Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 41. kapitola

28.02.2010 (08:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6296×

41. kapitola

Emmettovým slovům dávalo důraz jeho hrůzostrašné vrčení, které se mu dralo z hrdla. Neznat ho beru nohy na ramena a vyskakuju zavřeným oknem. Demetri stál před hrozivě čnícím Emmettem a nebránil se. Stephanie byla vyděšená a Alice ji držela za svým tělem.

„Emmette, nechej toho,“ začala jsem, ale jmenovaný se na mě otočil a začal mi hrozit prstem.

„Nechat toho? On tě unesl do Volterry, mysleli jsme, že jsi mrtvá! Edward se kvůli tomu málem nechal zabít, a aby toho nebylo málo, přivede chudáčka Stephanii do maléru! A já toho mám nechat? To mi říkáš ty? Ty, která… Rose drž mě, nebo někomu vážně ublížím!“ zařval a otočil se zase k Demetrimu. Rose k němu přiskočila a pevně ho chytila za paži.

„Když se to tak vezme, zachránil mi život.“ Má snaha najít, alespoň malé pozitivum přišla vniveč, když Emmette vyprskl.

„Jasně, ale to on založil požár!“

„Co-cože?“ podívala jsem se na Demetriho.

„Nebyl to on, ale Victoria,“ oponoval Edward, ale slova drtil přes zuby.

„Victoria?“ vykulila jsem oči.

„Ano, opravdu jsem se spojil s Victorií. Odvezl jsem Bellu do Volterry a pak už vše znáte. Já vím, že omluvou nic nespravím, ale doufám, že si jednou vaši důvěru získám,“ promluvil konečně Demetri.

„Pche?!“ odfrkl si Emmette.

„No,“ začala jsem. „Demetri nám vlastně prokázal službu.“ Oči všech přítomných se na mě nevěřícně dívaly.

„Potřebuju telefon,“ řekl celkem klidně Emmette.

„Na co?“ zeptala se Rose.

„Potřebujeme nejlepšího psychiatra, aby nám dal Bellin mozeček dohromady. Alice? Nemáš někde ve skříni nějakou svěrací kazajku? Pak ještě musíme vypolstrovat jednu místnost,“ lamentoval.

„Emmette, poslouchej mě. Kdyby mě Demetri neodvezl do Volterry, tak bych asi byla opravdu mrtvá. Co kdybych se Victorii neubránila…“ nechala jsem slova doznít a v místnosti se rozhostilo ticho.

Emmmetovi šrotovalo v hlavě. Bylo to snad slyšet v celé Severní Americe – cink, cink, ratatatam -  a pak mu svitlo.

„Kamaráde,“ šel k němu s rozpřáhnutou náručí, ale v tom se zarazil. „Ale ještě je tady jeden důvod, za který ti chci minimálně utrhnout hlavu!“ zařval.

„Jak si to představuješ? Uvrhneš tady chudinku počestnou dívku,“ ukazoval na Stephaniie, „do hanby! Myslíš si, že nikdo nebude chránit její čest? Tak to tě vyvedu z omylu hošánku, já,“ zabodl ukazováček do své hrudi, „a moje rodina,“ ukázal na každého z nás, „ji budeme bránit! Jak se k tomu postavíš?“ zahrozil.

„No,“ promluvil klidným hlasem Demertri, „sice jsem to chtěl udělat trochu jinak, ale...“ otočil se na Stephanii. „Stephanii, prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?“ zeptal se dychtivě.

Všichni jsme se otočili na Stephanii, která byla do této chvíle schovaná za Alicininýmy zády. Měla zatnuté pěsti a její obličej se ani na hony nepodobal, šťastně zasnoubené dívky.

„Ne!“ procedila skrz zuby. Emmette zalapal po dechu a Demetriho tvář se zkřivila do bolestné masky.

„Jak? Proč? Stepha…“ mektal Emmette, zaskočený tím, že jeho srdceryvná řeč přišla vniveč.

„Nevezmu si někoho, kdo mě požádá o ruku, jen pro to, že mu druhý upír a moje rodina hrozí smrtí,“ řekla rozhodně. Její slova – moje rodina – nejen mě zahřála u srdce. Její slova všechny chytla za srdce.

„To si myslíš?“ zeptal se Demetri a přešel ke Stephanii, která se zájmem studovala podlahu. Němě přikývla. „Ale to bych neměl připravené tohle.“ Jeho ruka zmizela na okamžik v kapse a vytáhl malou sametovou krabičku. Poklekl na koleno a opět se zeptal: „Stephanie, miluji tě více, než svůj život. Prokázala by si mi tu čest a stala se mou ženou? Prosím.“

„Ty teda víš, jak ukecat holku,“ pípla Stephanie.

„To má být ano?“ zvedl obočí.

„Ano,“ pípla a zmizela v Demetriho náručí. Krize zažehnána.

„Děti moje!“ hnal se k nim Emmette, ale Rose mu podkopla nohy. Emmette hodil takovou držku, díky které vypadaly moje pády, jako jeho amatérské napodobeniny. Máchajíc rukama jel hlavou na před po zemi a jeho krasojízdu zastavila až vitrína od Esme, ve které měla vyskládaný servis z doby Ludvíka XIV.

„Nééééé!“ řvala Esme a upíří rychlostí se hnala zachraňovat nádobí, zakopla ovšem o zmítajícího se Emmetta a za chvíli byl slyšet tříštící se porcelán.

„Emmette Cullene!“ ozýval se hrozivý hlas naší milované Esme.

*****

Už  skoro hodinu jsme seděli v jídelně, všude kolem nás se rozkládaly katalogy, časopisy, vzory pozvánek s jediným motivem – svatba. Alice byla opět ve svém živlu. Z vedlejší místnosti se ozývalo bouchání a nářek – Esme neúnavně mlátila Emmetovou hlavou do země, až lítaly třísky, a proto jsme se přemístili sem.

Mužské osazenstvo včetně Edwarda se zdejchlo, jak jen to bylo možné. Prý vezmou Demetriho na lov, ten jakmile viděl, co vše Alice přichystala, vlepil Stephanii pusu a zmizel. Bouchání a skřeky ztichly.

Utrhla mu hlavu – napadlo mě. Esme vcházela do jídelny, oprašujíc si šaty jednou rukou a druhou si pročísala vlasy ve snaze dostat z ní zbytky dřevěné podlahy.

„Děvčata, dáte si něco k jídlu?“ zeptala se a její hlas už nezněl, tak hrozivě, jako před chvílí kdy řvala na Emmette. Stephanii přikývla a já vlastně také nebyla proti. Jakmile Esme zaplula do kuchyně, vřítil se do místnosti Emmette.

„Ty vole, to bylo o fous. Myslel jsem, že mě fakt roztrhá a kousky mého úchvatného tělíčka použije do základů na novou verandu.“ Otřel si čelo.

„Co není, může být!“ zaječela Esme z kuchyně.

„Musím to nějak napravit,“ vychrlil ze sebe a byl fuč. Jéžiš, Emmette bude vymýšlet, jak si udobřit Esme. To zase dopadne.

„Bello! Posloucháš mě?“ Alicin hlas byl plný zloby.

„Jistě, růže budou úchvatné,“ kývala jsem směrem k Alici, ačkoliv jsem neměla ani tušení o čem mluvily.

„Až na to, že se bavíme o šatech,“ zasmála se Stephanii a Alice zavrčela.

„Promiň Alice,“ pípla jsem.

Ještě nějakou dobu jsem v tichosti trpěla a zakusovala k tomu výborné jídlo od Esme. Kluci se právě zjevili ve dveřích, ale když viděli, že stále rokujeme, chtěli se otočit na patě, když v tom Alice zamrzla uprostřed pohybu a zalapala po dechu. Všichni jsme věděli, co to znamená – vizi.

„Aro?“ zeptala se Stephanie.

„Rumuni?“ hádal Demetri.

„Ochránci?“ zazněl můj typ,

„Emmette,“ chytil se za hlavu Edward.

„Bello, co může chtít Emmette ve tvém pokoji? Byl tam a pak najednou zmizel,“ promluvila konečně Alice.

„Nevím, říkáš, že nevidíš… Ne to neudělal.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Myslím, že ano,“ kýval hlavou Edward.

„Co?“ naléhala na vysvětlení Stephanie.

„Ukradl medailon a zmizel,“ zašeptala jsem. Rosalie, která se mi rozmazala ve čmouhu, byla najednou pryč.

„On odešel,“ promluvila Rose, která se vracela z mého a Edwardova pokoje. „Prý chce Esme vynahradit ten porcelánový servis.“ Pokrčila rameny. V místnosti zavládlo ticho, které přerušila Alice.

„Co kdybychom se vrátili zpět k svatbě…“

„Alice, jak můžeš?“ vyhrkla Rose.

„Rose, jak znám Emmetta, bude někde okolo a vymýšlí totální blbinu, aby si Esme usmířil. On ví, jak medailon funguje a pokud bude v nebezpečí, tak ho sundá. Neboj se Rose i bez medailonu vím, že bez tebe nevydrží déle než tři dny, natož bez svého dohledu u těhlech dvou. Vlastně čekám, že je bude kontrolovat po telefonu.“ Jakmile to dořekla, rozdrnčel se telefon.

„Halo? Emmettte?“ vyhrkla Rose do sluchátka, její výraz mluvil za vše. Dostat se jí Emmette pod ruce, tak ho roztrhne ona sama. „Kdy přijedeš? Hmmmm. Dobře. Dohlédnu. Jo dám. Tebe taky.“ Slyšela jsem jednostranný hovor v podání Rosalie. „Chce s tebou mluvit,“ podala mi telefon.

„Tady Bella,“ ozvala jsem se.

„Belloušku, dávejte na sebe se Stephanii pozor, já se vrátím asi za dva dny, jo?“ ozval se Emmette otcovským tónem.

„Jasně tati, a kde jsi?“ zeptala jsem se.

„Na cestě do New Yorku, hlavně to nikomu neříkej!“ vyjekl Emmette. „A nezapomeňte jíst vitamíny, jo a zítra si zajděte na procházku, má být pěkně, ale moc se nenamáhejte – to by nebylo dobrý…“

„Emmette, my to zvládneme.“

„Dobře, pohlaď za mě bříško a promiň mi tu postel,“ omlouval se Emmette.

„Co mám s postelí?“

„Cože?“

„Co jsi mi udělal s postelí?“ zaječela jsem, ale v telefonu už jsem slyšela jen obsazovací tón. Zavěsil srab.

„Takže Stephanie, chtěla bys tedy bílé šaty?“ zeptala se z ničeho nic Alice, jako by se posledních patnáct minut nestalo.

„Asi ano,“ odpověděla Stephanie. Kluci se snažili nenápadně vytratit, ale tvrdě narazili. Naše malá agentka FBI, rozhodně nechtěla nic ponechat náhodě a proto je zapřáhla také. Svatba měla být v sobotu a zapojit se museli všichni. Demetri dostal za úkol sehnat květiny – ale musely být alpsky bílé, jiné ne, jen alpsky bílé růže – opakovala mu asi po padesáté šesté. Demetri odcházel a nezapomněl se Alice zeptat.

„Alice? Takže červené, jo?“ rychle zmizel, protože se jeho směrem řítila židle.

„Jaspere, broučku?“ zavrkala Alice na svého milujícího manžela.

„Ano?“

„Mohl bys zařídit pár maličkostí?“ zeptala se Alice.

„Samozřejmě,“ odpověděl a Alice mu vrazila stoh papírů. Jasper se na to nevěřícně díval a pak ztěžka polknul. „Tolik?“ zeptal se.

„Jo jo a ještě jsou úkoly i z druhé strany, máš s tím nějaký problém?“ zvedla obočí. Edward se nezřízeně smál. „Ty se moc nesměj, budeš mu pomáhat,“ obořila se Alice na Edwarda a jeho smích se rázem utnul, to už jsem se začala smát já. „Jsem ráda Bello, že jsi v tak dobré náladě, protože jdeme nakupovat, musíme toho hodně stihnout. A začínáme zítra ráno,“ zašveholila Alice a mě také smích okamžitě přešel. Zlatej Emmette, pomyslela jsem si.

*****

O tři dny později…

Poslední tři dny byly opravdu vyčerpávající. Alice by mohla z fleku pracovat pro americkou armádu, jako vojenský instruktor, který své svěřence mučí dvacet čtyři hodin denně. Ještěže musíme se Stephanií spát, i když ta si s Alice notovala.

Já opravdu neřešila rozdíl mezi šestimilimetrovou a osmimilimetrovou stuhou – podle mě je jediný – dva milimetry. Ale ty dvě o tom debatovaly asi hodinu a nakonec se rozhodly pro stuhu o šířce jednoho centimetru. Myslela jsem, že vyskočím z kůže. Tyhle debaty mě opravdu zabíjely.

Noci pro mě byly ještě horší. Bála jsem se usnout a měla jsem důvod. Vize se neustále vracela – Edward držící uzlíčky naší lásky v náručí, děkuje před náhrobkem. Moje noční můra se vracela pokaždé, když jsem vyčerpáním zavřela oči.

Edward, se mě neustále vyptával, co mě trápí, ale co jsem mu měla říct – víš miláčku, asi umřu? Začala jsem se vymlouvat na těhotenské hormony a blížící se porod. Nedostatek spánku dělal skopičiny s mou psychikou a změnou nálad. Chudák Jasper, byl se mnou jak na houpačce. Chvíli jsme se smáli, jako blázni a za chvíli jsme vzlykali.

Jednou se mi povedlo pěkně vyděsit Demetriho. Stála jsem na verandě a vychutnávala si ranní šálek kávy. Pozorovala jsem ptáky, kteří dováděli v nedaleké louži. Jeden z nich měl v zobáčku červíka, nebo nějakou jinou potvoru, když v tom se k němu přihnal jiný ptáček a ukradl mu jeho svačinku. Toho okradeného ptáčátka mi bylo líto, chudáček malinký.

Spodní ret se mi začal chvět a slzy se mi draly do očí. Vzlyky se nezadržitelně draly z mého hrdla a já se je snažila udusit. V tu chvíli se zrovna vracel Demetri z lovu, a když mě viděl, myslel si, že někdo vyvraždil minimálně půlku rodiny. Přes vzlyky jsem nemohla mluvit a jen ukazovala na ptáčky. Demetri si myslel, že mi už definitivně hráblo. Od toho dne jsme ptáčkům sypali papku na verandu a já byla spokojená.

„Bello, snídaně,“ slyšela jsem hlas Esme, který mě vytrhl z rozjímání.

„Jo jo, už jdu,“ promluvila jsem a šinula si to do jídelny.

„Rodino! Jsem doma!“ ozvalo se mi za zády, otočila jsem se a tam v celé své kráse stál Emmette Cullen osobně. Celá rodina se na něj vrhla a objímala ho. Od Rose schytal prvně ránu, za kterou by se nemusel stydět ani Tyson a pak následoval vášnivý polibek. Po uvítání Emmette zavelel.

„Potřebuju pomoc. Mám překvapení pro Esme, ale bude mi to chvíli trvat. Budu to sestavovat v garáži, takže tam nechoďte, jo?“ zavel a zmizel. Všichni jsme pokrčili rameny a věnovali se předešlé činnosti. Jsem zvědavá, čím si chce Esme usmířit. A odpověď přišla za hodinu, kdy nás všechny povolal dolů.

„Ať jako první sejde Esme!“ zavolal a jeho hlas byl plný vzrušení. Esme se nadechla a vyšla do jámy lvové. I moje uši a to nejsou upírské, slyšely její zalapání po dechu. Všichni jsme sešli dolů a tam nás čekala poskládaná kostra. Velká kostra. Opravdu velikánská kostra.

„Co - co - to je?“ vysoukala ze sebe Stephanie.

„Kostra velryby,“ pokrčil rameny Emmette.

„Co dělá kostra velryby v naší garáži?“ zeptala se Esme.

„Je to unikát! Chtěl jsem ti nahradit ten porcelánový servis,“ zamumlal Emmette.

„Hromadou rybích kostí?“ zeptala se Alice.

„Kde jsi to vzal?“ v tu chvíli jsem to už nevydržela a začala se smát.

„Šlohnul jsem to z národního muzea v New Yorku,“ poznamenal Emmette, jako by nic.

„Jak šlohnul?“ Esme začínala být nabroušená.

„Jako ukradl, otočil, čmajznul…“ chtěl pokračovat a sundával si medailon.

„Na to zapomeň, tohle se v obýváku neobjeví! Chystáme svatbu a kostra velryby tématicky nezapadá do romantické představy nevěsty!“ zavřeštěla Alice.

„Emmette,“ začala Esme, „i když si vážím toho, že jsi mi chtěl dát, něco unikátního, měl bys to vrátit. Přece jen, je to opravdu moc velké a zabralo by to půlku domu.“ Emmette ji chtěl přerušit, ale zvednutý ukazováček naši Esme mu to nedovolil. „Mě bude stačit, když nebudeš ničit nábytek a zařízení domu. A opovaž se, ještě jednou takhle zmizet! Víš, jaký jsem měla strach?“ objala ho Esme.

„To je tak dojemné,“ špitla jsem a začala jsem vzlykat.

„Ale né,“ povzdych si Jasper.

„Co jí je?“ zeptal se Emmette uvězněný stále v náručí Esme.

„Těhotenské hormony,“ odpověděli všichni sborově. V tu chvíli začala vzlykat i Stephanii.

„U upířího lovu! Teď už to budu mít duo?“ kroutil hlavou Jasper.

„No nechci rušit rodinnou idylku, ale za dva dny tady máme svatbu a ještě nás čeká hromada práce. Takže se všichni chopte svých úkolů a jdeme na to,“ přerušila nás Alice.

„A co mám dělat, já?“ zeptal se Emmette.

„Uklidit tuhle hrůzu a nepřekážet,“ dodala nakvašeně Alice, ale než stačil Emmette zareagovat, její oči se zahleděly do dáli. Vize přicházela a s ní možná i okamžik, který nám změní celý zbytek života…

------------------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se, ale více jsem ze sebe opravdu nevypotila... jen doufám, že se Vám to líbilo... pokud máte jakýkoliv dotaz a připomínku - napište to do komentu... k těm otázkám - vyhrazuji si právo na ně neodpovídat podle pravdy, nic než pravdy...

Vaše hodně unavená Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 41. kapitola: