Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 23. kapitola

07.06.2010 (19:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1725×

Tento dílek bych chtěla věnovat Tilly, která tak dlouho vytrvala a čekala na další dílek. Dále pak čtenářce belko, která mě také nevědomky přinutila psát dál. Připomněla mi, že tuhle povídku chci dokončit. Přeci jenom to je moje první. Úplně první na těchto stránkách a za pár dní bude slavit své první narozeniny. Díky za přízeň.

23. Rudé kudrliny

Stopoval jsem Irský klan už pár dní. Zdálo se mi, že místy stopa mizí, ale během pár hodin se zase objevila. Jako by ji vyznačoval schválně. Přestávalo se mi to líbit. Nebyl jsem zvyklý na falešnou stopu. Jenže tohle zřejmě falešná stopa byla. Taky jsem na to doplatil.

Obstoupili mě tři upíři, skrytí ve stínu. Rozeznával jsem pouze jejich pronikavou vůni. Dokázal jsem poznat, že se jedná o dvě ženy a jednoho muže. Chodili kolem mě v kruhu. Jako kolem kořisti.

„Co chceš?“ Otočil jsem se po ženském hlase, který byl impozantní, ale majitelku jsem stále neviděl.

„Hledám upíry.“

„Proč je hledáš?“ Majitelka stále nevystoupila ze stínu. Dostával jsem obavu, že zřejmě to nebude Irský klan. Naopak někdo úplně jiný.

„Hledám Irský klan.“

„Co chceš?“

„Jak jsem řekl, upíry. Upíry však jiné.“

„Jak jiné? Upřesni to.“

„Hledám upíry, co se neživí lidskou krví.“

„Co je to za hloupost?“

„To není hloupost. Já sám se živím zvířecí krví a hledám upíry, kteří to také tak dělají.“

„Nikdo takový není! Upíři se živí jenom lidskou krví.“

„Mluví pravdu.“ Ozval se druhý ženský hlas, který zněl víc dětštěji. Ne však moc.

Ze stínu vyšly tři postavy. Jak jsem předpokládal. Dvě ženy a muž. Spíš žena a děvče. Dívenka byla drobná s rudými vlasy, které se jí vlnily do půli zad. Žena, která stála hned vedle ní, byla naprosto ohromující. Měla mohutné tělo. Každý její pohyb byl naprosto ladný. Jako by se vznášela, ale to všechno kazil nepřístupný obličej, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Podobně na tom byl i muž. Nepoznal jsem na něm, jestli se mě chystá zabít nebo pozvat na hostinu.

Ta dívenka se mi líbila, nebyla tak impozantní. Něco však v sobě měla. Ten její drobný úsměv a jiskřivé karmínové oči. Zase jsem zklamal.

„Já Vás zdravím. Jsem Carlisle Cullen.“ Natáhnul jsem k nim ruku, ale jediná dívenka si se mnou potřásla.

„Těší mě. Já se jmenuji Maggie a toto jsou Liam,“ ukázala na muže, „a jeho družka Siobhan.“ Lehce jsem se oběma uklonil, abych předvedl, že jsem slušně vychovaný. Avšak cítil jsem, že ani jednomu z nich se nelíbí, že tu jsem.

„Proč jsi nás stopoval?“ Uhodili na mne znovu, ale tentokrát ten muž. Přistoupil blíže k drobné upírce. Položil jí ruku na rameno a snažil se ji stáhnout za sebe.

„Jak jsem řekl, chci najít upíry vegetariány.“

„Maggie rozpozná lež.“ Sykl a stáhnul rusovlasou upírku za sebe, ale jí se to nelíbilo. Vymanila se z jeho sevření a opět přede mne předstoupila.

„Liama si nevšímej. Je příliš úzkostný.“ Střelila po něm pohledem. Z obou stran se ozvalo vrčení.

„Nechci nikomu ublížit.“

„Já vím Carlisle Cullene. Vím, že nelžeš, ale musím tě zklamat. Nikoho jako jsi ty jsme doposud nepoznali. Je mi to líto.“ Dívala se na mne svýma karmínovýma pátravýma očima, které na chvíli zesmutněly.

„Našel jsem tedy Irský klan?“ zeptal jsem se tiše.

„Ano. Takto nám říkají.“ K upírovi se přidala jeho družka. Měla stejně nepřístupný obličej jako on. Věděl jsem, že se tu dlouho nepobudu.

„Nebyl jsem si jistý. Slyšel jsem o Vás, ale nebyl jsem si jistý, zda-li se živíte lidskou krví. Doufal jsem, že by jste třeba mohli být jako já.“ Siobhan a Liam mi odpověděli sborovým zavrčení a jejich těla se napjaly.

„Nechte toho!“ přikázala jim drobná upírka. Jako mávnutím proutku přestali. Z bojových pozicí se napřímili. „Carlisle je náš host. Buďte slušní,“ kárala je. Připadalo mi to legrační. Vypadla proti nim tak křehce, ale přesto mi připadalo, že je vůdce.

„Nechci vnášet do vašeho klanu nějaké nepokoje,“ zašeptal jsem a ustoupil o jeden krok zpět.

„Nic si z toho nedělej Carlisle. Vše je v pořádku. Jestli chceš, můžeme si v klidu promluvit. Chtěla bych se o tobě dozvědět o něco více, pokud ti to nebude vadit. Nikoho jako ty jsme zatím nepotkali. Jen občas narazíme na osamělé samotáře, kteří se živí lidskou krví stejně jako my.“ Pomalu jsem přikývnul a dál zůstal v přiměřené vzdálenosti.

„Půjdeme na lov Maggie.“ Oznámila jí suše Siobhan s Liamem. Mě stále provrtávali pohledem. Ani trochu jsem se jim nezamlouval, ale co jsem mohl dělat?

„Jdetě, já si tady s Carlislem promluvím.“ Pár vztekle zasyčel. „Řekla jsem.“ Zpražila je drobná upírka pohledem. To bylo jasné, že mě ti dva budou nenávidět. Jen střelili po mě pohledem, když jsem na to pomyslel a okamžitě se rozeběhli na lov.

„Vážně nechci působit problémy.“

„Jen klid Carlisle, nic si z toho nedělej. Na to musíš být u našeho druhu zvyklý. Každý má vymezené svoje lovecké území a útočí na každého, kdo se jenom přiblíží. Také když tvrdíš, že jsi lidskou krev zatím neochutnal. Dále by sis měl uvědomit, že náš rod je velmi úzkoprsý na novinky a citlivý na věrnost. Málo kdo z nás, kdo si najde partnera, se s ním rozchází, nebo si nachází jiného. To většinou dělají ti, kdo takoví byli i za života, ale to se stává jenom výjimečně.“ Zamrkal jsem nad znalostmi této velmi mladé upírky.

„Udivuje mě tvá uvědomělost a znalost našeho druhu. Vadilo by ti hodně, kdybych se od tebe něčemu přiučil?“ Přimhouřila oči a pečlivě si mě pohlížela. Ne jako kořist, ale jako někoho, kdo ji velmi zaujal.

„Bude mi potěšením Carlisle, pokud ti nebude vadit přítomnost zbytku mé smečky.“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Pokud tomu nebude naopak.“ Odvětil jsem zdvořile.

„Musí si zvykat, že jsou i jiní upíři. Jsou příliš svázaní. Jsou sice mladší než já, ale lpějí na našich zákonech…“

„Díky Maggie, to mě přivádí k jedné otázce.“ Dovolil jsem se k ní pomalu přiblížit. Vypozorovala můj pohyb a bez okolků ke mně došla. Byla menší a její kudrliny se jí vlnily kolem mladistvého obličeje, který jsem si nedokázala představit při lovu lidí.

„Ptej se Carlisle, od toho tu jsem.“

„Kontrolují Vás Volturiovi?“ Nebyla to dobře mířená otázka, protože Maggie okamžitě zasyčela a kmitala očima po okolí.

„To že se prohlásili za vůdce všech upírů neznamená, že si o každém upírovi jednotlivě budou vést záznamy, na to jejich dlouhé prsty nesahají dost daleko. To že se na ně ptáš znamená, že jsi u nich nějakou dobu byl, poznám upíry co chvíli propadli jejich zbožnosti.“

„Nezlob se Maggie, ale já jim nepodlehnul, bylo mi protivné tam být, drželi jednu malou dívenku a chtěli ji vysát, ale jen díky jejímu prý neobvyklému daru ji vychovají do dospělosti, a poté ji promění. To mi připadá dost zvrácené. Vůbec nejsem jejich stoupenec. Musel jsem pryč. Sice mi nabízeli mnohé, ale nebylo to ono. Nechtěl bych zůstat ve Volteře za všechno vědění světa.“ Maggie moje reakce překvapila a zároveň potěšila.

„Jsem moc ráda, že nejsi jeden z těch, kteří jsou jim věrně oddáni a na ostatní našeho rodu donášejí, jen aby se jim zavděčili. Myslím, že si budeme rozumnět.“

A jak Maggie řekla, tak se i stalo. Stali se z nás dobří přátelé. Zbytek její smečky mě toleroval, jen kvůli ní, protože díky své schopnosti rozeznala lež a nedala se jen tak něčím obalamutit. Díky tomu jsem získal dalšího silného spojence v našem druhu. Sice jsem stále nenašel to, po čem moje mrtvé srdce toužilo a má duše přímo prahla, ale možná mě to posunulo kousek vpřed.

Vyprávěl jsem Maggie o svém lidském životě, moc jí to zajímalo, protože ona si ten svůj již nepamatovala. Vynechal jsem ty části, kdy jsem žil se Selenou, stále mě ty vzpomínky mučily. Nedokázal jsem si odpustit, že zemřela kvůli mně. Trochu jsem zastřel důvod, proč jsem odešel do Volterry. Nelhal jsem, pouze zmínil to, že jsem chtěl poznat nové upíry. Zmínil setkání s Egyptskou smečkou a Aliastarem. Při zvuku jeho jména se trochu rozzlobila, že tenhle upír je největší slaboch a zrádce mezi námi. Nevysvětlila mi, proč tomu tak bylo, ale mohl jsem si to pouze domyslet, když před tím mluvila o upírech, kteří donášejí Volturriovým, ale to mi nedávalo smysl, protože Aliastar, že od nich držel dále. Možná to mělo svůj důvod, po kterém jsem raději nechtěl pátrat.

Naučil jsem se mnohému, jak to chodí při přeměně mezi smečkou, ne pod dohledem Volturiových. Jak nejlépe ukrýt mrtvolu po večeři. Při tom jsem se pokaždé oklepal, ale bylo od věci si to vyslechnout, doteď jsem skrýval svoji potravu navýsost špatně. Díky Maggie jsem to zvládal lépe. Dokonce mě sledovala při lovu. Pokaždé zůstala na mě dlouho hledět a zřejmě přemýšlela jak to dokážu.

Mě zase dělalo problém, sledovat je při lovu. Vždy jsem viděl neuvěřitelný strach v očích těch lidí, co jim padali za oběť. Musel jsem se tím bohužel smířit, nemohl jsem je předělávat, to by byl příliš velký zásah do jejich dosavadního života a hlavně jsem si je nechtěl znepřátelit, protože jsem v nich poznal velké spojence. Což mě velmi těšilo. Po Amunovi a jeho smečce to přišlo vhod, nad Aliastarem jsem nezlomil hůl, ale měl stále pochybnosti o jeho věrohodnosti.

Čas  utíkal a já se čím dál tím více užíral vzpomínkami na Selenu. Nebylo to odsud tak daleko, kde jsme spolu bydleli. Bylo těžké to zaplašit, tak jsem se rozhodl odejít.

„Odcházím Maggie.“ Pronesl jsem klidně, jednoho večera když jsme se spolu opět povídali.

„Něco se děje Carlisle?“

„Trápí mě vzpomínky.“ Nejistě se na mě usmála.

„Chápu, je těžké žít s upíry, kteří se živí tak jak mají. Měl bys najít další.“ Zpozorněl jsem.

„Ty znáš další?“

„Samozřejmě, ale ty jsou až za mořem. V Americe.“ Konečně jsem dostal naději.

„Kdo jsou? Pověz mi o nich.“

„V Amazonské pralese žije Amazonská smečka. Nevím o nich skoro nic, jen nějaké zvěsti, že členové této smečky jsou ženy neobvyklé krásy a nadání. Víc nevím.“

„A dál?“ Byl jsem hodně nezdvořilý, ale přesto velmi natěšený.

„Pak vím o amerických nomádech. Přesně nevím kolik jich je, často se to mění i jejich osazenstvo. Neřeknu ti, čím se živí.“

„Já si to zjistím Maggie. Pokračuj.“

„Poté je tu ještě jedna smečka, ale o té nevím zhola nic, často se stěhuje, mění místa, mezi našinci se o nich příliš nemluví, neznají je, ale vím, že jejich vůdce kdysi patřil k Volturiovými, možná proto tuto smečku nikdo nemá v oblibě a málo se o nich ví.“ U této smečky mi svitla naděje.

„Moc ti děkuju Maggie. Tolik jsi mi toho dala, nemám pro tebe nic naoplátku.“

„Nic nemusíš. Jsem ráda za tvoje ryzí přátelství, které se v našem druhu příliš netraduje. Jsem za něj ráda za těch krásných pět let a kdybys někdy něco potřeboval, stačí se ozvat. Zůstáváme tu stále, Irsko je náš domov.“ Vřele jsem poděkoval a rozloučil se. Takovou dobu jsem s nimi strávil, ani mi to tak nepřipadalo…

Bylo to přesně jako loučení s Egyptskou smečkou, nevěděl jsem co mě čeká, ale tohle bylo složitější. Sice jsem věděl o třech smečkách, ale netušil kde je hledat. Možná jenom tu první. Amazonskou. Vyvstal další problém… Jak se dostat do Nového světa?

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 23. kapitola: