Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 47. kapitola

30.03.2010 (13:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6349×

47. KAPITOLA

Dívala jsem se z okna bez dechu a sledovala jsem, jak se moje láska vrací domů. Dívala jsem se, jak jejich obrysy nabývají jejich podobu. Vzlyky, které vycházely z jedné z ložnic, patřily člence naší rodiny, která právě ztratila smysl svého bytí. Ale má dítě, díky kterému bude žít část Demetriho navždy.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a v tom okamžiku jeho pohled vyhledal okno naší ložnice, ve kterém jsem stála. Samozřejmě, že mě slyšel. Jeho jasná postava se okamžitě změnila v čmouhu a najednou jsem byla v jeho pevném objetí.

„Bello, tak moc jsem se bál,“ šeptal mi a zahrnoval mě polibky.

„Vždyť jsem skoro nerozbit ná,“ snažila jsem se o vtip, který se samozřejmě minul účinkem. Poodstoupil a velice pečlivě si mě prohlížel. To mě donutilo, otevřít pusu, vypláznout jazyk a udělat pověstné áááá, které děláme u doktora. Edward na mě koukal, jako bych spadla z višně.

„No prohlídka se vším všudy, ne?“ usmála jsem se a i na jeho tváři se mihnul rychlý úsměv, který ovšem okamžitě zamaskoval. Povzdychla jsem si a jeho výraz se opět změnil, dneska je jak chameleón. V jeho obličeji se zrcadlila obava. „Jsem v pořádku, dívej,“ a na důkaz toho jsem zapumpovala pažemi, jako kulturista – protáhla si nohy, jako sprinter – a vyskočila, jako laňka. „Jsem naprosto, naprosto v pořádku,“ zopakovala jsem.

„Bello, zase jsem tě málem ztratil,“ promluvil tichým hlasem.

„Ale jen málem,“ připomněla jsem mu.

„Skoro jsem zešílel, když přiběhla uplakaná Stephanie a rychle nás všechno chrlila, pak se Charlie s Renemse rozplakali jako by cítili, že ti hrozí nebezpečí a ty ses najednou zjevila polomrtvá v obýváku. Ležela si tam, zakrvácená,“ zarazil se. „Vzpomeň si na to, jak sis myslela, že jsem v hořícím domě, že jsem mrtvý,“ v tu chvíli se mi sevřelo srdce, pohlédl na mě a pak dodal, „já tohle zažil už několikrát,“ a v tu chvíli mi to došlo. Opět mě málem ztratil a jen to pomyšlení ho mučí natolik, že nemůže ani mluvit.

„Je mi to líto, já jsem nechtěla. Byly jsme se Stephanie na procházce a oni se tam objevili z ničeho nic, já nevěděla jsem, co dělat a Stephanie je zranitelnější a já – já – já se nedokázala přenést, nešlo mi to. Ani jsem je nedokázala rozprsknout,“ zašeptala jsem a Edward se na mě nevěřícně podíval.

„Ty jsi nedokázala použít svou moc?“ zalapal po dechu a já se zmohla jen na zavrtění hlavy. Chytil mě za ramena a zatřásl se mnou. Bála jsem se na něj podívat. Najednou jsem ucítila jeho pevné objetí. „Už tě nikdy nenechám ani minutu samotnou,“ šeptal mi.

Stáli jsme tam a pevně se objímali, nemluvili, nebylo to zapotřebí. Po chvíli se Edward odtáhl, podívala jsem se na něj. Věděla jsem, co chce říct, musíme to povědět zbytku rodiny. Moje moc selhala a my přišli o velkou výhodu.

Ruku v ruce jsme scházeli ze schodiště. Hovor v místnosti ustal a všichni se na mě dívali. Jako první přerušil ticho Emmette, který se ke mně hrnul, jako velká voda. Připomnělo mi to den, kdy jsme se s Edwardem vrátili z Volterry. Taky mě vítal, jako první.

„Kdopak se nám to vrátil ze záhrobí? Na oživlou mrtvolu vypadáš celkem k světu,“ zasmál se, chytil mě do náruče a zatočil se mnou dokola.

„Alespoň mi bije srdce, ty troubo,“ vrátila jsem mu to. Všimla jsem si Jasperova zkoumavého pohledu. Vycítil mou nervozitu mísící se se strachem. Najednou jsem byla uvolněná. Vděčně jsem se usmála.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ díval se na mě Carlisle.

„Já vím, musí něco říct,“ dívala jsem se na ně a oni na mě. Nevěděla jsem jak začít. V místnosti bylo ticho, přerušované pochrupkávání našich dvou andílků, kteří spinkali v postýlkách v obýváku. Zvuk, který se ozval za mnou, jsem nečekala. Zavrzaly schody, což znamenalo jediné. Stephanie.

Všichni jsme se otočili za příchozí. Stála tam tiše a držela se za bříško, jako by ho chtěla chránit. Dívala se na mě. Její obličej byl bledý a opuchlí z neustálého pláče.

„Jsem ráda, že jsi na živu,“ zašeptala a z očí se jí opět začaly koulet slzy.

„Steph, je mi to líto, já chtěla jsem nás přenést, ale nešlo to, nevím, co se stalo,“ promluvila jsem a hlas se mi zadrhnul.

„Je to moje vina, neměla jsem tě tam nechávat,“ vrtěla hlavou. „Kdybychom tam byly obě, možná…“ nedopověděla větu, ale všichni jsme věděli, co měla na mysli – možná by Demetri seděl s námi a my se bavili nějakým Emmettovým vtípkem.

„Chtěla jsem, abys odjela,“ oponovala jsem ji. Rozešla se ke mně a objala mě.

„Děkuji, že jsi mě zachránila. Děkuji, že jsi zachránila moje dítě,“ zavzlykala a já společně s ní.

„Nerad ruším tuhle dojemnou chvilku, ale jak si to myslela, že ses nemohla přenést?“ zeptal se nevěřícně Emmette. „To si jako už nikdy nezalítám?“ zeptal se zděšeně a jeho příval otázek byl zatrhnut plesknutím v podobě  pořádné rány od Rose. Emmette poposkočit pod tíhu rány o pár kroků dopředu.

„Emmette ty máš fakt citový fond, jako hrábě na zahradě,“ zamumlala.

„Hele nedělej, že tě to nezajímá,“ třel si Emmette půl obličeje.

„Ty jsi ztratila svou moc?“ zeptala se mě Stephanie.

„Ne tak docela, nejsem tak silná jako předtím, nedokázala jsem se pořádně odhodit a už vůbec jsem je neuměla rozprsknout a ani se přenést. Nevím, čím to je,“ pokrčila jsem rameny.

„Jak je to možné Carlisle?“ zeptal se Edward.

„Myslím, ale je to pouze teorie, že si musíš zvyknout na svou novou podstatu. Před tím, jsi byla člověk, nyní jsi plnohodnotná dulcinée a také z části upír,“ promluvil po chvilce zauvažování.

„Zase ta podstata,“ zavrtěla jsem hlavou. „Takže to znamená trénink?“ zeptala jsem se a Carlisle přikývl. V místnosti se opět rozhostilo ticho.

„Stephanie?“ promluvil Jasper. „Něco bychom ti chtěli dát. Vzali to Demetrimu,“ řekl Jasper a šel k Stephanii. Do její nastavené dlaně vložil jeho snubní prstýnek a jeho medailon, který měl neustále u sebe. Stephanie tiše poděkovala a pak se na něj podívala s otázkou v očích. „Ano, jsou mrtví, pomstili jsme ho,“ odpověděl, aniž by se ptala.

„To je dobře,“ zašeptala.

******************************************

„Znovu Bello!“ křičel na mě Emmette a já jsem se zvedala ze země. Posledních pět dní jsem nedělala nic jiného, než cvičila svou moc – ovšem bez jakéhokoliv úspěchu.

„Už nemůžu,“zamumlala jsem.

„Jak nemůžeš?“ ječel na mě, jako velitel na svého vojáka. „Mladá dámo! Vy budete makat tak dlouho, dokud se Vám to nepovede!“

„Emmette! Nechej ji!“ slyšela jsem rozzuřený hlas Edwarda. „Je vyčerpaná!“

„Já jsem vyčerpaný! Celý den po ní hážu flašky a ona odhodila pořádně jen čtyři a ani jednu nerozprskla!“ zaječel znovu.

„Zvládnu to! Znovu!“ vložila jsem se do jejich sporu odhodlaně.

„Tak se mi to líbí, to je naše Bella,“ zasmál se Emmette a opět zaujal své postavení.

„Bello, uvolni se, vnímej svou podstatu, přijmi ji,“ nabádal mě Carlisle už po sto padesáté páté. Tobě se to kecá – pomyslela jsem si.

„Hážu!“ zavolal Emmette a vzduchem svištěla flaška. Soustředila jsem se na ni, ale pořád se přibližovala. Do prkýnka – blesklo mi hlavou a na poslední chvíli jsem uhnula.

„A to by stačilo!“ zařval Edward. „Musíš si odpočinout, dneska konec,“ byl nekompromisní.

„Nemůžeme přestat. Musíme cvičit, ještě alespoň dvě hodiny,“ namítal Emmette.

„Ne!“ oponoval Edward.

„Pánové, co kdybyste nechali rozhodnout Bellu?“ navrhla Alice. No bezva, buď nakrknu Emmetta nebo Edwarda.

„Co kompromis. Edward nechce, abych dneska cvičila a Emmette, chce ještě alespoň dvě hodiny. Takže ještě hodina cvičení,“ navrhla jsem a čekala jejich reakci.

„To by šlo,“ zamumlal Emmette. Podívala jsem se na Edwarda, výraz v jeho tváři byl neoblomný, ale nakonec přikývl.

„Dobře tak jdeme na to,“ Emmette vyrazil na druhou stranu louky.

„Počkejte, Bello pojď sem na chvilinku,“ zavolala mě Alice. Došla jsem k ní a ona mi začala šeptat do ucha. „Jsou rozhodnutí, že pokud se nenaučíš moc znovu ovládat, pošlou tě se Stephanii a dětmi pryč,“ zašeptala.

„Ale Edward by to nikdy,“ začala jsem, ale ona mě přerušila.

„Byl to Edwardův nápad, nechce, aby se ti cokoliv stalo. Všichni s tím souhlasí, až na mě. Já vím, že to dokážeš, jen musíš najít správný spouštěč.  Předtím to byl vztek, ale teď,“ zarazila se, dívala se mi do očí a pak opět promluvila, „víš, co se stane, když se ti to nepodaří? Zemřeme a společně s námi i vaše děti,“ pokývala hlavou. „Všechno záleží na tobě,“ zašeptala.

S těmito slovy mě nechala a odkráčela pryč. Vracela jsem se na své místo a v hlavě se mi honilo tolik myšlenek, křičeli na mě. Chtěla bych mít tlačítko, kterým bych je mohla vypnout. Stála jsem tam jako opařená. Pokud nebudu opět mocná, všichni zemřeme.

Neslyšela jsem, jak na mě Emmette mluví, spíše jsem jen viděla, jak otevírá pusu. Byla jsem tolik pohroužená do svých myšlenek, že jsem neslyšela nic jiného. Podle Edwardova výrazu křičel na Emmette. Stáli naproti sobě a byli v útočné pozici. To ne! Jen to ne!

Dívala jsem se na ně a ovládl mě strach a touha. Strach z toho, že by si mohli vzájemně ublížit a touha zvítězit sama nad sebou. Oba dva se pohnuli směrem k sobě. Začali se prát. Celá rodina běžela za nimi. Stiskla jsem dlaně a pak se vše dělo ráz na ráz.

Cítila jsem, jak proud energie vyzařuje z mého těla a míří směrem k Emmettovy a Edwardovy. Oba jako by se zastavili ve skoku, najednou byli přišpendleni na zemi a nemohli se hnout. Tak to bychom měli, pomyslela jsem si a najednou jsem všechno kolem sebe opět slyšela.

„Dokázala to! Já věděla, že to dokáže!“ volala Alice a běžela ke mně. V mysli jsem ta dva osvobodila od neviditelných pout. Emmette byl na nohou a culil se.

„Teda Alice, já myslel, že to neklapne! No ale ty jsi náš malý radar, co?“ smál se Emmette a mě to konečně došlo.

„Vy jste to na mě nahráli?“ zeptala jsem se nevěřícně, „a ty v tom jedeš taky?“ otočila jsem se na Edwarda. Ten jen přikývl. „Vy jste zmetci!“ zařvala jsem na ně, ale oni se smáli.

„Bello, tváříš se naprosto dokonale, dokonce ještě lépe, než když si viděla kazetu s porodem,“ řehtal se Emmette.

„Emmette já ti takovou fláknu, že budeš mít kousavý vadu!“ zaječela jsem, ale oni se jen smáli. Já vám dám – v hlavě mi totiž probleskl nápad. Nevěděla jsem, jestli to vyjde, ale zkusit se má všechno. Udělala jsem nepatrný pohyb zápěstím a vzápětí se tři smějící se upíři vznášeli směrem k nebi.

„Bello – co – to – sakra Bello! Sundej mě!“ řvala Alice.  Byli asi patnáct metrů nad zemí. Dívala jsem se na ně a na tváři se mi vyloudil úsměv.

„To máte za to, že kujete pikle,“ založila jsem si ruce v bok.

„Jak dlouho tady budeme viset?“ zeptala se Alice.

„Tak dlouho, dokud se neomluvíte,“ řekla jsem.

„Tak to tady budeme hodně dlouho,“ zasmál se Emmette.

„Nemáš ani tucha. Nechám tě tady viset klidně měsíc. Měsíc bez krve, Rose, videoher,“ jeho smích se pozvolna tišil, „a bez Slečny drsňák, myslím, že to DVDčko poškrábu.“

„To nemůžeš má ho podepsaný od Sandry Bullock!“ zaječel Emmette. Napadlo mě, čím ho ztiším. Ukázala jsem na ně a pomalinku jsem zakroužila ukazováčkem. Ta moje moc byla ještě lepší než před porodem. Tři upíři vznášející se ve vzduchu se začali otáčet. Trošku jsem upravila tempo do vyšší rychlosti a koukala na ně. Emmette se zatím smál. Edward se na mě díval a Alice ječela, že si pocuchá účes. Být na jejím místě mám spíš starost o to, že mám sukni, a když jsem nohama nahoru do dálky září moje kanárkově žluté kalhotky.

Dívala jsem se na ně asi deset minut a z toho točená mi bylo blbě. Jako první to vzdal Edward. Nakonec Alice, která k tomu přihodila dva týdny bez nákupů. Emmette se držel statečně do chvíle, než se Rosalie za námi přišla podívat v minisukni a topem jehož výstřih končil někde u pupíku.

„Bello, omlouvám se,“ vyhrkal ze sebe a začal kopat nožičkama.

„No budiž,“ řekla jsem a lusknutím prstu jsem ho poslala k zemi, ovšem hladké přistání to zrovna nebylo. Emmette zůstal trčet nohama ve vzduchu a hlavu měl celou zaraženou v zemi. Když se konečně za pomocí Rose vyhrabal, ještě hodnou chvíli kolem sebe kašlal hlínu a pak se na mě podíval.

„Krutá pomsta,“ složil mi hold, chytil Rose a zmizel s ní v lese. Všichni jsme se smáli. Najednou Alice přestala. Dívala jsem se na ni, hleděla do dáli a její oči byly jako mrtvé. Edward zalapal po dechu. Když se Alice vzpamatovala, zašeptala.

„Přicházejí, ale nejsou to Rumuni…“

----------------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se za čekání, ale nedalo se to... Doufám, že jste spokojeni.... já moc ne... ale co už... více můj unavený mozeček nevyplodil... Kdo to vlastně přichází, se dočtete příště... nechejte vzkazík, ať vím, že to vůbec někdo čítá...

Vaše Al

PS: Sorry za chyby...

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 47. kapitola: