Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 5. kapitola

AGDKNY


Díky za každý den - 5. kapitolaElinor dělá všem ve svém okolí velké starosti. Peter to přičítá jedenáctému výročí úmrtí její sestry, ale ani netuší, jak moc se v tomhle případě plete. S Bellou to sice souvisí, ale úplně jinak, než si myslí.

Lilly se rovněž o Elinor strachuje, ale nemá na to tolik času, jelikož její myšlenky zaměstnává nový případ, který dostala. Její klient je zamotán do hrůzné vraždy a jejím úkolem je zprostit ho obvinění. Jak to ale udělat, když neexistují žádní svědci?
Doufám, že se kapitola bude líbit. ;)

5. kapitola

Pohled Elinor:

Byly to už čtyři dny a Bella se neozvala. Slíbila mi přece, že mi bude volat, ale teď – jako by se po ní opět slehla zem. Ani jeden telefon. Copak by ji to zabilo, kdyby mi věnovala minutku svého času a zavolala? Neřekla mi, že je v pořádku a ať si o ni nedělám starosti? Ty bych si sice dělala i tak, ale byla bych rozhodně pokojnější.

Doufala jsem, že to její ozvu se neznamenalo, že se objeví po dalších deseti letech.

„El, děje se něco?“ vyzvídal Peter a já se k němu obrátila. „Mračila ses na tu televizi, jako by ses ji snažila vyhodit do vzduchu,“ vysvětlil mi svou otázku a já se snažila tedy nahodit normální obličej.

„Ne, nic se neděje. Jenom jsem čekala jeden telefon a nedočkala se,“ odpověděla jsem a položila si mu hlavu na rameno. Snad v tom nebude moc šťourat, slíbila jsem Belle, že o tom, že žije, nikomu nepovím a zůstane to jenom mezi námi. jsem na rozdíl od chtěla svůj slib splnit.

 

 

Pohled Lilly:

Elinor mi dělala starosti. Pomalu jsem měla chuť zůstat s ní v Dublinu a nějak jí pomoct, protože se kvůli něčemu hrozně trápila, ale nemohla jsem. Victor mě vrátil do reality a já se musela vrátit do kanceláře, kde se hned první pracovní den po Novém roce netrhl telefon ani dveře.

To se ti lidi zbláznili, nebo co?

Ještě to odpoledne jsem byla zavolána na policejní stanici. Nějaký člověk si mě vyžádal jako právničku k svému případu. Vyrazila jsem tedy přes půl Paříže na stanici. Na sobě jsem měla jeden z lepších kabátů, který jsem dostala na Vánoce od Victora, vlasy jsem si stáhla jenom pomocí dvou hůlek a jeden pramen nechala volně. Působilo to profesionálně, trochu upjatě, ale i hravě. Byla jsem se svým vzhledem spokojená a mladík, který pracoval na stanici jenom krátce, mi to vždy potvrdil. Pamatuju si na den, kdy mě uviděl poprvé. Nesl nějaký stoh papírů a ty se mu kvůli průvanu, který způsobil můj příchod, rozsypaly. Samozřejmě jsem mu hned pomohla a sklonila se za ním nad papíry. Jen co ten mladík zvedl zrak, všimla jsem si, jak zčervenal. A rudou barvu měl ve tváři pokaždé, když jsem se tam objevila.

„Dobrý den, měl by tu na mě čekat pan Martin, jsem jeho právnička,“ řekla jsem druhému policistovi a ten mě hned odvedl do místnosti, kde probíhal výslech. Můj nový klient seděl za stolem, ruce měl položené v klíně a zdál se trochu nervózní. Naproti němu seděla policistka a vedle ní postával postarší policista s rukama za zády.

„Konečně jste tady,“ oddechl si potěšeně a já si sedla na židličku vedle něj.

„Mohli byste mě nechat s mým klientem na chvíli o samotě?“ požádala jsem policisty a ti se tedy odporoučeli ven. Trochu jsem se zamračila na černé sklo, za kterým jistě stáli, ale dál to neřešila. „Tak, pane Martine, řekněte mi, co se v té uličce stalo,“ vyzvala jsem ho vlídně.

„Přesně to, co jsem řekl té policistce. Když jsem tou uličkou procházel, ten muž tam už ležel. Myslel jsem si, že je to jeden z těch ožralů, co se tam neustále poflakují, tak jsem si ho nevšímal, ale potom jsem uviděl ten drahý kabát, co měl na sobě, a tak jsem mu chtěl pomoci. Jenže už byl mrtvý. V tu chvíli se tam nachomýtl někdo další a zavolal policii – mě obvinili neprávem,“ vysvětloval zoufale. „Věřte mi.“

„Já vám věřím,“ odpověděla jsem a zamyslela se, co všechno mi o tom případu řekli ještě v kanceláři. Ten mrtvý se totiž s mým klientem znal. A jejich vztah nebyl zrovna dobrý, což byla přitěžující okolnost.

 

 

Policie se z mého klienta snažila dostat nějaké to přiznání, ale jelikož neměli vůbec žádný přímý důkaz, kterým by ho usvědčili z vraždy, museli ho propustit.

„Během vyšetřování neopouštějte Paříž, pane Martine,“ neodpustila si komisařka otřepanou frázi, aby vypadala velmi důležitě. Muž jenom přikývl a společně s ním jsem vyšla do mrazivého lednového počasí.

„Nevěřili mi, že jsem to neudělal,“ pronesl nešťastně.

„Nebojte se. Nemají proti vám žádný důkaz,“ uklidňovala jsem ho. Potom jsme se už jenom rozloučili a já jedním pohledem na hodinky zjistila, že nemá cenu jezdit zpět do kanceláře a rovnou jsem si to zamířila domů, kde na mě jako vždy čekal Victor.

„Před chvíli volala Elinor,“ oznámil, když jsem ho políbila na přivítanou.

Překvapil mě tím. „Neříkala, proč volá?“ zeptala jsem se a odložila si sako. Následně jsem si vytáhla hůlky z vlasů a nechala jsem si je volně spadat na záda.

„Ne, nic neříkala,“ namítl.

„Zavolám jí,“ odpověděla jsem prostě a už jsem si brala telefon a mířila do ložnice, kde bych na náš rozhovor měla dost klidu. Nečekala jsem, že tak brzy po našem odjezdu bude volat. Nejspíš se něco stalo anebo se mi chce konečně svěřit s tím, co ji trápí. Ve chvíli, kdy jsem vytáčela jejich telefonní číslo, jsem doufala spíš v tu druhou možnost.

 

 

Bellin pohled:

Po cestě jsme si museli udělat malou pauzu, aby Damon mohl natankovat, a tak jsem si hned pořídila brožuru o Budapešti. Zbytek cesty jsem do ní překvapeně hleděla.

„Páni, věděl jsi, že Budapešť je městem kultury, koncertů a umění? Nachází se zde přes šedesát muzeí, dvě opery, čtyřicet sedm divadel, šestnáct koncertních síní a sedm amfiteátrů,“ přečetla jsem jeden ze zvýrazněných textů.

„Netušil jsem kolik přesně, ale věděl jsem o tom,“ odpověděl mi lhostejně Damon.

„Zase se jenom vychloubáš,“ zamumlala jsem a Damon si neodpustil úsměšek. „Nesměj se. Na rozdíl od tebe jsem upírkou jenom jedenáct let a neměla jsem možnost procestovat celý svět,“ odsekla jsem mu a Damon se mé uraženosti jenom dál usmíval. „Myslela jsem, že chceš, abych ti odpustila tvou poznámku o úsměvech,“ nadhodila jsem nevinně a na něj to skutečně zabralo.

„Omlouvám se. Vidím, že spolu budeme muset víc cestovat. Pokusím se to s Arem nějak domluvit. Mohli bychom se z misí vracet o jeden až dva dny později a mezitím procházet velkoměsta po celém světe, pokud tě to potěší,“ navrhl a znovu mě upozornil na to, jaký má na Ara vliv.

„Jak myslíš,“ pokrčila jsem rameny a v tu chvíli jsem si slíbila, že jednou budu mít na vládce stejný vliv jako on. Nebo možná i větší.

Potom jsme opět mlčeli. Nějak jsem mu neměla co říct, což bylo divné. Pokaždé jsme si povídali, naše debaty neměly konce, ale teď nějak podezřele často vázly. Myslím, že to bylo od těchto, podle Damona, nepodařených vánočních svátků. Žralo ho to, že jsem se viděla se sestrou a na chvíli byla se svou pravou rodinou, ne tou, která se mi tu pravou snaží nahradit.

Damon by se asi měl více stýkat s Edwardem. Znovu se poznat a najít k sobě zapomenuté bratrské pouto. Podle Edwarda si jako lidé byli hodně blízcí, a tak by byla škoda, kdyby tohle jejich pouto zůstalo zapomenuté. Jenže jsem nevěděla, jak Damona přesvědčit, aby se k tomu kroku rozhoupal. Pro něj byla jeho pověst ve Volteře všechno, jenom těžko by nesl to, kdyby se o něm povídalo, že je to slaboch, který bez rodiny nic neznamená.

„Tak, jsme tady,“ prohodil Damon, když jsme vjížděli do Budapeště a tak mě vytrhl z přemýšlení.

„Kde budeme bydlet?“ zajímala jsem se. Od Ara jsem žádné instrukce nedostala, ale Damon mohl, takže jsem jenom čekala.

„Máme rezervaci v jednom hotelu blízko řeky. Zítra bychom se měli sejít se zástupci Stefana a Vladimira. Měli by se ubytovat v témže hotelu,“ vysvětlil a projížděl v hustém dopravním chumlu ulicemi, až zajel do podzemních garáží jednoho z hotelů.

„Co ještě ti Aro řekl?“ Nechtěla jsem být neinformovaná. V našem světě to znamenalo být nepřipravený a proto také lehce zranitelný.

„Nic konkrétního. My nevíme, koho poslali Rumuni a oni neví, že poslali nás. Nemůžeme tedy předpokládat ani to, jaké budou mít dary. Všechno se dozvíme až zítra na místě. Což znamená, že bychom si měli nejspíš zajít někam na lov, abychom byli připraveni na všechny možné varianty, přestože se bude jednat o přátelskou schůzku,“ shrnul všechno do několika málo vět a s tím lovem jsem musela souhlasit.

„Dobře, hodíme si jenom věci do pokoje a vyrazíme. Za chvíli už bude tma, takže to nebude žádný problém,“ přikývla jsem a vysedla z auta. Nevěděla jsem, do jakého hotelu jsme to zamířili, ale už podle těch luxusních aut, kterými byly zdejší garáže přeplněné, jsem poznala, že se bude jednat o něco s aspoň čtyřmi hvězdičkami, ne-li pěti.

 

 

A měla jsem pravdu. Výtahem jsme se dostali do přízemí, kde jsme se hned vydali k recepci. Všude kolem panoval čilý ruch, jako by byly stále svátky. Z každého rohu místnosti ke mně doléhala jiná směsice jazyků a i Damon se pochlubil svou znalostí maďarštiny. Čímž mě skutečně dostal – ale copak se musel takhle předvádět před tou recepční? Tohle si s ním ještě vyřídím.

„Aro nám nechal rezervovat jeden apartmán, tady je klíč,“ obrátil se ke mně a zamával mi před nosem kartou ke dveřím.

„Dobře, jdeme?“ odpověděla jsem trochu nevrle a Damonovi se po tváři mihl překvapený výraz.

„Samozřejmě,“ souhlasil, poděkoval recepční a už jsme šli k výtahům. „Bello, můžeš mi říct, co se to s tebou děje? Celou cestu sem jsi taková nepříjemná,“ udeřil na mě, když se za námi zavřely dveře a výtah se lehce zhoupl a začal stoupat.

„Nejsem nepříjemná,“ odsekla jsem mu. „Možná jenom trochu podrážděná.“

„Tak podrážděná. To je jedno. Pokud taková hodláš být celou dobu, vůbec nám to neprospěje. Takže – je to kvůli tomu, že o tobě Elinor ví, nebo v tom tkví ještě něco jiného?“ vyzvídal a já nevěděla, co mu na to odpovědět.

„Co bys chtěl slyšet?“

„Pravdu. Bello,“ zašeptal a opřel si ruce kolem mé hlavy, takže mě uvěznil mezi svým tělem a stěnou výtahu, „dělám si o tebe starosti. Chci ti pomoct, ale copak můžu, když mi neřekneš, v čem je zakopaný pes? Víš, že mi můžeš věřit, tak co se děje?“

Než jsem mu však stačila odpovědět nebo vymyslet nějakou přijatelnou lež a nemusela tak dávat najevo svůj strach, náš výtah se zastavil a otevřely se dveře. Na patře už čekala čtveřice nějakých společensky vymóděných lidí, takže jsme je nechali nastoupit a my se vydali do našeho pokoje. Opět jsem byla zachráněna. Nechtěla jsem totiž Damonovi přiznat to, jak velký jsem slaboch.

„Měli bychom asi kontaktovat Ara, že jsme dorazili,“ poznamenala jsem, abych změnila téma hovoru.

„Budeme, neboj se. Hned jak se vrátíme z lovu, mu zavoláme a potom si spolu promluvíme. Nemysli si, že na tenhle náš rozhovor zapomenu,“ ujistil mě o své skvělé paměti a já raději mlčela. Nechtěla jsem se s ním hádat. Stačily ty moje kousavé poznámky v autě.

Raději jsem se vydala prozkoumat pokoj, ve kterém teď budeme trávit několik dní – netušila jsem kolik, ale hodlala jsem si ten volný čas, který nám dají, užít. Vešla jsem tedy do ložnice a můj pohled hned přilákala bílá krabice položená na posteli. Na ní ležela obálka, na které bylo napsáno moje jméno.

Vydala jsem se k ní a vzala ji do ruky. „Damone? Co je to?“ zajímala jsem se a doufala, že mi to řekne. Ten však nic nevěděl. Jenom pokrčil rameny a vzal mi obálku z rukou.

„Pěkné písmo,“ poznamenal a už ji chtěl otevřít. Teď jsem mu ji ale vyškubla já.

„Je na ní moje jméno, nevidíš?“ usmála jsem se na něj, když mi věnoval jeden ze sady svých překvapených pohledů. Poslední dobou mi jich věnoval víc, než jsem byla zvyklá. Asi jsem ho svým chováním neustále udivovala.

„Fajn, tak kdo mé přítelkyni má co psát nějaké dopisy?“ zeptal se a mně se hrozně líbilo to, jak řekl to mé přítelkyni. Přivlastňoval si mě, ale bylo to takovým pěkným způsobem.

„Nevím, ale hned to zjistím,“ ujistila jsem ho a otevřela dopis. Nikdo kromě bratrů neměl vědět, kde zrovna jsme, takže nebylo zrovna dvakrát překvapující, když jsem se začetla a všimla si oslovení.

 

Drahá Isabello,

s Damonem jsem vás vyslal na velmi důležitou misi, a proto, abys věděla, jak moc si vás dvou považuji, jsem se rozhodl společně s bratry Ti dát menší dárek. Otevři tedy bílou krabici, která byla dodána i s tímto dopisem a užívej to, co je v ní, s hrdostí.

Hodně štěstí na vaší misi, Aro

 

Bylo to hodně stručné, ale o to víc jsem byla zvědavá, co za dárek by mi mohli bratři poslat, a tak jsem se nedočkavě vrhla na krabici. Sňala jsem z ní víko a všimla si nějaké látky. Byla skoro černá, možná tak tmavá jako Damonův plášť. Stále jsem však nevěděla, co to může být.

Opatrně jsem tedy tu věc vytáhla z krabice a nestačila se divit. V rukou jsem držela úplně ten samý plášť, jaký měl Damon. Páni!

„Damone, podívej!“ vykřikla jsem nadšeně a okamžitě jsem si plášť zavazovala kolem krku. Vypadala jsem stejně jako před deseti lety, kdy jsem si omylem oblékla Damonův místo svého. Tehdy jsem o tomhle dni jenom snila a konečně je tady.

„Věděl jsem, že se k tomu plášti jednou dopracuješ,“ usmál se a objal mě kolem pasu. „Hrozně moc ti sluší,“ pochválil mě a políbil na tvář. Otočila jsem se mu tedy v náruči a spojila naše rty. Aro konečně uznal, že jsem pro něho i bratry důležitým členem gardy. Já z toho měla skutečně velkou radost a chtěla jsem, aby ji se mnou sdílel i Damon.

Nemusela jsem se vlastně ani moc snažit. Kdybych ho nezabrzdila, skončili bychom oba v posteli, ale nejdřív jsme si museli zajít na lov a potom… potom se uvidí, co bude. „Já mám takovou radost,“ šeptala jsem a mezi prsty jsem si nechávala klouzat lemy pláště jako nějaké posvátné relikvie.

„Jsi daleko lepší než já. Mně bratři můj nynější plášť dali až po padesáti letech v jejich gardě.“ Páni, poprvé jsem v něčem lepším než Damon! Žasla jsem, tohle jsem opravdu nevěděla, ale tak trochu mě to zahřálo u srdce, že se mi konečně něco povedlo.

Opatrně jsem odložila plášť do krabice a vzala Damona za ruku. „Měli bychom si zajít na ten lov, už je skoro tma,“ ukázala jsem z okna a Damon přikývl. Společně jsme tedy opustili pokoj, a výtahem sjeli do přízemí, kde jsme hlavním vstupem vyšli na poměrně rušnou ulici, na které pomalu rozsvěcovali pouliční osvětlení.

„Chceš se sejít až v hotelu anebo ještě něco podnikneme?“ vyzvídal, když šel vedle mě a já se snažila v tom novém a obrovském městě zorientovat. Potřebovala jsem zjistit, kudy se dostanu do nejbližšího lesa, a doufala jsem, že tam najdu aspoň nějakou tu srnku, když už ne něco divočejšího.

„Můžeme si zalovit společně,“ navrhla jsem.

„Společně? Nepředpokládáš snad, že se dám na zvěřinu, že ne?“ opáčil pochybovačně.

„To samozřejmě ne, jenom mě napadlo, že bys mě doprovodil na okraj města, kde bych si už něco na zub našla a ty bys tam taky nemusel být škodný,“ pohodila jsem rameny a Damon se zamyslel. Nad čím proboha váhá? Vždyť je jasné, že ho tak trochu žádám o pomoc v orientaci po městě, ne?

 

 

Pohled Elinor:

Nevím, co mě to napadlo. Vadilo mi, že mám před Peterem, a vlastně před celou rodinou, tajemství, ale nechápala jsem, proč jsem musela hned volat Lilly! Akorát ji tím rozruším… Ach, jsem nemožná. Přesto jsem hovor přijala, když mi Lilly volala zpět.

„Zdravím Lill,“ pozdravila jsem ji mdle do telefonu a doufala, že nezačne hned vyzvídat. Jak ráda bych se jí s tím vším svěřila. Řekla jí, že Bella není mrtvá a nejspíš je i spokojená – zvlášť když se mi vůbec neozývá –, ale nemohla jsem.

„Elinor,“ vydechla, „ráda tě slyším. Victor říkal, že jsi volala. Potřebovala jsi něco?“ zeptala se.

„Ne, nic nepotřebuju. Jenom jsem si chtěla popovídat, to se snad nesmí?“ pokusila jsem se znít vesele.

„Samozřejmě že mi můžeš zavolat, kdykoliv chceš. Měla jsem ale starost, jestli se náhodou klukům něco nestalo. Jsou v pořádku, že ano?“ strachovala se o ně.

„Neboj se, oni jsou v pohodě,“ ujistila jsem ji.

„Tak to je fajn. A co jejich máma, taky je v pohodě?“ obrátila svou pozornost na mě. „Když jsme odjížděli, zdála ses být hodně rozrušená, jako by se něco stalo, ale tys o tom s nikým nechtěla mluvit… Je-je mezi tebou a Peterem všechno v pohodě?“ napadlo ji řešení mého zvláštního stavu.

„Jasně že je. Peter je nejlepší muž, jakého jsem mohla mít,“ pochvalovala jsem si.

„Ale i přesto se něco děje a ty mi to asi nepovíš, co?“ pokusila se ještě jednou ze mě dostat to tajemství. Povzdechla jsem si, ale neodpověděla. Proč jsem to jenom Belle slibovala? Lilly měla přece právo na to, se o Belle dozvědět. Na to, jak krátkou dobu ji znala ve chvíli, kdy zmizela, ji oplakávala stejně, jako by ji znala celý život.

„Omlouvám se, ale nemůžu,“ zašeptala jsem do telefonu.

„Tak… pokud by sis to rozmyslela, zavolej mi, jsem ti kdykoliv k dispozici, ve dne i v noci, teď ale musím končit, Victor nám připravil jídlo a já mu slíbila společně strávený večer,“ rozloučila se se mnou.

„Pa, měj se,“ odvětila jsem a hovor ukončila. Proč?! Proč! Proč… Nejsem tak silná, jak si Bella myslí. Proč mi tohle musela udělat? Raději mě měla nechat v tom mém nevědomí a iluzi, že je mrtvá, a já bych nemusela před všemi lhát. Přetvařování mi v tomhle ohledu vůbec nešlo. Mohla jsem být tedy jenom ráda, že Peter ráno odchází do práce a já si minimálně do čtyř hodin odpoledne nemusím na nic hrát. Potom však moje bezstarostnost skončí a já musím nasadit úsměv a snažit se působit, jako že se nic neděje.

„Elinor, pojď se navečeřet, kluci už jsou po jídle a teď si hrají,“ došel pro mě do pokoje Peter.

„Jasně, už jdu,“ zamumlala jsem, otřela jsem zbloudilou slzu, která mi stékala po tváři, a vydala jsem se s ním do kuchyně.

Usadila jsem se ke stolu a Peter přede mě položil talíř těstovin zalitých sýrovou omáčkou. Sedl si naproti mně a místo aby se pustil do jídla, pozorně si mě prohlížel. „Kluci říkali, že sis dneska prohlížela staré fotky,“ zahájil rozhovor a já k němu zvedla zrak.

„Hmm.“ Nenapadla mě kloudnější odpověď.

„El, vím, že je to další rok, co jsme ztratili Bellu, ale… myslel jsem, že už jsi to překonala –“ Peter to myslel dobře, ale já jeho péči teď nesnesla, když jsem před ním měla tohle obrovské tajemství. Zvedla jsem se tedy od stolu a se slzami, které se mi proudem začaly linout z očí, jsem doběhla do naší ložnice, padla na postel a zabořila obličej do polštáře.

Po chvíli jsem jenom ucítila, jak se matrace na druhé straně postele prohnula a následně mě Peter hladil rukou po zádech. „Lásko, omlouvám se,“ zašeptal a já k němu zvedla uslzený obličej.

„Nemáš za co. Nic jsi neudělal. To já jsem teď jako praštěná palicí.“ Snažila jsem se na tváři vykouzlit něco, co by se aspoň vzdáleně podobalo úsměvu, ale jestli se mi to povedlo, to jsem nevěděla.

„Pojď, půjdeme uložit kluky a můžeme se jít podívat na nějaký film, otevřeme si víno a uděláme si hezký večer, co ty na to?“ navrhl, ale já zavrtěla hlavou.

„Uložíš je sám? Já potřebuju sprchu,“ požádala jsem ho, a když je šel uložit, vydala jsem se do koupelny.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 5. kapitola:

 1
4. myska98
16.05.2013 [18:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.05.2013 [8:27]

CatharineSarahAnnNo zase perfektní... zajímá mě ten rozhovor, který bude příští kapitole a jak se rozvine vztah mezi Bells a Damonem. No a samozřejmě to jednání a jestli to Elinor vydrží a neprozradí Bells. Těším se na pokráčko Emoticon Emoticon Jinak skvělá kapitola jako vždy Emoticon

2. monika
16.05.2013 [6:35]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Jana
15.05.2013 [22:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!