Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Delusion of love - 11. kapitola

14.03.2012 (16:30) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1985×

Rezignovaně jsem ležela v posteli. Neměla jsem náladu na nic. Byla jsem naštvaná. Ale rozhodla jsem se, že budu sekat dobrotu. Budu si hrát na spokojenou přítelkyni. Byla jsem na Edwarda sice strašně naštvaná, ale chtěla jsem to zkusit. Žádné soužití přece není ideální, tak proč by to naše mělo být výjimkou. Budu se snažit, aby všechno klapalo, a třeba se to vše vrátí do starých kolejí. On bude se mnou, bude se mi věnovat, i našemu dítěti, a my budeme spokojená, šťastná rodina. Žádný Jacob, žádný sex, jen já, Edward a maličká.

Od první chvíle jsem o miminku smýšlela jako o holčičce. Byla jsem si jistá, že je to holčička, chtěla jsem holčičku, tak to přece tak musí být. Naše malá Rebecca. Rebecca Cullen. Zní to nádherně. Pohádkově. Zasnila jsem se.

Viděla jsem sebe, malou a Edwarda v parku. Seděla jsem na dece a Edward a Beka se kolem honili. Smáli se. Oba byli tak šťastní. Stejně tak i já.

Musela jsem se usmát. Byla to nádherná představa. Ze snění mě vyrušil telefon.

Musím tě vidět. Hned. Chybíš mi! J.

Smutně jsem se podívala. Jako by mě bůh zkoušel. Musím odolat pokušení. Pokud chci, aby náš vztah fungoval, aby se naše rodina nerozpadla ještě dřív, než vznikla, musela jsem Jacoba vytěsnit ze svého života. I když to bylo sakra těžké rozhodnutí.

Jakeu, promiň, nemůžu. Mrzí mě to.

Když jsem tu zprávu psala, z očí se mi valily slzy. Brečela jsem kvůli němu. Byl mým jediným potěšením v téhle samotě. Dával mi to, co jsem potřebovala. A jak jsem se mu odvděčila? Při první příležitosti jsem se na něj vykašlala. Zase jsem mu ublížila. Bolelo mě to, ale jinak to nešlo.

Pokud to chci s Edwardem napravit, není jiná možnost, přesvědčovala jsem sama sebe. Byla jsem na sebe naštvaná, zklamaná a byla jsem naštvaná i na Edwarda. Kdyby se mi věnoval, k ničemu z toho by nedošlo, a já bych tuhle situaci teď nemusela řešit.

...

(O dva měsíce později)

Těhotenství probíhalo nezvykle dobře, občas jsem byla sice unavená a náladová, ale čekala jsem, že to bude horší. Na jméno jsem si tak zvykla, že jsem našemu malému neřekla jinak, než Rebecco. Naprosto jsem si nepřipouštěla možnost, že by to mohl být chlapeček. Doufala jsem v holčičku, toužila jsem po ní a nedokázala jsem se smířit s představou, že bychom měli mít chlapečka.

Stála jsem před skříní a rozhodovala se, co si obleču. Právě jsme měli s Edwardem namířeno na první velké a důležité vyšetření. Byla jsem lehce nervózní, ale věřila jsem, že vše bude v pořádku. Že bude vše tak, jak být má. V koutku duše jsem doufala, že by nám doktorka mohla říct pohlaví miminka. Věděla jsem, že je na to ještě brzo, ale jelikož jsem celé dny brouzdala na internetu a měla všechno pečlivě nastudováno, tak jsem věděla, že tu ta možnost je. Pokud to půjde dobře, mohli bychom se dozvědět, zda je to opravdu tak, jak jsem si vysnila.

Oblekla jsem se, posadila se na gauč, a čekala jsem, až mě Edward vyzvedne doma.

Za tu dobu se toho tolik změnilo. Jacob mi psal, a ne jednou, snažil se mě zlákat, ale já odolávala. I když mi to bylo někdy líto a chtěla jsem ho vidět, věděla jsem, že ho musím ignorovat. Jakmile bych ho zas byť jen viděla, všechno, co jsem doteď dokázala, by ztratilo svůj význam. A to jsem nechtěla.

Náš vztah s Edwardem se mi podařilo nějak slepit, sice to nebylo dokonalé, ale to už bych asi chtěla moc. Snažil se mi ve všem vycházet vstříc, z práce chodil, co nejdřív to šlo, zahrnoval mě láskou, dary, pochopením. Ale jedna věc mi stále chyběla. Jeho fyzická blízkost. Už jsem z toho byla nešťastná. Prosila jsem, domlouvala jsem mu, hrozila, brečela, křičela, ale nic, absolutně nic, na něj nezabíralo. V tu chvíli mi vždy připadal jako kus kamene. Mohla jsem vyvádět, jak jsem chtěla, ale s ním to prostě nehnulo. Ujišťoval mě, že mě miluje. Věřila jsem mu, věděla jsem, že mě nepodvádí – na to jsem si jím byla až moc jistá. Věděla jsem, že on by mi tohle nikdy neudělal. Nebyl takový slaboch jako já.

Byla jsem ale rozhodnutá zeptat se doktorky, jak na tom s prckem jsme – nechtěla jsem žít celých devět měsíců jak jeptiška, to v žádném případě!

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvonek. Edwardův signál. Rychle jsem na sebe hodila boty a utíkala dolů po schodech, aby nemusel dlouho čekat. Parkoval před domem a už na mě z dálky mával. Usmála jsem se na něj a nasedla jsem do auta.

„Jaký si měla den, lásko?“ zeptal se mě a vtiskl mi letmý polibek na rty.

„Jako vždy, nudný,“ odpověděla jsem.

Usmál se, sešlápl plyn a vyrazili jsme. Netrvalo dlouho a dorazili jsme k menšímu domečku, ve kterém se nacházela ordinace doktorky. Začaly se mi potit dlaně a byla jsem nervózní. Začínala jsem se bát. Doufala jsem, že miminko bude v pořádku, ale měla jsem obavy. Edward si mé nervozity všimnul a povzbudivě mi stiskl ruku.

„Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ chlácholil mě. Tak moc jsem mu chtěla věřit, ale měla jsem strach. Samotnou mě to překvapovalo. Bylo jasné, že za několik chvil se dozvíme, zda je naše miminko v pořádku.

Co když nebude? Co bychom dělali? Dali bychom ho pryč? Dokázali bychom vychovávat postižené dítě? Otázky se mi honily hlavou, ale odpovědi na ně jsem nenacházela.

Bello, uklidni se.

Zhluboka jsem se nadechla, usmála se na Edwarda a pomalu vystoupila z auta. Edward se ke mně připojil, chytil mě za ruku a pomalu jsme stoupali do schodů. Na recepci se nás ujala velice milá sestřička.

„Dobrý den,“ pozdravili jsme. „ Jmenuji se Bella Swanová a jsem objednaná na screening v prvním trimestru,“ řekla jsem rozechvělým hlasem.

„Ano, jistě, tak pojďte, už na vás čekáme, slečno Swanová. Tady máte kalíšek a odskočte si, budeme potřebovat vzorek vaší moči. Pak přijďte za mnou, odeberu vám krev,“ seznamovala mě sestřička s dalším postupem.

Přikývla jsem a vydala se na toaletu. Když jsem vykonala, co se po mně chtělo, vrátila jsem se zpět, kalíšek odevzdala sestřičce a posadila se na stoličku v kanceláři. Sestřička si připravila propriety a odebrala mi pár zkumavek krve. Z toho pachu se mi dělalo docela nevolno, ale snažila jsem se, seč jsem mohla. Než jsem se nadála, zalepila mi sestřička ránu a poslala mě do čekárny. Vstala jsem a šla jsem se posadit za Edwardem do čekárny. Nebyli jsme tu sami, čekárna byla plná nastávajících rodičů. Maminky i tatínkové se šťastně usmívali, nikdo nebyl vystrašený tak, jako já. Trochu mě to uklidnilo.

Nečekali jsme dlouho a ozval se pronikavý hlas sestřičky: „Slečna Swanová, prosím!“ Zvedla jsem se, Edward mě následoval, a vydali jsme se do ordinace.

Zaklepala jsem na dveře ordinace, ozvalo se „Dále!“ a my vstoupili. Tiše jsem kuňkla na pozdrav a očima zkoumala místnost. Za stolem seděla mladší, dobře vypadající žena. Na první pohled jsem poznala, že je to cizinka. Měla tmavší pleť, čokoládové oči, a dlouhé, tmavé vlasy, které se jí v prstýncích vlnily až do pasu. V očích jí svítily jiskřičky a mile se na nás usmívala. Hned mi byla sympatická. Prohlížela jsem si ji a všimla si její cedulky, kde měla jméno – Hammadeh.

No, tak jsem to trefila, cizinka, pomyslela jsem si.

„Dobrý den, slečno Swanová, ráda vás poznávám,“ řekla mile a podala mi ruku. S úsměvem jsem ji přijala.

„I já vás, paní doktorko,“ odpověděla jsem.

Edward nemohl zůstat pozadu: „Dobrý den, Edward Cullen, těší mě.“

Doktorka se na něj překvapivě podívala, potřásla si s ním rukou, a pronesla: „Pozdravujte otce, pane Cullene. Dlouho jsem ho neviděla.“ Edward přikývl.

To snad není možné, ta jeho rodina se vecpe fakt snad všude, mumlala jsem si sama pro sebe potichu.

„Tak, slečno Swanová, přistoupíme k vyšetření. Moč i krev jsou naprosto v pořádku, teď vám ještě provedu ultrazvuk, abych se ujistila, že miminko má vše tam, kde to má mít.“ Přikývla jsem a položila se na lehátko, na které ukazovala.

Ruce jsem si složila podél těla, k hlavě se mi posadil Edward, a sledovala jsem počínání doktorky. Do ruky vzala ultrazvuk, na břicho mi nanesla trochu průhledného gelu a začala sondou jezdit po mém podbřišku. Nebylo to nepříjemné, hezky to chladilo. Koukala jsem na monitor, co měla doktorka před sebou, a nechápala jsem, jak se v tom může vyznat. Já jsem teda nedokázala rozeznat nic. Doktorka si obrázek prohlížela, zapisovala si a něco tam měřila a po chvíli se na nás otočila: „Gratuluji, milé rodičové, všechno je v nejlepším pořádku. Miminko je zdravé.“

Úlevně jsem vydechla. Tak moc jsem se chtěla zeptat, jestli nejde vidět, co to je, ale neměla jsem odvahu. Edward věděl, jak moc toužím po tom, znát pohlaví miminka. Udělal něco, co jsem nečekala – zeptal se jí sám.

„Paní doktorko, nemohla byste nám prosím říct, zda je to holčička nebo chlapeček? Dá se to už poznat?“

Doktorka se usmála. „Máte štěstí, miminko spolupracuje, a myslím, že vím, co čekáte. Není to sice stoprocentní, ale vypadá to, že budete mít chlapečka,“ řekla.

Vyvalila jsem oči a měla jsem co dělat, abych se tam nerozbrečela.

Cože? Chlapečka? Vždyť já chtěla holčičku! Žádnýho blbýho kluka nechci. Cítila jsem se zrazená. Nechtěla jsem kluka. Proč nemůžeme mít holčičku? Byla jsem si tak jistá, že to bude holčička, už jsem měla všechno vymyšlené. Co budu dělat s klukem? Vždyť ani nevím, jak se o kluky stará. Nechci žádnýho pitomýho kluka!

Z ordinace jsem vyšla jako v mrákotách.

„Bello, děje se něco?“ ptal se mě Edward u auta.

„Jo, děje! Budeme mít kluka!“ utrhla jsem se na něj. On se na mě jen nevěřícně podíval.

„Bell, to snad nemyslíš vážně?! Měla bys být ráda, že je naše dítě zdravé – co víc – že vůbec nějaké máme, a ne tady lamentovat nad tím, že to nevychází podle tvých představ. I s klukama je sranda. Myslím, že bychom měli dát všem vědět, jak to vyšetření dopadlo.“

Škaredě jsem se na něj podívala. „Nemluv na mě a odvez mě, prosím, domů! Nechci teď mluvit s nikým. Potřebuju být sama, potřebuju se s tím srovnat,“ šeptla jsem zdrceně.

Během chvíle se mi rozplynul můj sen, kterého jsem se chytala jako tonoucí stébla. Mé naděje byly pryč. Byla to krutá realita. Život totiž není vždy takový, jaký si ho vysníte...

Pokrčil rameny a zklamaně se na mě podíval. „Dobře, jak chceš.“

shrnutí

Kapitola je pozdě, já vím. Trvalo mi to. Mrzí mě, že o povídku není takový zájem, jak bych čekala. Cca sto padesát shlédnutí a pět komentářů? Komentáře mě ženou kupředu, a když nejsou, nemám náladu psát. Píšu pro vás, a ráda, ale myslím, že zanechat smajlíka je to nejmenší, co po vás můžu žádat. Těm, co komentují, moc děkuji, těší mě to.

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Delusion of love - 11. kapitola: