Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 9. kapitola

17.06.2013 (07:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1260×

9. kapitola

Pohled Elinor:

Probírala jsem se inzeráty ohledně práce už celé dopoledne a značnou část odpoledne. Několik z inzerovaných prací jsem si poznamenala s tím, že bych jim zkusila během zítřejšího dne zavolat a případně poslat nějaký ten životopis, který bych měla ještě dnes sepsat.

Uff – netušila jsem, co bych tam měla psát. Kromě školního vzdělání jsem neměla snad žádnou praxi, tedy nepočítaje ty občasné záskoky ve firmách, jejichž profesoři nás vyučovali. Pak to totiž šlo všechno ráz naráz, vdala jsem se za Petera, otěhotněla a na práci nebyl čas, kluci mě neskutečně zaměstnávali a teď, když bylo na čase si nějakou skutečnou práci najít – jsem byla jak handicapovaná.

Bez zkušeností. To mi jako majáček blikalo stále v hlavě a nikde jsem nemohla najít odpovídající práci. Všude chtěli předchozí praxi. I přesto jsem ale doufala, že se mi podaří představitele firmy přesvědčit o svých kvalitách i bez předchozích zkušeností.

„No to snad není možné!“ vykřikla jsem a nevěřila svým očím. Přední hotelová společnost v Dublinu hledá někoho na místo marketingového ředitele a nevyžadují praxi v oboru. Nedokázala jsem uvěřit, že mám takové štěstí. Okamžitě jsem si poznačila kontakt na pana Hazela O' Briena, a aniž bych na něco čekala, vytočila jsem uvedené číslo. U téhle práce jsem prostě nemohla čekat až do zítra – ještě by mi ji někdo vyfrnkl přímo pod nosem. A to jsem nemohla dopustit.

„Hotel Moran & Bewley, dobrý den,“ ozvalo se ve sluchátku asi po druhém zazvonění.

„Dobrý den, tady Elinor Blacková. Volám kvůli té pozici marketingového ředitele,“ vysvětlila jsem a srdce mi v hrudi divoce bušilo. Hrozně jsem doufala…

„Vydržte chvíli, hned vás přepojím k panu O´Brienovi, který má přijímací pohovor na starosti,“ pronesla mile, a tak jsem čekala. Prsty jsem bubnovala do touchpadu a stále očima přejížděla podrobnosti jejich inzerátu. Potutelně jsem se sama pro sebe usmívala a nemohla uvěřit štěstí, že nechtějí praxi.

Ani ne po minutě byl hovor přepojen a ve sluchátku se ozval velmi příjemný hlas mého možná budoucího spolupracovníka. „O´Brien, dobrý den,“ představil se a já se zhluboka nadechla.

„Dobrý den, jsem Elinor Blacovák a volám kvůli vašemu inzerátu na místo marketingového ředitele,“ představila jsem se mu a snažila se mluvit úplně normálním hlasem, ani rychlý ani pomalým – prostě takovým akorát. „Měla bych pár otázek, pokud vám to nebude vadit?“

„Dobrá, ptejte se. Pokud to bude v mých silách, tak odpovím,“ ponoukl mě mile.

„Tak, zaprvé jsem se chtěla zeptat jak je to s tou praxí – jestli skutečně není nutná,“ položila jsem pro mě nejzákladnější otázku.

„Tohle jsme probírali s vedením ještě před uveřejněním inzerátu. Praxe skutečně není povinná, pokud splňujete všechna potřebná kritéria a cítíte se natolik schopná, abyste zvládla všechny vypsané povinnosti, které by se od marketingového ředitele očekávaly,“ ujistil mě a já cítila, jak se mi po jeho slovech zatetelila dušička.

„To není žádný problém. Všechno, co potřebujete, zvládám,“ přitakala jsem.

„Vidíte. Pokud tedy máte zájem o to místo, pošlete nám svůj životopis a my si vás přidáme k dalším uchazečům.“

A jéje, ono je těch uchazečů víc. Nervózně jsem si skousla ret a rychle uvažovala, jaké mám možnosti. Ostatní zřejmě budou mít nějaké zkušenosti, a tak budou mít větší šanci na uplatnění. Ale – když ta práce zní tak skvěle. Aby taky ne, když je to pro hotelový řetězec.

„Dobrá tedy. Myslím, že jste mi odpověděl na nejzákladnější otázku. Děkuju a životopis vám jistě pošlu. Nashledanou,“ rozloučila jsem se.

„Nashledanou.“

Po ukončení rozhovoru mi nezbývalo nic jiného, než se dát do sepisování mého skromného životopisu. Uvažovala jsem, jestli bych nedostala nějaká doporučení i z univerzity, ale o tom jsem si po šesti letech mohla nechat jenom tak zdát. Nikoho na univerzitě už teď zajímat nemůžu.

Pohled Belly:

„Neměl jsi, doufám, moc velké problémy odjet. Nechci, aby tě bratři nějak trestali za moji opovážlivost,“ obávala jsem se. Anton byl perfektní přítel na podobné akce. S Nikolou se dobře povídalo, ale Anton byl muž činu a to jsem teď přesně potřebovala.

„Po té neskutečné nudě, co zažívám v tréninkové hale, je tohle jako letní dovolená a je mi naprosto fuk, co se stane, až se vrátíme. Třeba budeme za hrdiny,“ namítl a naprosto bez nějakých obav se na mě usmál.

„Možná máš pravdu, hrdino.“

„To si piš, že mám… Teď mi ale popiš, co plánuješ. Doufám, že jsi něco vymyslela. Chytat, řekněme, mezinárodního zločince jenom tak, bez nějaké předchozí přípravy, je i na nás docela nezodpovědné,“ dobíral si mě a já nevěděla, co mu na to říct. Tak nějak jsem se neustále probírala tím, jak bez postřehnutí ostatních zmizet ze své současné mise, a ne jak dopadnout vraždícího upíra.

„Popravdě ne. Takhle na vlastní pěst budu jednat poprvé a ještě by se mi docela hodily tvoje rady, pokud se tedy o ně hodláš se mnou podělit,“ poprosila jsem.

„No, očekával jsem větší připravenost, ale dejme tomu – pomůžu ti. Stejně jsem už tady a beze mě bys nic z toho, co máš v plánu, zřejmě nezvládla,“ pronesl samolibě a já se na něj usmála.

„Věděla jsem, že jsem si na tuhle prácičku vybrala toho pravého.“

„Dobře, dobře, konec zbytečného řečnění. Myslím, že bychom se oba mě opět co nejdříve objevit tam, kde správně máme být, takže by bylo načase provést to, proč tu jsme. Už v Itálii mě tenhle případ trochu zajímal, tak jsem si našeho neznámého trochu proklepl. Vraždí úplně náhodně, není v tom vůbec žádný smysl ani nějaký vzorec. Jeho další oběť může být naprosto kdokoliv,“ objasňoval mi některé podrobnosti, o kterých se ani bratři nezmínili.

„Aha… A jak tedy začneme?“ vyzvídala jsem netrpělivě.

„Zjistíme si víc o jeho poslední oběti. A navíc se nemůžu jenom tak toulat po městě. Mohl by třeba zachytit náš pach a místo další vraždy by mohl zmizet z města,“ zauvažoval se Anton.

„To je pravda, ale – jak ho najdeme, aniž bychom po něm skutečně pátrali?“

„Jednoduše, má milá. Zapomínáš totiž na naše dary. Tvůj štít nás může zamaskovat,“ připomenul mi další schopnost mého štítu, na kterou jsem málem zapomněla. V poslední době využívám jenom jeho psychické a fyzické krytí. Na ukrytí pachu nikdy nebyl čas, anebo se na to nemyslelo. Teď se ale tahle součást mého štítu bude velmi hodit.

„Vidíš to, úplně jsem na to zapomněla,“ zajásala jsem spokoje.

„Takže – vyrazíme si na malou procházku po Paříži?“ Zavěsila jsem se do nabízeného rámě a vyrazili jsme nenápadnou formou pátrat po našem zběhlém upírovi.

Pohled Lilly:

„Stále trvám na tom, že mého klienta nemůžete jenom tak zatknout!“ trvala jsem si na svém, když jsem mluvila s vrchním vyšetřujícím, který měl tento případ brutální, až zvířecí vraždy na starosti.

„A stejně tak si já trvám na svém rozhodnutí pana Martina až do soudního procesu ubytovat v našich pohodlných celách,“ prohodil a vůbec mi nevycházel vstříc. S tímhle vyšetřovatelem jsem jednala poprvé, byl tu nový. Pokud jsem si dobře pamatovala, tak ho přeložili odněkud z jihu. Byl opálený a na první pohled vypadal velmi příjemně. Jenže při jednání s ním jsem si svůj prvotní dojem trochu poupravila.

„Takže mého klienta hodláte obvinit z tohoto zločinu, aniž byste hledali všechny důkazy?“ ujišťovala jsem se. Byla jsem si totiž víc než jistá, že pan Martin je nevinný.

„Slečno… ehm, paní Ewingová,“ opravil se vyšetřující, když jsem si nenápadně ale i přesto významně poklepala na snubní prsten, „každý soudce v Paříži vám dosvědčí, že všechny důkazy, které vlastníme proti panu Martinovi jsou dostačující pro to, aby byl z této vraždy obviněn a následně usvědčen,“ usmál se na mě blahosklonně, ale bylo na něm vidět, že ho tento rozhovor unavuje.

„V tom případě mi dovolte, abych vás mohla předem upozornit na to, že vystavujete Paříž řádění nějakého psychopata, když zatýkáte nevinného člověka,“ podotkla jsem a sbírala se k odchodu z jeho kanceláře, která se od ostatních policejních kanceláří nelišila. Měla jsem dokonce takový dojem, že kromě nové fotky na stole se interiér této kanceláře vůbec nezměnil od předchozího majitele.

„Madam,“ zarazil mě u dveří, a tak jsem se k němu otočila, „jste si opravdu tak jistá, že je váš klient nevinný, že kvůli němu riskujete kariéru? Už tak ten případ vyvolal rozruch po celém městě, tisk je v pohotovosti a to ještě nezačal ani soud,“ pronesl shovívavě a já se na něj usmála.

„Jediný, kdo něco riskuje, jste vy, nashledanou,“ rozloučila jsem se s ním a vyšla na chodbu, kde to najednou všechno ožilo, jako by se do teď všichni snažili byť jenom zaslechnout část mého rozhovoru s komisařem. Byla totiž pravda, že jsem k němu do kanceláře napochodovala skutečně velmi naštvaně. Avšak pro záchranu svého klienta jsem nic významného neudělala. Teď ho zatknou a já, ačkoliv to znělo velmi necitelně, mohla jenom doufat, že se skutečný vrah přece jenom ukáže a dá o sobě vědět.

Rázným krokem jsem se vydala ven z policejní stanice. Ještě jsem kývla na pozdrav onomu mladému policistovi stojícímu u pultu s telefony a pak už mě pohltil ruch města, které podle mě nebude ani o trochu bezpečnější, pokud pana Martina zatknou. Raději jsem se ale rozhodla mu zatelefonovat, aby byl na to zatčení připravený.

„Mám špatné zprávy, pane Martine,“ ohlásila jsem se okamžitě, když už jsem seděla v teple mého auta, a on přijal můj telefonát.

„Jak moc špatné jsou?“ zaslechla jsem po chvíli jeho otázku, když se zhluboka nadechla.

„Jak už jsem vám řekla, policie považuje všechny důkazy, které má, za dostačující, takže do začátku procesu budete zadržen,“ informovala jsem ho a neříkalo se mi to zrovna dobře. Jako člověk na mě totiž zapůsobil daleko lépe, než ten kriminalista z Marseille nebo odkud vůbec je.

A ještě než mi stačil vůbec odpovědět nebo alespoň ukončit hovor, jsem zaslechla, jak velmi pohotová místní policie je. Mé oznámení o zatčení pana Martina přišlo skutečně za minutu dvanáct, protože díky neukončenému hovoru jsem mohla jenom slyšet, jak mu policista nasazuje pouta a odříkává jeho práva. Potom už ten hovor někdo ukončil.

Odložila jsem telefon do přihrádky, zapnula si bezpečnostní pás a s hodně smíšenými pocity jsem se vydala zpět do své kanceláře. Kriminalista totiž měl pravdu. Ať už jsem byla o nevině svého klienta přesvědčena sebevíc, hodně jsem jeho obhajobou riskovala. Důkazy totiž ukazovaly na něj a já neměla jediný pádný důvod mu vlastně věřit. Kromě jeho přísahy, že to neudělal, jsem neměla vlastně nic, čeho bych se mohla držet.

Pohled Belly:

První návštěvu Paříže jsem si představovala trochu jinak. Měla jsem tu být s Damonem, i přestože Anton není vůbec špatný společník. Na první pohled se taky mohlo všem okolo nás zdát, že jsme mladý zamilovaný pár prohlížející si město lásky. A tak to i bylo, až na pár detailů – nebyli jsme zamilovaní, pouze přátelé a taky jsme si město jenom neprohlíželi, ale pátrali jsme.

„Damon se musí určitě pěkně vztekat, že jsi ho tam nechala samotného,“ prohodil Anton.

„Ani si nedovedeš představit jak moc. Ještě než jsme se potkali, musela jsem mu zavolat. Křičel na mě tak, že jsem telefon držela aspoň metr od sebe a stále jsem ho perfektně slyšela,“ zavrtěla jsem hlavou a snažila se nemyslet na to, co se stane, až se vrátím od Budapeště.

„Možná ho trochu vytočilo to, žes neposlechla vládce,“ poznamenal.

„To nebylo jenom trochu. De facto jsem ho nechala napospas dvěma upírům, o kterých nic nevíme,“ upřesnila jsem Damonovu současnou situaci a musela si přiznat, že bych s ním zrovna v tuhle chvíli rozhodně nechtěla měnit – ať už měl politologických zkušeností sebevíc.

„V tom případě tě čeká skutečně krušný návrat.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Jenže jistě chápeš, jak nepokoje na našem území ohrožují jednání o míru s Rumuny. Pokud se dozví o tomhle jednom odpadlíkovi, který vzbuzuje čím dál víc pozornosti a to nejenom u nás, ale i v tuhle chvíli u lidí, bude skoro nemožné prosadit podmínky našich vládců. Jenže oni si toho asi nejsou vůbec vědomi,“ odvětila jsem a rozhlédla se po ulici. Nikde nebylo nic nápadného. Nic, co by vzbuzovalo sebemenší pozornost. Prostě další klasicky nudný život ve velkoměstě.

„Co takhle se jít podívat na místo činu? Je to sice už několik dní, co se to stalo, ale možná tam najdeme stopy, které lidskému oku unikly,“ navrhl najednou a já přikývla. Stále jsem si ale dávala pozor na všechno kolem nás. Štít chránící náš pach jsem nestáhla ani na okamžik.

„Tímhle činem riskuju daleko víc než jenom Damonův hněv a krach toho jednání. Ve chvíli, kdy jsme přijeli do Budapeště, jsem od vládců obdržela nový plášť. Jsem teď na stejné úrovni jako Damon nebo ty,“ pochlubila jsem se smutně.

„To jsem nevěděl – gratuluju,“ usmál se na mě spokojeně. „Jsem rád, že vládci ocenili, co pro ně poslední dobou děláš. Teď by to chtělo jenom dopadnout toho ničemu, který všem zatím jenom proklouzává mezi prsty, a svoje postavení by sis jenom posílila.“

„Pomalu si připadám jako v těch seriálech, kde odpadlíci od systému pracují na vlastní pěst a snaží se zachovat pořádek,“ poznamenala jsem a vzpomněla si na jeden z těch seriálů, které kdysi sledovala máma. Bylo to už hodně dlouho, tehdy jsme s Elinor byly ještě malé a občas jsme si k ní přisedly a dívaly se taky. Obě jsme zbožňovaly hlavního hrdinu Reno Rainese. Ty jeho dlouhé vlasy, vypracovaná postava a hlavně ta jeho motorka.

„Nad čím ses tak zamyslela?“ prolomil mé vzpomínky Anton a tak mě vrátil do reality.

„Jenom jsem si vzpomněla na něco z dětství,“ namítla jsem neurčitě. Ačkoliv byl Anton skvělý přítel, na povídání tohoto typu jsem měla Nikolu. S ním jsem se mohla bavit úplně o všem. U Antona – jakkoliv si byli s bratrem podobní k nerozeznání – jsem prostě měla jisté zábrany.

„Aha.“

„Antone?“ zastavila jsem se s ním uprostřed chodníku a zatáhla ho bokem do jedné z postranních uliček. „Vadí ti to, jaký vztah mám s tvým bratrem?“ zajímala jsem se. Už jsme byli opět v tom – opět mezi dvěma bratry různými jako noc a den. Jak já to pořád dělám? Nejdřív Edward a Damon a teď Anton a Nikola.

„Nechápu, proč se na to ptáš. Máš nějaký důvod, proč by mi to mělo vadit?“ zajímal se.

„No, já nevím. Trénovali jsme spolu, vyžadoval jsi po mně důvěru, kterou jsem ti dala. Jenže… nevím… Teď spolu musíme spolupracovat bez nejmenšího zaváhání, a proto si to chci všechno hned vyjasnit,“ ozřejmila jsem mu svůj dotaz. Občas, když jsme nějakým způsobem zavadili o mou minulost nebo soukromí, to bylo trapné. Anton moc dobře věděl, že Nikolovi bych se svěřila bez jediného zaváhání… No, a to moje zaváhání nás dělilo.

„Oba víme, že nejsem jako Nikola. On je ta citlivější stránka nás dvou. Já tvořím tu bojovou. Takže se na mě v boji můžeš kdykoliv spolehnout. Patříme k jednomu týmu,“ odvětil, aniž by mi vlastně něco skutečného řekl. Vyhýbal se tomu.

„Jak myslíš,“ přitakala jsem a vrátila se s ním na chodník. Zhluboka jsem se nadechla a nechávala vzduch prosycený vůněmi lidí, aut a všeho kolem sebe, proudit dovnitř. „Cítíš to taky?“ zeptala jsem se, když mě něco v té podivné směsici vůní zarazilo.

„Myslíš, že bychom měli takové štěstí už během té krátké chvíle, co jsme tady?“ zajímal se a já s nadšeným výrazem přikývla. Konečně jsme možná měli stopu, která nás dovede k tomu padouchovi, co nectí naše zákony, které by pro upíry měly být posvátné.

Pohled Elinor:

Později odpoledne jsem vyzvedla kluky ve školce a rozhodla se Peterovi uvařit něco dobrého k večeři. Chtěla jsem mu říct tu novinku o tom, že si hledám práci, a doufala jsem, že ho to potěší. Zároveň jsem měla hroznou chuť zavolat Belle a všechno to s ní probrat. Říct jí o té mé nervozitě ze všeho, co se teď děje, ale zároveň se i vymluvit ze vší té radosti, kterou mám.

Jenže jsem měla strach, že jí opět zavolám nevhod. Naposledy jsem ji vyrušila na nějakém jednání a to pro ni mohlo být docela špatné.

Rozhodla jsem se tedy počkat, až mi zavolá ona sama. Zatím mohla volat, vlastně kdykoliv chtěla, bylo mi to jedno. Její hovor mě nemohl odvést od nějaké sebedůležitější práce.

„Matteo, nech Johna si hrát s jeho vláčky, tady máš svoje,“ kárala jsem mladšího z kluků, když se to pomalu schylovalo k pláči. Ačkoliv byl Matteo zlaté dítě, občas jsem viděla ty čertovské ohníčky v jeho očích. Neustále na Johna nějak dorážel, přestože ten si pěkně hrál.

Kontrola těch dvou mě neustále odváděla od myšlenek na vaření, Bellu i možnou budoucí práci, kterou bych skutečně ráda dostala. Ještě předtím, než jsem kluky vyzvedla ze školky, se mi podařilo sesmolit životopis, se kterým jsem byla velmi spokojená. U kolonky praxe jsem sice neměla uvedeno nic, přesto jsem doufala, že můj motivační dopis přiložený k životopisu přesvědčí vedení hotelového řetězce o tom, že jsem schopna tuto práci zastat.

A ačkoliv jsem si slíbila, že Bellu nebudu nijak víc otravovat, musela jsem jí napsat aspoň krátkou zprávu, na kterou bude moct zareagovat, kdykoliv bude mít čas.

Doufám, že jsi kvůli tomu mému telefonátu neměla nějaké vážnější problémy. Hrozně by mě to mrzelo, neuvědomila jsem si, v jakou volám dobu. Každopádně ti píšu hlavně proto, že jsem si začala hledat práci. Teď budu jenom čekat na jejich vyjádření. Až tedy budeš mít chvíli na rozhovor se sestrou, tak se mi ozvi.

Zpráva nakonec byla dlouhá, ale obsahovala všechno, co jsem jí zrovna teď potřebovala říct. Neozvala se mi totiž už od včerejšího dne a já z toho byla opět trochu jako na jehlách. Nechtěla jsem o ni opět přijít – tentokrát bych to totiž opravdu nevydržela.

Chvíli jsem potom čekala, až bude zpráva doručena, ale jelikož operátor nijak nereagoval, odložila jsem telefon a dala se konečně do vaření. Třeba je opět na nějaké schůzce a telefon si kvůli tomu vypnula… Nebo možná nechce, abych jí znovu volala…

Mohla jsem se jenom dohadovat, co za tím stojí, ale já doufala, že je to ta první možnost. Proč jinak by mi dávala své telefonní číslo, kdyby nechtěla, abychom spolu byly v kontaktu?

Pohled Lilly:

Cesta do kanceláře probíhala poměrně klidně. Provoz byl plynulý – nedalo se to srovnávat s odpolední špičkou, kdy všichni míří domů. Mohla jsem tedy myšlenkami zabloudit i jinam než jenom ke stavu na silnici.

Kromě pana Martina jsem totiž měla starosti ještě s jednou osobou. Elinor mi něco tajila a to už tu hodně dlouho nebylo. Respektive, řekla mi úplně všechno kromě toho, že se tak úplně nesrovnala se smrtí Belly. Ale to na ní každý viděl, takže to vlastně ani říkat nemusela.

Každé Vánoce se snažila tvářit vyrovnaně, ale nedařilo se jí to tak, jak by si sama představovala.

Letošní ale byly jiné. Něco se stalo. Tehdy, jak jsme byli u Henryho ve Swords a Matteo ji volal ven. Nikomu neřekla, co přesně Matteo viděl, ale docela ji to zneklidnilo. No, a potom ten telefonát uprostřed noci, kdy se jako duch plížila z bytu, aby se s někým sešla. Peterovi ani Victorovi jsem o tom samozřejmě nic neřekla, ale bála jsem se toho, že by si Elinor mohla nějakým nedopatřením zničit život po boku Petera a svých dětí.

Bála jsem se toho, že by si mohla najít milence a být Peterovi nevěrná.

A bála jsem se té myšlenky tak, že ve chvíli, kdy jsem chtěla odbočit ke své kanceláři, jsem ji zahlédla po boku jiného muže! Vykolejilo mě to tak, že jsem rychle dupla na brzdy a jenom jsem cítila, jak se mi bezpečnostní pás zařezává do prsou. Auto za mnou jako na povel začalo troubit a já jenom zírala na tu dvojici na konci ulice.

Elinor se usmívala na muže vedle sebe a o něčem se spolu bavili, dokud je nepřilákal hluk na silnici a ona se nepodívala přímo na mě. I na tu dálku jsem zpozorovala ten údiv na její tváři.

Ačkoliv jsem věděla, že je to nemožné, jelikož El by měla být v Dublinu, přísahala bych, že to byla ona.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 9. kapitola: