Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 21. kapitola

26.07.2009 (23:56) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1321×

21. Cestování pod Egyptským sluncem

Dlouhou dobu jsem se ani neotočil. Prostě to nešlo i když jsem tolik toužil. Určitě tam teď stojí Lili a je velice smutná a možná i brečí. Proč od všeho tak utíkám? Neutíkám jen chci objevit něco nového. Musejí být i jiní upíři. Jiní tak jako já. Jenže po tom co jsem viděl u Volturiů, pochyby mi začali užírat i tak pošramocenou a bolavou duši.

Tisknul jsem při běhu čtvrtou slzu, která stále opakovala ta slova ,Jdeš správnou cestou.´ Jenže jakou? Jakou cestou? Nebyla ta cesta naučit se ovládat svoji žízeň? To nikdy, ale nedokážu dokonale. Jsem přeci upír a upíři nemohou být doktoři. To je naprostá hloupost! Nechápu, že jsem vůbec tu fakultu dostudoval.

„Hej.“ Překvapeně jsem zpomalil a zastavil. Zůstal stát nehnutě. Někdo stál zamnou. Srdce mu netlouklo. Takže upír. „Carlisle.“ Otočil jsem se k příchozímu. Stál tam Alec, ale on se přeci od Ara nevzdalovat. Zaujal jsem bojový postoj, který mě naučil Felix a Demetri.

„Ne Carlisle nepřišel jsem ti nic udělat.“ Zvedl ruce.

„Proč jsi tedy přišel Aleku? Snad tě neposlal Aro? Chce mě zpět? Co?“

„Ne kdepak. Něco ti mám dát od Lili. Nestačila ti to dát.“ Natáhl ruku a držel v ní malý prsten byl na něm čtyřlístek. Překvapeně jsem na něj hleděl.

„Co je to?“

„To je čtyřlístek. Nechal ho pro tebe zhotovit Aro.“ Přes tvář se mu mihl zvláštní stín, ale hned zmizel.

„A co znamená.“ Podal mi ho a já si jej prohlížel.

„Něco jako trvalý charakter, tak to říkal Aro. Nevím jak to myslel.“ Tak trvalý charakter. No jasně trvalý charakter. Chce, abych vytrval.

„Alecu, kde nejvíce svítí slunce?“ Překvapeně se na mě podíval.

„Proč?“

„Řekni mi to prosím.“

„Tady v Itálii, v Řecku to stojí za to, ale v Egyptě tam praží slunce velice silně.“ Překvapeně na mě hleděl. „Kam chceš jít Carlisle?“

„Hledat Alecu, ale ty mi slib, že dáš pozor na Lili. Vím, že se rozhodne pro proměnu. Tak ať ji nikdo nenutí co má jíst.“ Zašklebil se. „Alecu.“

„Dobře. Ale do Egypta nechoď takto nás prozradíš! A Aro dokáže být nemilosrdný, já ti mohu dát při upalování jen to, že o ničem nebudeš vědět.“ Smutně svěsil hlavu. Položil jsem mu otcovsky ruku na rameno. I když mi bylo stále dvacet tři on byl daleko mladší.

„Neměj strach. Dej na ni pozor.“ Tvrdě přikývl a rozběhl se zpět k Volteře. Ani se neotočil. Možná je to tak dobře.

Našel jsem svoji cestu. Najdu upíry co se živí jako já. Zvířecí krví. Určitě takoví musejí být. Nejsem jediný. Tomu opravdu nevěřím.

Na stále otevřenou dlaň s prstenem na němž byl čtyřlístek dopadla veliká kapka. Skvělé. To můžu běžet. Nikdo mě neuvidí. Nasadil jsem prsten na prst. Smutně pohlédl na snubní. Krokev s rukou. Ach Seleno snad se máš nahoře dobře s naší dítětem.

Běh byl tak neuvěřitelně uklidňující. Běžel jsem několik dní. Nastalo období dešťů a moc lidí nevylézalo za svých útulných vytopených domů a i kdyby stejně by mě neviděla. Na to jsem byl moc rychlý.

Čím blíže jsem byl moři tím víc byla ve vzduchu cítit sůl a moje žízeň rostla. Noc co noc padala lesní zvěř za moji oběť.  Už nestačila puma nebo jelínek to ne, pachuť soli v mých ústech zvyšovala chuť a žízeň bylo to hrozné. Začal jsem se více stranit lidských obydlím. Sice moje ovládáni byl tak na dvojku, ale nechci nic podceňovat.

Několik dní a středozemní moře se rozkládalo před mýma očima široko daleko a někde tam v dáli je další kontinent. Afrika. Tam směřuje moje cesta. Když jsou upíři v Anglii a Itálii tak nevidím důvod, proč by nemohli být i tam.

Měl jsem u sebe doklady o absolvování fakulty, proto jsem se nalodil na nejbližší loď, ale která zastavovala po různých ostrovech. Bylo to pro mne lepší. Nedráždil jsem tím svoji žízeň a neohrožoval lidi. Doktora na lodi přivítali s otevřenou náručí.

Cesta byla dlouhá a neúprosná a mnoho lidí trpělo mořskou nemocí a já trpěl s nimi, ale lidskou nemocí. Při slunných dnech jsem zalézal do své kajuty s tou výmluvou, že se na slunci vždy ošklivě spálím. Všichni mi uvěřili a proč ne? Byl jsem přeci doktor. Dny letěli neuvěřitelnou rychlostí, v noci kdy většina posádky a cestujících spala jsem za svitu měsíce studoval knihy o Egyptu. Pochyboval jsem, že na tak slunném kontinentu mohou být upíři, ale když mohou být v Itálii?

Po třech týdnech jsme konečně dorazili do Alexandrie. Naštěstí v noci. Hned na prvním tržišti jsem si koupil dlouhý beduínský plášť, který tam nosili všichni muži. Nebudu tolik nápadný.

Vydal jsem se hledat nějaké upíry, ale jako první nějakou potravu, byl jsem už hodně vyhládlý. Jenže tady to tak snadné nebude. Pobřeží Afriky bylo zelené. To mě udivilo, ale dalo možnost najít nějakou potravu, která by nescházela místním. Po jídle jsem se rozhodl, že se vydám do Káhiry. Bude to sice dlouhá cesta od pobřeží, ale miloval jsem běh.

Celá noc utekla jak voda. Umělá políčka se mi míhala před očima. K ránu jsem se zastavil v malém městě Birqaschi. Slunce svítilo s neuvěřitelnou silou. Divil jsem se, že ti lidé to dokážou zvládnout. Mě horko ani zima nevadila. Proplétal jsem se nekonečnými uličkami toho městečka. Nikdo si mě nevšímal to bylo jenom dobře. Pálení v krku se po večerním jídle trochu zmírnilo, ale stále jsem ho cítil. Věděl jsem, že když budu pít krev zvířat nebude to takové jako pití krve lidí. Z přemýšlení mě vtrhnul řev jakési ženy. Ječela jako když ji na nože berou.

Zavětřil jsem. Jiný upír. Zlostně jsem zavrčel. Pár mužů co stál kolem mě, udělali obranný kruh. Ve francouzštině jsem vykřikl : „Pozor doktor!“

Lidským krokem jsem se přiblížil k místu kde leželo roztrhané tělo mladé ženy. Byl to žalostný pohled, ale podle pachu to mohl udělat jedině jiný upír. Nikdo jiný. Z hloučku se protlačil jakýsi obtloustlý postarší mužík s velkým břichem. Mluvil anglicky.

„Vy jste doktor?“

„Ano.“ Přikývl jsme, stále skryt pod beduínským pláštěm.

„Kde jste studoval pane?“ Pečlivě prohlížel dívčina zranění. Musel jsem zadržet dech. Pach krve byl velmi silný a upíra ještě silnější. Musím ho najít za každou cenu.

„Ve Volteře. A Vy?“ břichatý doktor nahlédl lehce pod moji kápi.

„Umíte skvěle anglicky pane.“ Otočil se k davu a začal křičet, aby mu místní rozuměli. „Tady není nic k vidění rozejděte se a někdo doběhněte pro hrobníka. Té už není pomoci.“ Sehnul se zpět k dívce a přikryl její zohavené tělo vlastním upoceným lněným kabátem.

„Narodil jsem se v Londýně.“ Raději jsem vzal dívku do náručí sám. Bez dýchání to bylo lepší. Břichatý doktor mě vedl.

Na večer jsem seděl o toho doktora doma a hovořili jsme o podobných útocích.

„Poslední dobou jsou velmi časté. Vždy ráno najdu dvě nebo i čtyři mrtvé dívky nebo chlapce. Je to hrozná doba. Nevím co se to děje. Jde to od města k městu. Již tolik obětí a nikdy neví co je jejich příčinou.“ Zapálil si doutník. Nasál jsem vůni pálících se listů.

„Nějaké zvíře?“ nejpravděpodobnější vysvětlení.

„Ne Carlisle.“ Před tím jsme si už po tykali. „V tom bude něco jiného. Všechny oběti jsou zbaveny krve. Naprosto vysáté.“ Ten doktor my byl sympatický, ale ohrožoval můj druh. Nechtěl jsem mu nijak ublížit. Jenže mi něco napovídalo, že jsem v ohrožení.

„Ale co mi to tady vykládáte?“ předstíral jsem smích.

„Carlisle. Viděl jsem už tolik mrtvých, ale tohle nikdy. Někde na těle jsem dokonce našel dva pravidelné, nevím jak to popsat, otvory. Jakoby kousance. Možná místa odkud se sála krev. To už je vážně divné…“ zavětřil jsem. Někdo přicházel. Dveře se rázem otevřeli a do pokoje vstoupili čtyři postavy v dlouhých pláštích.  Upíři. Smutně jsme na břichatého doktora pohlédl. Ten netušil co se děje. Já bohužel věděl co přijde. Neměl jsem proti těm čtyřem šanci.

Jeden přistoupil k doktorovi a přisál se mu ke krku a sál a sál. Ostatní upíři stáli na svých místech a byli klidní. Měl jsem zaťaté zuby a bez dechu. Když byl doktor mrtvý upír se k nám otočil. Oči měl rudé a na ústech stále krev. Jazykem si ji olíznul.

Kdybych nebyl upír věřil bych, že se mi udělalo špatně. Upír byl zvláštní. Jiný než ti ve Volteře. Jeho pokožka byla tmavá, ale ne černá. Taková jakoby olivově zelená. Tak jako ostatní z jeho smečky.

Ve smečky byly dvě ženy a dva muži. No dva muži. Ten co zabil doktora byl starší a ten druhý byl skoro ještě mladík. Takový od pohledu veselý. Tiskla se k němu jedna z těch žen. Zřejmě družka. Celá ta skupina si byla hodně podobná. Stejná barva kůže. Olivově zelená a ty vlasy. Ještě nikdy jsem neviděl takovou barvu vlasů. Byly černé. Ne černé ne. Spíše do modra. Půlnočně modré. Všichni si byli podobní, ale svým způsobem odlišní.

Mladík se na mě podíval a usmál se: „Rozumíš nám? Nemáme přejít do jiného jazyka?“

„Ne rozumím Vám.“ Odpověděl jsem mu slušně. Nechtěl jsem být nezdvořilý. Sice jsme byli upíři, ale tihle zřejmě nebyli vegetariáni.

„Byl to tvůj přítel.“ Střelil pohledem ten mladý upír po mrtvém doktorovi.

„Ne jen máme stejné řemeslo.“ To jsem asi neměl říkat. Čtyři páry karmínových očí mě najednou provrtávaly.

„Doktor?“ zasyčel zřejmě velitel smečky, co zabil toho doktora. „Jak může být upír doktor?“ začal se ke mně blížit, ale mladík ho zastavil.

„Amune ať nám to vysvětlí.“ Velitel po něm švihl zlobným pohledem.

„Kolikrát jsem ti říkal nejmenovat!“ zahřměl. Upírka co stála vedla mladíka se za něj skryla.

„Amune je to našinec. Není důvod se znepokojovat.“ Snažil se ho mladík uklidnit.

„Ty jdeš vždycky do všeho po hlavě. Cítím z něho Volturiovi.“ Vztekle jsem zavrčel a zkřivil tvář vztekem. Družka velitele se na mě překvapeně podívala.

„Nezmiňuj mi tady Volturiovi. Necestuji takovou dálku, abys mi je připomínal.“ Vyštěkl jsem ve vzteku. Měl jsem docela živě ve vzpomínkách setkání se sestrou.

„Vidíš Amune. Nemáš se čeho bát. Taky je proti nim.“

„Jenže pokud je doktor.“ To slovo doslova vyplivnul. „Tak čím se živí?“ Mladý upír a vlastně celá smečka se na mě podívala.

„Krví zvířat.“ Upíři zalapali po dechu.

„Tak to je dobrý. Jak se jmenuješ? Já jsem Benjamin a tohle je moje družka Tia. A ten to je náš dá se říct kápo,“ mladý upír Benjamin se zasmál. „To je Amun, jak jsi jistě už vyslechl a jeho družka Kebi. A jak jsi zřejmě poznal z našich očí živíme se lidmi.“ Natáhl před sebe ruku. Potřásli jsme si.

„Já jsem Carlisle Cullen. Vegetarián.“ Benjamin se zasmál.

„Tak to je dobré Carlisle. Vážně dobré.“

„Nechci kazit vaše seznamování, ale měli bychom jít. Za chvíli tu bude pozdvižení.“ Amun nás vyvedl do temných uliček města.

„Kam to jdeme Benjamine?“

„Do našeho doupěte.“ Zašeptal a přitiskl k sobě zamilovaně Tiu. Bodlo mě u srdce. Vzpomněl jsem si na Selenu a naše dítě. Ne nesmím na to myslet. Jsou teď v nebi.

Proběhli jsme upíří rychlostí město a dostali se do skal a do „doupěte“. Jak tomu říkali. Byl to dům vytesaný do skály.

„Páni.“ Vydechl jsem úžasem. Nic tak dokonalého jsem ještě neviděl.

„Moje práce.“ Pochlubil se  nadšeně Benjamin. Přešel jsem to s úsměvem, ale nějak mi nedocházel smysl jeho slov. Ten mi měl dojít až později. Vešli jsme do toho domu vytesaného přímo do skály.

„Nic takového jsem ještě neviděl. To jsi udělal holýma rukama?“ otočil jsem se stále ohromen na Benjamina.

„Pomocí svého daru.“

„Benjamine!“ zahřměl Amun.

„Něco jako má Jane nebo Heidi?“

„Ne.“ Amun přišel až přede mne. „To se děje pouze v jejich hlavách a nebo ve tvojí, ale Benjamin to umí opravdu ovládat, myslím jako fyzicky. Ti italští to jen psychické.“

„Proč ti vadí Volturiovi Amune?“ vedoucí upír si mě měřil od hlavy až k patě. Bylo na něm vidět, že se mu na to nechce odpovídat.

„Carlisle…“ Benjamin stál zamnou, ale já chtěl znát odpověď.

„Aro prahne po upírech se schopnostmi. Je mu jedno s jakými. Skrývám Benjamina co můžu.“ Amun popošel po místnosti a posadil se na vytesanou židli.

„Ukážu ti svoje schopnosti Carlisle.“

„Dávej pozor Benjamine.“ Zavolal unaveně Amun. Mladý upír přikývl. Tia šla s námi. Ti dva nedali bez sebe ani ránu, dělalo mi to problémy, ale musel jsem se s tím naučit žít.

Venku byla tma, ale nám to nevadilo. Nedaleko tekl potůček. Vítr šuměl v korunách stromů a Tia rozdělala oheň.

„Nač ten oheň?“ zeptal jsem se.

„Uvidíš.“ Zašeptala tajemně Tia. To co se stalo potom bylo neuvěřitelné. Oheň rostl neuvěřitelnou rychlostí a formoval se do obrovské koule. Podíval jsem se na Benjamina, který držel ruce tak jakoby ohnivou držel v nich. A ta se stále zvětšovala jak do ní foukal. Byla větší a větší. Horko z ní sálo. Benjamin si s ním chvíli hrál a pak ji hodil do malého potůčku, kde za hlasitého syčení uhasla a místo ní se objevila  vodní koule. Hleděl jsem na Benjamina s otevřenou pusou, protože nic takového mé oči nespatřili a jistě nespatří. Něco podobného ukázal s větrem, ale to byl spíš uragán. Dokonce hnul s námi nesmrtelnými. Bylo to neuvěřitelné.

„A jak jsi udělal vaše doupě?“ zeptal jsem se posměšně. Benjamin se pousmál. Ukázal mi jak svýma rukama dokáže drtit skálu a hloubit jámy. Už jsme o něm nepochyboval.

Zůstal jsem u Egyptské smečky dlouhou dobu. Po několika měsících jsme přestal počítat. Bylo mi s nimi příjemně. Stali se mými přáteli, i když  Amun a Kebi velmi těžce přenášeli přes srdce, že se neživým lidmi, ale akceptovali to. Benjamin si ze mě dělal srandu, ale bral jsem ho jako syna. Jenže mi něco v nitru říkalo, že tohle není cíl mé cesty, že mám jít dál.

Rozloučil jsem se s nimi a vyrazil na cestu. Je na čase, procestovat trochu Evropu. Tady v Africe je moc slunce.

„Kdybys někdy něco potřeboval Carlisle, víš na koho se máš obrátit.“ S těmito slovy se semnou loučila Kebi a Amun.

Vyrazil jsem opět na cestu. Tentokrát do rodné Anglie. Oživit vzpomínky. Možná tam najdu jiné upíry. Upíry jako jsem já.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 21. kapitola: