Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 3. kapitola

16.06.2009 (22:45) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1218×

3. kapitola - Hon

Zůstal jsem stát nad kanálem a hleděl do jeho smradlavých útrob. Nemohl jsem se tam vydat sám. Tím bych moc Elle nepomohl.

„Ach.“ Chytil jsem se za srdce, ta bolest byla tak skutečná. Vzhlédl jsem a prohlížel si okolí. Pak mi do oka padl hostinec.

„U Temže,“ vykřikl jsem nadšeně. Tak se přece chodili chlapi napít po celodenním pátrání a raziích. Hbitě jsem vyskočil na nohy. Zabušilo mi silně ve spáncích. Musel jsem dostat do hlavy od sestřičky, netušil jsem, že má takovou sílu. V jejím křehkém tělese se ukrývalo tolik síly, že mě to překvapilo. Ale teď… Nemohl jsem ji nechat na pospas tomu monstru, té odporné kreatuře, co si říká neprávem člověk.

Rozeběhl jsem se k hostinci a prudce vyrazil dveře. Chlapi v krčmě na mě hleděli jak na ďábla. Musel jsem vypadat hrozně.

„Scotte, Neale, Owene,“ vykřikl jsem a hnal se ke stolu kde všichni tři seděli. Hleděli na mě jako bych se zbláznil, ale já jsem se nezbláznil. Šílel jsem kvůli Elle.

„Co se děje, Carlisle?“ vykuckal překvapeně Neale. Neal byl docela mladý na tuhle práci, ale vybral si a já nesměl nikoho od toho zrazovat. Jen je vítat s otevřenou náručí. Nejraději bych si za ty věci co dělám, nafackoval, ale teď byla na prvním místě Elle. Neal pohodil černými vlasy, aby je neměl v obličeji. Zašpiněným rukávem, rozedraného kabátce, si utřel pusu od pěny, která mu tam zůstala, když překvapeně prskl do svého piva.

„Elle…“ víc jsem nebyl schopný ze sebe vypravit. Scott mě stáhl na židli. Bránil jsem se mu, ale nebyl tak unavený jako já. Úplně jsem cítil jak mi síla z rukou a nohou utíká doslova pryč.

„Šéfku,“ začal pomalu a rozvážně Owen. Nejstarší z trojice. „Pokud jde o Vaši sestru, tak ta je u paní Sandersové z Cheapside. Sám jsem ji tam vezl. Na příkaz vašeho otce. Tak se není čeho bát.“ Položil mi na rameno svoji ruku a snažil se mě tím uklidnit. Unaveným pohybem jsem ji z ramene smetl. Pořádně jsem si nahnul z Nealova džbánku, abych smočil vyschlé hrdlo. Pivo se mi těžko polykalo.

„Elle není u paní Sandersové. Ona se vrátila za mnou.“ Lhal jsem jako když tiskne, ale nemohl jsem za nic na světě prozradit sestřiny dobré úmysly s nevinnými lidmi.

„Cože?“ vykřikl nazlobeně Owen. Chřípí nosu se mu zlostně zavlnilo.

Bouchl pěstí do stolu. Několik chlapů v krčmě se po něm otočilo, ale hned jak viděli jeho rozčílený výraz, stáhli hlavy mezi ramena a pokračovali v pití odstátého piva.

„Holka pitomá, co si o sobě myslí, že se může jen tak toulat po nocích venku. Teď když je to všude vo kejhák,“ křičel rozčíleně. „Počkat, ale co tady děláš chlapče, řikal jsi, že šla za tebou. Kde je teď.“ Chytil mě za kabát a vytáhl na nohy. Ani jsme se nebránil neměl jsem sílu. Silně se mnou zatřásl. „Kde je!“

„Ona… ona… je… v…“ koktal jsem jak největší budižkničemu.

„Tak kde je.“ Opět se mnou zatřásl.

„V… v… ka… kanále. Odtáhl… ji… tam… o… on.“ Najednou jsem začal vidět černě. Owen mě zase opatrně posadil na židli. Rozhlédl se po lokále. „Kdo on? Co tím chceš říct? O kom to mluvíš chlapče?“ Naprosto zbledl.

„No on..“ Musel jsem je hned dostat k tomu kanálu, abychom ho začali sledovat a našli Elle. Složit slova do souvislé věty, bylo pro mě strašně těžké.

„Odtáhl ji… do… do… kanálu…“ Owen mi přísně pohlédl do očí. Díval se stejně jako otec. Udělalo se mi z toho mdlo.

„Scotte, Neale, pomožte Carlisleovi. On nás pak dovede k tomu místu…“ pohlédl na mě. „Kde ji stáhl do kanálu. Jasný?“ Přikývl jsem.

Scott s Nealem mi pomohli na nohy a táhli mě za sebou jak pytel brambor.

Owen vyrazil ze dveří hostince jako generál, neotáčel se a nekontroloval jestli mu Scott s Nealem stíhají, když táhnou ještě mě.

Muž se zastavil u rozpadlého vozíku, trhnutím utrhnul kus dřeva, který vypadal jako kůl. Pochyboval jsem, že by to na tu zrůdu zabralo, ale člověk nikdy neví. Ulomil ještě tři další kusy pro každého z nás. Vůbec se při tom ani neotočil.

Čerství vzdych, který k nám proudil od Temže mi začal vracet sílu. Necelých sto metrů od kanálu jsem byl schopný jít sám. Což velmi potěšilo oba mladíky. Ustrnul jsem na místě kousek od louže, i když neuběhla ani půl hodina, krev byla značně zaschlá. Owen se konečně otočil ke mně. Tvář měl skoro zelenou.

„To je ten kanál?“ přikývl jsem. „Tak fajn chlapi,“ zavelel. „Víme moc dobře, jak to chodí. Carlisle,“ zvednul jsem bojovně hlavu, „ty půjdeš se mnou vepředu. Jasný?“

„Jasný, Owene.“

„Scotty.“

„Ano pane.“ Scott se postavil do pozoru jako voják. „Ty mi budeš krýt záda. Jasný?!“ vykřikl jasný rozkaz.

„Provedu pane!“

„Neale!“

„Pane.“

„Ty budeš krýt zády tady Cullenovi. Nedej bože, kdyby se mu něco stalo. To ti vlastnoručně ukroutím krk. Je ti to jasný!“

„Ano pane.“ Neal se zatvářil jako nejostřílenější voják.

Všichni jsme dostali od Owena kusy dřeva nalámané z toho vozíku, ale mě si ještě na chvíli odtáhl o kousek dál. Byl jsem netrpělivý, co nejdříve jsem chtěl vlézt do toho kanálu, abych našel tu kreaturu a zachránil svoji malou sestřičku.

„Carlisle, prober se!“ Silně mnou zatřásl. Dnes už pokolikáté.

„Pane.“

„Vím, že ti na sestře záleží, ale určitě to zvládneme levou zadní.“ Trochu se pousmál, ale já se zamračil a odstrčil jeho ruku z mého ramena, zase.

„To byl skutečný upír, Owene. Ne žádný ten chudák, kterého z toho obvinili.“ Vřela mi krev. Konečně jsem to dokázal vyslovit nahlas. To odporné slovo. Slovo jež pocházelo z tureckého uber označení čarodějnice a vyvinulo se z něho něco tak odporného a zkaženého jako to, co mi odvleklo sestru.

„Co to povídáš, chlapče? To není možné. Žádní upíři přece neex…“

„Existují!“ křičel jsem na něj  z plna hrdla. Oba mladíci se na nás obrátili. Stáli už nad kanálem a zkoumali ho jenom pomocí měsíčního světla.

„Měl jsem za to, že to je jen pověra z úst tvého otce, Carlisle.“

„Otec je hlupák. Neví do čeho se celé ty roky zaplétal. Říkám ti, že v tom kanále jsou skuteční upíři.“ Hleděl na mě dosti překvapeně. Začali mu docházet souvislosti.

„Ta krev… On ji kousl. Bude jako oni!“ vykřikl zděšeně. „Tam dolů nevlezu, na to zapomeň.“ Nikdy jsem neviděl, že by se někdo takhle rychle změnil. A to byl Owen ostřílený voják a lovec.

„Ale vlezeš a pomůžeš mi sestru najít a jestli ne.“ Nikdy bych takovou věc v životě neudělal, ale přiložil jsem mu kůl ke krku. Dřevo tlačilo na jeho zarudlou kůži a zanořoval se hlouběji kdybych víc přitiskl, tak bych mu probodl krk.

„Půjdeš tam se mnou nebo...“

„Dobře, dobře slibuju, ale dej tu věc pryč!“

„A jak mám vědět, že jakmile ji dám pryč, ty neutečeš nebo mě nesrazíš k zemi? Co, Owene?“ Lehce jsem na kůl přitlačil. Na jeho kůži se objevila kapička krve a na čele mu vyrazil ledový pot.

„Vždy jsem vždy byl při vás, pane.“ Začal se třást jako osika. Oba mladíci se na nás dívali v němém úžasu. Netušili, co se to mezi námi děje, ale o problém míň nemusel jsem je k sestupu do kanálu nutit. Tak jako Owena. Byl sice vycvičený dobře, ale když uslyšel, že to dole jsou skuteční upíři, cukal se jako moucha lapená v pavoučí síti.

„Dobře. Tak bychom měli už konečně vyrazit.“ Stáhl jsem ruku s kůlem k sobě. Mužova ruka okamžitě vyrazila k ráně.

„Jdeme,“ zavelel jsem.

Owen okamžitě došel ke kanálu a začal slézat dolů já za ním a po mně následovali Scott s Nealem.

Prudce jsem dopadl na dno kanálu. Zahleděl jsem se do tmy, ale jako první mě přes nos praštil ten odporný puch. Někdo z trojice zapálil louč. Světlo osvětlilo ten hnus, co se povaloval kolem. Mrtvé krysy… Raději jsem se tím dál nezajímal.

Utvořili jsem si formaci, jak ji Owen rozdělil. Šel jsem vedle něho a za mnou Scott a vedle něj Neal.

Nikdo z nás nešel pomalu, ale hezky zostra. Pokračovali jsme hlouběji a hlouběji do londýnského kanalizačního systému, který připomínal jedno velké bludiště. Naštěstí nepřišli žádné odbočky a pokud ano byly slepé, což nám značně ulehčovalo postup, po více jak půl hodině pochodu dlouhou chodbou, která se stáčela lehce na sever, přišla první křižovatka. Co křižovatka. Měli jsme na výběr ze šesti chodeb.

Převzal jsem od Scotta louč a chodil jsem od jednoho průlezu k druhému a zkoumal podlahu jestli tam neobjevím stopy.

První průchod šel dál asi tak dva metry a pak spadal volným pádem asi do deseti metrové hloubky.

Druhý byl po pěti metrech zazděný. Tak dopadl i třetí a čtvrtý. Zbýval pátý a šestý. Stačila jediná chyba. A mohli jsme tu bloudit nadosmrti a vůbec by jsem Elle nenašli.

Zkusil jsem šestý. Pečlivě jsem posvítil na podlahu. V lidských exkrementech jsem jen nepatrně zahlédl stopy, ale tak nepatrné, že jsem si myslel, že mě v té tmě už šálí zrak. Asi mě opravdu jenom šálil zrak. Pomalu jsem odcházel do pátého průchodu když jsem jenom koutkem oka za vadil o drobný kousek látky na stěně. Okamžitě jsem byl u něj a držel jej v ruce, lehce k němu přivoněl. Jasmín. Oblíbená vůně mojí malé sestřičky.

„Tudy!“ zavolal jsem na ostatní a ti se přidali. Cesta byla dlouhá a únavná. Nejvíce  se podepisovala na Owenovi, až mi bylo líto, jak jsem se k němu zachoval, ale neměl jsem jinou možnost. Pro Elle bych byl schopný udělat cokoli. Ale opravdu bych kvůli ní někoho zabil? To byl hodně těžká otázka. Člověka možná ne. Ji však unesl upír a toho bych zabil. Kdybych jí tím pomohl.

Byli jsme na konci, chodbu ukončovala mříž s odemčeným zámkem. Lehce jsem zatlačil. Mříž povolila a se skřípěním se pomalu otevírala. Prošel jsem jí a zůstal stát celý zkoprnělý. Kolem mě leželo několik těl můžu a žen už ve značném stádiu rozkladu. Musel jsem se vyzvracet, ten puch byl horší než v kanálu. Prostor byl obrovský. Když dovnitř vešli ostatní pronásledovatelé, jediný Owen udržel svůj žaludek na uzdě.

Na konci toho prostoru jsem viděl se někoho mihnout. Okamžitě jsem vyrazil za ním a ostatní mi byli v patách.

„Hej, zařval jsem vzteky. Jsi tam ty kreaturo?“ Owen mě chytil za rameno.

„Neprovokuj ho, chlapče.“

„Dej mi pokoj, Owene. Raději se drž vzadu a kryjte mi s klukama záda.“ Vykročil jsem směrem k postavě, stojící kousek od nás.

„Slyšíš mě, ty obludo! Okamžitě mi vrať moji sestru nebo tě zabiju!“ Byl jsem vzteky bez sebe. Pak ta stvůra promluvila. Byl to tak nádherný zvuk, že jsem zůstal ohromeně stát na místě.

„Já tvoji sestru nemám. A nevím ani kdo ji má.“ Tak nádherný hlas. Zatřásl jsem hlavou, nesmím se jím nechat zlákat.

„Okamžitě mi vrať sestru, ty monstrum!“ Natáhl jsem před sebe dřevěný kolík. Upír se zasmál.

„Ty si myslíš, že tohle na mě zabere?“

„O tom, co na tebe zabere, se s tebou bavit nebudu. Okamžitě mi řekni, kde je moje sestra!“ Upír kráčel pomalu, jako by se doslova vznášel. Nesměl jsem rozptylovat.

„Ta už je určitě mrtvá. Můj bratr byl hladový a ona se mu naskytla prý tak lehce. Ani mi nedal ochutnat. Ten mizera.“

„Aaarrgghhhh,“ zařval jsem vztekle a vrhnul se na toho zplozence z pekla. Upír byl tak rychlý, že najednou mě držel pod krkem hezký kousek nad zemí.

„Už dlouho jsem nejedl a ty voníš tak úžasně.“ Snažil jsem se mu vykroutil, ale nešlo to. Jeho ruce byly studené jako led a úplně mi stahovaly hrdlo. Cítil jsem jak mi chlad koluje do každičkého místa v těle. Nemohl jsem popadnout dech. A potom se to stalo. Upír si mě přitáhl až k sobě, otevřel ústa a přiložil je k mému krku. Cítil jsem jak mi jeho zuby protrhly kůži. Ta bolest byla nesnesitelná a ten žár, horší než chlad upírovy ruky.

Najednou se od mého krku odtáhl a odhodil mě na zem. Ze zbytků posledních sil jsem zahlédl jak Owenovi a Nealovi zlomil jedním pohybem ruky vaz. Scotta si odtáhl s sebou někam do útrob stoky.

Zůstal jsem ležet na zemi. Ten žár mě spaloval, bylo to strašné. Úplně jsem cítil, jak ta látka z upírových zubů mi koluje každičkou buňkou mého těla. Myslel jsem na svoji malou sestřičku Elle a mého odporného otce, který nás k tomuto přímo dohnal. Bylo mi hned jasné, že ze mě bude stejná zrůda, co zabila Elle. A co by na to řekl otec?

Ten ať se jde raději vycpat!

Plazil jsem se kanálem a hledal místo kde bych se mohl ukrýt. Před čím? Před sebou samotným?

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 3. kapitola: