Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný - Prolog + 1. kapitola (Nový život)

23.07.2010 (16:15) • Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3330×

Prolog

Starý kostelík právě odbíjel sedm hodin večer. Mohutný zvon vyrušil hejno černých havranů, kteří na něm vždy posedávali, a ti se zběsilým máváním křídly a mohutným krákoráním rychle odlétali pryč. V malém městečku na kraji Washingtonu panovalo jako vždy pochmurné počasí. Malé dešťové kapičky se v tichosti snášely na hustý koberec z listí a studený vítr přiváděl do pohybu vše, co mu přišlo do cesty.

Slunce, schované bezpečně za temnými mraky, se na své nekonečné pouti právě sunulo k západu. Nebude trvat dlouho a jeho místo na obloze vystřídá zářivý měsíc se stovkami hvězdiček, které jej vždy doprovází.

Vítr zafoukal silněji a jeden nažloutlý lísteček staré lípy se v tichém tanci začal snášet k zemi. Větřík ho nadnášel, hrál si s ním, točil jej do různých kudrlinek, až ho nechal spadnout k nohám jedné osamocené dívky, která nehybně stála nad jedním z mnoha náhrobků místního hřbitova.

Její kaštanové vlasy byly spleteny do dlouhého copu, který měla ležérně pohozený na zádech. Měla na sobě černý, nepromokavý kabát, pod kterým skrývala šaty stejné smuteční barvy. Z jejích čokoládových očí se tiše řinuly potoky slz a ona se je už ani nesnažila zastavit. Věděla totiž, že to nemá cenu, protože by se hned objevily nové.

Pohled upírala na jediné jméno, čerstvě vyryté do šedivého kamene. Nechtělo se jí uvěřit, že se to doopravdy stalo. Kéž by mohla ta dvě slova, jméno svého otce, z toho kamene smazat, vzít poslední čtyři dny zpět a nějakým kouzlem zařídit, aby se nikdy nestaly.

Vzpomínala si na ten den živě. Toho rána s veselou náladou seběhla dolů do kuchyně. Její tatínek tam jako vždy při ranní kávě pročítal noviny a nechápavě kroutil hlavou nad šílenou situací velkoměst, ve kterých v poslední době rekordně narůstal počet vražd.

Právě dojídal svou snídani, když jí oznámil, že toho dne pojede s kolegou na ryby. Dívka mu jen dala pusu na líčko a se slovy, ať si to užije a přiveze domů pořádné úlovky, vyběhla z domu za svou kamarádkou, se kterou dnes měly připravovat materiály pro jejich školní projekt.

Tatínek z okna jen s úsměvem sledoval, jak jeho dcera startuje své autíčko, a potom se začal připravovat.

Dívka jela přes mokrou silnici, projížděla mohutnými kalužemi, které se vždy pod jejími koly protestně rozstříkly všude kolem.

O několik krátkých minut později už parkovala na dvoře své spolužačky a zároveň své nejlepší kamarádky. Byly skoro jako sestry. Znaly se spolu odjakživa a vše si říkaly snad už od dob, kdy se naučily mluvit. Nebylo nic, co by jedna o té druhé nevěděla. Jakoby snad sdílely jednu mysl.

Společně se tehdy daly do práce a celé dopoledne hledaly informace o přírodních poměrech na Aljašce. Když už měly z internetu stažených věcí tolik,  že i jejich učitel biologie by se divil, pustily se do podtrhování, zaškrtávání a zvýrazňování všeho, co by v projektu nemělo chybět. Společně si při tom povídaly, smály se a vtipkovaly, že ani nepostřehly, že už den skončil a pomalu začíná noc.

Rozloučily se tedy a dívka se vydala zpět domů. Když dojela, se stále dobrou náladou vyskočila z auta do deště a rychle přeběhla tu malou vzdálenost, která ji dělila od dveří. Počítala s tím, že její tatínek už bude doma, ale dveře byly stále zamčené. Neměla klíče, takže jí nezbylo nic jiného, než si sednout na verandu a čekat. Mobilní telefon měla vybitý, takže otci nemohla ani zavolat, aby se zeptala, kdy přijede domů.

Seděla tam takhle hodinu, dvě... Už jí začínala být zima a tmavá noc kolem jí trochu děsila. Začínala si dělat starosti, jestli se otci něco nestalo. Jindy bývá doma už někdy během odpoledne. A teď?

Dívka se koukla na hodinky, které se houpaly na jejím levém zápěstí. Bylo půl jedenácté a on pořád nikde.

Zachumlala se víc do péřové bundy a dýchla si svůj horký dech na promrzlé dlaně, ve snaze se alespoň trochu ohřát.

Uběhla další půlhodina a tatínek stále nikde. Začala nervózně přecházet tam a zpátky, aby se nějakým pohybem alespoň trochu zahřála a nějak zaměstnala svou mysl, která začínala být zoufalá.

Když v tom se na příjezdové cestě objevilo policejní auto. Vydechla úlevou, protože usoudila, že je tatínkovo, a netrpělivě přešlapovala, dokud k ní nedojde.

Dveře na straně řidiče se otevřely a vystoupil z nich menší, zavalitý mužíček s plešatějícími vlasy a hustým knírkem pod nosem.

Dívka se na něj zmateně dívala. Poznala ho, byl to tatínkův zástupce, ale co tady dělal? Jestli chtěl otce, nebyl doma, ale to přece musel vědět, nebo ne? Vždyť právě on s ním měl být na rybách.

Střelila pohledem k sedadlu spolujezdce, ale to bylo prázdné, stejně jako zbytek auta. Začala ji ovládat panika.

A potom se stalo to, čeho se její mysl nejvíce obávala. Pan Marshal jí totiž přišel oznámit, že když se na rybách od jejího otce na chvíli vzdálil, napadlo jej neznámé zvíře a on jeho útok nepřežil. Jeho tělo našel bledé bez jakékoliv krve na kraji rybníka a už mu nebylo pomoci…

Dívka zatřepala hlavou nad ošklivými vzpomínkami a začala se soustředit zase chvíli, která právě probíhala. Už se nechtěla trápit, ale copak mohla? Přece si nešlo jen tak říct, že na otcovu smrt přestane myslet. Tohle se děje jen v telenovelách, ale v reálném životě to nejde…

Další slza jí ukápla na kabát. Nevadilo jí to. Ten kus látky už byl stejně celý smáčený usedavým deštěm, takže slané slzy se na něm ztratí…

„Bello…“ Někdo jí položil dlaň na rameno a ona sebou překvapeně cukla. Nevšimla si, že už tady není sama.

Zmateně pohlédla na nově příchozího, aby zjistila, o koho se jedná.

„Ano, Lewisi?“ opáčila mrtvolným hlasem, který nebyl schopen jakýchkoliv emocí.

Lewis, její nevlastní strýček a poslední žijící příbuzný, se bolestně podíval na svou trpící neteř a víc, než cokoliv na světě si v tu chvíli přál, aby existoval nějaký způsob, jak by ji mohl pomoci.

Jenomže on o žádném nevěděl. Mohl jen bezmocně sledovat, jak se jeho milovaná holčička utápí v zoufalství…

„Měli bychom už jít. Letadlo odlétá za dvě hodiny,“ zašeptal. I v jeho hlase byla patrná bolest ze ztráty. Bellin otec, Charlie, byl pro něj skvělým bratrem. Ačkoli nevlastním, pro ty dva to nehrálo žádnou roli. Jako malí kluci spolu tropili skopičiny a nepřestali ani tehdy, kdy už oba dospěli plnoletosti.

Bella mlčky přikývla, ale ve skutečnosti nechtěla odejít. Věděla totiž, že se na tohle místo jen tak brzy nevrátí. Až se se strýčkem odstěhují do slunné Kalifornie, nebude mít možnost každý den na tohle místo chodit a jen tak sledovat půdu, pod kterou její tatínek odpočívá.

„Bude to v pořádku, uvidíš,“ promluvil Lewis do ticha přesvědčivým hlasem. Bella pouze zavrtěla hlavou, ale dál už to nechtěla rozpitvávat.

Pevněji sevřela rudou růži, kterou třímala v dlani, a snažila se do ní propustit všechno ze své duše. Aby na ni otec nikdy nezapomněl...

Potom s poslední myšlenkou na něj napřáhla ruku a kvítek pustila do otevřeného hrobu na naleštěnou rakev z tmavého dřeva.

Růže zapadla mezi ostatní květiny, které jako památku donesli snad všichni obyvatelé Forks. Chtěli náčelníkovi Swanovi poděkovat za těch mnoho let jeho věrné služby.

Bella nechala další slzu ukápnout a potom si hřbetem ruky otřela zvlhlý nos. Věděla, že tohle je konec, a ze všech sil se s tím snažila vyrovnat. Své poslední myšlenky věnovala otci a doufala přitom, že ji někde v nebi slyší.

Zezadu se k nim pomalou chůzí šoural starý hrobník s lopatou v ruce. Se soucitem v očích se díval na truchlící dvojici. Není to poprvé a určitě ani naposledy, co vidí zarmoucené příbuzné, jak pláčou nad svými mrtvými předky. Ale byla to součást jeho práce a on to musel snášet.

„Upřímnou soustrast,“ řekl svým stařeckým, chraplavým hlasem. Bella zvedla své uplakané oči a pokusila se na něj pousmát, ale nešlo to. Mimické svaly odmítaly poslušnosti. I ony, stejně jako zbytek těla, truchlily nad ztrátou a nechtěly vytvořit jiný výraz, než byl ten zarmoucený.

„Děkuju,“ špitla Bella skoro neslyšně. Lewis ji pevně objal kolem ramen a ona mu svůj zvlhlý obličej přitiskla na hruď. Poddala se vzlykům a strýček ji jen konejšivě hladil po zádech.

Hrobník se smutně podíval na muže objímajícího dívku a v očích vytvořil němou otázku.

Lewis němě přikývl. Otočil se s Bellou v náručí a odváděl ji pryč.

Hrobník se za nimi ještě díval útrpným pohledem, dokud nezmizeli za mohutnými stromy. Potom s povzdechem nabral na lopatu hlínu z velké kopky vedle hrobu.  „Měj se tam hezky, Charlie,“ zašeptal těsně předtím, než nechal hlínu spadnout na rakev - místo posledního odpočinku jeho dobrého přítele. A tímto jediným pohybem pohřeb oficiálně ukončil.

1. kapitola (Nový život)

Pod koly černého mercedesu zapraskal štěrk, jenž pokrýval krátkou příjezdovou cestu vedoucí k domu. Bella seděla na sedadle spolujezdce a nepřítomně zírala z okna. Vlastně jí nedošlo, že už jsou u jejich nového domova až do té doby, než na ni Lewis promluvil.

„Bells, jsme doma,“ řekl a něžně jí zatřepal ramenem.

Zmateně zamrkala a odtrhla pohled od okna. Podívala se nejprve na strýčka a pokusila se na něj vděčně usmát. Možná se jí to povedlo, možná ne. To ona sama nevěděla a neměla ani náladu se tím zabývat. Potom jí pohled sklouzl na malou vilku, jenž se před nimi tasila. Bella byla vděčná, že se svou architekturou vůbec nepodobala jejich domku ve Forks. Nepotřebovala nic dalšího, co by jí tatínka připomínalo.

Vilka byla dvoupatrová, celá z bílého dřeva. Okýnka v obou patrech byla malá a jejich rám byl natřený hnědou barvou. Za umolousaným sklem byly vidět slušivé záclonky a květináče s různobarevnými kvítky. Ke vstupním dveřím vedly tři dřevěné schůdky. Celkově to působilo takovým pohodovým dojmem, ale Belle se svíralo srdce při představě, že tady bude žít. Bála se, že to nezvládne všechno jen tak přejít. Že na ni vzpomínky budou dotírat při každém kroku.

Je jasné, že za to nemohl žádný dům. V téhle situaci by se Bella cítila stejně, ať už by se přestěhovala kamkoliv. Její pocity by se stejně nezměnily…

Tady strýček žil už mnoho let. Ale ani ta velká vzdálenost mu nebránila minimálně jednou měsíčně navštívit Charlieho s Bellou ve Forks. Mnohokrát přemýšlel o tom, že by se tam přestěhoval natrvalo, ale nechtělo se mu opouštět prosluněný stát, vilku jen pár kroků od pláže a výhodnou práci ve zdejší nemocnici.

Teď si tohle všechno vyčítal. Mylně si myslel, že kdyby ve Forks přeci jenom byl, Charlie by toho dne nešel na ryby. Nebo by popřípadě šli spolu a to zvíře by se jim společně podařilo odehnat…

Lewis si hluboce povzdechl a raději otevřel dveře auta, aby mohl vystoupit.

Bella jeho počínání jen mlčky sledovala, a když viděla, jak strýček i s kufry v rukou odemyká domovní dveře,  rozhodla se ho následovat.

Pomalu vystoupila ven. Štěrk jí pod botami tiše zapraskal a ona se vydala k těm třem malým schůdkům, které ji dělily od nového života.

Když je s tichým zavrzáním zdolala, zamířila otevřenými dveřmi do prostorné předsíňky. Rozhlédla se kolem. Od doby, co tu byla naposledy, se tady toho hodně změnilo. Podlahu už nepokrýval světle zelený kobereček, ale tkvěly na ní pouze pískově bílé, naleštěné parkety. Nikde nebylo ani smítko a Bella z toho poznala, že má buď strýček nějakou uklízečku, nebo mu na vzhledu jeho domu doopravdy záleží a je ochoten ho uklízet sám.

Ta druhá možnost se jí nezdála moc pravděpodobná, takže si domyslela, že ta první se dala více očekávat. Ovšem neměla potřebu a ani náladu se Lewise ptát. Však jestli to je pravda, brzy to zjistí, kdyby sem přišla nějaká neznámá paní se smetákem v ruce. Nebo jí to Lewis poví sám.

Pomalou chůzí se šourala ke schodišti, které vedlo do druhého patra a tím pádem i do jejího nového pokoje. Lewisovy kroky už slyšela nad sebou, takže usoudila, že už tam bude a vykládá jí věci.

Cestou nahlížela do ostatních pokojů a musela si přiznat, že i ty se časem dost změnily. Nabraly víc modernější styl. Už to nebyl takový ten pohodový domeček, jako když byla malá. Teď to byla luxusní vila, které nic z moderní techniky nechybí.

Váhavě vyšla schody a octla se v další chodbě. Po stranách viděla několik dveří, ale jen jedny byly otevřené. Bez váhání zamířila tam. Nespletla se.

Lewis právě pokládal jeden mohutný kufr na širokou postel. Další maličký stál vedle komody. Otevřenými balkónovými dveřmi dovnitř pronikalo ostré sluneční světlo. Bude chvíli trvat, než si na něj Bella zvykne, ale věřila, že to bude příjemná změna.

Když ji Lewis zpozoroval, věnoval jí jeden povzbuzující úsměv. Docela se mu ulevilo, že přišla po svých. Trochu se obával, že v autě bude donekonečna zírat do neznáma a on ji bude muset probudit z transu.

„Tam za dveřmi máš vlastní koupelnu. Šatna tady bohužel není, ale ta skříň ti snad postačí,“ řekl a ukazoval přitom do jednotlivých koutů pokoje. „Já teď půjdu připravit něco k večeři, takže kdyby něco, budu v kuchyni.“

Pomalu vyšel z pokoje a Bella ho jen mlčky sledovala. Když se za ním zaklaply dveře, svezla se na postel a konečně zrušila tu hráz, kterou celou dobu zadržovala slzy.

Hlasité vzlyky tlumila v naducaných polštářích. Nepotřebovala, aby ji Lewis slyšel. Určitě by ji přišel utěšovat a to bylo to poslední, po čem zrovna teď toužila. Nedokázala si představit, že by v tomhle okamžiku byl vedle ní ještě někdo jiný a díval se na její zoufalství.

Ne, přes tohle se musí přenést sama…

< --------- |Shrnutí| 2. kapitola >

Díky prologu byla 1. kapitola o něco kratší. Ale pokud budete stát o pokračování, následující kapitoly budou o dost delší.

Proto se ptám: Má cenu pokračovat?

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Den jako každý jiný - Prolog + 1. kapitola (Nový život):