Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Daybreak (úsvit) - 45. Nevěř růži, že nemá trny

01.08.2010 (11:30) • Aleach • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 981×

45. Nevěř růži, že nemá trny

(klášter Vyvolených)

„… A roku tohoto obloha potemní a zem otevře svou náruč, aby vypustilo původce těchto jevů. Zlá, pradávná to síla navštíví zem. Poprvé a naposledy.“ Obecenstvo ztichlo, netrpělivě vzhlíželi ke svému kazateli, bratru a vůdci. Ten, zabrán do děje, teatrálně sklopil zrak v naznačení konce, pak se pokřižoval a nakonec opět vzhlédl, zatímco knihu zavíral.

„Bratři, to myslím mluví za vše,“ pronesl tiše, avšak jeho klas se chrámem rozléhal jako by byl mluvil do zesilovače. „I pohleďte ven. Nebe se čeří v čisté hrůze toho, co jest nevyhnutelné. A my nyní více, nežli včera pociťujeme blízkost našeho cíle. Lilith, ten zkažený plod rajské zahrady se blíží a s ní i její družina. Rozejděte se do svých komnat a zpytujte své svědomí, poslední bitva se blíží. Vlastně se dá říci, že už nám klepe na dveře.“

Se šramotem, jaký takováto oznámení vyvolávají, se sál vyprázdnil. Osamocený zůstal tam nahoře kazatel stát otočiv se k vitrážovému oknu. I pohleděl na neb esa pln hrůzy a zašeptal: „Pane, nač taková muka nám tvoříš?“ A nebesa zahřměla. Padl blesk a kazatel se rychle pokřižoval. Ó, jaká opovážlivost, takto se rouhat bohu. I zahřmělo pak podruhé, a v tom hromu, jako by kazatel slyšel hlas boží říkajíc: „Přes překážky ke hvězdám“. A tak pokřižoval se kazatel i napotřetí, doufajíc, že dnes je to již naposled.

(Dům Cullenových)

„Ne. Ne. Ne! Kolikrát to mám opakovat,“ zlobila se Alice. „Žádné rudé růže tu nebudou!“ zakřičela naposledy a s křečí v ruce, div že sluchátko nerozdrtila, zavěsila telefon.

Usadila se do křesla, ruce na spáncích, přemýšlejíc o změně dodavatele květin a zrovna v ten moment její myslí projela vzpomínka tak ostrá jako břitva a tak nejasná jako mlha nad ránem, vzpomínka na událost, která se ještě nestala.

Alice se zornicemi jako vodní hladina zírala kamsi kupředu a nic nevnímala, ani starostlivý hlas Esme volající na Jaspera, že nemají dost trhavin, ba ani Jaspera samotného promlouvajícího k ní samé slovy plnými obav a něhy. Ptal se, zdali co vidí, je tak špatné a vyslovil tak otázku, která bloudila myslí i Bells, Remeesme a Loganovi, kteří stáli v kruhu nad Edwardem, jehož v té samé chvíli, co Alicii postihl náhle a zcela bez varování během lovu trans, díky němuž si nechal utéci své oblíbené zvíře, pumu.

O vteřinu či dvě později Alice zamrkala svýmy uhlově černými řasami, jakoby se probouzela ze snu. Její oči byly vyplašené a pohled, který věnovala Jasperovy vydal za tisíc slov.

„Proč jen nám není dopřána chvíle klidu a míru?“ tázali se sami sebe, jak se tak na sebe koukali. Smířeni s nesmiřitelným a podivně klidni v tak neklidné době. Hleděli na sebe a ty pohledy říkaly vše, co řečeno býti mohlo a mělo.

Jasper sevřel její ručku ve své a společně očekávali příchod ostatních. A tu už běží, pomysleli si o chvíli později, když zaslechli drobné záchvěvy ve vzduchu. Neklidné vibrace a obavy zaplňovaly celou místnost od podlahy až ke stropu, takže před nimy nebylo úniku a o útěk se beztak nikdo nesnažil…

„Alice,“ pronesl Edward zúčastněně. Alice pokývla a pohlédla na ostatní.

„Situace se vymkla vší kontrole,“ začala, „ale už aspoň vím, proč nezaútočili.“ Nastala chvíle ticha a pak, po minutě sbírání sil a odvahy, Alice řekla: „Královna se probudila“.

„A?“ ozvala se Ness.

Alice skryla svůj obličej v dlaních, a tak odvětil Edward: „Stará proroctví tvrdí, že třetího dne po jejím vzkříšení naplní se řeky krví otroků a neposlušných následovníků“.

„Plus tu máme naše „dobré“ vyvolené, že?“ dodal Logan.

„Mám dojem, že válku těchto rozměrů se nám před zraky lidí podaří jen těžko zakrýt,“ vyslovil Jasper své obavy.

„A to by znamenalo, že i pokud přežijeme bitvu, čekají nás problémy,“ odtušila Esme.

„A jak z téhle patálie ven?“ otázala se Nessie s bláhovou nadějí, že žádná situace není bezvýchodná. Avšak odpověď nezaznělo, namísto toho se rozhostilo ticho.

(klášter Vyvolených)

„Bratře Doriane,“ zvolal zahalený mnich na svého druha. „Bratře, zastav přece!“

„Spěchám nakrmit vězně,“ omlouval se Dorian.

„Jsem s tím seznámen, však mohl bys chvíli posečkat, mám prosbu,“ žádal zas ten prvý.

„Čím ti mohu být nápomocen, bratře?“

Bratr Markus se rozhlédl kolem a zašeptal: „Možno trochu méně očí a uší jako svědků mých slov?“ A Dorian přikývl. Jaký to klíčový počin, tehdy tak nepodstatným a samozřejmým se zdál!

…

„Nuže?“ odpáčil bratr Dorian netrpělivě, když došli do vzdáleného rohu čítárny tak odlehlé a opuštěné v tento čas a velice příhodně situované! Hned vedle malého zeleninového dvora, kde stojí kůlny s náčiním!

„Odpusť,“ pronesl bratr Markus a stále zády otočeného bratra Doriana praštil pohrabáčem po hlavě, takže ani neviděl jeho zmatený výraz ve tváři, když ona slova, poslední slovo, které bratr Dorian kdy mohl slyšet, vyposlechl.

I upadl tváři na kamennou podlahu a z posledních sil otočiv se zašeptal: „Odpouštím ti“. Neb věřil pevně v osud a odpuštění, avšak skutečné důvody Markusovy by se mu nezamlouvali. Ani zhola!

Autor: Aleach (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Daybreak (úsvit) - 45. Nevěř růži, že nemá trny: