy mohl být opět šťastný. Ne po smrti jeho milované Marie. Ale opak se stal pravdou. Byl. A doufal, že bude moct být šťastný navždy.

<< shrnutí >>

Dnes byla kapitola poněkud delší, než je u mě zvykem - může za to má dnešní inspirace, Kika57 - tímto jí děkuji. Jsem vděčná všem, co povídku čtou, ještě víc však těm, co ji komentují. Komentářů sice ubývá, ale věrní čtenáři i tak zůstávají.

Kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří povídku komentují, neúnavně, a při každé kapitole. Moc vám všem děkuji a doufám, že vás další kapitoly nezklamou a vy budete číst i nadále.

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka jménem Alice - 13. kapitola: