Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný - 5. kapitola (Nová naděje?)

16.08.2010 (09:00) • Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2187×

5. kapitola

(Nová naděje?)

Slunce pražilo na horký písek, který pálil pod nohama. Foukal silný vítr a nechával tak Belle spadat vlasy do tváře. Nesnažila se je vrátit zpět do původní podoby, nechala je takhle.
Už je to týden, co se sem přistěhovala. Už je to týden, co se několik lidí snažilo získat její přízeň a vlít jí do žil trochu energie. A už je to týden, co se té pomoci brání...
Alice však nikdy na její odezvu nečekala, vždy, když byla s ní, mluvila a mluvila a vůbec jí nevadilo, že odpovědí se nedočkává. Stejně tak Emmett, Rosalie a občas i Jasper, se kterým se seznámila ve středu.
Edward oproti tomu bral ohledy na její... stav. Nepřišlo mu fér na ni takto naléhat, ale přesto se s ní snažil občas prohodit nějaké slůvko.
Těšilo ho, když mu občas odpověděla anebo když se jí na tváři objevil slabý náznak úsměvu. Věděl, že to je nějaký pokrok a sliboval si, že jednou jí pomůže dospět až do bodu, kdy se bude chovat přesně tak, jako se jistě chovala dřív.
Teď sice byla smutná, ale on už podle pouhého pohledu na ni si byl jist, že se v nitru skrývá milá a přátelská dívka.
Bella zrovna před třemi dny našla toto místo na pláži, od domu na ni nebylo vidět, protože byla skryta za vysokým balvanem a z druhé strany ji obklopovaly mohutné palmy, takže si tady připadala dokonale v soukromí. 
Ničím nerušena tady již podruhé sledovala západ slunce. Přišlo jí fascinující, jak se ta rudá koule ztrácela za obzorem a zrcadlila se na drobných vlnkách. Svým způsobem ji to uklidňovalo.
Tady dokázala myslet i na jiné věci, než na tátovu smrt, připadala si svobodnější. Nesvazovala ji žádná úzkost a její srdce bušilo klidněji. Dokonce dokázala přemýšlet i o Cullenových. O Rosalie, Alice, Edwardovi... Tyhle všechny pravidelně vídávala; tady si dokázala představit, jak si s nimi normálně povídá. Jak jsou... kamarádi.
Ale tohle všechno se vždy okamžitě ztratilo v ten samý okamžik, kdy se vrátila domů a ulehla do postele v prázdném pokoji. Mezi čtyřmi stěnami, které ji svazovaly a nepříjemně sužovaly.
A když potom Edwarda a Alice uviděla ve škole, ten pocit ji opustil naprosto úplně.
Teď byl víkend, Rosalie včera odjela s Emmettem pryč, aby si spolu užili volných chvílí a ona tak byla většinu dne v domě zase sama. Dopoledne strávila se strýčkem, ale toho krátce po obědě zavolali do nemocnice. Nevydržela jen tak sedět uprostřed liduprázdné kuchyně a přesunula se sem. Seděla tady několik hodin až doteď a sledovala krásnou přírodu kolem sebe. Strýček se ještě nevrátil a ona byla rozhodnuta, že dokud se neobjeví, do domu se nevrátí.
Uběhla další hodina a Lewis stále nikde. Kolem už bylo šero a ona jen stěží viděla před sebe. 
Po dalších třiceti minutách už byla tma úplně. Stále se nic nedělo. Kolem byl slyšet cvrlikot cikád a tiché šumění vln, které dopadaly na břeh.
Když se ani po chvíli strýc neobjevil, Bella se začala nevědomky trochu třást. Nikoli zimou, ale strachem. Hrozně jí to totiž připomínalo tu noc, kdy takhle čekala na otce.
Rychle zaplašila ty zoufalé myšlenky, protože náhle zaslechla zvuk přijíždějícího auta. Jedna půlka mysli si oddechla úlevou, ale té druhé zatrnulo. Co když to je někdo jiný? Co když jí přijeli ohlásit strýčkovu smrt?
Co by dělala, kdyby jí umřela i ta poslední důležitá osoba v jejím životě? Dokázala by potom žít? Nebylo by tehdy lepší, kdyby i ona umřela?
Na chvíli si zakázala na takové obavy myslet. Rychle vyskočila na nohy a vydala se podél moře k domu. Neskutečně se jí ulevilo, když spatřila strýčka, jak za sebou zavírá dveře od auta a ospale si mne jednou rukou oči.
Když ji spatřil, překvapeně je vykulil. „Bello? Co děláš tak pozdě venku?“ Rychlou chůzí přešel až k ní a objal ji kolem ramen. „Nestalo se ti nic?“ ujišťoval se.
Zavrtěla hlavou. „Ne, jen... jsem se byla projít po pláži.“
„Aha,“ pokýval chápavě. Taky se mu vždy líbilo procházet se po vychladlém písku a poslouchat šum odpočívajícího moře. 
Společně došli až do domu, Lewis si odložil kufřík, zul si boty a potom zamířil do kuchyně. „Večeřela jsi? “ zavolal do chodby, kterou se Bella právě pomalu šourala za ním. Až teď si uvědomila, že od oběda nic nesnědla. A jakoby si to její žaludek uvědomil taky, vydal ze sebe hlasité zakručení. Lewis se tomu jen zasmál. „Ohřeju ty lasagne, co tu nechala Rosalie,“ zkonstatoval a dal se do práce.

Když se potom večer Bella zavřela v pokoji, zhasla lampičku a ulehla do peřin, zase se jí v mysli začaly tvořit ty katastrofické scénáře, co by všechno by se jí mohlo přihodit. V jakých koutech by se kdo mohl ukrývat a jakým způsobem by jí mohl ublížit.
Usnula až dávno po půlnoci, ale nespala dlouho, protože ji východ slunce opět vzbudil. Nespala ani tři hodiny a její tělo jí to na sobě dávalo poznat. Jakoby snad vážilo tunu, hlava jí třeštila a oči ji bolely. Cítila ta ztěžklá víčka a hluboké kruhy pod očima. Navíc ji ze špatného polštáře začala vyskakovat křeč za krkem.
Převalovala se tam snad další hodinu, než konečně usoudila, že už je normální čas na to, aby mohla vstát. Budík ukazoval pět hodin.
Její první kroky vedly do koupelny. Nejdřív měla v plánu si pouze opláchnout obličej pod proudem vody, ale nakonec neodolala a zalezla si pod sprchu.
Vlažná voda částečně smyla únavu, tělo si připadalo volněji, ale stejně věděla, že se ospalost brzy vrátí.
Navlékla na sebe čisté oblečení. Z letního šatníku toho neměla moc, ale zatím si s tím vystačila. Většina její skříně byla vyplněna oblečením, které ještě nosila ve Forks, ale to se tady nosit nedalo. Měla tam pouze pár kousků, které si pořizovala na různé prázdniny u moře, ale věděla, že nejspíš bude muset brzy dojít nakoupit něco nového.
Její žaludek se znovu přihlásil o slovo a ona seběhla do kuchyně. V ledničce našla bílý jogurt a z poličky nad kuchyňskou linkou na ni vykukovala krabice nějakých lupínků.
Smíchala to dohromady a nakonec z toho vznikla vcelku dobrá snídaně. Nakyslá chuť jogurtu skvěle vyvážila přemírnou sladkost čokoládových cereálií, takže byla nadmíru spokojená se svým výběrem.
O chvíli později do kuchyně došel i Lewis a Belle bylo po dlouhatánské době skutečně do smíchu, ale potlačila ho a pouze se pousmála. Na strýčka byl vskutku úžasný pohled. Měl vlasy rozcuchané do všech stran, jednou rukou si mnul oči a na sobě měl volné tričko a trenky, které nejspíš sloužily jako pyžamo.
Když se snažil vejít, byl tak ospalý, že div nenarazil do futer. Trochu se omámeně pak přešel k lednici, ze které vytáhl nádobu s ledovou kávou a nalil si plnou sklenici. Potom se otočil, stále stejně mimo, a když spatřil Bellu, ještě překvapenějším pohledem než včera, když ji uviděl venku, si jí přeměřil. 
„Ehm…“ odkašlal si. „Co… tady děláš?“ zachraptěl hrubým hlasem, který ještě nepřijal skutečnost, že už je ráno. Nepředpokládal, že by ji tady tak časně potkal, proto se ani nepřevlékl do normálního oblečení a zůstal ehm… takhle. Uvědomoval si, že jeho červené trenýrky se srdíčky jsou nejspíš dost trapné.
Bella mu věnovala maličký úsměv a pokrčila rameny. „Vzbudila jsem se brzy a znovu se mi nepodařilo usnout.“
Lewis si pro sebe přikývl a došoural se až k ní. Když se usadil, zvedl sklenici k ústům a hltavě se napil. Ale když první doušek ledové tekutiny prošel jeho hrdlem, rychle sklenku od sebe odtáhl a zanadával si pro sebe něco v tom smyslu, že je naprostý magor. Není se čemu divit, zkuste do sebe hned po ránu nalít hrnek ledového kafe a hned poznáte, jaký nepříjemný pocit to pro vaši třeštící hlavu je.
Teď už Bella smích musela skutečně přemáhat. Nemohla si pomoct, ale pohled na Lewise, na jeho přirozené chování… Připomínalo jí to tu dobu, kdy byla malá a vyváděla s ním skopičiny.
Teď už by si nejspíš na šplhání po stromech a člověče nezlob se skutečně netroufla, protože z toho vyrostla už před několika lety, ale stejně si připadala, jako by se ty časy vrátily. Ovšem s trochu pozměněnými událostmi. 
A to jí zase připomnělo, co všechno se od té doby stalo, a její chvilka dobré nálady jakoby najednou vůbec neexistovala.
„Půjdu nahoru,“ zašeptala rychle. Uklidila po sobě nádobí od snídaně a potom spěšnou chůzí, aby si Lewis nevšiml jejích slz, rychle vyběhla po schodech do svého pokoje.
Svalila se na tu obrovskou postel a na okamžik opět nechala své niterní pocity, aby v podobě slz opustily její tělo. Snažila se v duchu utěšit, že jednou ta bolest určitě odejde, ale sama tomu nevěřila, ba dokonce nechtěla věřit. Měla totiž strach, že se smutkem odejdou i vzpomínky, na které nikdy nechtěla zapomenout…

Nakonec na ni dopadla únava z probdělé noci a ona usnula. Prospala celé dopoledne a vzbudil ji až zvláštní zvuk, který se ozýval z chodby. Zvláštní ťapkání, které nedokázala nikam zařadit. Potom nějaké mlaskavé zvuky a strýčkův přísný hlas.
„No tak, Jacobe!“ Hlas se snažil tlumit, ale Bella jej stejně slyšela. Kdo je Jacob? Někdo, koho zná? Snažila se ve vzpomínkách na dětství nějakou zmínku o tom jméně najít, ale byla naprosto bezradná.
Ale přemohla jí zvědavost. Protáhla se a pomalu se vysoukala na nohy. Když otevřela dveře, rozhlédla se po chodbě, ale nic neviděla.
Seběhla tedy dolů, odkud slyšela cinkání skleniček, ale jakmile sešla poslední schod, něco do ní prudce narazilo a ona cítila, jak kolem ní sviští vzduch, jak padala k zemi. Naštěstí ji zarazila stěna, ale ona, když spatřila původ toho všeho, se stejně svezla na zem a posadila se na schůdek.
Malé, hnědé štěňátko před ní vrtělo vesele ocáskem. Jazyk mělo vyplazený, a když se Bellin obličej naskytl v jeho dosahu, nedočkavě se k němu přihrnulo, a kdyby ho Bella včas rukama nezarazila, nejspíš by ho celý totálně olízalo.
Nemohla si pomoct, ale to malé stvoření bylo tak rozkošné, že si ani neuvědomila, že se usmívá. Drbala ho pod krkem a za ušima, hladila ho po chlupaté hlavičce. Zdálo se, že se mu to líbí, a taky že to dávalo okatě najevo.
„Jé, Bello, doufám, že jsme tě nevzbudili.“ Bella zvedla oči od toho malého zázraku a spatřila Lewise, který se právě došoural z kuchyně. Po boku mu stál Edward.
„Zdravím, Bello.“ Zářivě se na ni zazubil. Byl tak rád, když na její tváři poprvé spatřil ten úsměv, který si tolikrát pokoušel představit, a který teď rychle skryla, avšak koutky jí trošku pozvednuté zůstaly.
„Ahoj,“ odpověděla. „Ne, nevzbudili jste mě,“ zalhala. Tedy, vlastně ne, vzbudil ji ten pejsek. To ťapkání a mlaskání byl nejspíš on.
„Ehm… ten malý je teď náš, dostal jsem ho od kolegy v práci, on by toho chudáka jinak šoupnul do útulku, ale jestli ti to nějak vadí, tak-“
„Nevadí mi to,“ přerušila ho Bella rychle a znovu toho chundeláčka podrbala za ušima. Ten se ale potom na patě otočil a rozběhl se k Edwardovi, který se k němu sehnul a podal mu něco z ruky. Štěňátko to začalo vesele chroupat a Bella se konečně postavila na nohy.
„Edward toho o psech ví hodně, a tak se nabídl, že mi s ním zezačátku pomůže,“ pokračoval Lewis. „Jo, mimochodem, jmenuje se Jacob.“ To už Bella tušila, ale přesto si zahrála na hloupou a přikývla, jakoby to slyšela poprvé.
Když Jacob zaslechl své jméno, zvedl hlavu k Lewisovi a vesele zatřepetal ocáskem.
V tom ale v Lewisově kapse zapípal telefon a on si hlasitě povzdychnul. Jen ze zvyku se kouknul na display, ovšem zázrak se nekonal a naléhavá zpráva z práce stejně nezmizela.
„Tk já se vrátím asi večer. Kdyby něco zavolejte, ale budu na sále, takže se k mobilu dostanu asi až později. No... Tak se tu zatím mějte.“ Při těch slovech už si nazouval boty. Pak už jen popadl kufřík a rychle vyběhl ven z domu, aby mohl zachraňovat lidské životy.
Edward s Bellou už jen zaslechli tiché startování auta a křupání štěrku pod pneumatikami.
Jacob to, zdá se, všechno dokonale ignoroval. Novou zábavu si našel na kousku zmuchlaného papíru, který ležel na zemi. 
Chvíli se před ním krčil a vydával ze sebe roztomilé mručení. Potom na něj skočil a hravě ho začal přežvykovat v tlamě.
Bella i Edward ho bedlivě sledovali. Jak na něj skáče, vrhá se po něm, potom dokonce zaštěkal. Ale po pár krátkých minutách ho to omrzelo. Rozhlédl se kolem sebe a po dlouhém rozhodování, co by mohl dělat, se rozběhl k Belle a začal se jí otírat o nohy.
„Vypadá to, že si tě oblíbil,“ zkonstatoval Edward povzbudivě.
Bella se nedobrovolně trošku začervenala a znovu se svezla do dřepu, aby se s ním mohla pomazlit.
„No, tak já asi půjdu,“ řekl po chvíli ticha Edward nervózně a otočil se ke dveřím.
Bella se zarazila. „Už musíš?“ vyhrkla překvapeně a taky trošku, no… vyděšeně.
„Ne, ale asi bych měl.“ Edward se pootočil zpět k ní a zadíval se jí tázavě do očí.
„Ale já… vůbec nevím, co s ním mám dělat,“ přiznala zahanbeně a pohlédla na Jacoba, který si situace kolem něj vůbec nevšiml a dál vesele olizoval Belinu ruku. „Nikdy jsem se o psa nestarala, netuším, jak ho mám krmit, venčit, nic…“ Její hlas vyzněl do ztracena.
Edward se zasmál jejímu zoufalému a pohoršenému výrazu zároveň. „Chceš, abych zůstal?“
„Ano… prosím,“ zamumlala Bella a sklopila pohled k Jacobovi, aby se teď Edwardovi nemusela dívat do očí. 
Edward se usmál. Představa, že bude v Bellině společnosti, jej nesmírně těšila. Navíc, když se díval, jaké změny s ní Jacob dělá, tušil, že to bude pohyb k lepšímu. A on byl nesmírně šťastný, že ten zásadní krok bude moct sledovat a možný mu i trochu přispívat. „Tak co kdybychom ho vzali ven na pláž?“ navrhnul vesele a vrátil se několik kroků zpět, aby si poklekl před Bellu a podrbal Jacoba za uchem.

Promiňte mi to jméno Jacob, ale já jsem si nemohla pomoct. :D

< 4. kapitola |Shrnutí| 6. kapitola >

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Den jako každý jiný - 5. kapitola (Nová naděje?):