Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny´s Child - 4. kapitola

02.01.2012 (17:30) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2070×

Esmé

Sledovala jsem společně s kluky nějaký film a chovala Renesmé, které se pomalu klížily oči. Netrvalo to dlouho a zavřela je úplně, srdíčko jí zpomalilo v rytmický tlukot. Usnula. Když už se film pomalu blížil ke konci, tak se najednou do obývacího pokoje přihnala Alice. Vypadala vystrašeně, její elfí obličej byl zkroucený do podivné smutné masky. Něco se dělo, to bylo jasné. 

„Co se děje, Alice?" zeptal se okamžitě Jasper. 
„Já, já nevím," vykoktala Alice. 
„Viděla jsem nějakou mladou upírku, jak utíká lesem a pak se obraz přesunul. Viděla jsem ji, jak něco říká Victorii." Při posledním slově se jí hlas zlomil. 
„Novorozená? Ale vždyť jsme všechny zničili. Nebo ne?" ptal se Emmett. 
„Nevím, nevidím," řekla Alice. 
„Tak se na ni zaměř, Alice," nabádal ji k tomu Edward. 
„Nevidím," zopakovala znovu Alice. „A navíc, je už tady," dořekla. 

Jakmile se tak stalo, Edward vystartoval na nohy. 
„Bello, Rosalie!" volal do domu. 
„Co se děje?" ptala se Bells, když přišly. 
„Nevím, ale musíme tu holku chytit. Jestli je s Victorií, může být nebezpečná," řekl Edward a podíval se na Renesmé. Měl pravdu, musíme ji chytit a zjistit, co se dá. 
„Esmé, dej Renesmé Jacobovi. Jaku, Sethe, Leah, vy tu zůstaňte a chraňte Nessii. Kdyby nám vyklouzla, zadržte ji," řekl ještě a kývl na ostatní, ti se odebrali před dům. Já se zvedla a podala spící Renesmé Jakovi. 

„Dávejte na sebe pozor," řekl mi, když jsem odcházela. 
„To se neboj," odpověděla jsem a rozeběhla se za ostatními. 

Běželi jsme asi deset vteřin, když jsme ucítili neznámý pach. Byla tu. Běželi jsme podle stopy a ostatní vlci se k nám přidali. Asi po pěti minutách jsme ji spatřili. Utíkala, ale nebyla dost rychlá. Pomalu jsme ji dohnali a Jazz po ní skočil, ale ona mu uhnula, takže Jazz jen proletěl vzduchem. 
„Sakra!" zaklel. 
„Chyťte ji někdo!" zavolala Rosalie. Jakmile to vyřkla, jeden z vlků, Paul, se po ní vrhl. Jenže ona znovu uhnula, takže chudák Paul narazil hlavou přímo do stromu, jen se oklepal a běžel dál. 

Edward, který ji už doběhl, se po ní vrhl, ale ona se jen prostě chytla nejbližšího stromu a vyskočila na něj. Takže Edward dopadl na zem, stejně jako Jazz. Když seskočila, dala se znova do běhu, ale bylo vidět, že zpomalila. Emmett ji dohnal, natáhnul se po ní a shodil ji na zem, ale ona se zvedla a běžela dál. 

„Do háje, tak chytí ji už někdo?!" zakřičela jsem, docházely mi nervy a muselo to ven. 
„Já se snažím," odpověděl mi Emmett. 
„Jo, to my všichni," řekla Alice. Pomalu jsme se přesouvali a vytvářeli okolo té dívky kruh, až ho uzavřeme, nebude moct utéct. Posouvali jsme se pořád blíž a blíž. A vtom mi to došlo. Nemohla být novorozená, kdyby byla, nebyla by tak pomalá. Ale bylo pozdě. 

Emm se po ní natáhnul a tentokrát už se trefil tak, jak chtěl. Chytl ji za ruku a odhodil ji na strom. Jak narazila do stromu, ozvala se obrovská rána. Strom se rozpůlil na dvě části a ta dívka upadla na zem. Vypadala, jako by omdlela, ale to není možné, upíři omdlévat nemohou. A ani když jedna polovina stromu začala na ni padat, neuhnula. Když už byl jenom pár centimetrů nad ní, Carlisle ho shodil jinam. Jeho výraz byl starostlivý. Díval se na tu dívku asi pět vteřin, pak si k ní kleknul a sáhl jí na krk. Jakoby jí měřil tep, nechápala jsem to. Přistoupila jsem blíž a konečně pochopila. Tlouklo jí srdce. 

Podívala jsem se na Edwarda a v myšlenkách se ho zeptala, co si ona myslí. Pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Nic neslyšel. To znamenalo jediné - buď je mrtvá, nebo jí prostě myšlenky číst nemůže. Šla jsem za Carlislem, který se nad ní stále skláněl. Konečně jsem se jí podívala pořádně do obličeje a nemohla jsem uvěřit svým očím. 

Nevěděla jsem jak, ale viděla jsem v jejím obličeji svoje rysy, ale i Carlisleovy. A její vlasy byly jako okopírované. Přesně stejná barva, i ty vlny byly jako mé. Bylo to divné, a tak mi okamžitě hlavou problesklo jediné. Eleanor. Ale rychle jsem tu myšlenku zahnala, ona je pryč. Možná mrtvá. 

„Carlisle?" zeptala se Rose. 
„Musíme ji vzít k nám, asi omdlela. Nebo já nevím, rozhodně to nevypadá moc dobře. Ani nevím, co je zač, upír rozhodně ne, a poloupír to taky sotva," odpověděl jí a podíval se na mě. Věděla jsem, co hledal. Souhlas. 
„Sa-samozřejmě. Měli bychom to udělat, vezmeme ji k nám a zůstane tam, dokud nezjistíme, co je zač," řekla jsem mu a on kývl hlavou. 
„Jo, máte pravdu. Je zvláštní jako El-," chtěl Jazz vyslovit to jméno, které už nikdo čtrnáct let nevyslovil, ale jakmile uviděl varovné pohledy ostatních, ztichnul. 
„Dobře, jdeme domů," zamluvil to radši okamžitě Edward. Carlisle přikývnul a vzal ji do náručí, velmi opatrně, aby jí něco neudělal. Všichni jsme se rozběhli směrem k domu. 
„Omlouvám se, nevěděl jsem, že není upír," omluvil se Emmett, když jsme běželi. 
„V pořádku, Emme, nikdo to nevěděl," odpověděla jsem mu. Dál jsme už nikdo nemluvili, jen běželi. 

Když jsme doběhli do domu, Carlisle okamžitě s ní běžel k němu do pracovny. Jacob, Seth a Leah na nás nechápavě zírali, vypadali dost komicky. Všichni měli stejný nechápavý výraz. 
„Esmé, běž za Carlislem, my jim to vysvětlíme," řekl Edward a já přikývla. Šla jsem tedy do pracovny, kde Carlisle akorát kontroloval té dívce tep. 

„Tak co? Jak je na tom?" zeptala jsem se. 
„Nevím, vážně nevím. Jelikož neznám její normální tep, nemůžu říct, jestli je v normálu nebo ne," řekl smutně. Přešla jsem k němu a dotkla se jeho ruky, podíval se na mě a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila, abych ho alespoň trochu povzbudila.
„To nevadí, prostě počkáme tak dlouho, než se probudí," řekla jsem mu. Jednou rukou mne objal a druhou sáhl naší malé neznámé na čelo. 
„Teplotu má mnohem vyšší než my, takže zase nic," zamumlal. Tohle mumlání nesnáším, nikdy nevím, co pořádně říká, ale náhodou jsem mu zrovna rozuměla. 

Najednou se té malé zatřepotala víčka. Probouzela se. Carlisle se na mne podíval varovným pohledem, já jen zakroutila hlavou. Věděla jsem, co ten pohled znamená. Znamenal - měla by ses vzdálit. Ale podle mě nám nic ta dívka neudělá, takže jsem se nikam nehrnula. Konečně otevřela oči dokořán. Jakmile jsem uviděla její oči, vyvalila jsem ty své. Carlisle na tom byl stejně, taky na ni zíral. Ona si nás se zájmem, ale bohužel i se strachem, prohlížela. Její karamelky přeskakovaly z jednoho na druhého. Srdce jí bilo mnohem rychleji než předtím a dech měla taky zrychlený. 

„Neboj se. My ti neublížíme, teda teď už ne," řekl jí příjemným hlasem Carlisle. Ona se trochu uklidnila a přikývla. 
„Kde to jsem?" zeptala se, její hlas byl krásný, zněl jako malé zvonečky. 
„Jsi u nás doma, ve Forks. Já jsem Carlisle Cullen a toto je má žena, Esmé," představil nás Carlisle.
„Já jsem Sofia. Sofia Volturi," představila se a mně spadla brada. Jsme v háji, ne-li dál.

Tak lidi máte za sebou další kapitolu. V příští bude stoprocentně pohled Sof...! :D

Kapitolu chci věnovat zuzinečce, doufám, že dneska odstavce jsou v pohodě...! ;)

PS: TSD... máš cos chtěla...! :P

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny´s Child - 4. kapitola: