Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny´s Child - 10. kapitola

09.11.2012 (21:45) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2297×

Carlisle

Poté, co se kolem třetí ráno vrátili ostatní z lovu a co jsem odnesl Sofii do jejího pokoje, aby se ještě prospala - koneckonců byl to pro ni velmi dlouhý den -, vrátil jsem se dolů, abychom všechno vysvětlili zbytku rodiny. Seth potichu pochrupoval na pohovce.

„No, tak nás nenapínejte!" zahulákal Emmett trochu moc nahlas.
„Emmette!" okřikl jsem ho. „Mluv tišeji, Seth je tady, na pohovce, Jake s Leah spí vedle a Sofie nahoře v pokoji, nemusíš je probudit."
„Pardon," omluvil se tiše Emmett.
„Ale vážně, opravdu nás nenapínejte, Carlisle. Esmé říkala, že prý nám něco chcete říct," ozvala se Rose.
„Dobrá, dobrá. Máš pravdu. Opravdu vám chceme něco říct - nebo spíš vysvětlit," odpověděl jsem jí, šel jsem se posadit na pohovku a objal Esmé okolo ramen.
„Mám jim to říct já nebo chceš ty?" zeptal jsem se jí.
„Raději jim to pověz ty," odpověděla.

„Fajn. Takže, nevím, jestli jste si všimli, ale Sofie..."
„Je vám tak podobná, že by to i slepý musel vidět?" skočil mi Emmett do řeči.
„No, ano. Přesně to jsem měl na mysli a taky si myslím, teda teď už vím, že ona je..."
„Vaše dcera? Jo, stihli jsme si toho tak trochu všimnout," zazubila se Alice. To jejich skákání do řeči mi začalo pomalu, ale jistě lézt na nervy.
„Byl bych opravdu rád, kdybyste mne nechali dopovědět alespoň jednu..."
„Větu?" dořekl Jasper a Emmett se rozřehtal.
„Ano, Jaspere. Přesně to jsem měl na mysli," odsekl jsem mu.

„Tak promiň, no. Nechtěl jsem tě naštvat," dusil se smíchy Jazz.
„V pořádku, ještě naštvaný nejsem, ale až budu, tak mi věř, že to poznáš," mrkl jsem na něj.
„Nechte toho, kluci. Takže jste si stoprocentně jistí, že Sofie je Elleanor?" zeptala se ještě jednou Rose.
„Stoprocentně," odpověděla jí Esmé.
„No, takže záhada ztraceného dítěte je konečně vyřešena," usmála se.
„Trvalo to dost dlouho, nemyslíš? A stejně ještě není tak úplně dořešena. Nevíme, proč zmizela, nebo kdo ji vzal," pokrčila rameny Alice.
„Hmm... To je fakt," přikývl tentokrát už vážně Emmett.

„No, ale co, hlavně, že je doma, ne? To je podle mě nejdůležitější," zamumlal Seth z konce pohovky, vypadal, že se zrovna probudil.
„Máš pravdu, štěňátko, hlavně, že je doma," přikývnul Emmett.
„Nejsem žádný štěňátko ty, ty... Medvěde!" bránil se Seth unaveně.
„Medvěd? Opravdu?" ptal se Emmett s pozdviženým obočím.
„Jo!" sykl Seth.
„Dobře, když jinak nedáš." Potom se Emmett otočil k televizi a zapnul ji, přepnul to na sportovní kanál, kde dávali záznam dnešního fotbalu, a věnoval pozornost jemu.

„Už jste jí to řekli?" zeptala se nás Alice po pár vteřinách.
„Ne, neměli jsme čas," špitla Esmé. „Řekneme jí to ráno," dokončila svoji myšlenku.
„Skvělej nápad! Chci bejt u toho! A hlavně chci vidět, jak se bude tvářit," zahučel Emmett a v očích mu poskakovaly ohníčky, potom šibalsky zahýbal obočím.
„Jazzi? Kde je ta kamera, na kterou natáčíme „důležité rodinné události", nebo jak to holky nazvaly?" zeptal se ještě.
„Hmm... Naposled jsem ji viděl, když jsme se dívali na svatební video z Belliny a Edwardovy svatby, takže bych řekl, že bude někde tady dole," zakřenil se Jasper a v očích mu taky zajiskřilo.
„Skvělé!" zasmál se Emm a začal hledat tu kameru.

„Na to zapomeňte! Nic takového se točit nebude!" zaburácel jsem na ně.
„Ale no tak, tati. Přece jednou, tak za dvě stě, tři sta let si taky rád vzpomeneš na ten den, kdy jsi své dceři vysvětloval, že je tvá dcera. A neříkej, že ne!" přemlouval Jazz.
„No, tak dobře," svolil jsem nakonec. „Jaspere! Tohle už nikdy nedělej!" křiknul jsem na něj, když mi došlo, proč jsem jim to tak rychle povolil.

(...)

„Mám ji!" zakřičel Emmett po třech hodinách, co s Jasperem pobíhali po domě, hledali, kde se dalo, za neustálého Esméina reptání, že jí udělají nepořádek po celém domě. Naštěstí si všechny vyházené věci z šuplíků a skříní uklidili okamžitě a - kupodivu - bez řečí zpátky, jinak by se určitě moje milovaná manželka naštvala a - i když na to nevypadá - bylo by to s kluky asi hodně špatné.
„Emmette, nekřič," promluvil jsem potichu, věděl jsem, že mě uslyší. Potom přilítnul do obýváku jako velká voda, v rukou držel naši rodinnou stříbrnou kameru a začal potěšeně poskakovat po pokoji.
Za pár vteřin se k němu přidal Jazz a zpívali: „My jsme našli kameru, my jsme našli kameru," opakovali stále dokola.
„Jako malý děti," utrousila Rose a kroutila nad jejich chováním hlavou jako mi ostatní.

Mezitím Sofie nahoře začala nepravidelně dýchat, potom se trochu zavrtěla a otevřela oči.
„Skvělý kluci. Vzbudili jste ji!" rozzlobila se na ně Esmé. Emmett s Jazzem se na sebe podívali a už jich nebylo, zmizeli nahoru a zastavili se u dveří do Sofiina pokoje. Potom vzali za kliku a rozrazili dveře.
„Dobré ráno! Je čas vstávat!" zahulákali s Jazzem přímo pře její postelí. Sof zapištěla a hodila po každém polštář.
„Vy pitomci! Tady se spí," zakřičela na ně. Ale oni dva se smíchy div neudusili. Mezitím už se vzbudili i Leah a Jake a přišli za námi do obýváku.
„Co se to tam děje?" ptala se Leah.
„Budíček," odpověděla jí Alice. Leah přikývla a vyběhla ven.
„Já se půjdu taky proběhnout a zajdu k Belle a Edwardovi pro Ness," řekl Jake a zmizel zadními dveřmi.
„Proč mě natáčíte kamerou!?" zeptala se Sof rozčileně.
„Hmm... rodinnej zvyk," odpověděl pohotově Jazz.
„Je taky rodinným zvykem nakopat vás dva do pr... zadku?" zavrčela na ně.

„Ani nevím, asi ne," ušklíbl se Emm a mluvil dál: „Páni, to je výchova, ani sprostě to mluvit neumí. Máme ji co učit, Jazzi. Ale to nevadí, má milá," blekotal a vzal Sof okolo ramen a odváděl ji pomalu ze dveří. „Můžeš se přidat do naší výuky. Stejně už dlouho plánujeme, že začneme učit skopičiny i Renesmé. Už je dost velká na to, aby si mohla začít dělat srandu z táty, ze kterýho si ji mi s Jazzem děláme už dobrou polovinu století," vysvětloval jí Emmett, zatímco scházeli ze schodů.
„Jo, to je fakt. Chybí mi to, brácho, měli bychom s tím zase začít," zasnil se Jasper.

Mezitím už stačili dojít k nám, Sof měla stále na sobě pyžamo se Snoopym, ani se chudák nestihla převléknout.
„Dobré ráno," zívla a promnula si oči. Vyvlekla se Emmettovi a šla si sednout na pohovku mezi Setha a Esmé.
„Dobré. Jak ses vyspala?" ptal se jí hned Seth.
„Celkem dobře, až na ten budíček," hodila rozčilený pohled na Emma a Jazze, ti se jenom zazubili.
„No, to je u nich celkem normální. Pořád si z někoho mají potřebu dělat srandu, víš?" vysvětlila jí Esmé.
„Jo, to mi došlo už včera, ale myslela jsem, že jenom Emmett se chová jako přerostlé dítě, u Jaspera jsem s tím nepočítala."
„To jsem celý já. Nikdy nevíš, čím tě překvapím," řekl jí záhadně.
„No, to je skvělý," vydechla Sof.

Následovalo krátké ticho. Teď nadešla chvíle povědět všechno Sof. Podíval jsem se na Rose, a ta přikývla.

„Emmette, pojď se mnou do kuchyně," zavelela. „A bez keců," dodala ještě, když už se Emmett snažil něco namítat. Nakonec jenom rezignovaně svěsil hlavu a odešel za Rose.
„My půjdeme taky," obrátila se Alice na Jaspera. Ten šel bez řečí.
„Ehm... No, já se půjdu trochu protáhnout do lesa, za chvíli jsem zpátky," ozval se Seth a vyběhl ven. Takže v obýváku jsme zůstali jen Sof, Esmé a já.

„Zřejmě mi potřebujete něco říct, když všichni tak najednou vyklidili pole," usmála se Sof.
„Ano, máš pravdu. Chtěli bychom ti něco říct. Něco, na co jsme přišli v noci," přikývl jsem.
„Tak ať už to máme za sebou," povzbuzovala mě.
„Eh... dobrá... víš, Sof... no... bude se ti to zdát divné, možná praštěné a každopádně nemožné, ale...," hledal jsem slova, jak jí to nejlépe vysvětlit.
„Ale?" popoháněla mě.
„Myslím si, teda my, my všichni si myslíme, že nejspíš jsi... Prostě si myslíme, že jsi moje a Esméina dcera," vydechl jsem nakonec dost zřetelně a nahlas. Sof se zhluboka nadechla a naprázdno otevřela ústa, těkala pohledem mezi mnou a Esmé. Potom vydechla a potichu promluvila:

„Já jsem si to myslela taky," zašeptala, sklopila pohled a tváře jí trochu zrůžověly.
„O-opravdu?" podivila se Esmé a opatrně ji pohladila po vlasech.
„Jo, vždyť... Vždyť se na mě podívejte, je to tak zvláštní," šeptala dál.
„Zvláštní a přesto je to pravda," zasmál jsem se. Sof zvedla hlavu a taky se usmála.
„Jen by mě zajímalo, co na to řekne Aro, až na to přijde."
„Na to jsem taky zvědavá, ale podle mě bude rád. On tě má vážně rád," odpověděla mi Sof.
„Jo, to je dobré vědět. Ale teď vážně, co si tom myslíš doopravdy?" zeptal jsem se jí.
„O čem?" tvářila se zmateně.
„Však víš, to, že jsi naše dcera a tak."
„Aha, tohle. No, je to fajn, jak jsem řekla, jsem moc ráda, že konečně vím, kde a komu jsem se narodila. Teda pokud jsem se opravdu narodila," pozdvihla obočí.

„Jistě že ses narodila. Co sis myslela? Bylo to dlouhých devět měsíců, ale podle mě to stálo za to, nemyslíš?" zasmála se Esmé.
„Asi jo," oplatila jí úsměv a v očích se jí zaleskly slzičky. Esméina první reakce byla, že jí je setřela a hned na to si ji přivinula do náruče. A potom se Sof rozvzlykala naplno. Klekl jsem si k nim a obě je objal. Vyhledal jsem Esméin pohled a podíval se jí do očí. Byla šťastná a já taky.

Po delší době další kapitola. Omlouvám se, ale nebyl čas. Doufám, že si někdo ještě vzpomene. 

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny´s Child - 10. kapitola: