Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 39. kapitola

20.02.2010 (21:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7151×

39. kapitola

Seděla jsem na posteli a nevěřícně jsem se dívala na to, čeho jsem právě byla svědkem. Emmette odmítl Rose kvůli své chystané přednášce, načeš to odnesly dveře, zeď a kdo ví, co všechno dalšího ještě přijde. Alice a Stephanii se vedle mě válely smíchy, ale mě do něj moc nebylo. Sice byla celá situace, jak to říci… poněkud komická, ale přece jen mi to vadilo. Pak mě, ale něco napadlo. Tohle je usmíří, určitě.

Pomocí myšlenek jsem se Edwarda zepta la, zdali proti tomu něco nemá. Edward byl nápadem nadšen. Jakmile se rozhodl, Alice se přestala smát a podívala se na mě. Aha, moje rozhodnutí sice nevidí, ale Edwardovo ano.

„Neboj Alice,“ začala jsem, „jsou dvě,“ pohladila jsem si bříško a Alice se zářivě usmála. Její oči se zahleděly do dáli.

„Zapomeň, Alice!“ slyšela jsem Edwardův hlas, který zrovna vcházel do pokoje. Alice na něj vyplázla jazyk a zkrabatila čelo.

„Kdy nám to oficiálně oznámíte?“ zeptala se a z jejich očí sálalo vzrušení.

„Co hned?“ navrhla jsem.

„Hele o co tady jde?“ zeptala se Stephanie, ale Alice zavrtěla hlavou. „Tohle je asi na denním pořádku, co? Vy vedete hovory, kterým nikdo nerozumí.“

„Časem si zvykneš,“ vzala ji Alice konejšivě kolem ramen a vedla ji dolů do obýváku. No, na to že jsme chtěli jít spát – napadlo mě. Edward mě chytl za ruku a v duchu mi poslal myšlenku:

Nezapomeň, že jsme nedokončili náš hovor. Když jsem si vzpomněla na naší intimní chvilku, její následné přerušení - nahnala se mi do tváří červeň.

Já nezapomněla, jen nevím, jestli u toho zvládnu neusnout. Zarazila jsem se, vyznělo to pěkně blbě. Uvědomila jsem si. Já, nechtěla jsem, aby to tak vyznělo… začala jsem koktat i ve své hlavě. Slyšela jsem jeho smích.

Neboj, pokud budeš unavená, pustíme se do našeho hovoru zítra. Myslím, že dneska bylo vzrůša až až. Kromě toho, jsem opravdu zvědavý, jak se mi budeš omlouvat. Naparoval se.

Já a omlouvat? Kdo jel do Volterry na jistou smrt? Začala jsem na něj zvyšovat hlas.

Kdo se přenesl do Volterry, aby zachránil Stephanii, bez toho aniž by něco někomu řekl? Jak to řekl Emmette? Udělalas puf a byla jsi fuč! Oponoval mi stejně zvednutým hlasem.

Já ale nešla na jistou a vědomou smrt. Věděla jsem, že to zvládnu. Tentokráte už jsem řvala a propalovala ho pohledem.

A co jsi věděla? Nevěděla jsi… naši hádku pomocí myšlenek najednou přerušilo odkašlání. Odtrhla jsem zrak od Edwarda a rozhlédla se po místnosti. Ani jsem si nevšimla, že jsme během naší hádky došli do obýváku a všichni na nás hledí.

„Bello, neměli byste se hádat. Nesmíš se stresovat. Čtyřicetpět procent předčasných porodů je vyvoláno díky stresu, kterým je rodička vystavená.“ Emmetův hlas byl plný starostí, ale pak se otočil na Edwarda, kterému zašermoval svou pěstí před obličejem. „A ty ji zbytečně nestresuj, nebo ji s Carlislem naordinujeme klidový režim a budeš mít povoleny návštěvy jen dvě hodiny denně,“ pronesl hrozivě.

Všichni jsme na něj vyvalili oči, ale Emmette se tvářil naprosto vážně, jen Rose pronesla něco jako – blb zůstane blbem.

„Odkdy ty jsi lékař?“ pronesla uštěpačně Rose.

„Já nejsem lékař, já jsem absolvent kurzu – staň se pomocným porodníkem yahoo tečka com,“ pronesl tak hrdě, že se dmula hruď. Docela jsem se divila, že nezačal mávat, jako anglická královna na projížďce Londýnem.

„Co jste nám vlastně chtěli říct?“ zeptal se Jasper. Bylo na něm vidět, že ho ovládalo vzrušení, které se zračilo v očích Alice. Všichni se posadili a jejich oči se střídavě dívaly na mě a na Edwarda. Hádka, kterou jsme vedli před chvílí, jako by byla zapomenuta. Usmáli jsme se na sebe a otočili se zpět k rodině.

„Chtěli bychom o něco požádat Rose a Emmetta, ale když jsou pohádaní, nevím, zda je to dobrý nápad,“ začala jsem a Edward mi přikyvoval.

„Vlastně jsme teď hodně rozpačití, mysleli jsme si, že oni jsou ta nejlepší volba, ale teď když se pomalu rozvádějí, háží po sobě věci a ničí zařízení domu…“ pokrčila jsem rameny.

„Bello, co se nám to s Edwardem snažíte říct?“ zeptala se Rose a nejistě koukala po Emmettovi.

„Jde o to, že jsme chtěli tebe a Emmetta za kmotry pro jedno miminko a Alice a Jaspera pro druhé. Ale když se vy dva chcete zabít a hádáte se už teď…“ začala jsem, když v tom okamžiku mě Emmette přerušil.

„Jaká hádka? Rose my jsme se pohádali?“ zeptal se. Na důkaz toho k ní přiskočil a vášnivě ji začal líbat. Nutno podotknout, že Rose nezahálela a začala okamžitě spolupracovat. Propletení dvou upířích těl odlepilo až mé zakašlání. Oba se na mě podívali a Rose vypadala, jako by si něčeho šlehla.

„My se nikdy nehádáme, ani po sobě nic nehážeme,“ pronesl vážně Emmette s důrazným kýváním hlavy.

„A co mělo znamenat to nahoře?“ zeptal se Edward.

„No to… ehm… to… co?“ vykoktala Rose.

„Rose to má ráda natvrdo,“ poznamenal bez mrknutí oka Emmette.

„Prrrrrchhhhh,“ byla okamžitá reakce Stephanie, která v té chvíli pila džus. Ten se ve sprškách snášel z její pusy na nádhernou před tím bílou sedačku – nyní tečkovaně oranžovou. Asi jsem ji měla poučit, že v Emmettově společnosti pijeme opatrně, napadlo mě.

„Auuuuu, za co to bylo?“ řval Emmette a třel si hlavu. Vedle něj stála pěkně nabroušená Esme. No nedivím se – okno, lustr, dveře a teď sedačka – a to vše v jednom dni.

„Zase ničíš nábytek,“ odpověděla nevzrušeně.

„Ale to udělala ona,“ ukázal prstem na Stephanii, která ještě rozdýchávala onu poznámku – Rose to má ráda natvrdo. A v tom mu přilítla druhá s poučením, že se neukazuje prstem.

„Bello, ty by si nám opravdu svěřila vaše miminko?“ dívala se na mě Rose, oči měla naplněné štěstím a rty roztažené do nádherného úsměvu.

„Ano, ale nesmíte se kvůli prckům hádat,“ hrozila jsem ukazováčkem.

„Zamlouvám si kluka!“ zařval Emmette, ale to mu už oponoval Jasper.

„Ne, my chceme kluka!“

No to jsem tomu zase dala…

###########################################################################

Cítila jsem na tváři jemné chladné polibky a pak šimrání. Nespokojeně jsem zamručela, ozvěnou mi byl tichý andělský smích. Zavrtala jsem se hlouběji do přikrývek a opět jsem cítila polibky, tentokráte na krku.

„Edwarde,“ zamumlala jsem, rukou jsem zašátrala po jeho obličeji a přitáhla si jeho obličej na rty. „Proč nás budíš? My bychom chtěli ještě spinkat,“ zašeptala jsem, když se naše rty od sebe odtáhly.

„Je čas vstávat miláčci moji. Za prvé je už jedna odpoledne, za druhé Alice je naštvaná, že už nestihnete nákupy a za třetí za hodinu začne Emmettova přednáška.“

Tak teď jsem si přála usnout a vzbudit se až u porodu. Domem se rozezněl Alicin smích a Edwardovi zacukaly koutky.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se potichu.

„Emmette si vybírá oblečení na přednášku, prý musí působit věrohodně, jako profesor,“ zasmál se. Emmette s pletenou vestou? Při té představě jsem se začala smát.

„Pojď, musíš nám pomoct. Stephanie je dole a Carlisle ji promlouvá do duše, kvůli pití krve, odmítá ji.“ Začal mě zvedat z postele. Ač se mi nechtělo, tohle byl opravdu pádný důvod.

Při oblékání a následné cestě dolů za ostatními jsem si přehrávala včerejší večer. Poté co se strhla hádka – kluka chci já – kterou po hodině utla Alice s tím, co když to budou dvě holky, se na Edwardovu hlavu snesla sprška kritiky ze strany Emmetta. Mumlal něco o tom, že měl střílet z levého váčku – tam prý sídli kluci a né jen z pravého. Pak čapnul Rose za ruku a podle zvuku ozývajících se z jejich pokoje se dneska nepodtrhávalo.

S povzdechem jsem sešla dolů, kde právě probíhala hádka – já tu krev pít nebudu.

„Já si dám,“ zívla jsem a v mžiku jsem měla bílý kelímek před sebou. S chutí jsem se napila a pozorovala znechucení ve tváři Stephanii.

„Jak to můžeš pít?“ zeptala se mě.

„Jednoduše, strčím brčko do pusy a saju,“ odpovídala jsem jí s brčkem v puse. „Stephanie, nebolí tě poslední dobou žaludek? Taková ostrá bolest, která se objeví a najednou zmizí?“

„No, abych řekla pravdu, tak ano, ale vždycky to brzy přejde.“

„Stephanii, ta bolest se bude stupňovat. Věř mi, my tě před ní dokážeme uchránit, ale musíš se napít. Nám chvíli trvalo, než jsme přišli na to, co miminka chtějí. Jestli ten odpor nepřekonáš, umřeš ty i miminko.“ Zakončila jsem svůj proslov.

„Do… dobře,“ vykoktala Stephanii a chopila se kelímku.

„Napij se jen trošku, uvidíš, že ti to bude chutnat,“ vyzvala jsem ji. Stephanie se na mě podívala celkem nedůvěřivě, ale brčko trčící z kelímku opatrně vložila mezi rty. Tiché zabublání napovědělo o tom, že Stephanii začala pít. Její výraz se téměř okamžitě změnil ze znechuceného na blažený. Tak to bychom měli – pomyslela jsem si - když Stephanie odložila prázdný kelímek a pustila se tentokrát do normálního jídla.

Teď už přežít jen tu přednášku. Asi za hodinu jsme se všichni shromáždili v obýváku, který byl přetvořen na přednáškový sál. Před televizí byl postavený flip chart a Rose pečlivě srovnávala barevné centráky na stole, který měl být Emmettovou základnou. Vedle flip chartu bylo zavěšené plátno. Střelila jsem pohledem na druhou stranu, kde stála promítačka. Ježmarjá ono to bude i s obrázky. Já a zbytek rodiny jsme se dívali na náš obývák, který byl momentálně přetvořen na přednáškový sál.

„Posaďte se, Emmette tady bude za chvilku,“ vytrhla nás Rose z tranzu. Tak jdeme na to, vyrazila jsem si sednout. Poté co se všichni usadili, nám Rose rozdala poznámkové bločky a tužky. My budeme trpět a ještě si máme dělat poznámky? Tak to je gól. „Nebojte se, pokud to bude trvat moc dlouho – vím jak ho přerušit,“ zašeptala a spiklenecky na mě mrkla.

Seděli jsme a čekali. Najednou se mi v hlavě rozezněl hlas, ale nebyl Edwardův.

Co asi dělá Demetri, je naživu? Bojím se zeptat. Tolik se o mě starají. Kéž by mě Bella slyšela.

Trhla jsem s sebou. Nevěřícným pohledem jsem se podívala na Stephanii. Edward si všiml, že se něco děje a starostlivě se na mě podíval. V myšlenkách jsem mu odpověděla, že je vše v pořádku. Nedůvěřivě se na mě díval. A tak jsem musela s pravdou ven. Jeho vykulené oči mluvily za vše.

Stephanie? Trhla s sebou a podívala se na mě. Jo to jsem já. Přikývla jsem. Neboj se, můžeš s námi mluvit otevřeně. Vím, že máš strach o Demetriho, ale je v pořádku. Požádám Alice, aby se mu podívala do budoucnosti, ale má medailon, tak to bude trochu složitější.

Její oči byly vykulené a přemýšlela, jestli ji už hráblo anebo je to skutečnost.

Stephanie, ne, nehrabe ti. Taky jsem si myslela, že jsem blázen, když se mi to stalo poprvé, ale je to sranda. Včera jsme se s Edwardem hádali pomocí myšlenek – poukazovala jsem na situaci, která se udála včera.

Aha, tak teď už to chápu. Myslíš, že to Alice udělá?

Určitě. Neboj.

Naši konverzaci přerušil Emmette, který se upíří rychlostí zjevil za svým přednáškovým stolečkem. Jakmile jsem ho uviděla, začala jsem se smát a nutno dodat, že jsem nebyla sama. Celá rodina ležela v křeči smíchu.

Vlasy měl ulízané na patku a na nose naražené šprťácké okuláry. Tmavé hnědé kalhoty doplňovala pletená vestička stejné barvy. Bílá košile kontrastovala s motýlkem červené barvy, který zářil a podtrhoval celý outlet šprta.

„Dobrý, ne? Chtěl jsem tomu dát grády.“ Zakřenil se Emmette a otáčel se kolem dokola jako modelka na molu. Všichni propukli znovu v řehot, který byl záhy přerušen Emmetovým tleskáním a žádostí o klid. Všichni ztichli a čekali. Emmette si otevřel složku, kde měl asi pět set papírů a začal.

„Dnes jsme se zde sešli,“ zarazil se a zakroutil hlavou. „Moje chyba, omlouvám se. Tohle je projev ze svatby Belly a Edwarda,“ pokrčil rameny a zmuchlal první papír. Doufala jsem, že jich takhle zmuchlá více, ale jeho oči se rozzářily a on začal znovu.

„Dámy a pánové, jak všichni víte, nedávno jsem absolvoval kurz, staň se pomocným porodníkem yahoo tečka com. Dnešní přednáška se bude konat zde v našem obýváku, ale tu příští už uděláme na vhodnějším místě.“ On si jako myslí, že tohle ještě někdy podstoupíme? Emmette si zřejmě vyložil naše obličeje plné zděšení, jako nadšené a pokračoval dál.

„Kurz to byl celkem náročný, ale dnes mi byl doručen diplom. Prosím svou krásnou asistentku Rose, aby vám ho ukázala,“ pokynul Rose, která nesla zarámovaný diplom nad hlavou, jak to dělávají dívky oděné jen v plávkách v ringu během zápasu v boxu. „Děkuji Rose,“ pronesl k ní, když pět krát přešla místnost s diplomem nad hlavou a pokračoval, „o kurzu vám budu vyprávět později, nerad bych se zdržoval. Raději se pustíme do prvního bodu mé padesátibodové přednášky.“ V tu chvíli spadl notes i s tužkou na zem. Padesát bodů? Ne, tohle nepřežiju, nebo to nepřežije on.

„Bod první – menstruační cyklus,“ podíval se na mě a na Stephanie, která kroutila očima sem a tam, „trvá průměrně dvacetosm dní. Aby mohlo dojít k oplodnění vajíčka, musí proběhnout tak zvaná ovutace.“

„Ovulace,“ opravil ho pohotově Carlisle a shovívavě se usmíval. Byl rád, že jeho syn má smysluplný koníček. Jen mu trochu vadilo, jak tím zatěžoval celou rodinu.

„Pardon, moje chyba,“ zaculil se omluvně Emmett a střelil pohledem po svíjejícím se Edwardovi. Jistě už slyšel další průběh téhle naší malé soukromé přednášky. „Jakmile vajíčko uzraje, sestupuje do dělohy, kde čeká na oplodnění. Pokud k němu nedojde, nastává menstruace. To není náš případ.“ Významně se zadíval na mě a hned potom na Stephanii. „Takže to přeskočíme.“

„Po ovulaci, je vajíčko připraveno k oplodnění přibližně po dobu dvacetičtyř hodin. Což mě přivádí k otázce. Jak je holky možné, že jste se tak přesně trefily?“ významně zamrkla a pokračoval: „Vy si vedete ten… ehm… ten…“

„Ovulační kalendář?“ postrčil ho Carlisle správným směrem.

„Jo přesně ten,“ oddechl si Emmett. To je idiot, pomyslela jsem si.

„Vidím, že mi na tuto otázku neodpovíte, tak jedeme dál. K otěhotnění dochází ve chvíli, kdy spermie oplodní vajíčko,“ vzal do ruky ukazovátko a klepl na plátno. Nic. Vyčítavě se podíval na Rose, která zápasila s promítačkou. Všichni jsme se otočili dozadu. V tu chvíli zapadl obrázek tam, kde měl, a místnost naplnilo světlo. Naše oči se otočily na plátno a všichni do jednoho jsme zalapali po dechu.

Tohle nám asi nechtěli ukazovat. Na fotce byla polonahá Rose v zajímavé pozici, musela jsem natočit hlavu, abych pořádně rozpoznala, kde je vrch a kde spodek.

„Oslepl jsem, oslepl!“ řval Jasper a se smíchem si zakrýval oči.

„Na to nemám nervy,“ pronesla Esme a odklidila se do své pracovny. Emmette se ji ani nesnažil zadržet, věděl, že by akorát schytal pár facek.

„Do prkýnka!“ řvala Rose a snažila se ten obrázek dostat z promítačky. Jen Emmette mlčel a slintal nad fotkou své krásné ženy. Když se konečně Rose podařilo vyrvat hambatou fotku z promítačky, zasunula tam správný obrázek.

„Tak teď, když jsme se podívali na krásné zdravé ženské tělo, prozkoumáme jeho vnitřek,“ začal. „Tohle je vajíčko,“ klepl na něj ukazovátkem. „A tohle je spermie, když se tihle dva spojí.“ Udělal pohyb pánví a naznačil, při čem se můžou tyhle dvě věci potkat. „Jakmile se spojí, nastává oplodnění a po něm se vajíčko začne dělit.“ Poškrábal se na hlavě, jako by ztratil nit.

„Embryo,“ napověděl mu opět Carlisle.

„Embryo se usadí v děloze. Zároveň s ním se vytvoří plakenta…“

„Placenta,“ opravil ho Carlisle.

„Hele Carlisle, když si tak chytrý, nechceš vést tuto přednášku sám?“ utrhl se na něj Emmette.

„Omlouvám se za vyrušení, profesore Emmette,“ odpověděl Carlisle a v koutcích mu cukalo.

„No proto,“ pokýval Emmette a mával ukazovátkem.

„Tohle co jsem vám popsal se děje v prvních čtyřech týdnech. V pátém týdnu je mimčo velké asi pět metrů.“

„Snad milimetrů, ne?“ zeptal se Jasper a schytal ukazovátkem po hlavě.

„Nevyrušuj!“ napomenul ho Emmette a jal se nahlédnout do svých poznámek. „Zatracený metrický systém,“ pronesl, když si uvědomil svou chybu. Jasper si třel hlavu a Alice ho utěšovala.

Minuty se nekonečně vlekly a přecházely v hodiny. Během těch jsme se dozvěděli – že bychom měli chodit na ultrakuk – místo ultrazvuk – Emmette totiž tvrdil, že ultrazvuk je blbý název, protože nám něco ukazuje, takže lepší název je ultrakuk;  že porod začíná kontradukcemi – namísto kontrakcemi a podobné blbiny.

Carlisle si během jeho přednášky málem vytrhal všechny vlasy a já si celou dobu povídala v myšlenkách s Edwardem a Stephanii. Emmette si toho ani nevšímal, protože do toho byl tak zažraný, že kdyby sem vtrhl Aro s gardou, posadil by je ke stolečku, ať si to také poslechnou. Jediný kdo poslouchal, byla Rose, která se na svého muže dívala tak zbožně, jako Alice na novou kolekci od Gucciho.

Ticho přerušilo Alicino zalapaní po dechu následované Edwardovým. Rychle jsem se napojila v myšlenkách na Edwarda a nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Podívala jsem se na Stephanii, která díky naší propojené mysli také viděla vše.

„Ne!“ zakřičeli jsme já, Stephanie, Alice a Edward současně.

------------------------------------------------------------------------------------------

Já si myslím, že nikdo nepoprskal Pc, nebo se udusil... Jinak mám otázečku... líbilo? Snad ano a napíšete koment a jestli ne, tak mi to tady taky písněte, ju?

Vaše Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 39. kapitola: