Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 30. kapitola

16.05.2010 (09:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4631×

30. kapitola

New York, pohled Edwarda

Ještě ten večer po soudu jsme si celá rodina posedala v jednom z pokojů, abychom probrali, co bude dál. Chtěl jsem tu ještě zůstat, ale podle Alice, které se taky ještě nechtělo opouštět toto město plné obchodních domů, se mělo přiblížit období, kdy tady v New Yorku bude dennodenně svítit to otravné sluníčko.

Zvedl jsem se a došel k oknu, které bylo přes celou zeď, takže jste měli nádherný výhled na noční život v tomto velkoměstě.

Musel jsem uznat, že Carlisle má pravdu. Jestli tu bude v příštích dvou týdnech svítit, bude nejlepší odjet. Ale já jsem nechtěl. Nechtěl jsem znovu opouštět Bellu. Chci být s ní.

„Kdy má nastat slunečné počasí?“ zeptala se má matka mé sestry, která seděla v objetí Jaspera. Ten mě pozoroval s nakrčeným čelem. Věděl jsem, že cítil moji náladu, co cítím, ukazoval to ve svých myšlenkách.

„Za tři dny, ale až odpoledne. Tak kolem druhé,“ pronesla naše vědma a na chvíli se zadívala do budoucnosti, kterou jsem viděl i já. Tiše, že by to lidské ucho nezaslechlo, jsem si povzdechl. Nechtělo se mi odjíždět, vážně ne.

„Navrhuji, abychom se na několik dní vrátili na Aljašku…“ prohlásil otec.

„A pak někam do Evropy. Už dlouho jsme nebyli v Irsku,“ přitakala Esme.

Znovu jsem si povzdechl, hlavu sklonil a v tichosti jsem opustil místnost a zamířil do pokoje, který jsem momentálně obýval já. Lehl jsem si na postel, zavřel oči a vzpomínal na časy, kdy jsme já a Bella znamenali pár…

...

Ani nevím, jak mě to napadlo, ale prostě to tak bylo. Řekl jsem si, že bych šel za Bellou, rozloučit se, protože moje rodina přes večer všechno vymyslela. Měli jsme se na dva týdny vrátit do Denali, pak najít dům někde v Irsku a začít zase znovu.

Nechtěl jsem tam. Nechtěl jsem tam, kde není Bella. Chtěl jsem být tady a s ní, ale věděl jsem, že to není možné.

Bylo něco málo po čtvrté, když jsem se vydal za Bellou. Rodině jsem to neřekl, nevěděli to, jen možná Alice, která toto moje rozhodnutí mohla vidět. Ale nic mi neřekla, když jsme se ráno potkali, nedala nic najevo…

Zavrtěl jsem hlavou a koukl se nahoru na mrakodrap. V tom nejvyšším patře bydlela moje láska, můj jediný důvod proč tu jsem. Pousmál jsem se a vešel dovnitř.

Nechtělo se mi čekat na výtah a tak jsem šel po svých únikovým východem. Pro lidi utrpení, pro mě pohodička. Vůbec jsem se nezapotil, neunavil, nic. Byl jsem nahoře až neuvěřitelně rychle, i když jsem šel. No, pro lidi by to bylo rychlé, pro mě však ne.

Zhluboka jsem se nadechl, jako bych byl nervózní, což jsem možná byl, a pak zaklepal na dveře. Chvíli jsem čekal, pak se však dveře s velkým trhnutím otevřely a v nich stál můj anděl…

New York, pohled Belly

Vlastně jsme to ani neoslavovali, jen jsme šli do jedné restaurace, kam jsme oba rádi chodili. Dan si objednal pivo, prý když slavíme, tak ať pořádně, já si dala pouhou minerálku. Dan si dal k jídlu nějaké mořské plody a potvory, nebo co to bylo, já si dala kuřecí maso v nějakém těstíčku, k tomu smažené brambory a obloha, vážně delikatesa.

Povídali jsme si o všem možné, i nemožném. Smáli jsme se na celou restauraci, až se po nás někteří lidé dívali. Někteří nevěřícně, jiní naštvaně, že rušíme ten klid, který tu byl. Tato restaurace bylo totiž jedna z těch lepších.

Když se nás servírka snažila utišit, Dan se na ni zářivě usmál, polichotil ji a dal ji menší sumičku, takže celá zmatená a rudá odešla, takže jsme se mohli bavit dál.

Domů jsme přišli kolem půlnoci. Rychle jsem se osprchovala a padla do postele, kde jsem hned usnula.

V tu chvíli jsem netušila, co všechno mě čeká.

...

Ticho v bytě mě deptalo. Dan měl zase rande a tak jsem tu byla sama. Nudila jsem se, nevěděla, co mám dělat. Uklizeno bylo, nakoupeno taky, vážně nebylo co třeba.

Zalezla jsem k sobě do pokoje a lehla si na postel. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodla, že si zapnu televizi, aby tu nebylo takové hrobové ticho. Zrovna dávali nějakou komedii a tak jsem se začala dívat. K tomu jsem si přinesla slané brambůrky a pivo, které jsem našla v ledničce.

Nikdy jsem pivo nepila, samozřejmě nepočítám takové to malé ochutnávání v dětství, a tak jsem na něj dostala chuť. Lépe řečeno, zvědavost a nuda prostě zvítězila. Vzala jsem si rovnou dvě plechovky, nač šetřit, že.

Můj plán byl takový, že se poprvé za mých osmnáct let na této planetě opiji. Jenže můj plán byl překažen.

Právě jsem dopíjela druhou plechovku, když se ozvalo zaklepání na dveře. Překvapeně jsem pozvedla obočí, netušila jsem, kdo by to mohl být. Poloprázdnou plechovku jsem položila na noční stolek, hned vedle budíku, ztišila televizi a zvedla se, abych se koukla, kdo to zrovna teď otravuje.

Otevřela jsem dveře a zůstala jsem překvapeně stát.

Naproti mně stál Edward, jako vždy dokonalý a nádherný. Zamrkala jsem a lehce zavrtěla hlavou.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše. Pousmál se.

„Ahoj Bells,“ pozdravil mě a já při tom oslovení sebou trhla. Takhle mi už nikdo dlouho neřekl. Vlastně tak mi říkal táta a on. Nikdo jiný.

„Pojď dál,“ pozvala jsem ho, aniž bych věděla proč. Prostě jsem to považovala za správné.

Uhnula jsem ze dveří, aby mohl vejít dovnitř.

„Díky.“

Udělal pár kroků a tak se nalezl na mé chodbě. Sundal si černou koženou bundu, která musela stát hodně a která mu skvěle padla, a porozhlédl se kolem sebe, kam by si ji mohl položit. Na to jsem zareagovala já, bundu mu vzala z rukou a položila ji na malé křesílko, které jsme tu s Danem měli, aby se nám lépe obouvalo.

„Můžu ti něco nabídnout?“ zeptala jsem se, když jsem zamířila do svého pokoje.

„Ne, díky,“ odmítl. Pokrčila jsem rameny, sedla si na postel a natáhla se pro ovladač a plechovku. Dálkovým ovládáním jsem televizi vypnula a plechovku na ex vypila. Všimla jsem si Edwarda, který měl pozvednuté jedno obočí.

„Chceš taky?“ zeptala jsem se a plechovku hodila na koše, který byl v rohu pokoje. Tak jako u první plechovky, i teď jsem se trefila. Krátce se zasmál.

„Ne,“ odmítl zase a já zase pokrčila rameny.

„Sedni si, já si dojdu pro další,“ pobídla jsem ho, protože stále stál nervózně u dveří pokoje. Poslechl mě a sedl si do béžového křesla, které jsem tu měla a ve kterém jsem si často četla a dívala se na televizi.

Opět jsem pivem nešetřila a vzala si dvě plechovky. Jednu jsem hodila na postel, druhou jsem rozdělala a napila se. Edward mě celou dobu sledoval.

„Od kdy piješ?“ zeptal se, v jeho hlase šel slyšet zájem.

„Ode dneška,“ oznámila jsem a podala mu plechovku. S mírným úsměvem na tváři znovu odmítl. Pak se porozhlédl po pokoji, jako pohled se zasekl na stěně, kde se nacházela televize a okolo ní bylo mnoho CD, DVD a knih. Zvedl se a začala si číst tituly.

Já si zatím sedla do křesla, kde doposud seděl a pozorovala ho.

Jeho svalnatou, ale hubenou a vysokou postavu, která momentálně byla oblečená do značkového a pohodlného oblečení.

Nevím, co mě to napadlo, nebo co se mi to stalo, ale najednou jsem měla chuť se jeho těla dotýkat, ochutnat, jak jeho pokožka chutná…

Před očima jsem měla vidiny – jak mu sundávám košili, hezky knoflíček po knoflíčku, jak postupně ochutnávám jeho ledovou kůži na hrudi, jak prsty přejíždím, hladím jeho svaly na břiše, na zádech.

„Bello?“ uslyšel jsem z dálky a já sebou trhla.

„Ano?“

Párkrát jsem zamrkala a zavrtěla hlavou. Edward se na mě díval zkoumavým pohledem, na tváři však měl stále mírný úsměv.

„Promiň, jen jsem se zamyslela…“ V tu chvíli jsem byla tak ráda, že mi nečte myšlenky, že mám štít… „Říkal jsi něco?“ zeptala jsem se ho.

Přikývl a jeho pohled se vrátil ke knihám.

„Odjíždíme, Bello… Bude tu slunečné počasí, začne tu léto a my tu nemůžeme být…“ zašeptal a podíval se mi do očí. Ty už měly tmavší odstín.

Vyrazil mi dech. Tohle jsem nečekala.

Nechtěla jsem, aby odjel. I když o mě nestojí, nechci, aby zase odešel.

„Ach…“ Na víc jsem se nezmohla.

„Ale já nechci odjet,“ přiznal se, hlas stále tichý. Plechovku jsem položila na zem a zvedla se z křesla.

„Tak neodjížděj…“ Jeho oči se rozšířily překvapením, možná i dychtivostí a láskou.

„Proč ne?“ zeptal se tiše. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem byla naproti němu.

„Protože nechci, abys odjel,“ přiznala jsem se tiše.

Vzájemně jsme si dívali do očí.

Znovu mezi námi bylo to napětí, které musel cítit i on.

Cítila jsem touhu, kterou jsem nikdy necítila, toužila jsem po něm…

Udělala jeden krátký krok, naše těla se téměř dotýkala. Vzal si mé dlaně do svých a propletl naše prsty.

Naše tváře byly čím dál tím blíže. Dělily nás jen centimetry… Milimetry… Jeho oči byly tak blízko a tak upřímné…

Ani nevím, jak, ale stalo se to. Z úst se mi vydrala krátká věta, která byla však pravdivá:

„Chci tě.“