Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » dávné proroctví 6. kapitola

29.11.2009 (13:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6048×

6. kapitola

Edward

Dorazil jsem domů a zamířil do svého pokoje. Cestou do něj jsem potkal Alici. Smutně zavrtěla hlavou.

„Bohužel, Edwarde slunce bude svítit celý den.“ Řekla. Pokýval jsem hlavou. V tomhle byla Alice neomylná. Den se opravdu táhl, trávil jsem ho ve svém pokoji a poslouchal hudbu. Nikdo mě nerušil, protože se všichni vydali na lov. Byl jsem jen já a mé myšlenky. Ty se samozřejmě točily kolem Belly. Ta malá křehká osůbka mi během dvou dnů převrátila život vzhůru nohama. Mé jindy neotřesitelné zásady, byly zbořeny jako domeček z karet. Nikdy jsem se k člověku nepřiblížil, tak blízko jako k ní. Strávil jsem s ní den a také noc, o té ona samozřejmě nevěděla. Chtěl jsem si plně zvyknout na její vůni. Dokonce jsem přemýšlel nad tím, jak by zareagovala na to, že jsme upíři. Ne, to nesmím, pravdu o mě a mé rodině se nesmí dozvědět, byla by v ohrožení. Co mě zaráželo, že si Bellu oblíbili všichni a to dokonce i Rosalie. A to už je co říct. Esme s Carlislem byla Bella také sympatická. Esme ji už teď měla ráda, kvůli tomu, že jsem po dlouhých letech smál a byl uvolněný a Carlislela zajímalo, proč jí nemohu číst myšlenky. Najednou jsem dostal chuť hrát na klavír. Sešel jsem do obývacího pokoje, kde jsem měl nádherné černé křídlo. Esme mi do každého domu jedno koupila i když jsem už nejméně pět let nehrál. Vždycky doufala, že zase začnu a dnes se její přání začalo plnit. Došel jsem ke svému piánu a otevřel klaviaturu. Jemně jsem pohladil klávesy, zavřel oči a začal hrát. Bylo to, jako kdybych nikdy nepřestal. Po několika skladbách na rozehrání, začala pod mýma rukama znít melodie úplně nová. Tak křehká a líbezná jako Bella. V mysli jsem si představil její tvář a hrál. Ještě, že mám upíří paměť a tu skladbu nezapomenu. Jakmile jsem dohrál, ozval se za mnou povzdech a mohutný aplaus. Tak jsem se ponořil do své hudby, že jsem si nevšiml své rodiny, která se vrátila z lovu. Všichni na mě hleděli s úsměvem na tváři, nikdo nemluvil, nemuseli, to co mi chtěli říci, říkali ve svých myšlenkách.

Esme: Já věděla, že zase bude hrát. Ta dívka musí být báječná…

Alice: Vím, jak by se měla jmenovat – Bellina ukolébavka.

Rose: Můj bratr se konečně probral k životu.

Jasper: Tolik citu v Edwardovi? Promiň.

Emmett: Komu budu říkat bručoune? No doufám, že teď nebude hrát pořád, jinak mu to piáno shodím z útesů.

Carlisle: Tak Edward se nám konečně zamiloval. Bella je sice člověk, ale myslím, že na něco už přijdeme.

„Edwarde, zahraj ještě něco, prosím.“ Požádala mě Esme.

„Velice rád.“ Řekl jsem a začal hrát skladbu, kterou jsem před lety složil právě pro ní. Ignoroval jsem při tom Emmetovi myšlenky co všechno udělá s mým piánem. Slyšel jsem, jak Alice myslí na Bellu a snaží se podívat na její budoucnost, ale v mysli se jí rozprostírala jen tma. Podívala se na mě s vytřeštěnýma očima a v hlavě měla spousty otázek. Rychle našla telefon a vytáčela telení číslo. Všichni na ni udiveně zírali. Kdyby mi bilo srdce, asi by se mi zastavilo. Telefon zvonil, ale stále ho nikdo nezvedal.

„Bello? Jsi v pořádku?“ ozvala se Alice.

„Ahoj Alice. Jistě, že jsem. Co by se mi mělo stát?“ podivila se Bella.

„Já… já měla jsem divný pocit. Bála jsem se, že se ti něco stalo.“ Řekla první věc, která ji napadla. Začal jsem na ni gestikulovat a chtěl jsem, aby mi ten telefon dala. Chvilku jsme se přetahovali, ale nakonec jsem vyhrál.

„Ahoj Bello. Kde jsi?“ zeptal jsem se a koukal do rozzuřeného obličeje Alice.

„V La Pusch. Vy jste se vrátili z kempování? Jess říkala, že tam býváte o několik dní.“ Vyhrkla, teď se určitě začervenala.

„Tak Jess říkala, jo?“ zeptal jsem se se smíchem, ale moc mi do něj nebylo. Byla v La Pusch, tam jsou vlkodlaci. Může být v nebezpečí, ale co ji mám říct?

„Dlužíš mi odpovědi“ vypálila. „Dneska jsem se měla ptát a ty si nebyl ve škole.“

„Já vím. Ale zítra se ptám zase já. Domluva zněla, že se budeme střídat.“ Řekl jsem a Alice už začala vřeštět, že chce s Bellou mluvit.

„Bello, jsi tam sama?“ ptala se jí, když jsem jí telefon předal.

„Ne, jsem s tátou Blacku na návštěvě. Děje se něco Alice?“ zeptala se. Už na jejím hlase bylo slyšet, že je zmatená.

„Ne, to ne. Zítra se uvidíme ve škole. Vyzvednu tě s Rose. Všichni tě zdraví.“řekla Alice a ukončila telefon.

„Ta holka je fakticky třeštidlo. Ona je snad magnet na nebezpečí. Edward – upír – se do ni zamiluje, Alice – upírka – chce být její nejlepší kamarádkou. Celá naše upíří rodina ji má ráda a ona ještě kamarádí s vlkodlakama?“ smál se Emmette na celý dům.

„To není sranda.“ Houkla na něj Rose a když se nepřestal chechtat jednu mu lepla.

„Co chceš dělat?“ zeptala se Rose Edwarda.

„A co mám dělat? Mám ji to zakázat? Už to vidím – víš Bello nejezdi do La Pusch, žijí tam vlkodlaci.Jo mimochodem jsme upíři. Tak to asi ne.“ Řekl jsem sarkasticky.

„Stejně na to jednou příjde.“ Řekla Alice.

„Ty něco víš?“ zeptal jsem se.

„Zatím, ne ale tuším.“ Odpověděla.

Bella

Pomalu jsme odjížděli od Blacků: „Tati? Co kdybych tady zůstala? Jacob mě určitě odveze.“ Začala jsem. Jen kývl a zastavil auto. Vystoupila jsem a vydala se opět za Jacobem.

„Teď můžeme dokončit náš rozhovor.“ Promluvila jsem k Jacobovi a on kývl. Díval se na knihu v mých rukou. Podala jsem mu ji, ale zavrtěl hlavou.

„Všechno je v ní.“ Řekl.

„Já vím, ale takhle to bude rychlejší.“ Namítla jsem.

„Charlie říkal, že si tvrdohlavá, ale neříkal nic o zvědavosti.“ Zasmál se.

„Existuje legenda a ta se v našem kmeni předává z generace na generaci už staletí.“ začal vyprávět. Mluvil o tom, že aby byla na světě rovnováha, musí ke všemu existovat protiklad. Je den-noc, dobro-zlo. Zpočátku jsem nechápala co to má z legendou společné. Pořád mluvil v hádankách. Zamračila jsem se. Ale Jacob pokračoval. Mluvil o krutém muži, který trýznil celé své okolí. Nebál se božího hněvu a jednou zaútočil se svými muži na klášter. Všechny v tom klášteře nechal umučit. Opat tohoto kláštera ho před smrtí proklel. Jeho srdce přestalo bít, ale žil. Jediné po čem toužil, byla lidská krev. Zároveň s tímto tvorem musel vzniknout protiklad a tak se stalo.

Pořád jsem na něj nechápavě hleděla. Co tím sakra myslí?

„Bello, ta legenda je i upírech a vlkodlacích. To jsou ty protiklady.“ Řekl a čekal na mou reakci.

Nadechla jsme se, ale nějak jsem nemohla najít ta správná slova. V hlavě mi běhalo tolik myšlenek. Upíři a vlkodlaci? Jako ti upíři co sají krev? Vlkodlaci co vyjí na měsíc? To je blbost. Jack si ze mě dělá srandu. Jenže já taky odhazuji a rozprskávám věci. Tak proč by nemohli existovat oni?

„Bello, Bello? Prober se!“ křičel na mě Jacob a třásl se mnou.

„Jo, dobrý. Jsem v pohodě.“řekla jsem a mlčela.

„Dobrý? Já ti řeknu, že upíří a vlkodlaci existují a ty řekneš dobrý? Bello, ty to asi nechápeš. Já ti tady neříkám, že jsem si koupil motorku.“ Mluvil a mluvil.

„Ty máš motorku? Svezeš mě?“ zeptala jsem se.

„Bello…“začal.

„Já vím, upíři a vlkodlaci existují. Já to chápu. A jak to souvisí s Cullenovýma?“ zeptala jsem se.

„Víc než si myslíš.“ řekl a pak se odmlčel. Vzhlédla jsem. Blížili se k nám tři kluci. Vypadali celkem naštvaně. Jacob se podíval na knihu v mých rukou. Nějak jsem vycítila, že nechce, aby jí ti kluci u mě viděli a tak jsem ji schovala do své tašky. Jack mi pomohl na nohy. „Hodím, tě domů.“

Jen jsem kývla a vydali jsme se naproti těm třem.

„Jacobe?“ promluvil ten nejvyšší z nich.

„Same, jen odvezu Bellu domů a stavím se.“ Řekl nahlas, ale mě připadalo, jako by si řekli mnohem víc.

„Pojedeme tou tvou motorkou?“ zeptala jsem se a klopýtala za Jackem.

„Ty si neskutečná.“ Řekl a začal se smát. A opravdu. Nasedli jsme na motorku a vydali se s La Pusch směrem k Forks. Před domem jsme se rozloučili.

„Tu knížku ti vrátím. To co si říkal, mě zaujalo.“ Řekla jsem a Jack se vydal zpět domů. Při cestě do domu, jsem nedávala pozor, zakopla a schod a narazila jsem si koleno. „Do prkýnka!“ zaklela jsem a kulhala do kuchyně. Z mrazáku jsem si vytáhla mražený hrášek a dala ho ne koleno. Pomalým krokem jsem se vydala do pokoje. Takže upíři. Dobře. Uvědomila jsem si, že mám v počítači v záložkách uloženou stránku o nich. Tak se na to podíváme. Upíři, mytická stvoření bla, bla, bla. Znaky rychlost, bledost, nesmrtelnost, červené oči… V mysli jsem si vybavila Cullenovi. Všechno souhlasilo až na ty červené oči. Takže oni jsou upíři. Ale jak to, že chodí mezi lidi? A ve dne? Tady píšou, že… Bello, vzpamatuj se. Ne všechno co čteš, je pravda. Blesklo mi hlavou. Všechno jsem si přečetla. Z nějakého důvodu, mi nechtějí ublížit. To už mohli udělat. Co kdybych jim řekla o svém tajemství? Rychle jsem tu myšlenku vypudila z hlavy. Podívala jsem se na hodinky. Charlie by tady měl být tak za hodinu. Sešla jsem do kuchyně, koleno mě už nebolelo a tak jsem začala chystat večeři.

Když jsem později usínala, v hlavě se mi honili různé myšlenky. Hlavně jsem myslela na Edwarda. Příští dny budou velice zajímavé. S úsměvem na rtech jsem usnula.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek dávné proroctví 6. kapitola: