Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » dávné proroctví 5. kapitola

23.11.2009 (20:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6431×

5. kapitola

Edward

Jakmile začalo svítat, vyskočil jsem z Bellina okna a vydal se domů. Cestou jsem o ní přemýšlel. Vzpomněl jsem, jak mi Alice řekla, že Bella je jedinečná. Ano, měla pravdu. Něco mě k ní přitahovalo, ale věděl jsem, že nemohu být tak sobecký. Bella je křehký člověk a já, já jsem monstrum. Upíří rychlostí jsem byl brzy doma. V obývacím pokoji seděla Esme a prohlíželi si knihu o architektuře. Vzhlédla ke mě a v myšlenkách se mě zeptala: Byl si u té dívky? Jen jsem přikývl. Možná bude ona světlo tvého chmurného života, poslala mi v myšlenkách.

„To nejde Esme, je to člověk.“ Řekl jsem. Jen smutně pokývala hlavou a znovu se sklonila ke knize.

„Ať se rozhodneš jakkoliv, budu stát za tebou. Ale řiď se svým srdcem. Nějak to dopadne.“ Poznamenala ještě. S tím jsem se vydal do svého pokoje a dospěl k názoru, že to nechám všechno plynout a uvidíme.

„Edwarde! Je čas, musíme jet!“ volal Emmette. Seběhl jsem dolů a už jsme společně s Jasperem nasedali k Emmettovi do auta.

„Kde je Alice a Rosalie?“ zeptal jsem se.

„Ty už jely, stavovaly se za Bellou.“ Řekl Jasper.

Cestou jsem opět přemýšlel o Belle. Dojeli jsme na parkoviště, ještě tady nebyly. Chvíli jsme stáli u auta a přijíždělo auto s Rosalie, Alicí a Bellou. Když vystoupila Bella z auta, zatajil se mi dech. Tolik jí to slušelo. Kráčely všechny tři vedle sebe, ale já měl oči jen pro ni. Emmette na ně zapískal a Rosalie ho okamžitě zpražila. Jasper děvčata pochválil, jak jim to sluší a že na nich mohou všichni oči nechat. Bella mu oponovala s tím, že koukají jen po Alicí s Rosalie. To mě zarazilo. Copak se neviděla v zrcadle? Byla naprosto úchvatná. Vlasy se ji stáčely ve vlnách do půlky zad. Jeansy přeně kopírovali její útlé a krásně tvarované stehna. Nesmím na to myslet.

„Tak s tím bych nesouhlasil. Dneska ti to moc sluší. Nic ve zlém, holky.“řekl jsem a ona nadskočila a upustila batoh. Viděl jsem jak Emmettovi zacukali koutky úst. Už se chtěl zašít smát, ale dostal od Rose ránu loktem do žeber. Bella se na mě otočila a v očích měla překvapení a zlobu. Je na mě naštvaná, kvůli tomu jak jsem se včera choval.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat.“ Promluvil jsem znovu a zvedl batoh. Mezi tím, se mí sourozenci otáčeli k odchodu a v myšlenkách mě poučovali.

Alice: Máš druhou šanci, nepokaz to.

Rose: Buď na ni milý.

Japer: Je z tebe nervózní a hodně naštvaná.

Emmette: Chci ji za svou sestřičku, tak se snaž.

„Díky.“ Řekla a chystala se odejít.

„Počkej,“ zastavil jsem ji a chytl za ruku. Divoce se jí rozbušilo srdce. A já cítil, jak mnou projelo vzrušení. „Chci se omluvit za včerejšek, já nevím, co to do mě vjelo. Je mi to opravdu moc líto. Já jen doufám, že mi to odpustíš.“ Řekl jsem.

Vzhlédla k mému obličeji a pak na ruku, kterou jsem ji držel. Rychle jsem ji pustil. Ale bylo mi to líto. Chvíli ji trvalo, než mi odpověděla: „To je dobré. Tak si neměl svůj den, to se stává.“

Byl jsem rád, že je ochotna to pustit z hlavy. Pověděl jsem jí, že máme společnou hodinu, ale když se pořád neměla k tomu, aby se rozešla, proto jsem ji položil ruku za záda a jemně na ně přitlačil. Vydali jsme se učebně. Cestou mě provázeli rozhořčené myšlenky ostatních dívek. Rozhodl jsem se to ignorovat. Měl jsem oči jen pro Bellu, tolik jsem chtěl slyšet její myšlenky. Vypadala tak soustředěně na svou chůzi, zničehonic vzhlédla, všimla si, že jí pozoruju, zrudla a zeptala se: „Edwarde? Mohl by si na mě takhle přestat zírat? Vím, že je to směšné, ale je to jako by ses mi snažil dostat do hlavy.“ Při těchto slovech jsem s sebou trhl a vytřeštil oči. Jak? Ona to ví? To není možné. Najednou se začala smát.

„Kdyby ses viděl. Takže ke včerejšku. Byla bych pro, abychom na to úplně zapomněli. Jo a mám otázku.“ Začala. „Alice je asi celkem maniak na nákupy, že?“ zeptala se.

„No,“ začal jsem, „víš, maniaci, jsou proti Alici břídilové. Jednou, přinutila obsluhu obchoďáku posunout zavírací dobu o hodinu později, protože se nemohla rozhodnout jakou postel koupí. Nakonec vzala obě dvě. Jindy zase vykoupila celý butik a pak měli týden zavřeno.“

„Já věděla, že to tak dopadne, ale tajně jsem doufala…“podívala se na mě s výrazem ztraceného štěněte „No…myslíš, že bys mi z toho mohl pomoc? Řekneme, že máme společný projekt, nebo tak něco a já nebudu muset jet…“

Věděl jsem, že se z toho nemá šanci vykroutit: „Bello, Bello o to se radši ani nepokoušej. Hlavně jestli se z toho budeš chtít vyvlíknout, Alice se to dozví. A já bych si to u ní nerad rozházel, alespoň ne teď. Ale slibuju, že z příštího nakupování tě dostanu.“ Slíbil jsem jí.

„A ty si myslíš, že bude nějaké příště?“ zeptala se ironicky.

„ O tom nepochybuj.“dodal jsem a už jsme vcházeli do třídy.

Skoro celý den jsem s Bellou povídal. No povídal, byla to palba otázek z mé strany. Ona zpočátku trpělivě odpovídala, ale pak dala najevo svůj nesouhlas.

„Dneska se ptám já a zítra zase ty.“řekl jsem, ale už teď jsem věděl, že zítra do školy nepůjdu já ani mí sourozenci. Mělo svítit slunce a my na něj nesmíme. Ne, že by nás to zabilo, to ne. Jen naše pokožka zářila a toho by si lidé určitě všimli. Vlastně jsem ji nelhal, jen jsem jí řekl, že se zítra bude ptát ona.

Po skončení vyučování čekala Alice s Rose na parkovišti a netrpělivě vyhlížely Bellu. Jakmile ji uviděly, vtáhly ji do auta. Alice mi ještě poslala v myšlenkách: Neboj, dáme na ni pozor. A už se řítili z parkoviště směr Port Angeles.

Při cestě domů, jsem požádal Emmetta, aby mi zastavil na kraji lesa. Potřeboval jsem jít na lov. Teď budu muset chodit každý den, pokud chci být s Bellou a neublížit jí. Na lovu jsem byl dlouho. Protože, když jsem docházel k domu Alice a Rose zrovna přijížděly.

„Tak jak jste si to užily?“zeptal jsem se.

„Alice Bellu, úplně odrovnala.“ Řekla Rose a ukázala mi obrázek spící Belly v autě.

„Alice“… začal jsem.

„Já vím, je člověk, potřebuje odpočívat, bla, bla, bla… Bude ti stačit, když ti řeknu, že si dám příště pozor?“ řekla a odcházela do domu. Kývl jsem. Hned jak se setmělo, vydal jsem se za ní. Opět se jí něco zdálo. Dnes jsem si k ní přisedl na postel a pozoroval její obličej z blízka. Pohladil jsem ji a ona vzdychla: „Edwarde.“ Zprvu jsem se lekl, že probudila, ale zavrtala se do přikrývek a spala dál. Bylo mi líto, že bude zítra svítit slunce a já budu muset čekat na noc, abych ji opět viděl.

Volterra

Aro přecházel po své pracovně. Netrpělivě čekal návrat své gardy z poslední mise. Slyšel kroky. Za okamžik se otevřeli dveře a Jane s Alecem vešli dovnitř.

„Pane, mise byla neúspěšná. Když jsme tam dorazili, byli všichni pryč a vše bylo zničené.“ Řekla zkroušeně. Aro, byl rozzuřený na nejvyšší míru. Nehodlal se vzdát. Musí tu dívku získat dřív, než se k ní dostanou ochránci.

„Jane, svolej celou Volterru. Musíme se do toho více obout.“ Řekl a odešel.

Bella

Ležela jsem v posteli a cítila, jak mě slunce šimrá na tváři. Zachumlala jsem se více do peřin a otráveně vzdychla. Zazvonil budík. Rukou jsem šátrala a hledala budík. Pomalu jsem otevřela jedno oko a pak druhé. V hlavě mi okamžitě blesklo – Dneska se ptám já! – vyskočila jsem z postele a utíkala do koupelny. Celou dobu jsem si pískala. Měla jsem dobrou náladu. Při cestě do školy jsem si uvědomila, že docela zanedbávám cvičení. Budu to muset napravit. Třeba bude možnost dneska v La Pusch. Přijela jsem na parkoviště a sundala si sluneční brýle. Chvilku jsem se rozhlížela, hledala jsem Edwarda.

„Ahoj Bello, čekáš tady na mě?“ Ozvalo se vedle mě.

„Ahoj Miku, ne nečekám.“ Řekla jsem a vyhlížela auto.

„Dneska nepřijedou.“ Promluvil Mike a na tváři se mu rozlil úsměv.

„Jak to víš?“zeptala jsem se.

„Svítí slunce. To je vždycky doktor Cullen a jeho žena berou kempovat. Dnes tě budu mít jenom pro sebe.“ Řekl, chytl mě za ruku a táhl z parkoviště. Bylo mi to nepříjemné. Nebylo to jako Edwardův dotek a tak jsem svou ruku vyprostila z jeho sevřen í.

„Od jiných ti to nevadí.“poznamenal.

„Ale od tebe ano.“odpověděla jsem chladně. Viděla jsem Angelu s Jessicou a hned jsem je zavolala, zastavily se a já se k nim vydala.

„Tak to se ještě uvidí.“ Řekl Mike a rozešel se za svými kamarády. Ten kluk mi vážně lezl na nervy. Byl tak podlézavý.

„Co to bylo?“ zeptala se Jessica.

„To neřeš.“ Řekla jsem a vydaly jsme se na první hodinu. Ve škole jsem moc nedávala pozor. Byla jsem duchem mimo. Proč mi Edward neřekl, že dnes nepůjdou do školy. Proč by ti to měl říkat? Bavíte se spolu jeden den a už bys chtěla znát jeho časový harmonogram? Jsi tak naivní. Ozval se hlas v mé hlavě.

Než jsem se nadála, byl oběd. U oběda jsem se zeptala Jessici na Cullenovi a ona mi potvrdila slova Mika Newtona. Aha, takže oni opravdu nechodí do školy, když svítí slunce. To je další zvláštnost. Hmm… Musím tomu přijít na kloub. Moje myšlenky se celý den točily kolem Edwarda a jeho sourozenců.

Když jsem po škole dojela domů, čekal na mě Charlie a vyrazili jsme směr La Push. Cesta nám netrvala dlouho, ani jsem si popravdě nevšimla, kudy jedeme. Byla jsem zahloubaná do svých myšlenek. Probralo mě, až když Charlie zastavil. Rozhlídla jsem se a viděla menší dřevěný domek s verandou, na které nás očekával starší muž a klučina, který se věkem blížil mě.

„Ahoj Charlie! Tak konečně nám ji vedeš ukázat?“ zazněl veselý hlas toho staršího.

„Billy, Jacobe, tohle je moje Bella.“ Řekl Charlie.

„Moc mě těší.“ Hlesla jsem.

„Pojďte dál. Jacobe, nechceš tady Bele ukázat okolí? My mezitím probereme sportovní výsledky baseballu.“ Promluvil Billy a vcházel s Charliem do domu. Podívala jsem se na Jacoba. Podle tátova vyprávění, jsem věděla, že je rok mladší než já. Byl vysoký, štíhlý a jeho pokožka měla zlatavou barvu.

Usmál se: „Pojď, zajdeme se projít na pláž. Když budeme mít štěstí, uvidíš i velryby“ řekl a vyrazil. Já jsem se vydala za ním. Procházka s Jacobem, byla příjemná, povídali jsme si o všem možném. Když jsme se vraceli zpět do domu, začal mi zvonit telefon. Byla to Alice.

„Bello? Jsi v pořádku?“ ozvalo se.

„Ahoj Alice. Jistě, že jsem. Co by se mi mělo stát?“ podivila jsme se.

„Já… já měla jsem divný pocit. Bála jsem se, že se ti něco stalo.“ Řekla a v jejím hlase byl znatelný údiv. Slyšela jsem, jako by se s někým o telefon přetahovala a pak jsem zaslechla ten nejkrásnější hlas. Hlas, který mi dnes tolik chyběl. Edward.

„Ahoj Bello. Kde jsi?“ zeptal se.

„V La Push. Vy jste se vrátili z kempování? Jess říkala, že tam býváte o několik dní.“ Vyhrkla jsem a vzápětí litovala svých slov.

„Tak Jess říkala, jo?“ zeptal se se smíchem, ale jeho hlas byl celkem napjatý.

„Dlužíš mi odpovědi“ vypálila jsem. „Dneska jsem se měla ptát a ty si nebyl ve škole.

„Já vím. Ale zítra se ptám zase já. Domluva zněla, že se budeme střídat.“ Řekl a já slyšela, jak Alice vřeští, že se mnou potřebuje mluvit.

„Bello, jsi tam sama?“ ptala se.

„Ne, jsem s tátou u Blacků na návštěvě. Děje se něco Alice?“ zeptal jsem se. Popravdě, začala jsem být nervózní.

„Ne, to ne. Zítra se uvidíme ve škole. Vyzvednu tě s Rose. Všichni tě zdraví.“řekla a ukončila telefon. Byl jsem opravdu zmatená a asi to na mě bylo hodně vidět.

„Děje se něco?“ zeptal se Jackob.

„Všechno v pořádku, jen kamarádka a její bratr měli strach. Asi se jim něco zdálo.“ Odpověděla jsem.

„Divné…“ poznamenal.

„Někdo říká, že jsou divní, ale já myslím, že jsou Cullenovi skvělí.“ Řekla jsem a viděla, jak Jacob při ztuhl.

„Ty se bavíš Cullenovýma?“ jeho hlas zněl opravdu zlověstně.

„No, jo. Já vím, slyšela jsem, že se všech straní…“ začala jsem, ale Jacob, mě přerušil.

„Bello, měla by ses jim vyhýbat. Oni nejsou…“

„Bello! Bello!“ volal Charlie.“ Musím rychle na stanici. Něco se stalo ve městě. Pojď, hodím tě domů.“ Volal Charlie a nasedl do auta. Otočila jsem se směrem Charliemu a ještě utrousila na Jacobovu adresu: „Pomluvy, mě nezajímají.“ A šla pryč.

„Počkej, něco ti půjčím. Řekl a zmizel v domě.

„Bello, opravdu spěchám.“ Volal Charlie, ale Jacob se vracel a v ruce držel knihu.

„Až si to přečteš. Možná pochopíš.“ Podával mi ji. Vzala jsem si knihu a nastupovala do auta. Na obálce byl název - Quiletské legendy.