Stejně jako celá povídka, věnuji tuto kapitolku Rajčině, Bubble a NancyWhite.
Shadow se ocitla v rodině, se všemi má výborný vztah a tak tajně doufá, že ji jednoho dne premění v upíra. Ale větší část rodiny je proti přeměně, avšak Shadow si to vyřeší po svém.
25.12.2010 (16:45) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2200×
EDIT: Článek neprošel korekcí.
„Super, tak padejte!“ vyháněla jsem je. Všichni vyběhli jako na povel z domu a já s úlevou zavřela dveře. Možná bych na ně mohla někdy zkusit aport. Zalezla jsem si do pokoje a převlékla jsem se. Vzala jsem si na sebe baseballové tričko a kraťasy. Vzala jsem si papír, tužku a gumu, sedla si na zem do tureckého sedu, vzala si desky, aby se mi lépe kreslilo a mohla jsem začít. Nevěděla jsem, co mám malovat, šlo to od ruky, aniž bych nad tím přemýšlela. Kreslila jsem nějakou dívku, která sedí na mostě a kouká dolů. Hlavu má svěšenou dolů a černé vlasy jí padají do obličeje. Výkres jsem odložila a malovala jsem dál. Tentokrát to byl kluk, stojíc před rozbitým zrcadlem, s pořezanou rukou a uplakanýma očima. Tento výkres jsem odložila na ten předchozí a pokračovala. Pro tentokrát to byla dívka a chlapec. Stáli proti sobě, dívka byla o hlavu menší než chlapec a objímala ho kolem krku. Dívali se navzájem do očí a vypadalo to, že jsou šťastní. Do rohu papíru jsem napsala Love? What's the point? Vůbec jsem si to neuvědomovala. Neuvědomovala jsem si, co kreslím. To jsem snad nebyla ani já. Slzy mi opět přetekly přes okraj oka a kutálely se pomalu přes líce, až z brady kapaly na mé triko. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje. Je to snad tím snem? Sen... Máma, táta, smrt... Ty huso, nemysli na to!
Očima jsem pořád hypnotizovala obrázky. Buď-to se mi to zdá nebo je ta dívčina podobná mně. Ne, já už prostě šílím! Okamžitě jsem se zvedla a běžela do koupely. Bez toho, abych se vůbec svlékla jsem vlezla do sprchy a na sebe pustila studenou vodu. Bylo to úžasné... Na nic jsem nemyslela. Jenže mi už začala být zima, tak jsem vodu vypla. Jak rychle pocit úlevy přišel, tak rychle také odešel. Svezla jsem se podél skla do vany a rozzvlykala jsem se. Nechápala jsem se. Bylo to divné, zvláštní, ale co je v mé rodině normální? Upíři, nikdo nestárne, jen já. Jen prostě já musím stárnout. Připadám si jako černá ovce rodiny. Proč mě nemohou proměnit? Jenže táta je bohužel takový sobec, že mě prostě nepromění. Najednou mě zvedly dvě ledové paže. To mě nemohou projednou nechat? Odpověď je jasná – ne, nemohou. Stála jsem už pevně na mých nohách a ze mě kapala voda
„Chci ti říct, že máme návštěvu, takže...“ sjel mě pohledem. Ihned jsem pochopila.
„Jo, jasně, hned tam budu.“ Odešla jsem do pokoje a vysvlékla jsem se. Vzala jsem si na sebe fialové spodní prádlo, černé legíny, černo-bílou sukni nad kolena, tričko s nějakými nápisy a bílé balerínky. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a obličej opláchla vodou. Nakonec jsem se na všechno vykašlala a sešla dolů. Na sedačce seděla má rodina a naproti nim seděl nějaký muž s dívkou na klíně. Ten muž byl mohutný skoro jako Emmett se snědou pokožkou, tmavě hnědýma očima a vlasy měl krátké a úhlově černé. Dívka byla drobná a měla bledou pokožku, čokoládové oči a vlasy měla dlouhé po pás, bronzové a vlnité. Tak nějak mi připomínala Edwarda, ale to je blbost.
„Ahoj, Destiny,“ pozdravila mě ta dívka.
„Ahoj,“ dodal ten muž. Vládla tu podivná atmosféra...
„Tati, kdo to je?“ zeptala jsem se táty.
„Sedni si,“ poručil mi a já udělala to, co řekl.
„Destiny, my jsme tvý rodiče,“ řekla ta dívka... Počkat, rodiče? Co, co, nechápu... Ne, to není možné! Ne!
„Eh?“ vydala jsem ze sebe akorát tohle.
„Vezmeme to od začátku,“ ujal se slova Carlisle, „když ses narodila, Nessie – tvá matka upadla do kómatu. Jacob – tvůj otec byl s Nessie. Rozhodl se vzít Nessie mimo domov. No a před měsícem probudila. Nechtěli jsme vás seznamovat hned, dali jsme tomu volný průběh.“ Začala jsem chodit sem a tam, sem a tam a tak pořád dokola.
„Taky upíři?“ zeptala jsem se se zájmem.
„Ne. Nessie je poloupír a Jacob vlkodlak. Nestárnou.“ Další gól.
„Super, takže opět jsem jediná osoba v domě, kdo nestárne. Ale to je mi teď jedno. Takže moji rodiče nejsou Edward a Bella, ale Nessie a Jackson nebo jak se jmenuje?“ otočila jsem se na Edwarda.
„Jacob, jsem Jacob,“ zasmál se... můj táta... Táta, bože, můj táta! Rozběhla jsem se k němu a skočila mu okolo krku. Kdyby byl člověk, asi by nevydržel takový nápor síly. Hladil mě po vlasech. Užívala jsem si to. Už vím, proč mi to všechno tenkrát říkali. A já jim nevěřila... Ještě jsem objala mamku. Bylo to jako v nějakém romantickém filmu.
„No... Asi bych se vám všem měla omluvit, že jsem vám nevěřila, ale když já jsem tak podobná Edwardovi... No, prostě... Omlouvám se,“ vydechla jsem. Takže ten, koho jsem považovala za otce je můj děda a ten, koho jsem považovala za matku je má babička. Ještě lepší. Ahoj, jmenuji se Shadow a je mi čtrnáct let. Moji rodiče jsou poloupír a vlkodlak, kteří vypadají sotva na devatenáct. Babičce je sotva devatenáct, popravdě třicet osm, dědovi je sedmnáct, popravdě sto čtyřicet sedm. O ostatních ani nemluvím, obzvlášť o pradědovi, kterému je navždy kolem třiceti, popravdě přes tři sta. Naprosto normální rodinka...
„A už tu zůstanete? Prosím,“ zaprosila jsem.
„Jasně, že zůstaneme,“ zasmál se táta. Mezitím, než se ubytovali a zašli si na lov, tak jsem si to všechno dala jakš takš dohromady. Už to bylo půl roku, co tu jsou. Můj věk se pomalu, ale jistě blížil k patnátce. To, že já jsem jediná, kdo v naší vile stárne, mě dohánělo k šílenství. Byla středa 22. prosince, pár dnů před štědrým dnem. Byl večer a všichni jsme seděli v obýváku, tedy kromě Emmetta s Rosalie, kteří měli na práci něco jiného. Alice si pročítala módní časopis a Jasper jí seděl u hlavy a hladil ji. Rodiče o něčem diskutovali s Bellou a Edwardem a Carlisle s Esmé se objímali a četli nějakou knihu. A já? Já koukala do blba. Pak mě něco napadlo.
„Chci být upír,“ prolomila jsem ticho. Všichni na mě stočili své pohledy.
„V žádném případě,“ zavrčel Edward.
„Já nechci nemřít,“ snažila jsem se je přesvědčit. Avšak marně.
„Nebudeš jako my! Nesebereme ti duši!“ vrčel dál.
„Neseberete, protože vy ji máte,“ mluvila jsem co nejklidnějším hlasem.
„Nemáme!“ zavrčel opět Edward.
„Prostě budu upír! Nechci být člověk a umřít!“ křičela jsem. Už mě to docela naštvalo..
„Nebudeš!“ zařval naoplátku táta. Nikdy na mě neřval.
„Jste všichny pokrytci!“ pár slz mi steklo po tváři. Plesk. Chytla jsem se za tvář. Další slzy.
„Fajn, už tu nemám co dělat, chápu!“ vyběhla jsem schody, zaběhla do pokoje, hrubě jsem hodila velký batoh na postel a naházela do něj pár nejnutnějších věcí. Seběhla jsem dolů a ven to vzala zadním vchodem. Běžela jsem lesem a nevěděla, kam mám jít. Co mám teď dělat
Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Destiny Blacková - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!