Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 46. kapitola

23.03.2010 (08:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7132×

46. kapitola

Alice

Tolik štěstí a teď nic. Jak se to mohlo stát? Jak to, že jsem je neviděla? Nikdy se mi to nestalo. Tohle bylo mé největší selhání. Chyba, která stála život. Život člena naší rodiny. Mé mrtvé srdce se sevřelo, tolik jsem chtěla plakat. V tichosti svého zármutku jsem zavřela oči a snažila se neslyšet srdcervoucí vzlyky z pokoje, před kterým jsem stála. Odpustí mi to někdy? Jak by mohla? Jak můžete někomu odpustit smrt vašeho druhého já?

Soustředila jsem se na to, abych nezahlédla ani setinu vteřiny toho, co mě teď čeká. Nechtěla jsem vidět nic. Stála jsem přede dveřmi a po chvíli se odhodlala jít dovnitř.

„Můžu dál?“ zašeptala jsem, ale odpovědí mi byly jen vzlyky. Pomalounku jsem přešla k posteli, kde ležela schoulená dívka. „Je mi to líto, neviděla jsem…“ začala jsem a hlas se mi zlomil. Co má člověk říci v takové chvíli. Žádná slova útěchy nepomohou. Nepomůže nic a nikdo. Seděla jsem a dívala se na otřásající se tělo pod náporem žalu. Položila jsem ji ruku na rameno a cítila jsem, jak strnula.

„Ach Alice, co teď bez něj budu dělat?“ plakala. „Neumím bez něj žít, nechci bez něj žít, chci umřít,“ štkala. Objala jsem ji. Byla to první slova, která řekla od té chvíle, co se stala ta tragédie. Tragédie, která změnila celou mojí milovanou rodinu. První slova, za poslední tři dny.

Donesl se k nám pláč miminek a její tělo se opět roztřáslo pod náporem vzlyků. Někdo otevřel dveře, rychle jsem se podívala na přicházející osobu, Rosalie stála ve dveřích a naznačovala mi, že se o ně postará. Za chvíli pláč utichl a dům opět naplnily jen její vzlyky. Držela jsem ji, nic jiného jsem dělat ani nemohla. Brzy mi vyčerpáním usnula v náručí. Opatrně jsem ji položila na polštář, který nesmáčely její slzy a zabalila ji do přikrývky. Ode dveří jsem se na ni ještě podívala. Milosrdný spánek ji odnesl do říše snů, ve které bude alespoň na chvíli s ním.

„Jak je na tom?“ zeptala se mě Rose, která držela v náručí Renesme. Charlie spokojeně spinkal v postýlce.

„Není to dobré,“ zašeptala jsem. Rosalie si k sobě přitiskla Renesme, jako by ona byla lék na bolest, která zužovala naší rodinu.

„Kde je Bella?“ zeptala se Esme, která právě vycházela z kuchyně s tácem plným jídla. Prstem jsem ukázala ke stropu. „A Stephanie?“

„Taky,“ odpověděla jsem.

„Kéž bych jí mohla pomoci,“ povzdechla si Esme. V místnosti se rozhostilo ticho. Nikdo se už nesmál, neměl veselé plamínky v očích. Jako by to bylo dávno, co jsme zažili radost ze života.

„Zanesu jí to, ty tady buď s Rosalie a dětmi,“ navrhla jsem a ona souhlasila. Převzala jsem tác a vydala se lidským krokem zpět nahoru.

Přede dveřmi jsem se zastavila a o když jsem to nepotřebovala, zhluboka jsem se nadechla. S tácem v jedné ruce jsem zručně vbalancovala do pokoje, kde byla tma.

„Bello?“ zeptala jsem se tiše.

„Tady jsem,“ ozval se její zastřený hlas. Má ruka automaticky nahmatala vypínač na stěně a místnost ozářilo světlo. Bella seděla v křesle, schoulená do klubíčka a pozorovala temný les. Jako by čekala, že se vrátí.

„Měla bys odpočívat, víš, co říkal Carlisle, byla jsi zraněná,“ začala jsem jemně.

„Ne, měla bych trénovat, aby se to neopakovalo,“ odpověděla tiše, ale její hlas byl tak vzdálený.

„Bello, nic z toho, co se stalo, není tvoje vina,“ její ne, ale tvoje – našeptával mi hlas v mé hlavě. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych zahnala už tak smutné myšlenky. Bella se na mě nevěřícně dívala.

„Jak to můžeš říct? To já jsem byla neopatrná, to kvůli mně tady není,“ z očí ji začaly po tváři stékat slzy.

„Bell, musíš načerpat sílu,“ postrčila jsem k ní kelímek s lahodně vonící krví.

„Lidská?“ zeptala se mě ostražitě. Přikývla jsem.

„Musíš nasbírat hodně sil. Budeme tě potřebovat, příjezd Rumunů se blíží. Tvá zranění byla vážná,“ začala jsem, ale Bella mě přerušila.

„Pomoct? Jak? Neumím bojovat a moje schopnosti jsou slabší, než kdykoliv jindy. Díky tomu zemřel,“ zašeptala.

„Jakmile se zotavíš, začneme trénovat. Bello, musíš se vzchopit. Mysli na rodinu,“ prosila jsem ji. Od té tragické události se stáhla do sebe. Nedokázala pochopit, jak to, že ji její moc zradila.

„Musíš myslet na děti,“ zkusila jsem. Pohlédla na mě a v jejích očích bylo najednou něco jiného. Bezmoc vystřídal vztek.

Bella

Tahle věta mě probrala z mé letargie. Ano musím myslet na děti. Natáhla jsem ruku pro kelímek s krví a začala pít. Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem zesláblá.

Do těla mi proudila energie, která mu tolik chyběla.  Seděla jsem a dívala se směrem do lesa. Čekala jsem, až se tam objeví. Až se vynoří a tvář se mu rozjasní jeho pokřiveným úsměvem. Až na mě zavolá a obejme mě…

„Bello?“ zeptala se tiše Alice a posadila se vedle mě.  Věděla jsem, na co se chystá zeptat. Ale nevěděla jsem, zdali budu mít sílu ji o tom povyprávět. „Co se tam stalo?“ její hlas byl tolik nejistý.

Nadechla jsem se s odpovědí na jazyku, ale nevyšla ze mě ani hláska. Jako bych oněměla. Srdce se mi sevřelo při vzpomínce na tu tragickou událost. Vybavily se mi ty srdcervoucí výkřiky, bolest…

„To je v pořádku, jen,“ zarazila se a objala mě kolem ramen, „kdyby jsi chtěla…“ nedopověděla větu. Vzala prázdný kelímek a chystala se k odchodu.

„Ten den začal tak hezky,“ začala jsem a Alice se zastavila. Posadila se zpátky ke mně a přitakala. Rosalie chytila Emmetta s Jasperem, jak se s bazukou, která měla být u dávno pryč, plíží z domu ven.  To byl sajgon. V myšlenkách jsem se vrátila o pár dnů zpět…

„Emmette! To si ze mě děláš srandu!“ řvala Rosalie už nějakou chvíli na Emmetta. Emmette stál mlčky s hlavou sklopenou a pečlivě studoval špičky svých kanad. Jeho obličej byl stejně jako Jasperův pomalovaný hnědozelenou barvou – vlastně vůbec oba dva vypadali, jako kdyby vykradli armyshop. Kousek od dvou kajícníků ležela bazuka, kterou měl Emmette zlikvidovat pár dní nazpět.

Tím, že Rosalie vyloženě vřískala na Emmette a Jaspera si moc nevšímala, se on rozhodl vzít kramle. Začal mravenčími krůčky ustupovat směr dveře. Možná by mu to vyšlo, kdyby ho nepráskla jeho drahá polovička – Alice.

„Jaspere? Kampak?“zeptala se přeslazeně Alice, ale z očí ji šlehaly blesky. Toho jsem si všimla i já, která jsem seděla v obýváku na gauči a scénu sledovala, jako napínavý seriál. Esme byla tak hodná, že mi k tomu donesla chipsy. Jakmile Rosalie Jaspera zmerčila, spustila na něj.

„A ty? O tobě jsem si myslela, že ti s tvým srdcem neodumřel mozek. Myslela jsem, že máš rozum a že na něj dohlédneš!“ šermovala mu rukou před obličejem. „Na co jste to měli?“ zeptala se a dívala se na oba, jako by jim chtěla utrhnout hlavy. Odpovědí ji bylo naprosté ticho. „Čekám,“ podupávala nožkou. Začalo to být opravdu napínavé. Na gauči se mnou teď seděla i Stephanie a fascinovaně se dívala na scénu před sebou. Esme rychle doběhla za námi, podala nám džus a rozhodla se dívat také.

„Jaspere?“ prořízl ticho Alicin hlas. Mé tělo se otřásalo tichým smíchem. Rychle jsem si do pusy nacpala hrst chipsů.

„Jsmetsky,“ zamumlal Jasper a já se málem udusila hrstí chipsů, kterou jsem chroupala.

„Nerozumím,“ nabádala ho Alice se zdviženým obočím.

„Jsme s tím chtěli lovit srnky,“ zopakoval Jasper a já už se hihňala nahlas. Rosalie po mě hodila pohledem – nekaž nám výchovnou chvilku.

„Cože?“ vyjekla Alice.

„No jako že zkusíme, co je lepší, jestli je honit nebo je lovit bazukou. Taky jsme to chtěli zkusit na medvídkovi, ale to by asi nebylo moc humánní,“ pronesl s vážnou, ale naprosto natěšenou tváří Emmette. Tohle už jsme my obecenstvo, které se rozrostlo o Edwarda, Demetriho a Carlislela nevydrželi a propukli jsme v záchvat smíchu, až jsme probudili děti.

„Já tam jdu,“ nabídl se ochotně Emmette, ale Rosalie ho rychle zpražila pohledem, tak se ani nehnul.

„Myslím, že by sis to tady měl napravit,“ pronesla jsem se smíchem a odcházela za svými andílky nahoru. Cestou jsem ještě políbila Edwarda.

„Půjdu s tebou,“ nabídla se Stephanie.

Společně jsme stoupali po schodech, Stephanie měla ve tváři vepsaný zvláštní výraz – bezmoc, strach? Poté co jsme společně nakrmily a přebalily Renesme a Charlieho, jsem se ji zeptala.

„Steph? Co se s tebou děje?“

„To je to tak vidět?“ kuňkla.

„No od té chvíle co jsme odešly sem, se tváříš, jako ti dva dole, které čeká minimálně ještě hodinové kázání,“ odpověděla jsem jí.

„Nechci o tom mluvit tady, je tady všechno slyšet,“zašeptala a já přikývla. Chápala jsem to. Kromě upírských uší a Alicině jasnozřivosti a Edwardova umu čtení myšlenek, zde byl opravdu malý prostor na soukromí rozhovor. Ozvalo se zaklepání na dveře a vešla Esme.

„Alice mě posílá, prý si se Stephanie vyrazíte, pohlídám ty dva malé andílky,“ nabídla se.

„Děkuji Esme, ale já je chtěla vzít s sebou,“ oponovala jsem.

„Neblázni Bello, odjedete jen na chvíli, já je ohlídám,“ odporovala mi. Nejistě jsem se podívala na už opět spící uzlíčky mého života a pak na Stephanie. Vypadala opravdu hrozně. Hleděla jsem na ni a věděla jsem, co udělat.

„Dobře, kdy?“ na Stephanie bylo vidět, že jí mé rozhodnutí udělalo radost.

„Hned?“ navrhla. Sice nerada, ale souhlasila jsem. Edward si zajde na lov a děti a spinkají.  A tak jsme vyrazily. Byla jsem překvapená, že si Alice nechává ujít takový výlet, zvláště když jedeme i do nákupního střediska v Seattlu.

Den ubíhal rychle a my jsme se měli vracet domů. Cestou jsem pozorovala Stephanie, její uvolnění o dobrá nálada byly opět ty tam. Byly jsme nedaleko domu, zpomalila jsem a zastavila na krajnici.

„Dobře, co se děje?“ zeptala jsem se.

„Projdeme se?“ navrhla a celkem nemotorně se soukala z auta. Vystoupila jsem, nabídla Stephanie rámě a společně jsme se vydaly po pěšině směrem do lesa. Chvíli jsme se procházely mlčky, když Stephanie nakonec spustila.

„Víš, mám strach. Jsi jediná komu se můžu zmínit. Aniž by se to Demetri dozvěděl, nechci mu přidělávat starosti.“ Tolik mi svými slovy připomínala mě. Vzpomněla jsem si na sebe před porodem, tolik strachu a obav.

„Steph, to je normální, také jsem měla strach,“ začala jsem, ale Stephanie, mě přerušila.

„Ale ty sny, jsou tak reálné, jsem mrtvá a Demetri taky a naše miminko,“ zavzlykala.

„To bude v pořádku, taky jsem měla takové sny. Viděla jsem Edwarda u náhrobku a v rukou držel naše děti, a podívej se na mě. Zdravá a živá – v rámci možností,“ zasmála jsem se.

„Asi jsou to jenom hormony,“ usmála se Stephanie.

„Určitě,“ přitakala jsem. „Měli bychom se vrátit, budou mít starost.“ Stephanie přikývla a my se vydaly nazpět k autu. Ani jsem si neuvědomila, že jsme tak daleko od něj. V tom mě udeřila do nosu vůně cizích upírů. Ztuhla jsem. Stephanie se na mě podívala a její oči byly rozšířené děsem. Věděla, že něco není v pořádku. Chtěla začít mluvit, ale naznačila jsem ji, aby zůstala tiše. Neměla jsem sice sílu jako upír, ale nebyla jsem slabá jako obyčejný člověk.

Bez námahy jsem ji zvedla a co nejrychleji jsem běžela pěšinou. Slyšela jsem za sebou kroky, které byly rychlejší než ty moje. Ještě kousek a budeme u auta – napadlo mě. Kroky za mnou – pro člověka neslyšné – byly každým okamžikem blíže.

Konečně jsem uviděla mezi stromy auto. Vydala jsem ze sebe maximum. Byla jsem u auta a strčila Stephanii na místo řidiče.

„Jeď, zdržím ne!“ zakřičela jsem na ni.

„Ne, Bello, nenechám tě tady!“ oponovala mi a v očích měla slzy.

„Přivedeš pomoc, co by se mi mohlo stát, jsem přece dulcinée,“ snažila jsem se úsměvem zlehčit situaci. Ale do smíchu mi nebylo. Stephanie stále vrtěla hlavou. A já za sebou zaslechla mužský hlas.

„Copak to tady máme?“ Ten hlas byl krutý a plný výsměchu. Očima jsem rychle Stephanii, která nastartovala a s kvílením pneumatik se rozjela.

„Ale, kamarádka tě tady nechala, to je smutné,“ slyšela jsem jiný hlas. Tak tohle není dobré – proběhlo mi hlavou. Otočila jsem se na ně a spatřila ne dva, ale tři upíry. Do prkýnka!

„Ztratili jste se?“ zeptala jsem se nevině.

„Hele, tak ona si z nás bude dělat srandu,“ promluvil tmavovlasý upír. Mohlo mu být tak okolo pětadvaceti.

„Jak jako srandu?“ zkoušela jsem to dál.

„Ty víš, kdo jsme. Od hlavy až k patě jsi cítit jako upír, ale tluče ti srdce. Kdo jsi?“ zeptal se druhý.

„Hele, kluci, já vážně nemám čas se vybavovat. Musím jít,“ odsekla jsem.

„Chyťte ji!“ zavelel jeden z nich. Rychle jsem se snažila soustředit a přála si, být u své rodiny, ale žádné šumění v uších, nic. Tak to je v pytli. Jen tak tak jsem uhnula sápajícím se rukám a dala se na úprk. Věděla jsem, že daleko neuteču, nabírala jsem v sobě co nejvíce energie a rychle se otočila. Máchla jsem rukou a dva upíry odhodila pomocí své moci. Alespoň to jsem nezapomněla.

Dva z mých pronásledovatelů letěli vzduchem a já slyšela řev toho třetího. Ucítila jsem bolest ve svém hrudníku a ocitla se ve vzduchu. Letěla jsem několik metrů a zastavila se až o strom. Tělem mi projela bolest – jak to? Mám být skoro nerozbitná!

Snažila jsem se sebrat, ale v hlavě mi hučelo, jako když houká parní lokomotiva. Bello, seber se – co děti? Co Edward? V rychlosti jsem se postavila a uvědomila jsem si, že jsem obklíčená třemi vrčícími upíry.

Několikrát jsem se je snažila odhodit, ale vždy odletěli sotva pět metrů ode mě. Byla jsem slabá. Dlouho jsem netrénovala. Kroužili kolem mě a já se snažila vyhýbat jejich výpadům. Utržila jsem i pár ran. Bylo vidět, že je baví vidět někoho trpět.

Z ničeho nic se tam objevil on. Bylo to jako zásah shůry. Má záchrana.

„Bello!“ zakřičel a začal vrčet na vetřelce.

„Ale? Že by milenec?“ ozvalo se posměšně. A začal boj. Boj na život a na smrt. Společně jsme zabili jednoho, ale já byla hodně slabá.

„Přenes se!“ křičel na mě a odrážel výpady teď už dvou upírů.

„Ne! Sám to nezvládneš!“ nechtěla jsem ho tam nechat. Nemohla jsem ho tam nechat.

„Sakra Bello! Udělej to!“ křičel.

„Ne!“ odporovala jsem mu, ale v tu chvíli mě zasáhla rána nepřátelského upíra. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Klesala jsem na kolena a slyšela ho křičet a pak byla jen tma.

„… a pak byla tma. Probrala jsem se tady a vy jste mi řekli, že je mrtvý,“ šeptala jsem. „Umřel, protože mě chtěl zachránit. Je to moje vina. Nikdy si to neodpustím,“ cítila jsem, jak mi slzy stékají po tvářích.

„Jediné, co nevím. Jak to, že jsem se sem dostala. Nedokázala jsem se přenést. Jak to, že to najednou šlo?“zeptala jsem se Alice. Ta se na mě dívala a já pochopila. „Charlie?“ vyslovila jsem nahlas svou domněnku, která mi byla potvrzena jejím kývnutím.

„Stephanie dorazila domů a Charlie vycítil její velké rozrušení a chtěl tě mít u sebe. A pak ses objevila na zemi v obýváku, polámaná, zraněná. Byl to,“ zarazila se, „hrozný pohled. Ostatní se mu rychle vydali na pomoc. Ale,“ zmlkla.

„Co tam dělal?“ zavzlykala jsem.

„Byl na lovu,“ odpověděla mi tiše. Zase jsem se dívala z okna směrem k lesu. Ve tmě se začaly rýsovat čtyři mužské postavy. Pouze čtyři, ta pátá… Srdce se mi sevřelo.

„Zabili je,“ zašeptala Alice, „pomstili ho.“

„K čemu je pomsta, když nedokáže nahradit milovaného člověka?“ promluvila jsem do ticha. Dům pohltilo ticho a postavy se přibližovaly k domu. Pečlivě jsem si je prohlížela. Nikdo nebyl zraněný. Byli v pořádku, alespoň oni.

Carlisle, Emmette, Jasper,… ticho v domě protnul srdcervoucí výkřik.

„Demetri!“ a pak se opět ozval pláč, který se ozýval ze Stephaniiny ložnice od chvíle, kdy se dozvěděla, že ztratila lásku svého života, své existence.

Z očí mi kanuly slzy a dívala jsem se, jak se s ostatními vrací i moje láska - Edward - zpět domů. Nevím, co bych si bez něj počala.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co? Byli jste napnuté? Já jo, když jsem to psala... Tak mi písněte, jak je na tom vaše srdce...

Vaše Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 46. kapitola: