Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 7. kapitola

30.05.2013 (07:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1355×

7. kapitola

Pohled Belly:

Mohlo nás napadnout, že Stefan s Vladimirem budou chtít zpět svou moc, ale copak je ani v nejmenším nenapadlo, že k tomu bratři nikdy nesvolí? Možná část moci, ale rozhodně ne celou. Ti nejstarší z upírů měli stále na paměti, co se dělo za vlády těchto dvou upírů, a jak moc se to změnilo, když se k moci dostali Volturiovi. Já sama jsem to věděla jenom z vyprávění, ale i to mi stačilo, abych si ty hrůzy dokázala představit. Bylo to něco neskutečného a já jsem ráda, že jsem v té době nežila.

„Ne, s tímhle nemůžeme souhlasit,“ odporoval stále dokola Damon.

„Stefan s Vladimirem nemají žádnou jinou podmínku k uzavřenému příměří, vaši vládci by jim měli vyhovět,“ nedala si říct Valerie.

„Damone, Bello – zkuste pochopit naše pány, žili s mocí, kterou jim ti vaši páni ukradli. Teď chtějí jenom zpět to, co jim právoplatně patří,“ vložil se do rozhovoru Thomas.

„Kdybychom nebyli obeznámeni s tím, jak v minulosti se svou mocí zacházeli, dalo by se o tom uvažovat, ale jelikož minulost nikdo nesmaže, nedá se na to zapomenout,“ odvětila jsem pro změnu já.

„Máš pravdu. Jsou to moudrá slova, ale teď mi řekni, kolik upírů ta dlouhá tisíciletí přežila? Moc jich nebude a skoro nikdo si už tu dobu nepamatuje. Stefan s Vladimirem a Volturiovi jsou jedni z posledních svědků tehdejších událostí. A všichni se za tu dobu změnili. I Stefan, i Vladimír.“ Thomas kladl důraz na každé slovo a já věděla, že v nich je pravda, jenže – jak moc se dva upíří toužící po moci, zotročování a plenění mohli změnit?

Než však stačil na jeho slova někdo reagovat, rozezvonil se mi telefon. Překvapeně jsem ho vytáhla z kapsy od bundičky a podívala se na displej, kde se zračilo neznámé číslo. Pokud jsem věděla, jenom vládci mají číslo na tenhle telefon a to je všechno… vlastně ne!

Zvedla jsem zrak k přítomným upírům a omluvila jsem se. Damon na mě nechápavě hleděl, ale to už jsem vycházela ze salónku a mířila si to co nejdál od zvědavých upířích uší, které by se zájmem odposlouchávaly každé slovo.

Když už jsem si byla jistá, že jsem dostatečně daleko, zvedla jsem telefon.

„Bello?“ ozval se na druhé straně nedočkavý hlas. „Bello, jsi to ty?“

„Elinor,“ vydechla jsem, ano, ona jediná kromě vládců měla číslo na tenhle telefon. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ty se ptáš, jestli se něco stalo? Panebože, měla jsi mi zavolat. Já tu trnula strachem, jestli jsi v pořádku a ty se jenom tak zeptáš, jestli se něco nestalo,“ vyšilovala do telefonu, až jsem si ho musela odtáhnout od ucha, abych náhodou neohluchla.

„Omlouvám se. Měla jsem teď moc práce a nenapadlo mě, že budeš takhle hysterická, když jsem se ti neozvala,“ odpověděla jsem klidně, ale na tváři mi pohrával lehký úsměv.

„No jo, já zapomněla, že ses bez rodiny obešla celých jedenáct let, a tak se bez ní obejdeš i nadále,“ odvětila kousavě a tím mě ranila. Kdyby tak věděla, jak strašně mi chyběli, tak by takováhle slova nikdy nevypustila ani z úst.

„Tak to není a ty to víš. Jenom toho na mě bylo trochu moc po odjezdu z Dublinu,“ uklidňovala jsem ji.

„Takže nejsi v Dublinu? A kde tedy jsi?“ vyzvídala. Ale copak si skutečně myslí, že jí to povím? Musela poznat, že před ní mám víc než jedno tajemství.

„Zrovna teď jsem na jednom pracovním jednání, ze kterého jsem musela odejít,“ odpověděla jsem jí naoko přísně a čekala, jak na tohle zareaguje. Pokud jsem ji během těch několika dnů, které jsem ji vždy viděla během Vánoc stihla poznat, kladla práci hned za rodinu.

„Opravu? Tak to se hrozně omlouvám, ale měla jsi zavolat!“ trvala si na svém.

„Máš pravdu, měla jsem zavolat a pro příště se to pokusím napravit, ale teď už musím končit a vrátit se na schůzi.“ Potřebovala jsem hovor ukončit dřív, než se Damon přijde podívat, co se děje. Špatně by se mi vysvětlovalo, že jsem Elinor na sebe nechala nějaký kontakt i přesto, jak je to nebezpečné.

„Dobře, Bell, ale slib, že mi zavoláš nebo aspoň napíšeš zprávu, ať vím, že jsi v pořádku,“ žádala.

„Slibuju, nemusíš mít obavy, dokážu se o sebe postarat.“ Její starostlivost byla dojemná a zahřála mě u srdce, ale za posledních jedenáct let se o mě strachoval pouze Damon, a tak jsem nebyla na nikom víc závislá. Budu si muset opět zvyknout, že do mého života najednou nebude patřit jenom Damon, ale opět i Elinor.

„Já vím, jenom… No, nebudu tě dál zdržovat. Měj se pěkně,“ rozloučila se se mnou a já se vrátila do salónku, kde i během mé nepřítomnosti probíhala diskuze.

„Ne, tohle nikam nevede. Na tuhle podmínku vám za žádných okolností nepřistoupíme,“ trval si na svém Damon a už přecházel po místnosti. Došla jsem tedy k němu a chlácholivě mu položila ruku na záda. Nesměl se nechat vyprovokovat, mohlo by to potom dojít až tak daleko, že by se to nikomu nelíbilo.

„Dobrá, mám tedy nápad. Prodiskutujte to s vašimi vládci a můžeme se sejít třeba zítra v tuhle dobu. Všichni budeme mít dost času na to, si to promyslet a nebudeme jednat unáhleně. Víme totiž, že na tom záleží nový mír a budoucnost jak naše, tak našich vládců a vůbec celého našeho světa,“ uklidňoval nás Thomas a já opět musela souhlasit. Měl velmi rozumné argumenty a já jsem se obávala, že právě to bude hrát v náš neprospěch. Ty argumenty… Mohly nás zničit.

„Máš pravdu,“ přitakala jsem.

„Stejně vám nezbude nic jiného než souhlasit, pokud chcete zachovat mír,“ prohodila Valerie povýšeně a prošla kolem naší dvojice ven ze salónku.

„Omluvte ji, občas se takhle chová. Rozhodně si to však promyslete,“ odcházel za ní Thomas.

„Takže se to tu pěkně protáhne,“ zamumlala jsem, když se za Thomasem zavřely dveře a já s Damonem osaměla. Obávala jsem se toho, že začne vyzvídat, kdo volal, a tak jsem se to snažila nějak zamluvit. „Valerie bude pěkný oříšek i pro tebe,“ popíchla jsem ho.

„Ještě jsem nenasadil své osobní kouzlo. Řekl bych, že potom by to mohlo jít snáz,“ odvětil.

„Ať tě ani nenapadne dělat jí nějaké návrhy,“ osopila jsem se na něj.

„Snad bys nežárlila? Copak nevíš, že já jsem jenom na brunety se zlatýma očima?“ přitáhl si mě do náruče a díval se mi do očí, kde se mi pomalu rozpouštěly kontaktní čočky a mně se tak lepšil zrak. Upřeně mě pozoroval a já si byla jistá, že být stále člověkem, zrudnu jako malina i po jedenáctileté známosti.

„Tak to máš štěstí,“ přitakala jsem spokojeně.

„Jenom já? Myslím, že i ty bys měla být spokojená, že sis pro sebe urvala jednoho z nejmocnějších mužů Volterry.“

„Neměl bys zapomínat, že teď jsme na tom oba stejně,“ podotkla jsem a připomněla mu tak své povýšení v gardě. Stále jsem to nemohla tak úplně pochopit, nebo snad jenom vstřebat. Byli jsme s Damonem na stejném žebříčku, patřila jsem mezi stejně mocnou vrstvu. Už jsem nebyla vyvrhelem jejich společnosti, už se na mě nebudou dívat s opovržením, když budu při nějaké z jejich porad. Možná se to vždy snažili skrývat, ale stále jsem tam cítila to, jak si prohlížejí můj světlý plášť a jasně mi těmi pohledy dávali najevo, že já k nim prostě nepatřím. Nejsem vyvolená.

Teď jsem k nim ale patřila. Patřila jsem mezi elitu a byla jsem ráda. Ustanou ty pohledy a Damon se za mě nebude muset stydět. Náš vztah byl veřejně známý, aspoň co se týče Volterry, jak daleko tyhle zvěsti dopluly, jsem si jistá ale nebyla.

„Na co myslíš?“ zajímal se, když jsem uvažovala, co všechno o nás můžou Thomas s Valerií vědět.

„Jenom jsem se zamyslela nad našimi oponenty. Řekni mi, že aspoň o jednom z nich víme něco víc než jejich jméno,“ zaprosila jsem a doufala v kladnou odpověď.

„Bohužel. Ale můžeme se hned zeptat bratrů, jestli o nich něco vědí. Stejně s nimi musíme mluvit ohledně té rumunské podmínky, přestože už znám jejich odpověď,“ ušklíbl se a já se usmála. Oba jsme znali Arovu odpověď.

„Tak to pojďme vyřešit hned a potom můžeme něco podniknout. Zbytek dne je jenom náš,“ pobídla jsem ho a Damon se na mě spokojeně usmál. Ještě nikdy neodmítl strávit se mnou společný den, když jsme k tomu měli příležitost. A teď navíc ještě bez dohledu dalších upírů.

Pohled Lilly:

To, že jsem z práce dorazila skutečně brzy, ocenil Victor jenom překvapeným pohled.

„No, co tak koukáš, říkala jsem, že dorazím brzy,“ usmála jsem se na něj a svlékla si kabát. V kuchyni ještě nic nevonělo, a tak to vypadalo, že jsem ho fakt překvapila.

„Já vím, ale… No, už tolikrát jsi říkala, že dorazíš brzy, že mi nepřišlo na mysl, že bys to mohla uskutečnit. Šampaňské ještě nebude dost vychlazené a jídlo ještě nemám ani rozchystané… Překvapilas mě,“ vypověděl popravdě a jeho překvapení mi přišlo roztomilé. Došla jsem tedy až k němu a vzala ho za ruce.

„A neříkej, že to není milé překvapení. Po dlouhé době máme zase jeden večer sami pro sebe. Netuším, kdy se mi zase podaří se z práce utrhnout takhle brzy a navíc jsem si říkala, že je potřeba pořádně oslavit to tvé nové jmenování na společníka,“ připomněla jsem mu další důvod toho, že jsem dneska tak časně doma.

„A myslíš si, že je co oslavovat?“

„Řekla bych, že určitě. A pokud ne tvoje povýšení, tak jenom nás dva a to, jak moc tě miluju,“ odpověděla jsem mu a omotala mu ruce kolem krku, abych si ho přitáhla blíž.

„Tak tohle bych si nechal líbit,“ přitakal a něžně mě políbil na rty.

„Doufám, že jsi k tomu šampaňskému koupil jahody?“ vyzvídala jsem, zatímco jsem prohlížela ledničku a snažila se vytáhnout suroviny, které mi Victor diktoval. Hodlal se pustit do vaření, tak jsem se mu nabídla jako pomocná kuchtička – přestože jsem věděla, že mu tam budu víc překážet než pomáhat.

„Ty si myslíš, že umím čarovat, anebo že jsem šel za dvanácti měsíčky? Vidělas to počasí venku?“

„Viděla. Jenom mě tak napadlo, že když jsi ten šéfkuchař, tak budeš mít svoje fígle, jak v zimě dostat čerstvé jahody,“ namítla jsem a dál lovila v ledničce.

„Takže nevěříš, že bych mohl mít nějaké nadpřirozené schopnosti, abych mohl své milované ženě obstarat v půlce ledna zralé jahody?“ zkoušel mě dál a já ještě jednou pořádně nakoukla do ledničky. Jahody tam stoprocentně nebyly, neměly se kam schovat – už tak byla stejně skoro prázdná.

Otočila jsem se k němu a on v ruce držel košíček jahod.

„Jsi skutečný kouzelník,“ pronesla jsem pochvalně a políbila ho.

„Aspoň že dokážeš ocenit, jak skvělého manžela máš doma. Myslí na tebe kudy chodí – dokonce i v práci si na tebe vzpomene, aby ti zajistil jahody.“

„Vždyť já vím, že jsi skvělý. Proto jsem si tě totiž vzala,“ odpověděla jsem a vzala si jednu dokonale červenou jahodu, aniž bych čekala na to, až bude vychlazené šampaňské. Victor věděl, čím si mě získat, jahody jsem totiž skutečně milovala. Daleko víc než jakékoliv jiné ovoce.

„Neujídej, bude jich málo na přípitek,“ odtáhl ode mě košíček.

„Dobře, tak – já si půjdu obléct něco pohodlnějšího a ty se můžeš dát do vaření – stejně vím, že bych ti tu jenom překážela a navíc mám skutečně obrovský hlad,“ poznamenala jsem už ve dveřích z kuchyně.

„Vy mi věříte, že ano?“ ujišťoval se pan Martin, když jsme další den odcházeli z policejní stanice. Fotografie mrtvého ho rozhodily. Pomalu však chytal zdravou barvu, ale já si byla jistá, že ten šok si s sebou ponese hodně dlouho. Minimálně jako špatnou noční můru.

„Samozřejmě že vám věřím. Teď se jenom uklidněte. Vaši nevinu prokážeme a pravého vraha dostaneme za mříže. Spravedlnost sice občas bývá slepá, ale já věřím v to, že pravý pachatel si svůj čin odpyká,“ odpověděla jsem mu plna optimismu a pan Martin mi věnoval lehký úsměv.

„Jste hrozně milá, slečno.“

„Páni, jsem vdaná, pane Martine,“ opravila jsem ho a ukázala na zlatý prstýnek na své levé ruce.

„Omlouvám se. Já jen, že jste tak mladá a náruživá právnička – většinou se tak chovají svobodní lidé,“ začal se okamžitě omlouvat, jako by spáchal snad nějaký zločin tím, že mi řekl slečno. „Mohu vás jako omluvu za to přeřeknutí pozvat na kávu?“ nabídl se, když jsem došla k autu, kam mě doprovodil.

Skousla jsem si ret a přemýšlela, jestli jeho pozvání přijmout s tím, že je to vlastně jenom pracovní schůzka, nebo v tom vidět i něco víc. Obávala jsem se, že v tom pan Martin vidí víc než já.

„Snad někdy jindy, teď musím ještě do kanceláře vyřídit nějaké papíry a telefony,“ odmítla jsem a nasedla do auta.

„Dobrá tedy. Pokud se nedomluvíme na kávě, tak si půjdeme připít, až mě prohlásí za nevinného,“ přislíbil mi okamžitě a já si oddechla, že se za to odmítnutí nezlobí. Přece jenom si mě platí, ale i tak nevím, kde by sháněl stejně odhodlaného právníka. Tenhle případ byl dosti zapeklitý.

„Samozřejmě, až vyhrajeme,“ souhlasila jsem a vyjela do kanceláře.

Cesta mi uběhla poměrně rychle, jelikož byly silnice vcelku prázdné. Jen co jsem vešla z vymrzlé ulice do vyhřáté kanceláře, postavila jsem si v kuchyňce vodu na čaj a zamířila si to ke svému stolu, který byl zpoloviny zaházený nejrůznějšími papíry k několika případům, kterými jsem se zrovna zabývala. Byl mezi nimi jeden rozvod, kde se manželé nedokázali dohodnout ohledně výchovy dítěte a rozdělení společného majetku. Zítra měli mít další stání a já se vůbec netěšila na ten vřeštivý hlas té ženy, ani na ten svůdnický pohled jejího manžela. Přestože byl poměrně mladý, vypadal staře, navíc si o sobě myslel velmi mnoho.

Odsunula jsem tedy jejich papíry stranou a vyndala jsem si z kabelky desky s případem pana Martina. Potom jsem si odběhla zalít čaj a vrátila se i s kouřícím hrnkem příjemně vonícího čaje. Posadila jsem se do křesla, zula jsem si boty a usrkla čaje.

„Tak, jdeme na to,“ zamumlala jsem sama k sobě a začala se znovu probírat papíry, které mi svěřila policie. Nebylo jich zrovna málo a já jsem si musela všechno důkladně přečíst, abych byla u případného soudu připravena úplně na všechno. Jak se totiž zdálo, dalšího podezřelého ani nehledali.

Začetla jsem se do výpovědi toho muže, co zavolal policii a sanitku. Nebylo tam však nic užitečného. Prostě jenom procházel kolem, telefonoval, a tak neslyšel nic, co by mohlo pomoct. Jenom najednou uviděl pana Martina sklánět se nad obětí.

Nikdo nic neviděl, ale jelikož se pan Martin s obětí znal, byl hlavním a vlastně i jediným podezřelým.

Pohled Belly:

V pokoji jsem si lehla na postel a Damon vytočil číslo do Itálie. Začala jsem listovat časopisem, který jsem si ukořistila v hale, ale moc jsem se toho nedočetla. Vzala jsem ho ze špatné hromádky a všechno to bylo maďarsky. Zatracený jazyk.

„Budu si muset pořídit slovník,“ poznamenala jsem a samotnou mě překvapilo, že jsem to řekla nahlas. Damon to zaslechl a překvapeně se na mě podíval. „No co, budeme tu dlouho a já bych se tu ráda domluvila. Stejně jsem se jako člověk chtěla věnovat jazykům. Lilly mě učila francouzsky, to nevíš? Od babičky jsem trochu ovládala irštinu…“ začala jsem vyjmenovávat, ale potom byl Damonův hovor přepojen, a tak jsem raději ztichla.

„Jak se daří mým zástupcům v Budapešti?“ zajímal se okamžitě Aro, jehož nadšený hlas jsem slyšela i přes půl místnosti. A to jsme neměli zapnutý ani hlasitý odposlech, což Damon během chvíle napravil.

„Zatím jsme toho moc neprojednali. Stefan s Vladimírem přišli jenom s jednou podmínkou, abychom mohli mír uzavřít úplně,“ poznamenal zachmuřeně Damon.

„A? Jaká je to podmínka?“ ozval se v telefonu nedočkavý hlas Caia. Zřejmě mají taky hlasitý odposlech.

„Rumuni chtějí zpátky svou moc, jakou měli, než jste se ujali vlády vy,“ odpověděla jsem místo Damona. Taky s ním přece o tom míru jednám i já, ne?

„Ale to je naprostý nesmysl! Doufám, že jste s tím nesouhlasili!?“ rozohnil se okamžitě Aro.

„Nesouhlasili, tohle byla naprostá hloupost a Stefan s Vladimírem si toho musejí být vědomi. Nevím, o co se totiž pokoušejí. A tím se dostáváme k druhému problému. Ti dva upíři, které Rumuni poslali, o nás vědí snad všechno, znají naše dary a vědí, co od nás očekávat. Zatímco my jsme jako slepci – bloudíme a tápeme, nevíme, co si k nám můžou všechno dovolit,“ ozřejmil bratrům náš druhý problém.

„A jak jejich dary mohou ovlivnit naše rozhodnutí,“ dodala jsem a hned si také uvědomila, že to může být pravda. Nevědomost nás skutečně velmi omezovala.

„To je tedy zlé. S kým tedy máme tu čest? Zkusíme o nich zjistit všechno, co jenom půjde, abychom vám pomohli,“ slíbil Aro.

„Valerie a Thomas, tak se jmenují. Ona je nejspíš rozená Rumunka a u něj si nejsem tak úplně jistá, ale řekla bych, že je to Francouz, anebo aspoň nějakou dobu ve Francii žil. Občasný přízvuk byl docela patrný,“ odvětila jsem mu a doufala, že mu to nějak pomůže a my se brzy dozvíme, s kým máme tu čest.

„Dobrá. Vlastně – když ses teď zmínila o Francii, budeme pro vás dva mít nový úkol, pokud to sami nevyřešíme dřív, než se vrátíte z Budapeště,“ nadhodil Marcus.

„Co se děje ve Francii?“ zajímal se pro změnu Damon.

„Pohybuje se tam nezvladatelný upír a stále nám uniká. Lidé se o ty mrtvé už začali zajímat,“ ozřejmil nám Marcus situaci. No, tak to skutečně nevypadá dobře, pokud se už i lidé zajímají.

„Mrtvé nechává jenom tak ležet na ulici,“ dodal Caius a Damon jenom překvapeně hvízdl.

„Jeho chování se dá vysvětlit tak, že nezná Volturiovy a zřejmě se nepohybuje se svým stvořitelem,“ prohodila jsem zamyšleně a zvažovala, co všechno se může stát, pokud toho očividného novorozeného neodchytíme dřív, než se lidé dopídí k pravdě.

„O nás zřejmě něco ví, jinak by stále nestřídal města. Vždy jeden nebo dva mrtví a opět změní působiště,“ namítl Aro. Tak tohle je zřejmě ještě horší, než kdyby o bratrech nevěděl. Mohli bychom potom sázet na nějakou chybu, které se dopustí, a my bychom se k němu dostali blíž. Takhle si ale bude dávat o to větší pozor a my ho nebudeme moct dopadnout nikdy.

„Myslím, že bychom měli tohle jednání uzavřít co nejdříve a vrátit se,“ navrhl Damon.

„Ne, to v žádném případě. Jednání ohledně míru povedete tak dlouho, jak jen to bude potřeba. My se o toho novorozeného postaráme sami,“ zavrhl jeho nápad hned Aro. „Jednou musí udělat chybu a my si na ni počkáme, potom ho dopadneme.“

„Jen abychom nečekali moc dlouho,“ zaslechla jsem v telefonu zachmuřený hlas Marca.

„Marcus má pravdu, neměli bychom čekat. S Bellou se tedy omluvíme z jednání, na pár dní ho odložíme a zasáhneme ve Francii,“ odvětil rozhodně Damon a já jenom přikyvovala, přestože to bratři nemohli vidět.

„Ne. Už jsem řekl, vy se postarejte o mír a my si vezmeme na starosti utajení,“ odmítl Aro. Nechtěl si připustit, že by potřeboval naši pomoc. Jestli však někdo naši existenci odhalí, bude těžké se snažit něco utajit. Neznám tolik upírů s dary ovládat něčí mysl, abychom donutili lidstvo na tento objev zapomenout.

„Jak tedy myslíte. My chtěli jenom pomoct,“ odpověděla jsem místo Damona a hovor jsme ukončili. Tohle nemělo cenu. Chtěla jsem být jenom užitečná – opět –, ale oni mě nechtěli – opět. Nechápala jsem to. Kdyby mě na to nasadili s Damonem, tak toho chytráka máme během jednoho dne chyceného a můžeme se s klidem vrátit k našemu jednání ohledně míru, ale oni ne. Raději budou čekat, až se všechno provalí a Rumuni proti nám budou mít zbraň – neschopnost bratrů zajistit pořádek ve vlastní říši.

„Snad se na bratry nezlobíš?“ zajímal se Damon, kterému zjevně neušla moje podrážděnost.

„Ne, jak bych se na ně mohla zlobit, že nám naši situaci ztěžují, jak nejlépe umí?“ odpověděla jsem mu sarkasticky a Damon se už na nic raději neptal. Moudře se rozhodl nechat mě zchladnout, a tak se raději pohodlně rozvalil na posteli a pustil si televizi, kde stále dokola projížděl kanály, až se nakonec u jednoho zastavil a nechal se pohltit filmem, který tam dávali.

Po chvíli jsem toho zuření nechala a lehla jsem si k němu, abychom společně ten film aspoň dokoukali, když už jsme neviděli začátek.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 7. kapitola: