Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 38. kapitola

16.02.2010 (07:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6299×

38. kapitola

…známé šumění v uších…

Cestou, která trvala jen pár vteřin, jsem přemýšlela, co řeknu Edwardovi. Určitě bude strachy bez sebe, měla bych si vymyslet nějakou řeč, napadlo mě. Než jsem se nadávala, stály jsme já a Stefanie v obývacím pokoji ve Forks. Okolo nás byla celá rodina, ale mě zajímal jen jeden obličej, zachmuřený rozzuřený…

Takhle jsem ho nikdy neviděla, vlastně viděla, ale nikdy se tak nedíval na mě. Nebyl naštvaný, Edward přímo zuřil. Dívala jsem se na něj a on na mě, ale nikdo nic neříkal. Někdo mě zatahal za rukáv. Stefanie vedle mě stála a v očích měla vepsaný… strach? Tak to je gól. Ona se promenáduje s Demetrim po Volterrských chodbách, jako by se nechumelilo mezi krvežíznivými upíry a tady se bude bát?

Tohle bude těžké, pomyslela jsem si, když jsem viděla Edwardův obličej stažený zlostí.

Mohli bychom si promluvit? – zeptala jsem se ho v myšlenkách. Podíval se na mě, otočil se a odcházel z místnosti. V jeho mysli jsem zaslechla jen něco o tom, že bude nejlepší, když si promluvíme sami. S obavami jsem se vydala za ním, když jsem procházela kolem Esme, která se na mě dívala ztrápeným pohledem, poprosila jsem ji:

„Esme, prosím postarej se o Stefanii,“ Esme přikývla a já slyšela za svými zády, jak se Stefanii představuje ona a pak i zbytek rodiny.

Pomalým krokem jsem došla do naší ložnice. Zastavila jsem se přede dveřmi a zhluboka se nadechla – no ták Bello, poradila sis s krvelačnými upíry, utekla si Arovi, snad se nebudeš bát svého vlastního manžela! Pohladila jsem si své – nyní už celkem objemné bříško a otevřela dveře.

Naskytl se mi pohled na Edwardova záda. Stál opřený o rám okna a díval se na noční les. Ticho přerušovalo jen bušení mého srdce. Slyšela jsem jeho nádechy, ač je vůbec nepotřeboval.

„Edwarde?“ zašeptala jsem a šla za ním. Neodpověděl mi. Zastavila jsem se těsně u něj a objala ho ze zadu, ani se nepohnul. „Edwarde,“ zkusila jsem to znovu. V hlubokém nádechu se mu zvedla hruď, zprudka se otočil a díval se na mě. Musela jsem sklopit oči, nevydržela jsem ten pohled plný výčitek. Bylo mi jasné, že má o mě strach, ale že tak velký mi nedošlo. Chtěla jsem jen pomoci Stephanii. Já mám svou rodinu, manžela, ale ona? Kromě Demetriho nemá nikoho. Edward mě z ničeho nic drtil ve svém náručí.

„Tohle už mi nikdy nedělej,“ šeptal mi do vlasů. A jeho rty hledaly moje. Polibek to byl hladový, vášnivý a stále plný zloby.

„Slibuji,“ vysoukala jsem ze sebe mezi polibky. Trochu jsem se odtáhla a dívala se mu do jeho andělské tváře. Špičkami prstů jsem mu přejížděla po jeho líci, chytil mou ruku a jemně jí políbil.

„Víš, jaký jsem měl strach, už bych nesnesl, kdyby se vám něco stalo,“ díval se mi do očí, „kdybych tě ztratil…“

„Edwarde, všechno je v pořádku, my jsme v pořádku, je nám dobře. Nesmíš se tak mučit,“ políbila jsem ho.

„Už jednou jsem tě ztratil. Proto jsem jel do Volterry, nechtěl jsem bez vás žít,“ řekl a mně se málem zastavilo srdce. Popravdě jsme o tomhle nemluvili. Neřekl mi, proč byl ve Volteře. O krok jsem poodstoupila.

„Tím chceš říct, že kdybych se o pár minut zpozdila, byl bys mrtvý?“ tohle jsem zakřičela, byla jsem překvapená, jak moc hlasité to bylo. „Co kdybych ti nevěřila, co kdyby se mi nepodařilo přenést!“ vyčítala jsem mu.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ snažil se mi vysvětlit.

„A co kdybych byla. Co když se mi něco stane? Co když mi spadne meteorit na hlavu? Co když zemřu při porodu? Co když, já nevím co…“ najednou mě nic nenapadalo. „Edwarde, to nemůžeš, já ti slíbím, že už nebudu riskovat a ty mi slib…“ začala jsem, ale přerušil mě.

„Bello, bez tebe můj život, má existence nemá smysl.“

„Tohle už nikdy neříkej!“ šermovala jsem mu prstem před očima. Chytl ho a políbil.

„Neměl bych se na tebe zlobit já?“ zeptal se.

„Ne! Já jsem nešla dobrovolně na smrt!“

„Ale já zase nejel do Volterry zachránit…“

„Hele nic se nestalo a to, že jsem jednomu upírovi pocuchala účes,“ mávla jsem rukou. Do prkýnka, Bello ty dubová palice, že radši nedržíš tu svoji dulci tlamičku.

„Jakému upírovi?“ procedil skrz zuby.

„Demetrimu,“ pípla jsem. „Ale on se o nic nepokusil, byla to jen demonstrace mé moci.“

„Deme…“ zalapal po dechu. „Bello, víš, jak je nebezpečný?“

„Ale prosím tě, on a nebezpečný? Kdybys ho viděl, jak se kouká ne Stefanii, změnil bys názor.“ Zvedla jsem obočí ve snaze mu naznačit, o čem mluvím. Zamračil se. Jéžišinky, chlap tomu než něco dojde. Z očí se mu zračilo poznání. Bingo! Významně jsem pokývala hlavou.

„Demetri a,“ ukázal na podlahu, zřejmě myslel Stephanii, kývla jsem. S jemně pokleslou čelistí na mě koukal.

„Edwarde?“ naklonila jsem se k němu. Zamávala jsem mu rukou před obličejem. „Edwarde?“ zkusila jsem to znovu. Nic. Přitiskla jsem se k němu, políbila ho a rukou jsem mu zajela pod košili. Začal spolupracovat téměř okamžitě. Přimkla jsem se k němu nejvíce, jak mi to mé bříško dovolovalo. Ani nevím jak, ale najednou jsme se ocitli v posteli a Edward ze mě pomalinku sundával oblečení. Najednou se zadrhl.

„Měli bychom jít dolů, Alice se rozčiluje, že jsem si tě ukradl pro sebe. Tuhle naši konverzaci dokončíme později.“ Mrkl na mě a začal mi spravovat oblečení. Nesouhlasně jsem zabručela a Edward se zasmál. „Nemysli si, že na ten tvůj útěk jen tak zapomenu,“ zamumlal.

„Stačí mi pět minut a budeš myslet na něco jiného,“ zašeptala jsem a Edwardovi se rozsvítily oči.

„Budu si to pamatovat,“ usmál se.

„To doufám,“ dodala jsem vycházejíc z pokoje. Cestou mě doprovázelo Edwardovo zalapání po dechu.

Sešla jsem schody a hledala zbytek rodiny. David seděl v obýváku, zrovna telefonoval, mávla jsem mu, že si promluvíme později. Hledala jsem Stephanii, ale v domě bylo podezřelé ticho. Napojila jsem se na Edwardovu mysl.

Edwarde, kde jsou všichni?

Šli pro jistotu na lov.

Dobře půjdeš za nimi?

Nevím. Nezmizíš mi zase?

Určitě ne a bude tady s námi David.

Dobře, ale buď opatrná. Miluji tě.

Miluji tě – odpověděla jsem mu poslední myšlenkou. Samozřejmě, šli na lov, více lidí v domě je také větší pokušení. Vydala jsem se nezvykle ztichlým domem do jídelny a tam se mi naskytl pohled na zkroušeně sedící Stephanii. Trochu mě to vyděsilo.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se rychle. Stephanii odtrhla zrak od talíře vrchovatě naloženého zvláštním kašovitým čímsi – asi jídlem a rozhodila rukama.

„Tohle mám prý sníst, než se vrátí,“ pronesla zhnuseně a mě svitlo - Emmette.

„Takže s Emmettem už se znáš,“ pronesla jsem a jen tak tak jsem si zachovala vážnou tvář.

„Znám ho asi minutu a už mi stihl udělat přednášku o zdravé výživě, co smím a co nesmím, když jsem těhotná. Pak přede mě položí tohle,“ ukázala na talíř a v obličej ji zacukal zhnusením, „a řekne mi, že se odtud nehnu, dokud to nesním. Podle toho, jak se tvářil, to myslel stoprocentně vážně,“ kuňkala.

„Neber ho vážně,“ zasmála jsem se, „na co máš chuť? Čína, Italové?“ ptala jsem se.

„Ale on je tak velký. Já z něj mám strach,“ pípla. Zakoulela jsem očima a sedla si vedle ní. Začala jsem jí vyprávět příběh o tom, jak se mi snažil Emmette vařit, o tom, jaké mi dělal přednášky a jak mi ukázal porod na videu – tu část, kdy jsem byla vyděšená, jsem pro jistotu vynechala. Smály jsme se a Stephanii se trochu uklidnila.

„Tak co bude? Mám objednat donášku do domu?“ brala jsem telefon do rukou a Stephanie kývla. V tu chvíli začal telefon zvonit. Bylo mi jasné, kdo volá.

„Ahoj Alice, stále na lovu?“ pronesla jsem do telefonu a Stephanie na mě překvapeně zamrkala. „Tak už to vezeš, jo? Dobře a máš i…“ zarazil mě příval slov z její strany. „Máš dobře, deset minut? Perfektní,“ usmála jsem se a položila telefon.

„Za deset minutek budeme mít jídlo,“ obrátila jsem se na Stephanii a ta na mě nevěřícně zírala. „Jo, no Alice vidí budoucnost a tak už věděla, co chceme k večeři a zajela do města,“ vysvětlovala jsem. „To ona viděla, co se ti Aro chystá udělat a taky to, že čekáš dítě. Nemohla jsem tě tam nechat. Jo a s Emmettem si nedělej starosti, když tak ho prohoď oknem, jako já nebo řekni Rosalie, ta už si ho zpacifikuje sama a to teprve uvidíš ten Sajgon.“

„A není ten Emmette nějaký drzý? Ptal se mě, jestli netrpím na větry,“ zakoulela očima Stephanii.

„No myslím, že si ještě užijeme,“ povzdychla jsem si.

„Hele já ho znám jen asi půl hodiny, ale měla jsem ho chuť zabít po pěti minutách,“ řekla naprosto vážně. „A tohle - co vypadá jako by to už někdo jedl a vrátil zpět na talíř – jíst nebudu,“ dodala rozhodně.

„Správný přístup,“ pochválila jsem ji. V samou chvíli se přiřítila Alice s voňavými balíčky a zapadla do kuchyně.

„Večeře!“ volala a na stole před námi se objevila hora jídla. S chutí jsme se do toho se Stephanii pustily a Alice nás s úsměvem pozorovala. Brzy se k nám přidal David, ten vysvětloval Stephanii, kdo je, proč je tady a hlavně, jak to, že jsme dvě. Když jsme opustili vážné téma, vrátili jsme se k hovoru o dětech. Alice už plánovala, jak vyrazíme nakupovat pro prcky a co vše je třeba Stephanii koupit. Když vyjmenovala asi padesátý obchod v pořadí, který určitě musíme navštívit, všimla jsem si, že Stephaniin obličej opět nabírá zelenou barvu.

„Alice neděs ji,“ zamračila jsem se na ni.

„Ale Bello, když budete unavené…“ nestihla dokončit větu, protože v tu ránu se rozrazily dveře a v nich stál Emmette, jak archanděl Gabriel a hrozivě se na mě díval. Stephanie s sebou škubla.

„Isabell Marie Swan Cullenová!“ zařval na celý dům. Nevzrušeně jsem zajela lžičkou do čokoládové zmrzliny a strčila ji do pusy. Hlavně se nerozčiluj Bello, v devět večer neseženeme žádného sklenáře, aby zasklil další okno – proběhlo mi hlavou.

„Ahoj Emmette,“ mávla jsem na něj a strčila další dávku zmrzliny do pusy.

„Já ti dám takové – ahoj – jak si to představujete, mladá dámo? Zmizet, jen tak. Udělat puf a být fuč!“ řval a jeho oči byly tak vyvalené, že kdyby ho někdo šťouchl do zad, tak je honí po jídelně.

„Malý výlet do Itálie. To si v těch svých knížkách nevyčetl, že mořský vzduch dělá miminkům dobře?“ zeptala jsem se a věděla, že jsem udeřila na správnou notu, protože Emmette překvapeně zamrkl.

„Ty si dávala při minulé přednášce pozor,“ zavrkal, ale pak se zarazil a opět spustil. „Tak počkat, mořský vzduch ano, ale né ve Volteře! Jak si to představuješ? Málem jsem měl infarkt!“ řval dál a šermoval mi rukou před obličejem. Jestli nevybere jednu otáčku tím prstem tak mám po sanici – napadlo mě. Podívala jsem se na Alice a ta přikývla.

„Fakt to s ním málem šlehlo,“ přitakala. „Byl tak hysterický, že mu Rosalie ubalila pár facek, aby se zklidnil. Dokonce se chtěl za tebou rozběhnout. Jasper ho uklidňoval celou dobu, co jsi byla pryč a byl z toho pak úplně vyčerpaný.“

„Ale vždyť jsem byla pryč asi jen půl hodiny,“ namítala jsem.

„Byla to ta nejdelší a nejhorší půlhodina v našem životě Bello. Nevěděli jsme co se děje, jestli se vrátíš. Jen jsme věděli, že jsi se Stephanii, protože její budoucnost zmizela, jakmile ses přenesla. Jen z toho jsme usuzovali, že jsi s ní,“ vysvětlovala Alice. Došlo mi, že opravdu měli strach. Jak mi říkal Edward, mysleli si, že mě ztratili už jednou a po druhé, by to už asi nikdo z nich nezvládl. Začínala jsem litovat svého rozhodnutí, bezhlavě se přenést do Volterry a nechat je v nejistotě, že se vrátím, že žiju.

„Omlouvám se, ale nemohla jsem ji tam nechat,“ ukázala jsem směrem k Stephanii.

„Bello, tohle mi – nám už nikdy nedělej!“ chytil mě Emmette do náručí a už mě mačkal. Najednou ztuhl a opět začal ječet.

„Jak to že nechroupáte vyváženou stravu z minerálů, uhlovodanů, bílkovin a cukru a dávíte se tímto doneseným hnusem z restaurace!“ řval a ukazoval na jídlo, tedy co zbylo po našem nájezdu, který bych srovnala s náletem kobylek v apokalypse.

„No měli jsme hladík, mimi měly hladík,“ pohladila jsem si bříško.

„Od tebe Bello, jsem to čekal, ale od tebe Stephanie,“ zakroutil hlavou, „myslel jsem, že budeš rozumnější, než moje švagrová. Ta těhotná netěhotná má na denním pořádku transkontinentální přenosy.“

Uklidni se Bello, mluvil na mě hlas v mé hlavě. Všechno bude ok. Nezabíjej Emmetta. Mysli na Rose, máš ji ráda. Byla by smutná.

„Emmette, co kdyby sis na zítra připravil tu tvoji přednášku, o které si nedávno mluvil,“ zkusila jsem hovor odvést jinam. A světe div se, zabralo to. Emmette na mě překvapeně zamrkal a po chvíli ticha promluvil.

„Vážně by ses jí zúčastnila? No to by bylo super. Ještě si musím poupravit nějaké poznámky, myslím, že na straně padesát šest jsem to málo rozebral,“ mlel. Cože? Strana padesát šest? Ježiši Bello, jestli tě nedostane Aro, tak tohle určitě.

„Emmette, myslím, že si všichni rádi poslechnou tvoji přednášku, že ano?“ dodala jsem a významně se dívala na všechny členy rodiny pohledem – kdo couvne, tak si to vypije. Když jsem zaznamenala souhlas všech přihlížejících, koukla jsem zpět na Emmetta, který vyskočil dva metry na horu. Bohužel stál přímo pod lustrem, který jeho náraz hlavy nevydržel, zablikal a s řinkotem se rozplácl na zem. Sakra, Esme bude zuřit, napadlo mě.

„Emmette Cullene, co jsem ti říkala o ničení vybavení domu?“ chytla ho za ucho. „Minule okno a teď tohle?“ ukázala na zem, kde ležel kdysi její krásný lustr.

„Hele za okno nemůžu, Bella mě jím prohodila,“ začal protestovat Emmette, ale v tu ránu chytl pohlavek.

„Kdyby tě neprohodila tím oknem Bella, prohodili bychom tě jím my! A jdi mi z očí, musím uklidit ten tvůj svinčík,“ řekla a pustila ho. Emmette se rychlostí blesku vypařil a já koukala vyděšeně na Esme. Naší láskyplnou Esme. Kde se to v ní vzalo?

„Já se omlouvám Esme, za to okno i za tohle,“ ukázala jsem na horu skla a kovu válející se po zemi. Esme se na mě usmála a jedním pohybem se mi ocitla u ucha.

„Neboj se Bello, já se nezlobím, ale díky tomuhle se vyhnu tomu nejméně tříhodinovému mučení, které pro vás chystá,“ pošeptala mi a já zalapala po dechu.

„Teda Esme, to bych od tebe nečekala,“ zasmála se Alice a všichni ostatní se přidali, dokonce i Stephanie. Ještě nějakou chvíli jsme si všichni povídali, ale brzy mě a Stephanii začal přemáhat spánek. Společně s Alice jsme ji zavedly do jejího pokoje, který pro ni Esme připravila. Posadily jsme se všechny tři na pelest postele a plánovaly zítřejší nákupy, když v tom se domem rozlehl křik.

„Emmette Cullene, okamžitě, ale okamžitě tyhle knihy vypadnou z naší postele, nebo ti je rozcupuju,“ rozléhal se naštvaný hlas domem.

„Rose ty tomu nerozumíš, zítra mám důležitou přednášku,“ ozýval se Emmette.

„Já ti dám přednášku, v posteli se dělají jiné věci, než si pořád něco podtrhávat, dělat výpisky a podobně. Už měsíc celé noci neděláš nic jiného než tohle!“ pištěla a pak se ozvala rána. Urazila baseballku Emmettovi o hlavu napadlo mě. Ale příval slov ze strany Emmetta mě vyvedl z omylu.

„Možná tebe to nezajímá, ale já chci být připravený na všechno. Všem je to jedno i tobě, ale my máme zodpovědnost. Máme dvě těhule v baráku a ty a zbytek o tom víte velký kulový. Kromě Carlislea, ten je doktor,“ řval na ni zpátky.

„Mě že to nezajímá? Kdo ti dělal hekající figurantku, když sis cvičil porod. Dokonce si mi na břicho položil kus jakéhosi masa se šňůrkou, aby sis nacvičil přestřihnutí pupeční šňůry. Na kom sis zkoušel cvičení pro těhotné a případné komplikace u porodu? Na kom? Na mě! A mě to nezajímá? Emmette Cullene, jestli mě vážně zkoušíš naštvat, tak se ti povedlo a to takovým způsobem, jako nikdy za posledních šedesát let. Jestli okamžitě nepustíš ty knihy a nebudeš se věnovat mě, tak si sbal ty svoje knihy a padej!“ řvala na něj a pak nastalo ticho. Aha, Emmette si vybral, napadlo mě. V tom se rozrazily dveře a Emmette vypochodoval z ložnice s knihama a poznámkovým blokem pod jednou paží a modrou dečkou a plyšovým medvídkem pod druhou.

Ani ne za okamžik za ním vyletěla Rose v červeném průsvitném kompletu, za který by se nemusela stydět striptérka z Las Vegas a nevěřícně na něj zírala.

„To nemyslíš vážně!“ zakřičela na něj.

„Myslím, mám důležitý úkol,“ ozval se Emmette. Rose najednou zapadla do pokoje, ale v mžiku byla zpět. Viděla jsem čmouhu, jak hodila nějakým předmětem po Emmettovi, kterého ovšem minula a onen zmiňovaný předmět se zabořil do zdi.

„Tohle sis zapomněl!“ zařvala. Emmette vypáčil knihu, která byla zaseklá v okrasné omítce, a pak zavýskal.

„Super! Tuhle jsem hledal – Těhotenství krok za krokem,“ četl název a oprašoval ji. Odpovědí mu bylo zavrčení a prásknutí dveří takovým způsobem, že vyletěly z pantů. Tak to ještě bude zajímavé – pomyslela jsem si.

Podívala jsem se na Alici, která se v křeči válela po posteli a pak na Stephanii, která se nevěřícně dívala na chodbu, ve které se teď odehrála žárlivá scéna kvůli knihám.

„Vítej v naší rodině,“ pokrčila jsem rameny. Stephanii se na mě nevěřícně podívala a pak ukázala na chodbu.

„Emmette…“ koktala, „Emmette…“ pokusila se znovu. Jo vyděsil ji, to je jasné.

„Emmette chodí odpočívat s plyšovým medvídkem?“ rozesmála se a nebyla k zastavení. Ta holka vážně nic nepochopila – blesklo mi hlavou. No nic, zítra pochopí, snad – povzdechla jsem si.

------------------------------------------------------------------------------------

Doufám, že se Vám to líbilo... Měla jsem hodně špatný den, tak mě komentář - jakýkoliv opravdu potěší...

PS: Příště, Vás čeká Emmettova přednáška... :-)

Vaše Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 38. kapitola: