Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 42. kapitola

07.03.2010 (17:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7076×

42. kapitola

„No nechci rušit rodinnou idylku, ale za dva dny tady máme svatbu a ještě nás čeká hromada práce. Takže se všichni chopte svých úkolů a jdeme na to,“ přerušila nás Alice.

„A co mám dělat, já?“ zeptal se Emmette.

„Uklidit tuhle hrůzu a nepřekážet,“ dodala nakvašeně Alice, ale než stačil Emmette zareagovat, její oči se zahleděly do dáli. Vize při cházela a s ní možná i okamžik, který nám změní celý zbytek života…

… Alice stála strnule a dívala se nepřítomně před sebe. To co mě zajímalo, byl Edwardův obličej. Co Alice vidí? Že by moji vizi? Snad ne.

Snažila jsem se proniknout do Edwardových myšlenek, ale z nějakého důvodu se mi to nedařilo. Co to se mnou je? Snažila jsem se soustředit, ale pořád nic. Tohle není normální, napadlo mě a pak mi svitlo. Má tvář se zachmuřila a já Edwarda propalovala pohledem. Nechtěl, abych to věděla.

Chtěla jsem začít okamžitě křičet, když v tom mi hlavou blesklo něco jiného. Zapotácela jsem se a slabě zasténala. V tu chvíli Edwardovo usilovné ovládání jeho mysli polevilo a já viděla, alespoň část vize…

… Stáli jsme všichni v kruhu zády k sobě, tak aby se žádný z našich protivníků nedostal nikomu za záda. Všude kolem nás bylo mnoho upírů s karmínovýma očima, stahovali se kolem nás, jako smyčka kolem krku…

… A najednou jsem byla odstřižena. Naštvaně jsem koukla na Edwarda, který si mě měřil tváří pokerového hráče. Celá rodina byla napjatá, ale nikdo neřekl ani slovo. Alice najednou zamrkala a rozesmála se.

„Budeme mít návštěvu. Tanya a její rodina přijedou. A Bello, Tanya se na tebe moc těší! Přijedou už zítra!“ zatleskala a Edward se usmál. To je chtějí opravdu opít rohlíkem? Podívala jsem se na Edwarda a v myšlenkách mu poslala jediné slovo - později – po chvilce zaváhání přikývl a já byla spokojená.

„Tak to musíme připravit pokoje pro hosty,“ pronesla Esme nadšeně. Zdálo se, že všichni uvěřili lži, kterou jim ti dva navykládali.

„Přijedou den před svatbou, takže za tři dny,“ řekl Edward a Alice vševědoucně přikyvovala. Jedná otázka, která se mi motala v hlavě, bylo – proč to tají?

***********

Na to jsem se ho zeptala, jakmile jsem měla příležitost. Což bylo k večeru, při naší každodenní procházce.

„Edwarde? Co to mělo znamenat v garáži? Proč si mě nepustil nahlédnout do Aliciny vize?“ ptala jsem se rozčileně, jen co jsme byli dál od upírských uší.

„Bello, miláčku, vždyť se nic neděje,“ odpověděl Edward.

„Nic neděje? Vždyť na nás v Alicině vizi útočili upíři!“ vyjekla jsem. Odpovědí mi bylo Edwardovo zaklení. „Kdy?“

„Asi za měsíc a půl,“ odpověděl tiše.

„Kdo? Aro a jeho garda to nebyli,“ vydechla jsem.

„Rumuni,“ šeptl.

„Ale jak? Proč?“ záplava otázek se mi drala přes rty.

„To nevíme. Alice je bude bedlivě sledovat. Nechce pokazit Demetrimu a Stephanii svatbu. Chce, aby prožili štěstí, jaké jsme měli my.“

„Dobře, takže nikomu ani muk,“ kývala jsem hlavou.

„Hned po svatbě to všem řekneme,“ má hlava dělala pořád ten samý pohyb. Byla jsem jako koníček.

„Bude to v pořádku, nic se vám nestane,“ pohladil mě po bříšku.

„Já vím, ty to nedopustíš.“

„Správně,“ jeho rty byly blízko mému ušnímu lalůčku. Celá jsem se rozechvěla a přimkla k němu.

„Ale paní Cullenová, takhle v přírodě?“ zasmál se.

„Mlč a polib mě,“ nebyl to rozkaz, ale prosba, kterou bez váhání vyplnil.

Když jsme se vraceli asi po hodině, našeho – nazvěme to rozhovoru – domů na verandě nás očekával Emmette, který svižně podupával „nožkou“ na dřevěné verandě. Tím gestem mi připomněl Alice, až na to, že při jejím podupávání se její noženka nepropadávala hlouběji a hlouběji a nelítaly třísky. Okamžitě mi v hlavě přeběhl obraz Emmetta, kterému Esme mlátí hlavou o parkety v obýváku.

„Já jsem říkal krátkou procházku a ne hodinovou túru!“ vřeštěl a rozhazoval rukama. „No,“ zmírnil svůj tón, když viděl moji tvář, „máš lepší barvu Bell, asi ti to prospělo,“ najednou se zarazil a sáhl mi do vlasů, odkud vytáhl malou smrkovou větvičku. Aha, tak tohle mě celou cestu škrábalo, napadlo mě. Edward vedle mě zasténal. „Edwarde Antony Masen Cullene!“ vřeštěl výrazněji, než Alice, která zjistila, že si Jasper a Emmette z její podprdy od Victoria Secret udělali praky a hráli na válku. „Je to těhotná dáma! Ne, nějaká šlapka, kterou si sbalil v baru. Ježiši Kriste ty ji položíš do jehličí!“ chytl se za hlavu. „Potřebuju valium,“ zašeptal a chytil se za spánky.

„Myslím, že ti nepomůže,“ smála se mu ode dveří Alice. „A vy dva pojďte dovnitř, za chvíli budeme mít návštěvu,“ dodala neradostně.

„Koho?“ zeptala jsem se.

„Pytel blech,“ odpověděla a mě bylo jasné, kdo přijde.

****************

O hodinu později jsem si to rázovala po obývacím pokoji sem a tam. Podlaha byla po bitvě Emmette - Esme opravená, a tak mi nehrozilo žádné nebezpečí.

„Bello, posaď se a netřes těmi prcky,“ požádal mě Emmette.

„Běž si vzít valium a neotravuj,“ vyplázla jsem na něj jazyk a pokračovala v pochodu místností, asi po dvěstěpadesátéčtvrté. Konečně jsem zaslechla zvuk auta a hnala se ke dveřím.

„Jaku!“ vypískla jsem už v jeho náručí.

„Nazdar těhule! Sluší ti to,“ zasmál se a dal mi pusu na tvář. Slyšela jsem Edwardovo zavrčení, tak jsem po něm šlehla hrozivým pohledem.

„Ahoj všichni,“ rozhlédl se po obýváku. Jeho tvář se zastavila na Demetrim a Stephanii. Všimla jsem si jeho slabého třesu.

„Jaku, to je v pořádku,“ chytila jsem ho za paži. Edward a Jasper stáli okamžitě u něj a mě jemně odstrčili dál.

„Má karmínové oči, víte, co to znamená. Jak ho můžete nechat blízko Belly,“ začal.

„Nikdy bych jí neublížil,“ promluvil Demetri.

„Podívej se na něj, v jeho karmínových očích jsou zlatavé stopy,“ poradila mu smířlivě Alice. Jacob chvíli zíral na Demetriho a pak přikývl. V tu chvíli Stephanie vyjekla.

„Co se děje?“ ptali se všichni, jeden přes druhého.

„Ale prcek hraje fotbal. Rána do žaludku, nečekala jsem to,“ mávla rukou Stephanie.

„Po-počkejte, to jako ona je těhotná s ním?“ zeptal se Jakob a jeho oči málem opustily důlky. Nevěřícně se na mě podíval a já přikývla.

„To tady zakládáte? Líheň poloupírů, nebo co?“ vyhrkl nevěřícně.

„Hele nenavážej se do našich těhulek, nebo…“ zahrozil mu Emmette a rukama mu ukazoval, co všechno může udělat s jeho vlkodlačím krkem.

„Jsem v klidu, vážně,“ pronesl Jake, snažíc se dostat se sevření Edwarda a Jaspera. Ti ho za chvíli pustili.

„Jídlo?“ navrhla Esme a my tři živící se lidským jídlem jsme nadšeně přikyvovali. Během večeře mě opět přepadla úzkost. Celá rodina tady i s Jakem, co když tady příště nebudu?

„Bello, já se z tebe zblázním!“ rozkřikl se Jasper po chvíli. Všichni se na něj nevěřícně dívali. „Ty její návaly úzkosti a strachu jsou strašné!“ zakvílel a já se přikrčila na židli.

„Miláčku, říkal jsem ti, ať si neděláš starosti,“ promluvil na mě Edward.

„Já vím,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi slzy derou do očí.

„Ale to není jen dnes, tyhle stavy má už několik dní,“ vyjekl. „Bello vážně, jestli to tak bude pokračovat, tak si sám utrhnu hlavu a poprosím Emmetta, ať mi ji nasadí, až  po porodu.“

Emmette se při téhle představě rozřechtal, ale mě ta slova -  po porodu… Slzy překonaly hráz očí, stáhlo se mi hrdlo a já se rozvzlykala.

„O – o – om – lou – vám – se,“ snažila jsem se říct mezi vzlyky. Edward mě vzal do náručí a konejšil mě. Šeptal mi slova útěchy, ostatní se na mě dívali a ve tvářích měli vepsané jediné – starost o mě.

„Bello, co se děje?“ zeptal se mě Edward, když jsem se trochu uklidnila.

„Nic, to jen ty hormony,“ odpověděla jsem a uhnula pohledem. Věděla jsem, že ho neoklamu.

„Bello,“ jeho hlas byl netrpělivý.

„Mám sny. Děsivé sny,“ zašeptala jsem.

„Jaké? O porodu? Emmette ty si fakt blb. To má z toho videa,“ řekla naštvaně Rose a jednu mu lupla.

„Bojím se,“ pípla jsem.

„Bello, co kdybychom šli za Carlislem do pracovny a probrali to,“ zeptal se mě Edward. Jen jsem kývla. Mám mu říct celou pravdu? Toho se neodvážím, už tak má o mě starost. Za chvíli jsme seděli v pracovně a Carlisle a Edward mě uklidňovali. Probírali se mnou krok po kroku. Asi za hodinu se mi povedlo přesvědčit samu sebe, že jsem dost silná na to, abych zvládla porodit naše děťátka a přežít. Jsou to jen sny – přesvědčovala jsem samu sebe. Jsou to jen sny…

*********************

Další dny se odehrály v Edwardově režii, aneb jak rozptýlit Bellu. Díky mému malému zhroucení jsem byla oproštěna od příprav svatby. Emmette si povzdych, že by chtěl být taký těhotný, aby nemusel podléhat teroru naší malé diktátorky – jak říkal Alice.

Už jen dva dny a velký den Stephanie a Demetriho bude tady – napadlo mě. Seděla jsem v pokoji, cucala pravidelný přísun krve a pozorovala oblohu.

„Miláčku?“ vyrušil mě Edwardův hlas.

„Hmmm…“ odpověděla jsem s brčkem v puse.

„Dneska si uděláme krásný romantický večer. Pojedeme do Seattlu, zajdeme si do opery a pak na romantickou večeři, chceš?“ zeptal se nadšeně.

„To by bylo skvělé,“ pokývala jsem nadšeně hlavou.

„Jdu všechno zařídit,“ políbil mě a byl pryč. Chvíli mi trvalo, než jsem se zvedla z křesla, na kterém jsem seděla a přešla k zrcadlu. Dívala jsem se na své obrovské břicho. Vypadám, jak vorvaň, napadlo mě. Jak se mu mám líbit, když jde prvně břicho – dlouho, dlouho nic a pak já. A nemám nic na sebe. V tu chvíli jsem se zajíkla a začala brečet. V ten samý okamžik se rozletěly dveře a do pokoje vtrhl Emmette.

„Bello, co se ti stalo? Edward ti ublížil? Mám mu dát na budku?“ vyhrkl a pěstí si bouchal do dlaně.

„Ne, jen mě chce vzít na večeři a pak do opery,“ štkala jsem.

„To je ale hajzl, naplánovat romantický večer pro svou ženu, co?“ zasmál se Emmette. „I když asi bych taky brečel, kdybych musel poslouchat dvě hodiny vřískající ženskou na pódiu,“ prsty naznačil revolver, přiložil se ke spánku a zastřelil se.

„Ty jsi blb, Emmette,“ rozesmálo mě to. „Já nemám co na sebe,“ rozmáchla jsem rukama.

„Ale Bello, hezky si hačni,“ mluvil na mě jak na pětileté dítě, pak se otočil a zavřeštěl „Alice, hejbni tím svým upírským zadkem! Jinak nás Bella vytopí slzami!“

„Už běžím,“ volala Alice a za pár sekund se přihnala s haldou šatů, kufrem šminek a Rose v zádech.

„Jdeme na to, pěkně se vyřádíme,“ zatetelila se. „Ty do sprchy,“ ukázala na mě, „a ty ven,“ přikazovala Emmettovi.

„Ale já chci taky pomáhat,“ řekl Emmette naštvaně a dupnul nohou. Ze spodu se ozvala rána, kterou následoval křik Esme.

„Další lustr,“ poznamenala se smíchem Alice.

„Tak já padám,“ rozloučil se rychle Emmette a vyskočil z okna v naději, že se vyhne běsnící Esme. Ta ale jeho úskok čekala, vzhledem ke zvukům ozývajícím se z venčí. Znělo to, jako když se snažíte podojit býka.

„Šup, šup,“ popohnala mě Alice. Za pár minut jsem seděla v křesle a prozpěvovala si písničku z rádia a pokyvovala hlavou.

„Drž tu hlavu chvíli v klidu,“ napomínala mě neustále Rose.  Asi po půl hodině jejich neustálého štěbetání, šminkování a natáčení mých vlasů, byl čas obléct si šaty. Alice vybrala opravdu nádherné. Tmavě modré na ramínka, prostřihnuté pod prsy ozdobené štrasem. Sahaly ke kolenům. Jakmile jsem si je oblékla a pohlédla do zrcadla, chtěla jsem začít vzlykat.

„Rozmažeš si make-up,“ napomenula mě Alice. Rychle jsem zamrkala a zahnala slzy pryč.

„Můžeme?“ nakoukl Edward. „Teda paní Cullenová, sluší vám to, ale to je obvyklé,“ pochválil mě.

„Tak jdeme,“ zavelela jsem. A my jsme vyrazili užít si nádherný večer po dlouhé době.

**********************

Slyšela jsem hlasy, někdo se hádal. Pomalinku jsem se probouzela. Chtěla jsem se vrátit do svého snu. Byl tak nádherný – žádná oční můra, kdy Edward stojí před mým náhrobkem a v náručí drží naše děti. Tenhle sen byl jiný. Byli jsme na louce a kolem nás pobíhaly nádherné děti. Všude bylo plno smíchu, lásky a štěstí. Nechtěla jsem se vzbudit. Teď ne, ale hlasy byly čím dál hlučnější.

„Edwarde, musíme ji vzbudit. Za hodinu začíná svatba. Už jsme tady byly tři krát,“ slyšela jsem Alice. Ježuš marja, dneska se vdává Stephanie, proletělo mi hlavou.

„Ne Alice, spí po dlouhé době klidně, bez nočních můr, bez toho, aby se budila s pláčem. I kdyby to měla prospat. Až se vzbudí, tak se vzbudí,“ oponoval jí Edward. Byl to můj rytíř, chránil i můj spánek.

„Jsem vzhůru, kolik je hodin?“ zaskřehotala jsem.

„No konečně. Už jsme tady byly tři krát, ale tvůj manžel nám to nedovolil pod pohrůžkou smrti,“ pronesla Alice s rukama založenýma v bok.

„Edwarde, to jsi neměl,“ pohladila jsem ho.

„Musíš odpočívat,“ začal, ale Alice ho rázem utla.

„Tohle si proberete později. Bell, ty utíkej, jak nejrychleji můžeš do sprchy a pak přijď do mého pokoje.“ A byla fuč. To zase bude den. Ale pro Stephanii vše, řekla jsem si v duchu a co nejrychlejším tempem, jsem vyrazila do koupelny.

„Tak jsem tady dámy, omlouvám se za zpoždění,“ volala jsem při vstupu do pokoje, ale jakmile jsem uviděla Stephanii, došla mi slova. „Jsi nádherná, tolik ti to sluší,“ vydechla jsem omámeně.

„Vážně?“ zeptala se, hlas se jí třásl.

„Opravdu,“ zašeptala jsem a cítila v krku knedlík. Stephanii také vypadala, že se každou chvíli rozpláče.

„Žádné slzy, alespoň do focení!“ napomenula nás Alice, důrazně máchajíc ukazováčkem. To nás rozesmálo. Stephanie to opravdu slušelo. Vlasy měla natočené a rozpuštěné. V loknách byly zapletené bílé kvítky. A šaty byly jako pro princeznu, empírový střih zakrýval vzdouvající se bříško. Vypadala jako anděl.

„Bello,“ ozvalo se ode dveří.

„Tanyo, sluší ti to,“ pochválila jsem jí její fialové šaty, které zdůrazňovali její křivky. Jen já budu vypadat, jako balón, pomyslela jsem si. Tanya se svou rodinou, přijeli včera. Dlouho jsme si povídaly, byla milá. Všimla jsem si, že nenápadně pokukuje po Davidovi, který opět přijel. Rychle jsem myšlenky zahnala, protože mě uchopily studené ruce a já se ocitla na zkrašlovacím křesle.

Poté, co na mě snad vypatlaly všechny šminky v domě, jsem stála v blankytně modrých šatech vedle Stephanie. Já Rose a Alice jsme měli všechny šaty stejného střihu. Lišily se pouze barvy, já měla blankytně modré, Alice pastelově zelené a Rose růžové. Uličkou jsme měli jít následovně. Rose s Davidem, Alice s Jasperem, já s Edwardem a nakonec nevěsta, kterou vedl Carlisle.

Sledovala jsem ladnou chůzi svých švagrových, které kráčely – no kráčely, spíše proplouvaly -  uličkou a proklínala sama sebe, že jsem se nechala ukecat do podpatků. Má snaha o ladnou chůzi byla marná, spíše se podobala batolení kachny. Když jsme konečně došli na místo a začal hrát svatební pochod, vykročila Stephanie, zavěšená do Carlislela.

V jejích očích se zračilo samé štěstí a nervozita. Podívala jsem se na Demetriho, který byl Stephanii okouzlen stejně, jako já když jsem ji dnes viděla. Vzpomněla jsem si na naši svatbu. Na to jak jsem byla nervózní a šťastná.

„Milí svatebčané,“ začal Emmette. Ano, opravdu si zvolili Emmetta. Musím, ale uznat, že Emmette se své role ujal se ctí a vyvaroval se jakýchkoliv vtípků. Možná to bylo díky pohrůžce Alice. Která mu vyhrožovala zničením všech videoher, rozbitím televize a rozebráním jeho jeepu. Věděl, že proti ní nemá šanci.

Jakmile si náš pár přísahal věrnost navždy a políbil se, začala hostina. Všichni jsme se dobře bavili a tancovali. Později, když naši novomanželé odjeli na malinkou svatební cestu – Esme jim zařídila pobyt v luxusním hotelu v Seattlu, jsme se sešli celá rodina a Alice s Edwardem, všem oznámili pravdivou vizi.

Všichni se shodli na jednom. Budeme bojovat a požádáme o pomoc všechny přátele…

*************************

O dva týdny později…

„Bello, já tě nechci nechat samotnou,“ lamentoval Edward už po desáté.

„Nebudu sama. Zůstává tady Stephanie, Rose a Emmette,“ oponovala jsem mu opět.

„Já vím, ale minule jsem…“

„Edwarde, nechej toho a maž s ostatními na lov, nebo tě prohodím, tím zavřeným oknem,“ cedila jsem slovo od slova skrz zuby. „Nic se nám nestane.“

„Dobře, ale kdyby něco,“ začal.

„Kdyby něco, hned ti zavoláme. Neboj se. Budu ji hlídat, jako oko v hlavě,“ pokývala Rose.

„Dobře,“ ustoupil nakonec Edward. „Tak za tři hodiny se vrátíme, miluji vás.“ Políbil a pohladil mi bříško.

„My tebe taky a mazej,“ vyprovázela jsem ho ze dveří. Sotva se za celou rodinou zavřely dveře, chtěl Emmette začít vařit. To mu ale Rose rychle vytloukla z hlavy a tak jsme si pustili film. Asi za půl hodiny se mi začalo chtít na záchod. Zvedla jsem se a svou kolíbavou chůzí za hlasitého funění jsem došla do koupelny. Celý den, mě nepříjemně píchalo v zádech, ale nikomu bych to nepřiznala. Cítila jsem se nějak divně. Stála jsem u zrcadla a najednou cítila, jak mi něco stéká po nohách.

Pane bože, mě praskla voda. Napadlo mě, ale hned jsem se opravila. Já budu rodit a doma je jen Rose a Emmette…

----------------------------------------------------------------------------------------

No jak toto dopadne... Alrobell sama kroutí hlavou... Emmette coby porodník? No potěš koště...

Takže čágos u dalšího dílku...

PS: nechte koment, alespoň malinký...

Vaše Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 42. kapitola: