Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 40. kapitola

24.02.2010 (19:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6098×

40. kapitola

Minuty se nekonečně vlekly a přecházely v hodiny. Během těch jsme se dozvěděli – že bychom měli chodit na ultrakuk – místo ultrazvuk – Emmette totiž tvrdil, že ultrazvuk je blbý název, protože nám něco ukazuje, takže lepší název je ultrakuk;  že porod začíná kontradukcemi – namísto kontrakcemi a podobné blbiny.

Carlisle si během jeho přednášky málem vytrhal všechny vlasy a já si celou dobu povídala v myšlenkách s Edwardem a Stephanii. Emmette si toho ani nevšímal, protože do toho byl tak zažraný, že kdyby sem vtrhl Aro s gardou, posadil by je ke stolečku, ať si to také poslechnou. Jediný kdo poslouchal, byla Rose, která se na svého muže dívala tak zbožně, jako Alice na novou kolekci od Gucciho.

Ticho přerušilo Alicino zalapaní po dechu následované Edwardovým. Rychle jsem se napojila v myšlenkách na Edwarda a nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Podívala jsem se na Stephanii, která díky naší propojené mysli také viděla vše.

„Ne!“ zakřičeli jsme já, Stephanie, Alice a Edward současně.

„Ne?“ zeptal se zmateně Emmette. „Jsem si jistý, že porod začíná, když praskne plodová voda, že jo Carlisle?“ zvolal skoro plačtivě a hrabal se ve svých poznámkách, které teď létaly vzduchem.

„Samozřejmě Emmette, že máš pravdu, ale podle mě jde o něco jiného,“ odpověděl Carlisle, jehož obličej byl plný obav.

„Jak to, že si ho viděla Alice? Vždyť má medailon,“ zeptala se Stephanii a v jejím hlase se ozýval strach.

„Nevím, asi kvůli tomu, že mu ho někdo strhne,“ pokrčila rameny Alice.

„Kolik máme času?“ můj hlas zněl dokonale vyrovnaně, jako kdybych takovou situaci řešila každý den. Nesmím podlehnout panice.

„Dvacet minut,“ pípla Alice.

„Dvacet minut?“ zavřeštěla Stephanie. „Vždyť to si nedojdu pomalu ani pro kabát, natož se dostat někde do Evropy,“ vzlykala. Ona ne, ale já ano – napadlo mě. Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, ale neodvažovala jsem se na něj podívat. Z jeho hrudi se ozvalo hrůzostrašné vrčení, došlo mu to.

„To nesmíš, slíbila jsi to,“ vyštěkl.

„Co chce dělat?“ zeptala se Rose.

„Chce se přenést,“ konstatovala Alice a v její tváři se zračil naprostý nesouhlas.

„Jsem zásadně proti transatlantickým přenosům!“ zavřeštěl Emmette a v mžiku mě držel za paže. „Bello, to nesmíš! Slyšíš! To nesmíš!“ řval mi asi deset centimetrů od obličeje a třepal se mnou. Hlava mi giglala sem a tam. Tak a teď budu hluchá – pomyslela jsem si.

„Emmette pusť ji, vždyť z ní ty mrňata vytřeseš!“ utrhla se na něj Rose a Emmette odskočil dva metry ode mě. Chvíli se mračil, jako by si něco přeříkával.

„To není možné, miminka nejde vytřepat z dělohy, to bych musel vědět,“ vrtěl nesouhlasně hlavou nad neznalostmi Rose.

„Slibuji, že se nepřenesu,“ snažila jsem se uklidnit a v duchu dodala – snad. Všechny oči v místnosti se upínaly na mě. Nadechla jsem se a zvažovala možnosti. Po pár vteřinách jsem přetnula ticho přerušované Stephaniinými vzlyky. „Myslím, že bychom mohli něco zkusit. Pamatujete si, jak jsem se snažila dostat Stephanii na dálku z Volterry?“ Místností se neslo nesouhlasné mrčení, které jsem se rozhodla ignorovat. „No napadlo mě, že bychom to mohli zkusit se Stephanii společně…“

„To by mohlo vyjít,“ skočila mi do řeči Alice.

„Dobře, tak to zkusíme. Stephanii?“ otočila jsem se na ni.

„Bello, ale já to neumím,“ zašeptala.

„Já jsem to taky neuměla a pak jsem se Alici vypařila z kabinky v obchoďáku,“ odpověděla jsem. Alice se zašklebila a Edward se při vzpomínce usmál.

„Je to jediná šance. Co všechno umíš?“ zeptala jsem se jí.

„No… odhazování věcí mi jde dobře a párkrát jsem si i něco přitáhla, ale jinak nic,“ zamumlala.

„Dobře, tohle zvládneme. Musíš se hodně soustředit Stephanii. Nějakým způsobem v sobě svou sílu blokuješ, jako já zpočátku. Poddej se tomu. Příjmi to, je to tvoje přirozenost,“ opakovala jsem slova Eleazara a Carlisla. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Carlisle dme pýchou.

„Mám strach,“ zašeptala. Já ho mám taky, ale to ji přece nemůžu říct.

„To je dobře, strach a láska jsou tou nejlepší motivací,“ promluvil poprvé od počátku debaty Jasper.

„Jdeme ne to. Pojď za mnou,“ vyzvala jsem ji. Stephanie se postavila vedle mě, chytila jsem ji za ruku a snažila se ignorovat její třes. „Teď mysli na Demetriho. Nic jiného není, jen on. Z celého srdce si ho přej mít tady. Pamatuj, on se musí objevit tady.“ V uších se mi rozeznělo šumění, ale za okamžik přešlo. Rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni kroutili hlavami. Sakra práce.

„Nedokážeme to,“ zavzlykala Stephanie.

„Vzpamatuj se Stefanie, nesmíš to vzdávat tak snadno. Kde bych byla já, kdybych všechno vzdala. Tak se sakra vzchop! Máme málo času!“ zařvala jsem na ni. Trhla s sebou a nevěřícně se na mě dívala. Taky by mě zajímalo, kde se ten vztek ve mně vzal.

„Dobře,“ pípla. Postavila se vedle mě. Její ruka, která mě teď chytila, se netřásla. Koukla jsem se na ni. V jejím obličeji se už nezračil strach – jako před chvílí – ale odhodlanost. Odhodlanost bojovat za svou lásku. Zmáčkla jsem jí dlaň, podívala se na mě a přikývla. Začaly jsme znovu.

Mé soustředění bylo neotřesitelné, cítila jsem, jak se má moc dere napovrch. Skoro jsem nemohla popadnout dech. Jako by mi někdo sevřel hrudník v kleštích. Něco bylo špatně. Srdce mi bilo, tak hlasitě, že mě úplně ohlušilo. Začala jsem lapat po dechu. A pak mě nepohltila tma, nýbrž bílé světlo.

Najednou světlo začalo ustupovat a já se ocitla na naší louce. Dívala jsem se na stojící mužskou postavu, která v náručí držela dva malé uzlíčky. Byl to můj Edward. Stál tam a díval se smutně před sebe. Pak se jeho pohled obrátil na malá miminka, které objímaly jeho paže, a zašeptal:

„Děkuji.“

Pořádně jsem se podívala, na co se to vlastně dívá, byl to náhrobek.

Chtěla jsem si přečíst, co tam stojí, ale najednou mě realita začala stahovat zpět. Pane Bože, já umřu. Nikdy si nepochovám naše děti. Nikdy je nepohladím, neuvidím je růst. Neuvidím Edwarda…

„Bello, Bello!“ slyšela jsem hlas Edwarda z povzdálí.

„Dýchání z úst do úst. Mačkáme hrudník pět krát a pak vdechneme vzduch do plic. Už to mám, Edwarde!“ slyšela jsem Emmettův hlas. Ježiši, jen to ne – napadlo mě.

„Jsem v pohodě,“ zašeptala jsem. „Povedlo se to?“ začala jsem otevírat oči. Viděla jsem, jak Edward kroutí hlavou. „Zkusíme to ještě jednou.“

„Tak to ani náhodou!“ zařval Emmette a Edward stereo.

„Je mi dobře, kolik máme ještě času?“ zeptala jsem se Alice.

„Máte už jen tak na jeden pokus,“ pokývala hlavou Alice.

„Bello,“ začal Edward.

„Slibuji, že budu opatrná. Pokud se budu cítit slabá, nechám toho,“ prosila jsem ho. Nech mě to ještě jednou zkusit, neodpustím si to, jestli pro to neudělám vše, – poslala jsem mu v myšlenkách. Dívala jsem se na Edwarda, přikývl.

„Stephanie, máme poslední pokus,“ vydechla jsem. Vize, kterou jsem měla před chvílí, mě hodně vyděsila. Edward si všiml, že jsem nesvá, proto jsem se snažila usmát, ale moc mi to nešlo.

Stephanie, jako by vycítila mé vnitřní rozpoložení, stiskla mi ruku a její rty se zformovaly do prostého – díky. Kývla jsem na znamení, že jsem připravená a začaly jsme.

Bylo to něco jiného, než síla co jsem cítila u předešlého pokusu. Jako by mě moje síla zcela pohltila, ale cítila jsem i sílu Stephanie. Naše schopnosti, jako by se propojily a sílily. Bylo to něco neuvěřitelného, nepopsatelného. Cítila jsem se silná a svobodná, jako nikdy před tím. Věděla jsem, že to dokážeme. Šumění v mých uších bylo silné, pocítila jsem tlak, jako když zvednete těžkou tašku a pak bylo po všem. Celé se to událo během několika málo sekund. Otevřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Demetri!“ vykřikla Stephanie a hnala se přes celou místnost.

„Stephanie,“ šeptal ji do vlasů a tiskl k sobě. Byla jsem ráda, že to tak dopadlo. Ale z ničeho nic, jsem za sebou slyšela hrůzostrašné vrčení. Ten děsivý zvuk vycházel z hrdla mého muže. Střelila jsem po něm pohledem a v jeho očích se zračilo naprosté šílenství a zloba. Tyto pocity směřovali k jednomu cíli – k Demetrimu. Rychle jsem se napojila na Edwardovu mysl a to, co jsem v ní viděla mě naprosto šokovalo. To Demetri mě dovezl do Volterry – on mě unesl od mojí milované rodiny, od mého muže.

V tu chvíli toho na mě bylo moc. Vše se se mnou začalo točit, cítila jsem, že slábnu. Nedokázala jsem ani zvednout ruce, abych zbrzdila přicházející pád.

„Edwarde…“ pronesla jsem šeptem a pak jsem neslyšela nic. Jen tlukot svého srdce a pak už ani to ne.

Temnota, která mě obklopovala, mi nedala šanci přemýšlet, co se děje. Bylo to, jako když vypnete televizi. Blik a konec. Přišlo mi to, jako kdybych zrovna zavřela oči a tma mě hned pouštěla zpět do reality. Cítila jsem chladné prsty na svém obličeji a pak Emmettův hlas.

„Já to říkal! Ale ne, Emmetta poslouchat nebudeme. Co ten o tom vůbec ví. Sice si udělal kurz, ale co to v dnešní době je? Říkal jsem, že ty transatlantické přenosy ji vyčerpávají a ona šup a letí si pěkně do Volterry a to dvakrát za sebou. Pak jde ještě zachraňovat tohohle – co zbouchnul její dulcisestru. No, já měl pravdu, ale to nikoho nezajímá, co? Jestli nebude v pořádku, tak si to někdo hodně vypije...“ dál jsem to jeho lamentování neposlouchala.

„Bello, prober se,“ šeptal mi můj sladký anděl. Jako by to bylo zázračné zaříkávadlo, protože v tu chvíli jsem opravdu otevřela oči. Má ruka automaticky vystřelila k bříšku a hladila jej. Když jsem ucítila pohyby uvnitř sebe, byla jsem dokonale klidná.

„Bello, co se stalo?“ zeptal se Edward.

„Jen mi to vzalo více sil, než jsem myslela,“ odpověděla jsem a modlila se, aby moji lež neodhalil. Nechtěla jsem mu říkat o mé vizi? Byla to vize? Nebo jen výplod vyčerpaného mozku? Ne, on se nesmí trápit, já porod přežiju, ať to stojí, co to stojí – jen to nesmí stát můj život.

Edward se na mě díval nedůvěřivě. Zajímalo by mě, jestli cítil moji bolest při snaze přenést Demetriho. Zřejmě ne, protože jinak by nebyl v takovém klidu – tedy relativním klidu. Na druhou stranu je to dobře, pokud nechci, aby cítil mou bolest, dokážu ji nějakým způsobem blokovat. Což je skvělé hlavně díky tomu, že se blíží porod. Nerada bych se během kontrakcí dívala na svíjejícího a hekajícího Edwarda. Stačí, že ty prcky budu muset porodit já a podle videa to nebude, žádná sranda. Zatracený Emmette, že mi to pouštěl.

„Edwarde, jak dlouho jsem byla mimo?“

„Chvíli, ale vyděsila si nás pořádně.“ Edwadova ruka si mě přitáhla můj obličej k jeho a on mě políbil. „Miluji tě,“ zašeptal.

„Já tebe víc,“ odpověděla jsem.

„To ani nejde,“ zasmál se, ale jeho výraz byl naprosto vážný.

„Chceš se vsadit?“

Edward najednou zavrčel. Nechápavě jsem se na něj podívala. Zvedl mě z postele, kde jsem ležela a snášel mě dolů, odkud jsem zaslechla vrčení a nadávky Emmetta.

„Ty jeden šmejde z Volterry, jak nám tohle vysvětlíš! Dva účty! Dva účty si s tebou vyřídím, hned, teď!"

------------------------------------------------------------------------------------------

No, nevím, no... co myslíte... nějak jsem ho tam musela dostat, ale příští díl snad bude lepší...

Vaše Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 40. kapitola: