Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 22. kapitola

01.12.2009 (16:30) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1639×

22. kapitola - Další pravý upír

Cestoval jsem dlouhou dobu. Nepřipadalo mi to tak dlouho jak by mělo. Začínal jsem vnímat čas nějak jinak. Tak po upírsku. Dny a noci, všechno se to opakovalo stále dokola. Jenže pro někoho kdo žije věčně to nic není. Nemusí spát má celý svět na dlani a může jej objevovat, ale já chtěl domů, alespoň na chvíli se podívat do rodného města a do míst, kde jsem žil s Selenou. Ach jak se mi po ní stýská. Tuhle krásu mi však ničila jediná vzpomínka. Vzpomínka na sestru. Na Elle. Moji malou sestřičku, která se neskutečně změnila a byla stejná jako Volturiovi. Nic pro ni nebylo svaté. Možná by bylo lepší kdyby tehdy raději zemřela než, aby se z ní stalo co je teď.

Přestal jsem na všechno myslet a snažil se co nejvíc vytěsnit tyhle chmurné myšlenky z hlavy. Soustředil jsem se na běh. Na to co je přede mnou. Na cestu přes celé pobřeží Afriky až do nějakého města ze kterého bych se mohl dostat do Španělka a od tud do Francie a z Francie do Anglie. Bylo mi jasné, že mě čeká dlouhá cesta plná nástrah. Jenže jako upír se nemám vlastně čeho bát. Jen jiných upírů co nejsou jako já. Vegetariáni. Avšak jsem neztrácel naději, že je jednou najdu. Když budu hledat pečlivě tak je určitě najdu, ale potřebuji čas. Čas který mám. A nic mě nebrzdí.

Po cestě jsem se v noci občas zastavoval ve městech a nabízel svoji lékařskou pomoc, aby více utužil svoji odolnost vůči lidské krvi. Dařilo se mi to čím dál lépe, ale občas se objevil člověk, který mi neskutečně voněl a to jsem hned raději odešel a víc se tam neukazoval. Po několika týdnech začali kolovat o mě zvěsti. O léčiteli, který pomáhá a než si vezme něco za vyléčení tak zmizí. To nebylo dobré. Proto jsem se už raději nikde nezastavovala a dál cestoval pod rouškou noci do Maroka. Pečlivě jsem si prostudoval mapy, abych to našel. Město Ceuta na výběžku, který se skoro dotýkal Španělka, ale skutečnost byla jiná. Jinak to vypadalo na mapě a jinak ve skutečnosti.

Má cesta do Evropy byla otevřená. Uběhli skoro dva roky od doby co jsem tam byl naposledy. Nemohl jsem tomu uvěřit že taková doba už utekla. A už to bylo skoro osm let co umřela moje Selena. Má přenádherná žena.

Hlavně už na to nesmím myslet. Musím hledět před sebe. V Ceutě jsem pobyl několik dní a přímo uprostřed noci jsem si šel zaplavat. Tedy přeplavat Gibraltarský průliv. Proti Lamanche to nebylo skoro nic. Do rána jsem již byl na pobřeží Španělska. Na den jsem se skryl v jeskyni a přečkal tam do noci. Měl jsem stále na mysli, že tady svítí stejně slunce jako v Africe, takže musím cestovat jenom v noci. Přišel jsem do města Algeciras, kde nebyl problém sehnat dlouhý plášť s kapucí. To mi dosti usnadnilo cestu. Nemusel jsem se přes den skrývat.

Po několik dní jsem cestoval přes den normálním tempem a v noci upíři rychlostí až na hranice Španělka. Jen malý krůček mě dělil od přechodu. Jenže mě zastavila pohraniční stráž. V té době to byla parta mužů od rodin co hlídali hranice, aby nepřešel nikdo jiný. Moje španělština byla v celku dobrá, ale mluvili zvláštním nářečím. Málem mi v pravé poledne strhli z hlavy kápi, ale překazila jim to jedna stará žena. Zřejmě místní. Okamžitě na ně začala křičet, že by si měli raději všímat francouzů kteří se sem chtějí dostat a ne mě. Toho co chce na druhou stranu. Prošel jsem bez dalších problémů.

Cestu před Francii jsem proběhl v rekordním čase. A přes den jsem také běžel, protože se mi naskytli lesy. Využil jsem toho a vyplatilo se. Opět jsem se vrátil do městečka Cherbounrg. Kde mě tehdy vyložili ti chlapci. Radostně jsem se vrhnul do moře a plaval. Po třech hodinách to bylo nuda. Nechal jsem se zase unášet vlnami. Tentokrát nebyla žádná malá rybářská loďka na obzoru a pochyboval jsem, že by mi to znovu vyšlo.

Brzy k ránu jsem konečně stanul na rodné půdě ve své rodné zemi. Byl to opojný pocit, dýchat zase tento vlhký vzduch. Tolik příjemnější než suchý a dráždivý, plný písku jako měli v Africe. Teď jsem mohl běžet pořád bez pastevní, ale možná bylo lepší vyměnit oblečení, které bylo ztvrdlé do soli.

Pak už byla cesta volná. Cítil jsem se neuvěřitelně volný, ale čím blíže jsem byl Londýnu, tím více mě začali tížit vzpomínky. Tak mlhavé, ale proplétali se s naprosto ostrými. Tančili spolu ve smrtelném tanci ve kterém vítězili ty upírské. Zatlačovali do neznáma lidské vzpomínky. Tlačili je ze srázu odkud nebylo úniku. Prostě zmizeli v prázdnotě.

Po čase jsem přestal vnímat tento boj. Lidské vzpomínky nebyly. A tečka. Teď už převládali upírské, které se každý den násobily.

Nedaleko města Readingu mě v noci do nosu udeřila cizí vůně. Ne však lidská. Upír. Hned jsem byl v pohotovosti a šel po stopě. Vedla mě do lesa a do nějaké jeskyně, ale před jeskyní končila, jakoby si ten upír něco rozmyslel a zmizel jiným směrem. Nebyl jsem nijak dobrý stopař, ale upírova stopa nemohl být starší než půl dne. Se svojí rychlostí bych ho dokázal dohnat. Celé dva dny mi trvalo než jsem toho upíra našel a zrovna holdoval na nějaké muži. Jakmile zaznamenal moji přítomnost, upustil mrtvé tělo na zem.

„Že by další kohout na dvoře?“ otočil se ke mně. Jeho oči byli naprosto rudé, ale jeho tvář a celkové držení těla značilo, že tenhle upír byl za života šlechtic. Pohyby pomalé a rozvážné.

„Copak? Měl jsi hlad? Nedělej, že neumíš mluvit nebo že mi nerozumíš. Angličana poznám i když je to upír.“

„A co ještě umíte poznat? Čím se živím?“ odpověděl jsem vztekle. Ani mi neřekl jméno, ale hned mi byl trochu nepříjemný.

„Jdi si po svých chlapče. Tohle je moje místo a nechci sem přilákat další upíry. Tak se pakuj.“

„Nejste tedy moc zdvořilý.“

„A ty jsi docela drzý. Evidentně jsem starší než ty. Měl bys mít úctu ke starším upírům.“

„Já mám úctu k Volturiovými. To jsou opravdu staří upíři. Vy na ně nemáte. Promiň tě a upřímnost, ale vy si také nenecháte nic pro sebe.“ Jenže ten upír při vyslovení jména nejstarších upírů sebou nepatrně cuknul a výraz mu trochu změknul.

„Proč hned na mě posíláš Ara a tu jeho chátru.“

„Takže je znáte.“

„Ano a nemám chuť ani náladu se s nimi znovu potkat. Jednou a dost. To je moje pravidlo chlapče.“

„Nemáte je rád?“ pomalu jsme začali kolem sebe kroužit.

„To se nedá tak říct, ale když děláš problémy tak si tě všimnou.“

„Byl to velký problém co jste udělal?“ střelil po mě pohledem.

„Alistair nedělá velké problémy. Jenom malé, ale ostatní je vidí moc velké.“

„Těší mě Aliastare, já jsem Carlisle Cullen.“

„Raději se kliď chlapče. Nejsem na tebe zvědavý, když se paktuješ s Volturiovci.“

„Já se s nimi nepaktuji, odešel jsem od nich, protože neměli rádi, že se živým zvířecí krví a ne lidskou.“ Byl jsem zvědav jak zareaguje.

„Ty jsi se vzepřel Volturiovými?“

„Dá se říct.“ Překvapeně si mě měřil.

„A co tě sem přivádí. Do rodné země?“ lehce se podrbal na bradě a nespouštěl mě z očí.

„Hledám upíry jako jsem já. Ti co se neživí lidskou krví.“

„To nemyslíš vážně? Že ne?“

„Myslím Aliastaire. Smrtelně vážně.“

„To zní zajímavě. Začínáš se mi líbit. A to je co říct, protože já jsem takový samotář.“ Přikývnul jsem a pomalu odcházel. Aliastair mě však zastavil. „Kam teď chceš jít?“

„Můj cíl pro tuhle cestu je teď Skotsko. Třeba by tam mohli být další upíři.“

„To máš pravdu jedna smečka tam je, ale nevím čím se živí. Já se od smeček držím dál, jsem v ilegalitě, abych nepřilákal pozornost Volturiových. Jsem dobrý stopař a mohl bych ti pomoc s jejich hledáním, protože tvoje stopařské schopnosti nejsou příliš dobré.“

„Dobře, tak já půjdu jestli ti to nebude vadit.“ Schválně jsem zvolil tykání, abych ho třeba navnadil.

„Půjdu kousek s tebou Carlisle, ale k té smečce s nepřiblížím.“

„Skvělé tak vyrazíme.“

Začala moje cesta s tímto podivným upírem. Když jsme se živily musel jsem se od něj vzdálit. Připadalo mi to barbarské zabíjet lidi, ale nic jiného mi nezbylo. Cestovali jsme několik týdnů, které se vyšplhali skoro na půl roku, ale Aliastarova společnost mi vyhovovala. Tenhle tmavovlasý upír co o sobě říkal, že se dokáže vyhnout problému na sto honů, byl občas otravný, ale někdy měl velmi zajímavé proslovy co mi ukázali, že nejsou jenom zvrhlí upíři co mě pokousali, ale ani tak moc civilizovaní jako Volturiovi. Něco mezi, ani nemoc zuří, ale ne zas tolik lidští. Já chtěl být více lidský. I když jsem už člověk nebyl. Chybělo mi to občas. Položit se do trávy a usnout. Nebo pohladit člověk, aniž by se rozklepal zimou jako to dělala Selena. Moje Selena.

Dorazili jsme do Skotska. Malebné země, která stále bojovala s Anglií o svoji samostatnost. Sice jsem byl rodilý angličan, ale v tomhle jsem fandil Skotsku. Dlouhé týdny jsme se tu potulovali, protože Aliastair nenarazil na jejich stopu, ale ani já. Trochu jsem se cítil trapně, když moje stopařské schopnosti byli tak chabé. Aliastair mě utěšoval, že se to časem zlepší. Jemu trvalo několik desítek let než to začal plně ovládat.

„Řekni mi Carlisle jak to děláš, že dokážeš odolat vůni lidské krve. Několikrát jsem to zkusil podle tvého příkladu, ale nejde to.“

„Já ani nevím, prostě si představím, že ten člověk má někde svoji rodinu, která na něj čeká. Nějak takhle.“

„Takže je to v soucitu?“

„Možná.“

Tohle byl po dlouhé době trochu obsáhlejší rozhovor. Vedli jsme jen takové jednoduché, které obsahovali jen pár slov. Trochu mi to připadalo líto, ale co jsem mohl dělat. Aliastair byla složitá osobnost. Moc o sobě nemluvil. Hlavně ne o svojí minulosti. Několikrát jsem se ho ptal na jeho vztah k Volturiovými. Vždycky na mě zakřičel a několik dní jsme byli potichu. Mrzelo mě to, ale cestovat s ním bylo lepší než sám.

Konečně jsme našli stopu Irského klanu. Tím se semnou Aliastair rozloučil, že to prý zvládnu sám a vrátil se zpět. Nestačil jsem se s ním ani pořádně rozloučit, byl pryč. Tento upír mi docela přirostl k srdci. Možná byl samotář, ale určitě jsem se k němu dostal blízko. Někdy by mě třeba mohl považovat za přítele.

Nadešlo moje setkání s Irským klanem.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 22. kapitola: