Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 48. kapitola

09.04.2010 (12:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6030×

48. kapitola

„Přicházejí, ale nejsou to Rumuni,“ šeptala Alice.

Edwardův výraz se změnil na naprosto šokovaný. Tohle bylo zlé. Snažila jsem se na něj napojit a to co jsem viděla, mě dokonale zmrazilo. Jako by se zastavil čas. V uších mi šumělo – ale ne tak, jako když se chci přenést. Má lidská stránka se ozývala. Bylo to příliš mnoho informací. Mozek žádal restart a také ho dostal. Pak už byla jen tma.

„Bello!“ slyšela jsem ještě…

Ocitla jsem se na mýtině. Bylo krásně, ptáci zpívali, tráva byla nádherně zelená a voňavá. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu k nebi. Bylo jasno, nikde ani mráček, což bylo na Forks neobvyklé. Lehla jsem si do trávy a užívala si nádherný den.

Něco bylo špatně. Cítila jsem to. Edward! Renesme! Charlie! Kde je moje rodina? Projelo mi najednou hlavou. Rychle jsem se zvedla a viděla Edwarda kráčet s uzlíčky naší lásky v náručí.

„Edwarde!“ volala jsem a běžela k němu. Jeho úsměv byl tak smutný. Zastavila jsem se těsně před ním, ale on mnou prošel, jako bych byla pouhý vzduch. Začala jsem panikařit. Dívala jsem se na něj, šel k místu, kde stromy poskytovali stín bílému náhrobku. Zastavil se před ním a šeptal.

„Děkuji ti ze vše…“

„Ne!“ křičela jsem, ale on mě neslyšel…

„Bello, prober se! No tak!“ slyšela jsem Edwarda.

„Co kdybychom ji propleskli?“ slyšela jsem hlas Emmetta a následovalo vrčení.

„Nemusíš mě hned začít fackat,“ zaprotestovala jsem šeptem.

„No dívej! Zabralo to!“ smál se Emmette.

„Jo zabralo,“ usmála jsem se.

„Bello,“ podíval se na mě Edward.

„On si pro ně jde, je silný,“ šeptala jsem, nechtěla jsem tomu věřit.

„My jsme silnější,“ odvětila Alice.

„A kdo jde?“ zeptala se Rose netrpělivě.

„Aro,“ odpověděla Alice a rozhostilo se zlověstné ticho.

„Já myslel, že čekáme návštěvu Rumunů,“ zamračil se Emmette.

„To my taky, ale svou přítomností nás poctí i Aro,“ řekl Edward nevraživě. Nechtěla jsem, aby se tak utrhoval na svého bratra. Proto jsem mu položila ruku na paži.

„A přijdou společně?“ zeptala se Rose.

„Ne, Aro tady bude za tři dny a Rumuni dva dny poté,“ pronesla Alice.

„No tak prvně natrhneme prdel Arovi a pak těm pošukům z Rumunska,“ pronesl Emmette tak, jako by říkal, že si jde koupit rohlík a máslo na sváču.

„Ty to nechápeš! Oni si jdou pro Renesme a Charliho,“ zanaříkala jsem.

„No to je sice pravda, ale my máme tebe a to Aro neví. Neví, že jsi naživu. Neví, jakou máš moc. Ví kulový a to je naše výhoda,“ řekl se zdviženým ukazováčkem.

„No to je sice výhoda, jen pokud to nezbabrám,“ odsekla jsem.

„Nezbabráš, jde o tvoje děti, tohle je ta nejlepší motivace,“ pronesla Alice věcně s uchem u telefonu.

„Ahoj Tanyo, potřebovali bychom celou tvoji rodinu u nás, máme problém,“ zašvitořila do telefonu. Pak ještě notnou chvíli něco štěbětala a zaklapla s tím, že Tanyina rodina přijede zítra odpoledne.

„Komu všemu budete volat?“ zeptala jsem se.

„Ještě společenství, slíbil jsem Davidovi, že pokud se něco bude dít, dáme mu vědět. O Rumunech ví, měl přijet den před jejich příjezdem, ale Aro a jeho garda, nebude si to chtít nechat ujít. Zvláště potom co provedli Claire,“ promluvil Edward.

„Co děti? Kam je schováme? A co Stephanie?“ zeptala se Rose vyděšeně.

„Schováme je v La Push,“ odpověděla jsem automaticky.

„Mezi vlkodlaky?“ vyjekla Rose.

„Ano, tam je hledat nebudou,“ přidal se ke mně Edward.

„Teď už nám zbývá jen je požádat o pomoc,“ kousla jsem se do rtu a Alice opět měla telefon vražený k uchu.

„Ahoj štěňátko, máme problém, potřebujeme pomoc. Né Bella je v pořádku, ale možná… Jo schůzka, ano dnes večer… u hranice… dobře… rozumím...“ zaklapla telefon a pak se na nás podívala. „No co? Než vy se rozhoupete. V jedenáct máme být u hranice, budou tam čekat,“ pokrčila rameny. Někdy je fajn, mít akční švagrovou.

Vize, která se objevila, byla momentálně na druhé koleji. Je mi jedno, co bude se mnou, hlavní je to, aby byli Edward a děti v pořádku.

**************************************

„Chci jít s vámi,“ protestovala Stephanie už asi po desáté a hádala se s Emmette už hodinu a půl.

„Ne Stephanie, musíš odpočívat,“ oponoval ji Emmette, ale já už toho měla dost. To Stephanie pojede do La Pusch s dětmi, měla by vědět, do čeho jde.

„Pojede s námi, i děti,“ rozhodla jsem.

„Ale Bello, to by…“ začal Emmette.

„Emmette. to ona tam s nimi bude, musí vědět, co ji čeká. Já jsem pro, aby jela,“ pokrčila jsem rameny.

„Já taky!“ zavolala Alice.

„Ale venku bude zima a Renesme a Charlie už budou spinkat,“ začal protestovat.

„Alespoň je oblečeme do těch krásných, teplých oblečků a položíme je do autosedaček. Ti budou nevzrušeně odfukovat, jako každý večer. Stačí jim, že cítí mámu a jsou to andílci,“ zatleskala Alice.

Pozdě v noci jsme byli opravdu všichni připraveni k odchodu. Edward držel autosedačku s Renesme, která byla oblečena ve slušivém růžovém kompletu a pečlivě zababuškaná do deky stejné barvy, pečlivě se dívala co se kolem ní děje. Naproti tomu její bratříček spokojeně chrupkal v modrém outfitu, který pro něj vybrala teta Alice.

„Renesme, co kdyby si zavřela očička a spinkala?“ zeptal se jí Edward. Renesme ovšem na něj koukala a v očích měla výraz – to víš, že jo a všechno prospím!

„Zvědavá, jako její maminka,“ usmál se Edward.

„Hele nechej toho, to že ponocuje má stejně po tobě. Já spím ráda,“ vrátila jsem mu to.

„Musíme jít,“ zavelel Carlisle. „Protože si musíme být jisti vaši bezpečností. Já a Esme poběžíme první. Za námi Emmette s Rose, kteří ponesou Stephanii, pak Bella s Charliem a Jaspere a Alice Edward a Renesme na konec.“

Všichni jsme se seřadili do požadovaného útvaru a Emmette dětem ještě stihl zkontrolovat čepičky a vydali jsme se na cestu. Zanedlouho jsme stáli na louce a čekali na naše spojence – jak jsme doufali.

Ze stínů začali vystupovat vlci velcí jako Esmin zahradní domek a ostražitými kroky mířili k nám. Jediný v lidské podobě k nám mířil Jacob. Jeho tvář byla rozjasněna úsměvem od ucha k uchu a v rukou nesl dva velké plyšáky. Začala jsem se smát.

„Jaku!“ zavolala jsem a on se za mnou rozběhl.

„Nazdar Bell, skoro nesmrtelnost ti sluší,“ objal mě a pak mi vrazil plyšáky. Podíval se na spícího Charliho a zvědavě koukající Renesme.

„Celá mamka, zvědavá, jak užovka,“ ukazoval na Renesme. Podívala jsem se na Edwarda, na jehož tváři přeběhl úsměv. Jeden z vlků zavrčel a Jacob se na něj otočil. Vypadalo, že spolu diskutují v myšlenkách. Nakonec vlci na chvíli zmizeli a vrátili se v lidské podobě.

„Shledali, že jim od nás nehrozí nebezpečí,“ odpověděl Edward na nevyřčenou otázku.

„Co se stalo? Před nedávnem jsme cítili přítomnost cizích upírů,“ promluvil Sam.

„Ano, napadli Bellu a Stephanii, Demetri při tom zemřel,“ vysvětloval Edward. Jacob při tom s sebou trhl a nevěřícně se na mě díval.

„Proč si nepoužila své čáryfuky?“ zeptal se.

„Já jsem ztratila po porodu svou moc. Souviselo to s mým bytím nebo co. Taky to nechápu,“ zašeptala jsem.

Všichni chtěli začít opět diskutovat o mé moci, ale Carlisle do toho zasáhl. Chtěls e vrátit zpět k našemu problému. Podrobně jim vše vysvětlil a vlci nám přislíbili pomoc. Pak nastal čas na mou prosbu.

„Same, ráda bych tě požádala ještě o něco, vím, že je to troufalé,“ skousla jsem si ret. Sam přikývl na znamení, že mám pokračovat.

„Během boje, bych ráda schovala Stephanii a děti do La Push,“ dívala jsem se do jeho tváře a čekala na odpověď.

„Myslím si, že je to nejlepší nápad. Budou u Emily a hlídat je budou dva vlci. To by mělo stačit. Kdy přijdou?“ zeptal se.

„Za dva dny,“ odpověděla Alice.

„Zítra přijede jeden upírský klan, ale nemusíte se bát, jsou to vegetariáni, jako my,“ dodal rychle Carlisle, když si všiml rozhořčení v jejich obličejích.

„Dobře, ještě něco, co bychom měli vědět?“ zeptal se Sam.

„Ano, přijedou také ochránci, to je společenství chránící Bellu, Stephanii a děti,“ dodal Edward.

„Myslím, že bychom se měli sejít i zítra. Vezmu Emily, ať se seznámí s dětmi,“ dodal Sam a otáčel se k odchodu.

„Děkuji, Same,“ zašeptala jsem.

„Víš Bello, v našich legendách je také zmínka o lidské dívce, která vše změní a my ji a její potomky máme chránit. Takhle to předpověděla před stovky let Bílá Orlice. Nepředpokládal jsem, že to zažiji já, ale svou povinnost splním,“ dodal a já jsem vytřeštila oči.

Jacob se na mě podíval pohledem - vysvětlím příště - a zmizel s ostatními v lese. Najednou jsme byli sami a společnost nám dělal měsíc, který osvětloval celou louku. Rozhlédla jsem se. Ano, byla to ta louka, na které Edward děkoval náhrobku. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych se zbavila titěrných myšlenek a všichni jsme se vydali domů.

***************************************************

Druhý den přijela Tanya a její rodina. Co bylo zvláštní, že zároveň s nimi přijel i David. Tanya a David se k sobě chovali velmi zvláštně. Neustále se po sobě koukali a mizeli spolu. Každému bylo jasné, za jakým účelem, ale nikdo nic neřekl nahlas.

Schůzka s vlkodlaky dopadla nad očekávání dobře. Děti se měli jako v ráji a Emily si rychle oblíbili. David nám všem rozdal medailony, díky kterým na nás upíři nebudou moci použít svou moc. Dorazil i zbytek ochránců, všichni byli celkem smíření se situací. Byli rozhodnutí pro své společenství, pro mne, zemřít.

Bylo nás hodně a nikdo nepochyboval o tom, že bitvu vyhrajeme. Jen já ano, něco ve skrytu duše mi říkalo, že je něco špatně. Stephanie, byla poslední dny hodně zamlklá. Prvně jsem si myslela, že je to kvůli Demetrimu, ale něco mi našeptávalo, že tomu tak není.

Dnes, byl poslední večer, před bitvou. Políbila jsem svoje děti a s pláčem je předala Emily. Celá rodina dostala výjimku, co se týče zákazu do La Push. Všichni se mohli přijít rozloučit. Stáli jsme před domem Emily a ta nás uklidňovala, že zítra touhle dobou budeme zase spolu. Ale budeme?

Stephanie

Chtěla jsem být neviditelná. Tolik jsem si to přála. Nechtěla jsem vidět soustrastné pohledy, které na mě všichni neustále vrhali. Já přišla o svou životní lásku a oni jsou tak šťastní. Není to fér. Ale život není fér.

Rosalie mi byla od pohřbu neustálou oporou. Povídala si se mnou a snažila se mě přivést na jiné myšlenky, ale nedařilo se jí to.

Oni mají vše. Jeden druhého. Ale já, já už mám jen to malé, které si brzy narodí. Nevím, jestli tady zůstanu. Podívala jsem se na všechny, kteří se láskyplně loučili s dětmi a se mnou. Bodlo mě u srdce – závist? Ano, byla to závist.

Emmette neustále něco nosil z auta. Vybrakoval celý pokojíček dvojčat. Nechtěl, aby jim něco chybělo. A tak to vypadalo, že odjíždíme minimálně na půl roku a ne na jednu noc. Tohle mi bude chybět.

Pohladila jsem si bříško. Ano, musím to udělat. Musím myslet na to malé a dát mu ten nejlepší život. Zamávala jsem odjíždějícímu autu a vešla do domu Emily a Sama. Byl o hodně skromnější, než měli Cullenovi, ale vyzařovala z něj láska a pohoda.

To je to co mi vzali…

------------------------------------------------------------------------------------------

Čus bus autobus... jste napnuté? Co Stephanie chystá? Jak dopadne bitva? Co bude s dětmi? A co Aro?... Tolik otázek a žádná odpověď... Ach jo... No jo... Blbý co?

Tak páčko

Vaše Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 48. kapitola: