Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví

14.11.2009 (13:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 10055×

Prolog

1684 Rumunsko

Pršelo a byla tma, což bylo divné. Bylo totiž poledne. Stromy v lese se nakláněly z jedné strany na druhou a vypadaly, že budou brzy vytrhnuty z půdy. Tma byla přerušována blesky, které křižovali oblohu. Nikde nebylo ano živáčka. Mlha, která se rozkládala všude kolem, byla hustá jako smetana. Nebylo vidět ani na krok. Ven se nikdo neodvážil. Přesto se c lese pohybovala skupina, která byla zahalena v dlouhých tmavých pláštích. Bylo jich šest. Pět mužů a jedna žena. Všichni měli krvavé oči. Někoho hledali. Kráčeli pomalu, tak jistí svými kroky jako by věděli kam přesně jít.

„ Za chvíli tam budeme.“ Pronesla žena. Muž vedle ní se na ni podíval a jen přikývl. Ještě chvíli kráčeli a nakonec se zastavili před skálou. Stáli a dívali se. To co nebylo lidským okem znatelné, se jim rýsovalo celkem zřetelně. Ve skále asi dvacet metrů nad zemí byla puklina a z ní vycházela vůně. Lidská vůně.

„Jsme tady.“ Opět promluvila žena. „Aro, mám jít s tebou?“ zeptala se. Muž se na ni podíval a přikývl.

„Ostatní zůstanou tady.“ pronesl Aro hlasem, který nesnesl žádné námitky. „Carly, dámy mají přednost.“ Řekl k ženě a ta se usmála a zlehka vyskočila do pukliny, která byla tak vysoko. Ano toto nebyli lidé, byli to upíři, kteří chtěli vědět jaké je jejich budoucnost. Aro neváhal a okamžitě se vydal za ní.

Zbylá čtveřice se jen podívala směrem vzhůru a pak čekala. Čekala na svůj verdikt.

To dva vskočili do pukliny tak tiše a přesto se kousek od nich ozval hrubý ženský, skřípavý hlas: „Čekala jsem Vás.“ Žena, která stála zády k nim, se otočila. V očích měla náznak strachu, ale také smíření. Oba udělali krok směrem k ní. Neustoupila, jen se posadila na židli a začala mluvit.

„Vím proč jste tady a taky co se stane až Vám to řeknu.“ Řekla a jen se pousmála, když spatřila překvapení v obou tvářích. Nehodlala to komentovat a pokračovala dále. „Narodí se dívka, bude mocná. Jednou z ní bude to co vy. Před tím, ale porodí děti. Dvojčata, tyto děti budou vládci Vaší rasy. Budou mocní a pokud dospějí budou nezničitelní. Jediná možnost jak je zastavit je spoutat jejich moc. To se však musí udělat do jejich prvních narozenin. Jinak bude Tvůj rod Aro, vyhlazen.“ Vyřkla věštbu a poslední větu pronesla se značným uspokojením.

„Pověz my víc.“ Vyzval jí Aro a v jeho hlase byla značná netrpělivost.

„Zbytek věštby je velice rozmazaný a nejasný. Co vím, dívka se nenarodí běhěm dalších třista let. Víc nevím.“ Promluvila ještě jednou.

Aro přikývl a podíval se na Carly. Ta jen přikývla a začala se k ženě přibližovat. Žena věděla, že je to její konec. A jen se usmála. Dívka bude sice v nebezpečí, ale bude mít své ochránce. Tak to musí být. Jinak by se nenaplnil její osud. Ona dnes zemře, ale pověst o dívce o její moci a ochraně se bude předávat z generace na generaci a nakonec osud dojde k naplnění a vše bude, jak má být. Žena stála klidně, věděla, že nemá cenu se nikam utíkat a ani křičet. Za chvíli to bude.

Aro vyskočil z jeskyně a za ním se ozvalo jen slabé křupnutí. Po chvili vedle něj přistála Carly.

„Na tak starou ženu, měla celkem chutnou krev.“ Pronesla Carly a zarazila se. „Rumuni..“ zašeptala a celá skupina začala běžet nevídanou rychlostí pryč z Rumuska.

Arův úšklebek byl znatelný. Jen on znal věštbu. Pokud bude dívka jeho, bude nejmocnější upír na světě. O Carly se postará později. Mohla by promluvit.

Carly během svého běhu ucítila jeho zradu. Před nedávnem začala objevovat novou schopnost a ještě o ní nikomu neřekla. Jen se na Ara podívala a věděla, že ho opustí. Jak řekla tak učinila. Věštbu rozhlásila a pak se nechala zabít. Aro věděl, že musí zničit všechny větší upírské rody. A tak začala válka, která trvala přes tři sta let. Nakonec zbyl jen Aro s Gardou a Rumuni. Aro byl pasován na krále upírů a obklopil se jen těmi nejnadanějšími. Chtěl tu dívku. On ji bude mít. On bude vládcem světa.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kapitola 1

Phoenix – současnost

Bella

To byl zase den. Proč jen já musím mít takovou smůlu? Zaparkovala jsem auto u domu a zamířila do něj. Bylo něco málo po třetí hodině.

„Mami? Jsi doma?“ zavolala jsem. Nikdo se neozval. Asi se zdržela na schůzi. Šla jsem pomalu do svého pokoje a přemýšlela nad tím, co se dneska stalo. Třikrát jsem spadla a to už bylo i na mě hodně. Většinou spadnu tak jednou. Phil se mi pořád směje, že bych měla neustále nosit helmu na ragby na hlavě, neprůstřelnou vestu a jezdit obrněným transportérem. Phil si vždycky dělal srandu z mé nešikovnosti. Já jsem se s ní už smířila. Modřiny a odřeniny jsem zvládala, ale ty občasné zlomeniny? No co už. Jsem prostě taková. Mamka mi říká moje malé motovidlo. Když jsem byla u svého pokoje a vcházela, zakopla jsem o práh a narazila si palec. „Sakra práce!“ zavyla jsem na celý dům. To už je i na mě moc. Chtěla jsem něco rozbít. Podívala jsem se na vázu, vztek se ve mně hromadil. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale váza se najednou rozprskla po pokoji. Nechápavě jsem se dívala a přemýšlela, co se stalo. Slyšela jsem, že někdo běží nahoru.

„Bello? Bello, jsi v pořádku?“ křičela mamka a vrhla se ke mně do pokoje. Asi si myslela, že jsem si něco udělala. Nevím, co ji mám říct – jo jsem v pohodě, nevím jak, ale povedlo se mi rozprsknout vázu pouhým pohledem – no to určitě.

„Jo, já jen jsme zavadila o vázu.“ Promluvila jsem a uvědomila si, že můj hlas zní celkem klidně. Mamka se na mě podívala a jen zavrtěla hlavou. Chvíli mě rentgenovala pohledem, hledala krev.

„Běž dolů, já to uklidím.“ Řekla a pohodila hlavou směrem ke dveřím. Šla jsem. Mamka vždycky uklízela moje pohromy, bála se, že si zase něco udělám. A její strach byl oprávněný. Seděla jsem v kuchyni a pila minerálku, slyšela jsem, jak mamce zvoní telefon. Volal Phil, slyšela jsem, jak s ním mamka mluví.

„Ty nepřijedeš? A kdy teda? Cože? Florida? Jak dlouho?“ to bylo všechno, co jsme slyšela. Phil hrál baseball, ale ještě nedostal smlouvu. Jezdil od týmu k týmu na zkoušku. A mamka nemohla být s ním, kvůli mně. Viděla jsem jak jí to ničí. Za chvíli přišla dolů, oči měla plné slz.

„Nepřijede…“ zašeptala. A v tu chvíli jsem se rozhodla. Pojedu k tátovi a mamka může s Philem cestovat po státech. Kvůli mně ho neviděla tři měsíce. Až bude mít stále angažmá a koupí dům, nastěhuji se k nim zpátky.

„Mami? Pojedu k tátovi na nějaký čas. Můžeš být s Philem a až bude mít smlouvu, tak se k Vám vrátím.“ Promluvila jsem a prolomila tak ticho v pokoji. Mamka se na mě podívala a řekla:

„Vážně to chceš? Bello nemusíš to dělat. Ale já jsem se už rozhodla.

„Myslím, že do týdne se všechno stihne zařídit.“ Ukončila jsem debatu, odešla do pokoje a nechala tam mámu stát s otevřenou pusou. Za chvíli jsem slyšela, jak mamka volá Philovi. Vím, že ji můj odjezd mrzí, ale taky vím, že je šťastná a to je nejdůležitější. V pokoji jsem se podívala na místo, kdy stála váza a prudce jsem se nadechla. Tak a teď musíme přijít i na tohle.

Foks – v tu samou chvíli

Alice

Povídala jsem si s Jasperem a najednou to přišlo.

Dívka, směje se. Edward jí objímá, líbá ji. Celá rodina s ní na Vánoce u stromečku a všichni jsou šťastni a nejvíce Edward.

„Páni, vydechla jsem. „Konečně bude šťastný.“ Dodala jsem. Jasper se na mě podíval, věděl, že jsem měla vizi. Ale byl klidný, cítil, že jsem šťastná a že to co jsem viděla je dobré. Podíval se na mne s otázkou v očích. Zavrtěla jsem hlavou.

„Dozvíš se to, až přijde pravý čas“ odpověděla jsem na nevyřčenou otázku a on se zasmál. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a políbila ho. Něco na té dívce mi nesedělo. A teď mi to došlo. Byla člověk. Ve vizi se začervenala. No nic musím si uhlídat myšlenky, jinak bude mít Edward podezření. Ale je to bezvadné. Nesmím na to myslet. Budu si přeříkávat katalog z loňského týdne módy v New Yorku. Už, aby tady byla. Bella. Hezké jméno pro moji sestřičku. Hlavně to musím ten týden vydržet.

Volterra

Muž zahalený v kápi šel tmavými chodbami velice rychle. Za ním šlo několik dalších a táhli s sebou muže, který se sotva držel na nohou. Zastavili se u velkých zlatých dveří. Ty se pomalu začali otevírat.

„Tak co? Máte ji?“ zeptal se muž sedící na trůnu.

„Je mi líto Aro, byla to falešná stopa, ale mi ji najdeme.“ Pronesl muž.

„Koho si mi to přivedl Demetri?“ zeptal se opět Aro.

„Přečti si ho. Sledoval nás, ale nic jsme z něj nedostali. Bylo jich víc, ale ti dva utekli, nevím jak.“ Prosnesl Demetri.

Aro vstal z trůnu a pomalým lidským krokem došel až k muži, na kterém bylo vidět, že byl mučen. Přiložil na něj ruku a zalapal po dechu. „Zabít.“ Řekl a pokynul Demetimu.

Otočil se a vydal se zpět k trůnu, jako by ho nezajímalo, že muž křičí hrůzou, jak ho ostatní trhají na kusy. Když došel k trůnu a posadil se, pronesl ledovým hlasem: „ Dívka, kterou hledáme, má své ochránce. Musíme si pospíšit, než ji najdou jako první. Jane, Alecu vydáte se do Paříže, tam mají sídlo.“ Jane a Alec odešli ze sálu a začali se chystat na misi.

„Bude moje…“ zašeptal Aro tak, že by to člověk neslyšel, ale nikdo v této místnosti nebyl člověk. Byli to upíři.

O týden později…

Bella

Stála jsem na letišti a koukala na mámu a její slzy v očích. Pořád se mě ptala, jestli si to nerozmyslím, jestli jsem si jistá a já pokaždé přitakala. Celý týden jsem se snažila přijít na to, jak jsem tu vázu dokázala rozbít. Pořád jsem to zkoušela a tak jsem mamce rozbila pár skleniček. Teď už vím, že když se moc soustředím na nějakou věc, ta se rozprskne. Nikomu jsem to neřekla. Poslali by mě do blázince. Ve Forks budu mít dost času trénovat svou schopnost. Všude jsou lesy a táta je náčelník policie, takže bude skoro pořád pryč. Musela jsem slíbit mamce, že si najdu nové kamarády a budu chodit ven. Tady jsem jich moc neměla. Z mých úvah mě vytrhl Phil.

„Tady máš letenku. Sedíš na nejbezpečnějším místě v letadle. Chtěli tě posadit k místu, kde jsou motory, ale to jsem ji zakázal. S tvým štěstím by to bouchlo. Řekl Phil se smíchem, ale když viděl, jak jsem zezelenala tak dodal: „Neboj, dělám si srandu.“

Mamka ho pleskla přes rameno a spustila na něj: „ Podívej, jak je vystrašená. Ty si hrozný.“ Hudrovala, ale já jsem jí moc neposlouchala. Napadali mě myšlenky. Co když vážně to letadlo spadne? Co když vybuchne?

„Bello? Bello, neboj se Phil je vůl. Je to nejbezpečnější dopravní prostředek.“ Zachytila jsem konec mámina monologu. Pokusila jsem se usmát. Ještě jsem se s nimi rozloučila a vydala se k terminálu. Nastoupila jsem a začal se mně zmocňovat neklid. Přemýšlela jsem dlouho, že jsem si ani nevšimla, že už jsme odstartovali. To nejhorší mám za sebou. Zavřela jsem oči a usnula.

Byla jsem na louce. Byl tam kluk. Podal mi ruku a já do ní vložila svou. Usmál se. Mluvil na mě, ale já jsem ho neslyšela. Byla jsem ponořená do těch nejkrásnějších karamelových očí. Políbil mě.

Najednou se vše začalo ztrácet, někdo se mnou cloumal. „Slečno, jsme tady, vystupte si z letadla.“ Řekla nasupeně letuška. Rozhlídla jsem se a v letadle už nikdo nebyl, jen já. Omluvně jsme se usmála, popadla batoh a vydala se k východu. Tátu jsem zahlídla hned. Stál tam a usmíval se. Pozdravili jsme se a bez dalších slov se vydali k autu. Jeli jsme asi půl hodiny a táta na mě začal mluvit:„Přestavěl jsme ti pokoj, doufám, že se ti bude líbit. Málem bych zapomněl, volala máma, máš ji hned zavolat.“

Pane jo. Tak ta bude úplně vystresovaná, pomyslela jsem si a začala hledat telefon. Jakmile jsem ho měla v ruce, vytáčela jsem číslo. Pomalu jsem si ani nedala telefon k uchu a už na mě máma volala: „Bello? Bello, zlatíčko jsi v pořádku?“ ptala se s patřičnou dávkou strachu.“

„Neboj mami, už jedu s Char – ehm s tátou v autě. Za hodinku budeme doma.“ Odpověděla jsem rychle.

„Je v pořádku.“ Mluvila mamka a vypadalo to, že asi na Phila.

„Říkal jsem ti, že kdyby to letadlo spadlo, tak už je ve správách.“slyšela jsem, jak říká Phil se smíchem.

Tak to už mě naštval. „Mami dej mi ho k telefonu.“ Řekla jsem ostře a táta se na mě podíval zmateně. Stiskla jsem k sobě víčka a hned jsem slyšela Philův hlas v telefonu, tak jsem spustila.

„Hele Phile, vím, že jsem nešika, ale nepředhazuj to mámě. Nechtěla, abych odejela, ale já viděla, jak se trápí. Několikrát plakala, když si byl pryč. Tak ji nestresuj, jinak ona pro mě dojede a budete zase nešťastní. Oba! Tak už toho nechej a starej se o ni.“ Poslední dvě věty už jsem skoro křičela.

„Promiň Bello.“ Slyšela jsem na druhém konci telefonu a pak už zase mluvila máma.

„Co si mu řekla? Je celý zelený chudáček malý.“ Zeptala se mě mamka.

„Jen jsem mu něco připomněla.“ Odpověděla jsem. Ještě chvíli jsme spolu mluvili a pak jsem položila telefon.

„Teda Bells, ty máš páru.“ Hvízdl taťka. Zbytek cesty jsme už nemluvili. Dojeli jsme domů a já šla rovnou do pokoje. Bylo vidět, že se táta snažil. Pokoj byl zařízený pěkně. Postel byla pokrytá fialkovým přehozem, naproti byla velká skříň police na knihy a kousek od okna stůl. Zdi byli pokryté obrázky. Bylo to zařízené jednoduše a vkusně. Otočila jsem se a zjistila, že táta čeká na můj verdikt.

„Je to pěkné. Líbí se mi to.“ Promluvila jsem. Bylo vidět, že se mu ulevilo.

„Pojď, zajdeme na večeři.“ Řekl po chvilce táta. Vzala jsem si bundu a vyšla z domu. Tentokrát jsme nejeli autem, kterým mě vezl z letiště. Vedl mě k malému  červenému autu, když jsem přišla blíž zjistila jsem, že se jedná o starší typ Fordu. Ale já autům moc nerozumím. Vím, kde se dolívá benzín a tím to pro mě hasne. Táta mi hodil klíče a sedl si na místo spolujezdce. Byla jsem nervózní. Přece jen, táta je náčelník policie. Jela jsem pomalu a táta mě navigoval směrem k restauraci. Cestou jsme si povídali o všem možném a pokračovali jsme i při večeři. Když jsme dojeli před dům. Táta pronesl: „ Řídíš dobře. Myslím, že jsem vybral dobře.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala. „ Ehmm, to je moje auto?“zeptala jsem se. Táta přikývl a já mu přistála v náručí.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví :