Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 10. kapitola

23.06.2009 (23:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1207×

10. Pláč a slza

Hlídal jsem Selenu několik dní. Stal se o ni, krmil ji a ošetřoval. Měl jsem díky tomu co se stalo špatné svědomí. Moc špatné. Za celou tu dobu jsem nepromluvil, ale ani Selena. Každý večer mě čekalo přichystat hojící zábal na její pochroumaný hrudník. Díky mně.

Stál jsem mezi policemi s bylinami a namáčel pruh plátna ve výluhu. Pálivá bolest v krku nepolevovala již druhý den, ale nechtěl jsem Selenu opustit na jedinou minutu, doku se neuzdraví natolik, aby se o sebe dokázala postarat. Její vůně přivanula přes celou místnost. Zanořil jsem tvář hlouběji do mísy.

„Carlisle,“ zachraptěla Selena. Překvapeně jsem na ni pohlédl skrz police. Tolik dní nepromluvila, že její hlas i vlivem bolesti zhrubl.

„Ano?“ Zábal byl připravený k aplikaci. Naposledy jsem vdechnul vůni bylinek a přestal dýchat.

„Musíš jít.“ Strnul jsem na místě. Zuřivě na Selenu pohlédl.

„O čem to mluvíš?“ Klekl si k ní. Nachystal si zábal, odhrnul přikrývku. Do tváří se jí nahrnula krev. Jako pokaždé. Pořád se přede mnou styděla.

„Říkám, že bys měl jít.“ Odmlčela se. „Jít lovit. Máš úplně černé oči.“

„Cože?“ Netušil jsem o čem to mluví.

„Když jsi před několika dny vysál ty jeleny, oči ty postupně zhnědly, zezlátly, ale den ode dne ti tmavnou. Musíš mít velký hlad.“ I když mi to bylo proti srsti měla pravdu. Pálení bylo hodinu od hodiny horší. Ona mi to neusnadňovala.

„Aha. Teď ještě ne. Až půjdeš spát. Tak o tom popřemýšlím.“ Pomalu jsem jí vytahoval blůzu. Zarazila mě.

„Ne. Půjdeš nebo to nemusíš ani dělat.“ Podívala se na mě tak nazlobeně. Z očí jí přímo šlehaly blesky.

„Seleno.“

„Carlisle!“

„Tak dobře.“ Přikývla. Vytáhl jsme jí blůzu a zatnul zuby. Srdce jí tlouklo o sto šest. Určitě si toho byla vědoma, aby to zamaskovala zrudla jako rajče. Musel jsem se usmát. Omotal jsem jí plátno lehce kolem hrudníku. Sykala stále bolestí. Po těch dnech se jí na bělostné kůži začali vybarvovat syté modřiny. Předevčírem byli fialové, dnes již přecházeli do žluté. Hojili se rychle, ale kosti dosti pomalu. Bude to trvat ještě mnoho dní než se kosti zacelí. A po celou tu dobu jí budu po boku. Pak odejdu. Už jí nebudu ubližovat.

Přidržela si moje ledové ruce na bolestivých místech, na tváři se jí zrcadlila malá úleva smísená stále s bolestí. Pak je odstrčila.

„Už jdi.“ Usmála se.

„Dobře, ale něco ti musím říct, Seleno.“ Strachy přestala dýchat.

„Ne.“ Tušila co chci říct.

„Bude to pro tebe lepší. Pro nás pro oba.“ Po tvářích jí začali stékat obrovské slzy.

„Ne Carlisle. Prosím ne. Já…já,“ polkla. „Miluju tě.“ Cudně sklopila oči. Překvapeně jsem se nadechl. Což nebylo dobře. Nasál jsem její dokonalou vůni. Musím odolat. Musím.

„Seleno…“ Lehce jsem ji vzal do náručí, abych jí zase neublížil. „Taky tě miluju.“ Zase se usmála. „Jenže to nejde,“ zamračila se. „Já jsem upír ty jsi, ty jsi…“

„Jen člověk! Jen to řekni nahlas Carlisle!“ Pokusila se zvednout, ale lehce jsem ji zatlačil zpátky do své náruče. Ztěžka oddychovala.

„Máš pravdu. Jsi člověk, ale to s tím nemá nic…“

„Ale má,“ vykřikla. „Myslíš si, že mě jeden nezdar odradí?“ Vzteky zrudla. Zatnul jsme zuby a snažil se nedýchat. Pálení bylo šílené.

„Nechci, aby se ti zase něco stalo. Nechci ti zase ublížit. Svoji žízeň už docela ovládám, ale někdy můžu použít větší sílu než bude potřeba a něco se ti stane. To bych si vyčítal navěky.“ Smutně jsem Seleně hleděl do těch hlubokých upřímných zelených očí.

„Příště si dáš pozor. Podívej jak se o mě staráš.“

„Žádné příště už nebude Seleno. Jsi mladá, můžeš si ještě najít normálního muže. Ne upíra jako jsem já.“ Smutně jsem se odmlčel. Začal jsem si opravdu uvědomovat, že ji miluji, ale to nebezpečí co jí se mnou čeká to nemůžu dopustit.

„Carlisle…“

„Raději jdu.“ Políbil jsem ji na čelo. „Krásně voníš.“

„Carlisle…“

„Vrátím se…“ Vyšel jsem ze dveří. Jen co za mnou zaklaply. Selena se rozplakala. I kdybych byl na kilometry daleko, slyšel bych ji jak srdceryvně pláče. Jak vzlyká, bolestivé heká a syká. Nenáviděl jsem se za to. Rozběhl jsem se k lesu, kde mě poprvé viděla. Stádo bylo na tom stejném místě. Během chvíle v mých ledových rukou skončily tři samice a jeden samec. Sál jsem a sál, ale pálení bylo stále. Došlo mi, že mě zvířecí krev úplně nezasytí tak jako lidská, ale tu pít nikdy nebudu. Nikdy. Za žádnou cenu.

Po jídle jsem se položil na mýtinu, abych přemýšlel. Co budu dělat? Mám se Selenou zůstat? Miluje mě a já miluji ji, ale když mi to dala najevo, zlomil jsem jí tři žebra. Co když to příště nepřežije? To bych si opravdu neodpustil. Taková křehká dívka. Tak hodná. Dokonalá. Příliš dokonalá pro mne. Mohlo by mne snad potakat takové štěstí? O tom pochybuji, ale kdyby to byla pravda! Jak by to bylo skvělé.

Měsíc se vyklubal z mraků a ozářil tu spoušť po mně. Musím to tentokrát uklidit. Vstal jsem a začal holýma rukama hraba mělkou díru, kam bych zvěr ukryl a zakryl ji větvemi. Za pár minut jsem byl hotov, ale zavětřil jsem podivný pach. Pach co mi vůbec nebyl povědomý.

Selena. To mě napadlo v první chvíli. Může to být jiný upír? Nebo jenom člověk? Jenže člověk voní jinak. Vydal jsem se po pachu, ale ten se po chvíli vytratil. Zvláštní. Ještě více jak hodinu jsem pečlivě obcházel okolí a kontroloval jestli není někde vetřelec. Jenže za tu dobu a když k tomu přičtu, ukrývání jídla tak jsem byl celý od bláta a trávy. Takhle přece nemůžu dovnitř. Došel jsem k potoku. Pečlivě se tam umyl, oblečení vyklepal a trochu namočil, aby bylo alespoň trochu čisté, ale ne moc mokré.

Chystal jsem se odejít, když se objevil zase ten pach. Jen zbytkový. Na tom místě, na uhlazené trávě ležela diamantová slza. Již druhá. Tu první jsem vytáhnul z kapsy kalhot. Na dlani je k sobě přiložil. V měsíčním světle se obě zaleskly.

,Miluje tě.´

,Neopouštěj ji.´

Stejný hlas jako tenkrát v Londýně. Ten co mi dobře radil. Zachránil tu dívku. Pomohl mi před tím, aby se ze mě stal netvor.

Selena. Selena. Jak její jméno krásně znělo v mé hlavě. Selena. Moje Selena. Už jsem si ji přivlastnil. A už ji nikdy neopustím. Dokud nezemře, protože ji nechám prožít život, nechám ji zestárnout. Ano bude žít spolu.

Vydal jsem se ke srubu. Obě slzy schoval do kapsy. Měl bych vymyslet kam je dám po kapsách bych je mohl ztratit.

Neslyšně jsem vešel dovnitř. V krbu dohoříval oheň. Přiložil jsem, aby Seleně nebyla zima. Došel jsem k ní. Vypadala tak nevinně. Vedle ležela ještě jedna deka. Zabalil jsem ji do ní a vzal si ji do náruče. Ani se neprobudila. Jen zašeptala moje jméno ze spané. Také tak majetnicky.

Políbil jsem ji na čelo.

„Miluju tě.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 10. kapitola: