Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 43. kapitola

09.03.2010 (14:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7591×

43. kapitola

Zvedla jsem se a svou kolíbavou chůzí za hlasitého funění jsem došla do koupelny. Celý den, mě nepříjemně píchalo v zádech, ale nikomu bych to nepřiznala. Cítila jsem se nějak divně. Stála jsem u zrcadla a najednou cítila, jak mi něco stéká po nohách.

Pane bože, mě praskla voda. Napadlo mě, ale hned jsem se opravila. Já budu rodit a doma je jen Rose a Emmette…

Bello uklidni se. Všechno bude v pořádku. Tohle je jen sen. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a pořád si opakovala – Swanová, teda Cullenová je čas se vzbudit. Jenže v tu ch víli přišlo něco, co mě utvrdilo, že to není sen. Bolest, která mi vystřelila ze zad, byla intenzivní, až jsem vyjekla.

„Aaaa!“ snažila jsem se nadechnout, najednou se rozrazily dveře. Emmette stál a vyjeveně zíral na mě a na louži pode mnou.

„Fůůůůj, Bello, záchod je hned vedle!“ ukazoval na mě a krčil nos.

„Praskla mi voda,“ zašeptala jsem.

„Aha, no Esme tady má někde číslo na instalatéra. Brnknu mu, to je v klidu,“ kýval hlavou.

„Emmette, já začala rodit,“ vyjela jsem na něj, kdybych nebyla tak vyděšená, začnu se smát jeho výrazu ve tváři. Zbledl, zapotácel se a pak chvíli otevíral pusu – vypadal jako kapr.

„Emme…“ začala jsem.

„Rose! Rose!“ začal najednou vřeštět, málem mě z toho trefil šlak, „Co budeme dělat?“ chytal se za hlavu. Pak se na mě podíval: „Hele Bello, zkřiž nohy a nechej prcky tam, kde jsou! Hlavně ať nejdou ven!“ a zmizel. Domem se rozléhal jeho řev, jak hystericky naháněl svou ženu.

„Bello,“ vlítla do koupelny pro změnu Rose. „Ježiši Kriste, tak je to fakt pravda. Já myslela, že je to zase jeden z jeho debilních vtipů, ale ty opravdu rodíš.“

„Rose pomůžeš mi do pokoje?“ zeptala jsem se

„Samozřejmě,“ odpověděla. Za chvíli jsem byla na posteli v polo sedu a snažila se uklidnit. Edward tady není, to nezvládnu. Nezvládnu to bez něj. Rose neustále těkala očima z mé tváře k mému břichu – ona snad čeká, že exploduje nebo co?

Emmette vběhl zpět do pokoje a v náruči držel plno krámů. Hodil to na zem a začal to rozebírat. Až teď jsem si prohlídla jeho oblečení – měl na sobě lékařský mundur – pane bože, já chci Carlisla a Edwarda! Najednou mnou projela další bolest a byla o hodně silnější než předešlá.

„Aáááá!“ snažila jsem se dýchat.

„Je moc brzo! Jak to, že rodíš, už teď? Mělo to být až za týden něco!“ zavřeštěl Emmette.

„Hele neřvi na ni! Ona tady rodí!“ zaječela na něj zpátky Rose. „S čím ti mám pomoct?“ zeptala se.

„Potřebuje epilátor!“ pleskl se do čela Emmette.

„Pochybuju, že si teď bude holit nohy Emmette,“ zavrtěla hlavou Rose.

„Jo, takže hledej Epinefrin,“ mlel Emmette s vytřeštěnýma očima.

„Epidural ty blbe!“ zařvala jsem. „Ale nechci ho!“ představa, že mi bude Emmette píchat velkou jehlu do páteře – tak ta mě vyděsila daleko více než tenhle začínající porod.

„Dobře v tom případě tohle nepotřebujeme,“ odhodil stříkačku.

„Bello, nemůžeš je tam zdržet?“ skoro brečel.

„Řekni mi jak,“ procedila jsem skrz zuby.

„Já nevím, něco jim vyprávěj,“ začal.

„Emmette!“ zařvala na něj Rose.

„Rose já se bojím, nezvládnu to. Já…“ Emmette se na mě díval a v jeho očích byl opravdu strach.

„Zavoláme Carlisla!“ zavelela Rose.

„Jojo,“ hnal se Emmette k telefonu, jenže díky jeho stisku, byl telefon okamžitě na padrť.

„Ježiši kriste!“ zaklel.

„Emmette pojď sem,“ požádala jsem ho. Emmette si ke mně sedl.

„Já to nezvládnu,“ začal, ale já mu rukou chytila tváře a stiskla se k sobě.

„Musíš to zvládnout, jsi jediný, kdo o tom něco ví. Emmette, já ti věříííííím,“ s posledním slovem přišla kontrakce a já Emmetovu tvář stiskla více, než jsem chtěla. „Uf, tak to bylo něco,“ poznamenala jsem stále držíc Emmetovu tvář v prazvláštním šklebu.

„Huheš he hushit? Holí ho,“ mumlal, tak jsem ho pustila.

„Fiks, Rose ta má páru, ani nevíš, jak to bolelo,“ řekl. „Myslíš, že si žehlička na vlasy funguje i na upíří ksicht? Po tomhle zásahu ho musím mít pěkně krabatý.“ Mít po ruce něco těžkého a nerodit, hodím to po něm.

„Hele Emmette, tvůj obličej budeme řešit potom. Tady se nám na svět derou dvě miminka,“ zpražila ho Rose.

„Jo, málem bych zapomněl,“ pokyvoval Emmette hlavou. „Jak často jsou kontrakce?“ zeptal se Rose.

„Co dvě minuty,“ odpověděla. Věděla jsem, co to znamená – je to tady.

„Je to moc brzy, není tady Edward, já to bez něj nezvládnu,“ skučela jsem.  Cítila jsem, jak mi krůpěje potu stékají po obličeji.

„Bello, to zvládneme. Edward to stihne, neboj. Jen pěkně dýchej. Jak jsme se to učili. Nádech dva tři, výdech dva tři,“ Emmettův hlas byl najednou klidný a vyrovnaný. Dívala jsem se do jeho tváře, nebylo v nich ani stopy zděšení a hysterie, která ho před chvílí ovládala.

„Dobře,“ přikývla jsem.

„Tak, teď se budu muset podívat, tam… hmmm… no víš… hmm… na místu odkud prcek leze,“ koktal.

„Jo,“ vydechla jsem a opět mě zaplavila další dávka bolesti. Snažila jsem se dýchat, trochu to pomáhalo. Rose mi otírala obličej. Najednou se ozvala rána, jako z děla. Přizvedla jsem se, abych se podívala, co se stalo. Emmette ležel v mdlobách.

„To je hrdina,“ odfrkla si Rose a zaujala Emmettovu roli. „Neboj, my holky to zvládneme,“ povzbuzovala mě. „Už jde vidět hlavička, takže ještě párkrát zatlačíš a bude tady první miminko!“

Čas mezi kontrakcemi se neustále zkracoval, až nakonec zbyla jenom bolest. Byla jsem vysílená. Bolest mě nenechala odpočinout.

„Emmette, potřebuju tvojí pomoc!“ křikla Rose směrem ke svým nohám.

„Co – co – se - děje?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Nevím, hlavně se uklidni,“ dívala se na mě, ale v jejích očích byl patrný děs.

„Emmette!“ vyvřískla a Emmette byl hned na nohou.

„A sakra,“ zaklel.

„Proč sakra?“ zařvala jsem.

„Bello, miminko má omotanou pupeční šňůru okolo krčku. Začíná modrat, já se ho pokusím uvolnit. Teď nesmíš tlačit,“ poučoval mě Emmette.

„Ale to nedokážu!“ vrtěla jsem hlavou.

„Musíš, jinak se může udusit,“ trval na svém. Snažila jsem se netlačit a Emmette se snažil mezitím malému pomoct.

„Už to nevydržím,“ cedila jsem skrz zuby.

„Tak, zatlač, ještě jednou!“ povzbudil mě Emmette. V tu chvíli se rozletěly dveře.

„Bello!“ slyšela jsem ten nejkrásnější hlas na světě. V mžiku jsem cítila jeho studenou ruku na své tváři.

„Sli-bu-ju-že-už-tě-ni-kdy-ne-bu-du-vyha-zo-vat-na-lov,“ koktala jsem mezi návaly hrozné bolesti. Najednou byla bolest pryč a já slyšela dětský pláč.

„Je to kluk! Je to kluk!“ vzlykal Emmette. „Carlisle ujmi se toho, na druhé už fakt nemám.“

„Bello, vedeš si výborně. Za chvilinku tady bude druhé miminko,“ slyšela jsem hlas Carlisla. Byla jsem vyčerpaná, vidina další bolesti byla téměř nesnesitelná.

„Nezvládnu to,“ šeptala jsem.

„Bello, dívej se na mě. Podívej se na mě. Bude to v pořádku. Jsem tady s tebou,“ opakoval mi Edward. Dívala jsem se na něj. Bolest opět ovládla mé tělo. Dýchala jsem a Edward mě povzbuzoval. Za chvíli jsem slyšela další pláč.

„Holčička!“ zavolal Carlisle. Byla jsem tak šťastná. Zvládla jsem to.

„Chci je vidět,“ prosila jsem. Rose mi podala chlapečka a Edward držel holčičku.

„Ahoj Charlesi Emmette Cullene, já jsem tvoje maminka,“ mluvila jsem na jeden z uzlíčků mého štěstí.

„Seznam se se sestřičkou Renesmee Rose Cullen,“ pronesl Edward.

„Vážně je pojmenujete po nás?“ zalapal po dechu Emmette a pak se opět ozvala rána. Emmette ležel na zemi - zase v limbu.

„Jsou tak dokonalé,“ šeptala jsem.

„Miluji tě,“ políbil mě Edward na čelo. Cítila jsem únavu, najednou se mi začalo stmívat před očima a hlasy jsem slyšela, jako by byly hodně daleko.

„Co se děje Carlisle?“ slyšela jsem rozrušený hlas Edwarda. Ale já věděla co se děje. Teď ne, prosím… Ale temnota mě vtahovala hlouběji. Cítila jsem, jak mi berou syna z náručí a slyšela vzdalující se dětský pláč. Chci být se svou rodinou, se svými dětmi. Poslední co jsem zaslechla, byla slova Carlisla.

„Hodně krvácí…“

Edward

Držel jsem svou dceru v náručí a díval se na Bellu, která zbožně hleděla na našeho syna. Najednou ke mně dorazily Carlislovy myšlenky.

To je špatné, musím s tím něco udělat.

„Carlisle, co se děje?“ zeptal jsem se a byl jsem vyděšený k smrti.

„Hodně krvácí, nejde mi to zastavit,“ zašeptal. Rychle jsem podal Rose Renesmee a Emmette si vzal Charlese. Oba dva vzlykali, nechtěli o Bellu přijít, stejně jako já.

Najednou byla v místnosti slyšet jen dvě srdce místo tří. To znamenalo jediné…

„Néé!“ křičel jsem. „Bello, vrať se mi! Néé!“

„Je mi to líto Edwarde…“

---------------------------------------------------------------------------------------

No ten konec musíte pochopit... Jinak to nešlo... Nadávat mi můžete, ale tím si nepomůžete :-), vlastně ani mě ne... spíše mi napište, jak se Vám to líbilo...

PS: witmy: pokud čteš tuhle kapitolku, myslím, že porod Karolínky, taková prča nebude... Ale já ti fandím holka, tobě i malé...

Vaše Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 43. kapitola: