Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dětská láska je nejsilnější – 16. kapitola

12.12.2009 (12:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6594×

16. kapitola - Nechal mě tu samotnou

Byla středa večer a já seděla ve svém pokoji a jen tak si brnkala na kytaru. Vzpomínala jsem na můj a Edwardův polibek a přála si, aby se to opakovalo. Ale mám strach, že i ten polibek toho hodně pokazil. Mně ovšem pomohl ujasnit si svoje city.  Dál se mi zdají sny o tom že Edward odchází, což bych nepřežila. Stačí, že se mi vyhýbá. Kdyby odešel úplně, nepřežila bych to. Najednou jsem ze zdola slyšela křik. Přestala jsem si brnkat a začala poslouchat. To, že žijete v domě plném upírů má své výhody, jelikož díky nim máte bystřejší smysly.

„Edwarde, to ti nedovolím,“ křičela Alice. „To nesmíš,“

„Nekřič, uslyší tě!“ upozornil ji Edward. To ve mně probudilo zvědavost a tak jsem pomalu a tiše šla dolů. Poprvé jsem litovala toho, že mám pokoj až ve třetím patře.

„Tak ať. To nesmíš udělat. Ublížíš jí. Uvědomuješ si to?“ křičela dál. Co nesmí? Když jsem byla na posledních schodech, podívala jsem se po pokoji. Nikdo si mě nevšiml, což bylo dobře. Stála jsem tam a dívala se proč se hádají.

Emmett stál ve dveřích, předním Rose a syčela na Edwarda. Jasper držel Alici, která po něm chtěla skočit. Esme a Carlisle stáli opodál, a Esme vzlykala.

„Edwarde, já ti to nedovolím,“ křičela Alice.

V tu chvíli mi to vše došlo. Do očí se mi nahrnuly slzy. Moje sny se plní, on chce odejít. Chce mě nechat samotnou. To nesmí.

„NE,“ vykřikla jsem a běžela k Edwardovi. Vší silou jsem ho objala kolem hrudi, do které jsem zabořila hlavu. Kdyby chtěl, bez námahy mě odstrčí.

„Ne, to nesmíš,“ brečela jsem. Jen ta představa strašně bolela. Cítila jsem, jak mě objal. Doufala jsem, že jsem ho díky tomu přesvědčila.

„Slíbil jsi mi to. Pamatuješ? Dvakrát,“ brečela jsem a víc se k němu tiskla.

„Slíbil jsi mi, že mě neopustíš, nikdy,“ přesvědčovala jsem ho a doufala.

„Belli… já,“chtěl něco, ale já ho nenechala.

„Žádné já, slíbil jsi to. Nesmíš mě opustit, nesmíš.“

„Slíbil jsem ti to, když jsi mě ještě potřebovala,“ pokoušel se mě oblafnout. Jenže to se mu nepovede. On neví, jak moc ho potřebuju, pořád.

„Stále tě potřebuju, Edwarde,“ řekla jsem rozhodně. Alice ale pořád vrčela a mně bylo jasné, že se nerozmyslel.

„Teď už ne. Byl jsem tu především kvůli Jamesovi, ale on je teď mrtvý a Dani už tě otravovat nebude.“

„Bude, jakmile odejdeš,“ odporovala jsem. Byla jsem ochotná udělat vše, jenom aby zůstal.

„Máš tu ještě Emmetta a Jaspera,“ vykrucoval se, jak to jen šlo.

„Já chci ale tebe. Potřebuju tě,“ cítila jsem, jak chytil moje paže.

„Právě proto musím odejít,“ zašeptal.

„Ne prosím, nedělej to,“ šeptala jsem beznadějně. Odtáhl mě od sebe a díval se mi do obličeje. Já ho přes slzy skoro neviděla. Chytla jsem ho za ruku a nechtěla pustit.

„Mám tě moc rád, Bell. Dávej na sebe pozor a užij si normální život,“ zašeptal mi do ucha a dal mi pusu na čelo.

„Ne, prosím, nedělej to,“ šeptala jsem. Poté se mi vytrhl a vyběhl ven.

„Edwarde, néééééé!“křikla jsem, ale už byl na míle daleko.

Přesně jako v mém snu, ale já se teď neprobrala, protože tohle byla realita. Nemohla jsem tu zůstat. Vyběhla jsem z domu a běžela hluboko do lesa…

Běžela jsem lesem a nemohla uvěřit, že to udělal. On odešel. Nechal mě tu samotnou.

Nic jsem přes slzy neviděla a ani jsem nevěděla kam běžím. Jen jsem musela všemu utéct. ´Třeba to je jen další sen a já se probudím,´ namlouvala jsem si. Ale marně. Odešel s nechal mě samotnou čelit životu, který nechci. Já chci jeho.

Slzy nepřestávaly téct a já stále běžela. Necítila jsem se unavená nebo vyčerpaná. Ne, já prostě musela utéct, stejně jako on. Věděla jsem, že ten polibek vše pokazil. Proč jsem tak blbá? Měla jsem se odtáhnout, ale ne, já ho musela políbit. Takhle se mi už můj Edward nikdy nevrátí. Slzy tekly proudem a nevypadalo to, že by někdy přestaly. Když jsem se zastavila, zjistila jsem, že už je tma. Viděla jsem v dáli světla Forks. Potřebuju někoho, kdo mě pochopí a poradí. Ale koho? No jasně Angela. Sakra, její bratr je Dani. Ale Angela je jediná, kdo mě pochopí a pomůže mi. Jindy bych se svěřila Alici nebo Edwardovi. Slzy začaly stékat ještě větším proudem. Jenže on odešel. Šla jsem tedy do města až k domu Angely a Daniho. Pokud si dobře pamatuju, jejich rodiče nejsou doma.

Edward:

Seděl jsem ve svém pokoji na posteli a v ruce svíral rámeček. Byly v něm fotky – několik fotek – s Bellou. Jen já a ona. Nikdo jiný. Jen my dva. Na všech jsme se vesele usmívali a objímali se. Na všech bylo vidět, jak jsem oba šťastní. Vždy jsem si přál, aby to tak bylo napořád, jen já a ona. Ale nikdy jsem si neuvědomil, že ona do našeho světa nepatří. Ona je člověk. Moje milována Bell je slabý a křehký člověk, který má nárok na normální život, ne život vedle monstra, jako jsem já. Nikdy si ji nezasloužím. Zavřel jsme oči a pořád cítil její teplé rty na mých. Ten polibek byl tak krásný, vášnivý, ale zakázaný. V tu chvíli mi to však nedošlo a já ji chtěl víc, než kdy jindy. Tolik pocitů se ve mně v tu malou chvilku míchalo. Byl jsem nakonec rád, že mi Alice volala a tak to překazila. Nechtěl jsem jí ublížit, kdybych se neudržel, což mi v její blízkosti dělalo značný problém. Nesmím ji milovat a ona nesmí milovat mě. Musí žít svůj vlastní život.

Můj úkol, chránit ji, byl splněn. James je mrtvý a Dani ji už otravovat nebude. Jediný, kdo jí teď může kazit život jsem já a to nechci. Nechci, aby se ohlížela na mě a to co chci – jí, ale musí se ohlížet na to, co je pro ni nejlepší a to žít normální život. Najít si někoho, kdo ji nebude každou minutu jejího života ohrožovat. Někoho, kdo není nebezpečný. Musí si najít někoho lepšího, kdo ji bude milovat a dá jí normální život, rodinu, děti. To, co já nemůžu, i kdybych chtěl a já chci, ale nejde to.

Carlisle měl tehdy pravdu. Měl jsme ji dát někomu, kdo by se o ni postaral, a jen z dálky přihlížel, jak se má a chránil ji. Jenže já to nedokázal. Musel jsem ji mít u sebe stejně, jako ona chtěla, abych s ní byl já. Stále s ní chci být, dotýkat se jí, ale nejde to. Musím udělat to nejtěžší ve své existenci - opustit svého anděla a smysl života. Bude to tak lepší, i když to bude bolet. Ale Bella je člověk, zapomene a bude žít tak jak má. Byl jsem rozhodnutý a šel se dolů rozloučit. Vím, že bych nedokázal rozloučit se s Bellou a proto se rozloučím jen s rodinou a nechám jí sbohem přes ně.

Jen co jsme přišel dolů, Alice vrčela a křičela na mě v myšlenkách, že to nesmím udělat. Ale to byl omyl, já musel.

„Alice, já to musím udělat. Mysli taky na Bellu,“ řekl jsem rozhodně a nekompromisně.

„Právě že já na ni myslím,“ vrčela a Jasper ji musel držet. Se všemi jsem se rozloučil, i když s tím nesouhlasili.

„Edwarde, to ti nedovolím,“ křičela Alice. „To nesmíš.“ Věděl jsme proč to udělala. Chtěla přilákat Bellu.

„Nekřič, uslyší tě,“ upozornil jsme ji.

„Tak ať. To nesmíš udělat. Ublížíš jí, uvědomuješ si to?“ křičela dál.

„Edwarde, já ti to nedovolím,“ křičela Alice.

„NE,“ vykřikla Bella, která stála na schodech a běžela ke mně. Vší silou mě objala a zabořila mi hlavu do hrudi.

„Ne, to nesmíš,“ brečela a já ji objal. Tohle bude těžší, než jsem chtěl, ale musím to udělat. Kvůli ní. .

„Slíbil jsi mi to. Pamatuješ? Dvakrát,“ mluvila.

„Slíbil jsi mi, že mě neopustíš. Nikdy,“ pokoušela se mě přesvědčit.

„Belli… já,“ chtěl jsem jí to vysvětlit, ale ona mě nenechala.

„Žádné já. Slíbil jsi to. Nesmíš mě opustit, nesmíš,“

„Slíbil jsem ti to, když jsi mě ještě potřebovala,“ ohradil jsem se pravdivě.

„Stále tě potřebuju, Edwarde,“ brečela. Ničilo mě ji takhle vidět, ale jinak to nešlo.

„Teď už ne. Byl jsem tu především kvůli Jamesovi, ale on je teď mrtvý a Dani tě už otravovat nebude.“

„Bude. Jakmile odejdeš,“ odporovala.

„Máš tu ještě Emmetta a Jaspera,“ oponoval jsme zase já.

„Já chci ale tebe. Potřebuju tě.“ A to byl ten důvod, proč musím jít. Chytil jsem její paže.

„Právě proto musím odejít,“ zašeptal jsme jí do ucha.

„Ne, prosím, nedělej to,“ šeptala a brečela. Odtáhl jsem ji od sebe, ale ona mě chytila za ruku. Kdybych byl člověk, brečel bych jako ona. Pořád jsem si musel opakovat, že je to pro ni to nejlepší, co můžu udělat.

„Mám tě moc rád, Bell. Dávej na sebe pozor a užij si normální život,“ zašeptal jsem jí do ucha a dal poslední pusu na čelo.

„Ne, prosím, nedělej to,“ šeptala. Poté jsem se vytrhl a běžel pryč. Ještě chvíli a už bych neodešel.

„Edwarde, néééééé,“ křičela za mnou a moje mrtvé srdce se rozpadlo na kousky. Bolelo mě to víc, než si myslí, ale musel jsem to udělat.

„Promiň, Belli, ale jinak to nejde,“ zašeptal jsem a běžel pryč. Nevěděl jsem přesně kam, ale vím, že už po zbytek věčnosti nebudu mít pravý domov. Ani až se za několik let vrátím ke Carlislemu. Už v něm totiž nikdy nebude moje milovaná Bell.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dětská láska je nejsilnější – 16. kapitola: