Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dej si na mě bacha, Edí! - 9. kapitola

08.07.2011 (09:30) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2263×

Z minula:

„Hned jsem tam, Alice,“ potvrdil jsem svoji účast…

Pohled Belly:

„Co se děje, Edwarde?“ zeptala jsem se ho, i když jsem sama dobře věděla, oč jde. Volturiovi chtějí zahubit Cullenovi. Rozhodla jsem se, že Cullenovi budu bránit. Nedovolím jim zabít rodinu, která je skoro jako má vlastní. Sice jsem je viděla všechny jen jednou, ale už je tak beru. Garda je na mne krátká. Mám větší sílu, jsem rychlejší, hbitější, mám lepší schopnosti a daleko lepší trénink. Co byste taky čekali, že? Žiju už skoro 10 století. Něco jsem si už prožila.

„Víš, o nic nejde. Alice jen zbytečně zmatkuje. Určitě o nic nejde, jen nedorozumění. Spi klidně dál, já jen na pár dní odjedu,“ řekl Edward.

Bože… Za prvé nespím a za druhé; copak mu Alice jasně neřekla, že mě má vzít s sebou? Tak to teda ne. Z toho se hošánek jen tak lehce nevyvlíkne.

„Jedu s tebou, Edwarde,“ oznámila jsem mu a už házela do tašky těch pár věcí, co jsem s sebou měla.

„Nejedeš, Bello,“ řekl rozhodně.

„Proč? Edwarde, dívej,“ snažila jsem se na něco přijít. Na něco, díky čemu by nemohl vznést žádné námitky.

„Volturiovi se zabývají pravidly a ty jsi, respektive Demetri, jedno pravidlo porušil. Je lepší vzít s sebou člověka, kvůli kterému byl zákon porušen. Volturiovi si ho odvedou, nebo zabijí, to je fuk a vás nechají volně jít,“ vysvětlila jsem mu, jak se věci mají. I když by bylo pravděpodobnější, že veverka skočí bangee jumping, než že by mě oni dokázali zabít.

„Tak to v žádném případě! Ty se nenecháš zabít a je jedno, kdo to prozradil. Zůstaneš tady v hotelu a budeš si užívat výletu. Zapomeneš, že nějací upíři existují. Prostě…“ nedořekl. Měla jsem pocit, že bojuje sám se sebou. Obličej se mu zkřivil bolestí a jeho ústa se pohybovala, aniž by vydávala nějaký zvuk.

„Prostě… Budeš žít, jakoby jsi nás nikdy nepotkala. Budeš mít děti, manžela, stáří, vnoučata a na konec… smrt,“ řekl s takovou bolestí v hlase, že je velice pravděpodobné, že člověk by na tu bolest zemřel. Nechápala jsem ho. Co je mu do toho, jestli zemřu nebo ne? Nemohl ho ten jeden den, co jsme kamarádi, tolik změnit. Nemožné. Tak proč mám pocit, že v jeho očích vidím lásku? Proč mám pocit, že mě tam nechce kvůli tomu, že by mě mohli zabít? Proč tam má odhodlání silnější, než cokoliv, co jsem kdy viděla?

Dobře. Vzít mě s sebou nechce, ale já se tak lehce nevzdávám. Já tě ještě překvapím, chlapečku.

Pohled Edwarda:

Měl jsem pocit, že mé srdce umírá. Nedokážu ji tam s sebou vzít. Ona je tak křehká, tak vzácná. Možná by Aro přistoupil na výměnu mého života za ten její. Jsem připraven pro ni zemřít. No uvažte, znáte lepší smrt, než zemřít pro svou milovanou? Pro Bellu?

Zaslouží si mnohem víc, než mě. Ona si zaslouží šťastný život po boku nějakého smrtelníka, který jí může nabídnout děti, se kterým může zestárnout, zemřít. Už jen při té představě, že je s někým jiným než se mnou, jsem měl pocit, že zevnitř umírám.

Vzal jsem si jenom jednu tašku. Bella trucovala, takže v pokoji nebyla. Pod její polštář jsem dal docela dost peněz a na lístek jsem naškrábal Pro tebe…

Tolik bych si přál jí říct, že ji miluji. Že to dělám pro její dobro, ale asi by se tím jen vše pokazilo. Ona mě nemiluje. Jak by mohla milovat zrůdu, jakou jsem já? Ona je anděl. Raději zemřu v iluzi, že mě miluje, než kdybych se jí měl přiznat k mým citům a sledovat, jak se snaží vymyslet šetrnou omluvu, ve které je slovo „miluji tě“ nahrazeno slovem „přátelé“.

Ne, radši budu slepě doufat v opětovanou lásku, než se dívat pravdě do očí. Učiteli jsem vysvětlil, jak se věci mají a šel na letiště, kde mám rezervovanou letenku.

(…)

Domů jsem přiletěl nad ránem. Alice mě už netrpělivě vyhlížela. Když mě uviděla, rozběhla se ke mně a skočila mi kolem krku.

„Ach, Edwarde. Je mi to tak líto. Vím, jak Bellu miluješ. Je mi to tak líto…“ pofňukávala.

„To není fér, konečně si najdeš lásku a hned o ni máš přijít…“ rozhlédla se. „Kde je Bella?“ zeptala se.

„Nechal jsem ji tam. Nemůžu riskovat její život, Alice. Pochop to. Já jsem nemohl… ty ji nevidíš?!“ zeptal jsem se.

„Ne. Dnes nevidím nic, co se týče tebe a Belly,“ řekla zmateně.

„Není mrtvá, že ne?“ optal jsem se jí rychle. Jak by se ale dokázala zabít a proč by to vůbec dělala?

„Edwarde, jde vidět, že v lásce jsi nováček. Copak ty necítíš, když je tvá láska šťastná? Když je smutná, nebo když se ji něco nelíbí?“ optal se mě Jasper, který přišel za Alicí. Záporně jsem pokýval hlavou.

„To nevadí. Časem na to přijdeš,“ usmál se a políbil dlouze a vášnivě Alici. Vzpomněl jsem si na Bellu, když mě tak líbala. Když jsme se škádlili… Byla tak divoká a nespoutaná. Už jen z té vzpomínky mi byly kalhoty těsné.

Přivítal jsem se s rodinou. Všichni byli z mého příchodu trochu šťastnější, věděli, že jsem se zamiloval, bylo jim mě líto. Byl jsem rád, že mi nikdo nedává za vinu to, co jsem na nás vlastně seslal. Byl jsem sobec. Celé dva dny jsme ustavičně trénovali, nejlépe to šlo mě a Jasperovi. Hned za námi byl Emm.

Když jsme měli chvilku volna, chodíval jsem na svou louku. Postrádal jsem Bellu. Cítil jsem se neúplný, vzlykal jsem pro ni. Často jsem prosil Alici, aby mi ukázala její budoucnost, jestli je v pořádku, ale neviděla ji. To mě trochu strašilo. Co když jí něco je? Nebo si něco udělala? Je tak křehká.

Během těch dvou dnů jsem měl pocit, že nás někdo sleduje, ale necítil jsem ničí pach ani žádné zvuky. Asi jsem se už pomátl. Několikrát jsem měl chuť vydat se za Bellou, ale nešlo to. Nemohl jsem tu rodinu nechat, zvláště pak teď. Doufal jsem, že je Bellinka v pořádku a my se budeme moct zase někdy shledat, i když o mně třeba nebude vědět. Byl jsem na ni závislý, potřeboval jsem ji vidět. Tohle byl trest za vše, co jsem kdy udělal. Doufal jsem, že ta bolest bude časem slábnout, i když jsem tomu moc nevěřil. Bohužel opak byl pravdou. Bolest hodinu od hodiny rostla. Smrt bude pro mě vlastně vysvobození. Jestli je po dvou dnech ta bolest tak hrozná, tak na věky bych ji určitě nezvládl. Má rodina si ale smrt nezaslouží… Snažil jsem se tu bolest přetrpět a zůstat tu do samého konce. Pro ně, pro Bellu…

Nastal den D, dnes se to stane. Čekali jsme na louce, kde dnes buď zemřeme, nebo nám bude udělena milost. Ale bylo nám jasné, že vyhrát nemůžeme. Není šance…

Chvíli jsme čekali, a pak jsme ucítili pach asi dvaceti upírů. Za nedlouho jsme je i uviděli. Bylo jich asi třikrát tolik, co nás. V čele s Arem a jeho bratry, za nimi šla Renata, která je chránila fyzickým štítem, následovala je garda.

Aro, se zastavil přesně naproti Carlisleovi. Nyní půjde jen o štěstí. V tu chvíli jsem ucítil vůni, pro kterou jsem už dlouho strádal. Vůni mé lásky, osoby, kterou za všech nejvíce miluji. Vůni mé Belly.

„Čest Aro! To se dělá? Nepozvat mě na vaše malé shromáždění?“ zeptala se přidrzle. Uslyšel jsem od Volturiů vrčení. Najednou se Bells ocitla vedle mě…

Pohled Belly:

Celé dva dny jsem Cullenovi sledovala. Při boji, ve kterém byli dost slabí, i mimo něj. Nikdo si nedělal moc velké naděje na přežití. Vím, že jsem možná měla jít za nimi a říct jim, kdo jsem, a že vše bude v pořádku, ale neuvěřitelně jsem se při jejich bojích bavila. Vůbec jim to nešlo.

Sledovala jsem však hlavně Edwarda, který se mi zdál velice smutný. Jednou, když byl na louce a vzlykal, jsem pocítila neuvěřitelné nutkání se k němu rozběhnout a říct mu, že je vše dobré. Tehdy jsem si své city k němu urovnala. Miluji ho. Našla jsem v něm svou druhou polovičku. Uvědomuji si, že jeho vzlyky nejsou pro mne, jsou jen pro jeho rodinu. Cítila jsem neuvěřitelnou bolest, když jsem si uvědomila, že mě určitě nemiluje. Má na víc, než jsem já.

Přesto jsem doufala…

Nadešel ten den, kdy to Volturiům natřu. Cullenovi to tak evidentně nevěděli, jelikož byli ještě skleslejší než obvykle a to je teda co říct.

Čekala jsem skrytě mezi stromy a čekala na Ara… Už přicházel. Počkala jsem, dokud nestál, a pak jsem s řevem přiběhla, odkryla svůj pach, ale Alici jsem ještě nedávala možnost vidět mou budoucnost. Jen ať je to pro ni stejné překvapení, jako pro ostatní…

„Čest Aro. To se dělá? Nepozvat mě na vaše malé shromáždění?“ zeptala jsem se. Nic lepšího mě nenapadlo. Svou obvyklou rychlostí, jsem se postavila ke svoji lásce.

Čekala jsem celá napnutá, co z Ara vyleze…

Doufám, že mě za ten konec nezabijete! :D Budu ráda za každý komentář...

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dej si na mě bacha, Edí! - 9. kapitola: