Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 37. kapitola

12.02.2010 (15:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7120×

37. kapitola

Aniž bych otevřela oči, přesně jsem vycítila ten okamžik, kdy jsem se ocitla ve Volteře. Ten chlad, který mě najednou obklopil, ve mně vyvolal úzkost. Opatrně jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Povedlo se, byla jsem v srdci tmavé, chladné a především nelítostné Volterry…

ARO

Prvně mi uteče Bella s dětmi a teď tohle. Návrat zázraku jménem Bella budu muset odložit na později. Jen by mě zajímalo, kdo je přenesl, že by ty děti? A Edwardovi jsem také neuměl číst myšlenky. Jak je tohle možné?

„Pokloň se,“ slyšel jsem Demetriho hlas a vrátil se do reality. Přede mnou klečel jediný přeživší z mé gardy , kterou jsem poslal na misi do východní Evropy. Upír byl zřejmě vystrašený, svědčila o tom také chvějící se ruka, kterou držel ve vzduchu, abych se mohl podívat, co se stalo.

Nevzrušeně jsem se zvedl ze svého trůnu a scházel k osobám stojícím pod ním... Pohledy mých bratrů a spoluvládců Caie a Marca jsem cítil v zádech. Byli zvědaví, stejně jako já. Přiložil jsem svou dlaň k jeho…

Skupina upírů v pláštích gardy byla nedaleko Maďarských hranic s Rumunskem. S Rumuny byl uzavřený prozatímní mír, takže by mělo proběhnout vše podle plánu – to si teda, alespoň všichni mysleli. Chladná noc a noční obloha bez mraků podtrhovala krásu lesa, ve kterém bylo slyšet hlavně šumění větví.

Garda postupovala velice rychle, dokonce rychleji než se čekalo. Ještě pár dnů, poselství bude vyřízeno a všichni se budou moci vrátit do Volterry. Navštěvovali známé a vyřizovali pozvání na blížící se velkou událost.  Byli na cestě několik dnů, když je v lese napadla o hodně větší skupina upírů. Všude se nesl křik a zvuky boje. Ačkoliv byla Arova garda početná a silná na neznámé upíry to nestačilo.

„Jednoho nechejte žít,“ pronesl jeden z neznámých, odhrnul si vlasy z obličeje a na prstu se mu zaleskl prsten s erbem Rumunů. „Ať poklekne před svým pánem a vše mu vyzví. Zdravím tě Aro, příměří je u konce,“ zasmál se neznámý upír.

„Zajímavé,“ pronesl jsem a vše přetlumočil bratrům. „Povolejte všechny členy gardy, začíná válka.“

„A co ta lidská dívka čekající dítě s Edwardem Cullenem?“ zeptal se Marcus.

„Buď ji zabije porod, nebo se o ni postaráme později. Teď je nejdůležitější sprovodit ze světa ty zpropadné Rumuny. Já mám dulcinée a zítra ji proměním v upíra. Sice ztratíme tři dny, ale kdo ví, jak dlouho u ní bude trvat přeměna.

„Demetri, Felixy, Alecu!“ zavolal jsem své nejvěrnější. Okamžitě stáli před trůnem a jejich hlavy byly v lehkém úklonu, jak se sluší a patří. „Každý z vás povede jednu skupinu. Už se chystají, za třicet minut odjíždíte.“ Všichni tři se vydali upíří rychlostí ze sálu a zmizeli v propletenci chodeb Volterry. Rozdrtím je na prach, byla moje poslední myšlenka, když jsem vycházel ze sálu.

BELLA

Oči si pomalinku přivykaly šeru a já začala rozeznávat jednotlivé obrysy nábytku – skříň, stůl, postel a na ní ležela Stephanii. Rozešla jsem se za ní, jak jsem jen nejtišeji dokázala. Opatrně jsem dosedla na pelest postele a pomalým pohybem jsem ji položila dlaň na ústa.

Trhla s sebou, vytřeštila oči a z hrdla se jí dral výkřik. Rychle jsem začala vrtět hlavou a naznačovala ji ať je zticha. Ztichla okamžitě, usmála jsem se na ni a objala ji. Znám ji tak krátce, ale je mi tolik podobná. Musím ji zachránit.

„Co tady děláš?“ zeptala se udiveně. Její oči se na mě nedůvěřivě dívaly, jako by čekala, že každou chvíli zmizím.

„Odvedu tě odtud, ale musíme rychle a tiše,“ zašeptala jsem a Stephanii začala okamžitě vrtět hlavou. „Stephanie, je to nutné,“ můj hlas ač jsem nechtěla, začínal nabírat na intenzitě. Stále vrtěla hlavou. „Aro, tě chce zítra proměnit, ale já to nedovolím,“ podívala se na mě a v jejích očích se zračil děs.

„Ale, to… ne Bello, já to zvládnu,“ řekla tiše.

„Stephanii to nejde, nedovolím to zvláště ne teď, když jsi těhotná,“ procedila jsem skrz zuby, rozhodla jsem se, že ji odsud odtáhnu třeba za vlasy. Lapání po dechu mě vrátilo do reality. V obličeji Stephanii se střídalo několik barev, červená, fialová a zelená.

„Jak? To není možné,“ vypravila ze sebe nakonec.

„Hele Stephanii, podle toho, jak jste se na sebe s Demetrim dívali, tě žolíky hrát neučil. Poslední dobou jsi unavená, že? A bývá ti zle od žaludku. Pokud, tě Aro přemění, dítě zemře.“ Naléhala jsem, ale už teď jsem věděla, že mám vyhráno, podle toho, jak se pousmála.

„Ale musím to říct Demetrimu,“ zaprotestovala.

„Není čas, Rumuni napadli Arovu gardu na cestách, chce tě proměnit, protože si myslí, že bude silnější, ale Rumuni mají početní převahu. Musíme se odsud co nejrychleji dostat,“ zavelela jsem.

„Dobře, jen si vezmu pár věcí,“ vyskočila z postele a hnala se k šperkovnici – přišlo mi to hodně povědomé – vytáhla náhrdelník a v tom začaly hodiny odbíjet sedm hodin – do prkýnka! Oči mi svolně střelily ke dveřím, které se plynule rozrazily. Stál v nich upír a na sobě měl plášť Arovy gardy.

Reagovala jsem okamžitě. Pomocí své síly jsem Stefanie zatáhla za sebe a upír vysel několik centimetrů nad zemí přimáčknutý ke zdi. Mávla jsem rukou a dveře se zavřely. Tak to bychom měli. Ani nevím, kde se ve mně vzalo tolik síly, ale cítila jsem se nepřemožitelná. Upírovi se svezla kápě z hlavy a my konečně poznaly, s kým máme tu čest.

„Demetri,“ zašeptala Stefanie, „Pusť ho!“ vykřikla.

„Ne!“ můj hlas byl rozhodný.

„Prosím,“ štkala. Připomnělo mi to, když jsem viděla Edwarda v mučivých bolestech. Pomalu jsem ho pouštěla, ale byla jsem ostražitá.

„Jestli se o něco pokusíš, nezachrání tě její prosby,“ nikdy bych nevěřila, že můj hlas může znít, tak výhrůžně. Demetri na mě hleděl s nevěřícným výrazem.

„Odvedu ji odtud,“ řekla jsem a Demetri zavrtěl hlavou. „Nezabráníš mi v tom. Celá Volterra je vzhůru nohama kvůli Rumunům, není tady nikdo, kdo by mi v tom mohl zabránit a myslím, že i ty změníš názor.“

„Nedostaneš se odtud, všude je plno hlídek,“ řekl tiše a  díval se na Stefanií s takovou láskou, jakou se na mě díval Edward.

„A kdo říká, že půjdeme dveřmi?“ zeptala jsem se.

„Nechci tě opustit,“ řekla Stefanií a hnala se k němu.

„Stefani ne!“ zvýšila jsem hlas, ale bylo pozdě. Už byla v jeho náručí, tohle bude těžší, než jsem si myslela.

„Řeknu ti dva hodně dobré důvody, proč musí jít se mnou,“ začala jsem a Demetri odtrhl zrak od své milované. „Aro jí chce proměnit, a jestli to udělá, zemře i dítě,  které s tebou Stefanie čeká,“ Demetri se na mě nechápavě díval a pak jeho pohled sjel k dívce, která se mu choulila v náručí.

„Jak?“ zeptal se. Kdyby tady byl Emmette, tak by mu to určitě vysvětlil. Živě si vybavuju jeho přednášku – Když se spermie spojí s vajíčkem…

„Je jasné, že z hraní karet to není Demetri. Ber to jako fakt. Na vysvětlování není čas.“ Začala jsem být netrpělivá. Edward musí být strachy bez sebe.

„Stef,“ zašeptal a políbil jí do vlasů, „Měla by si jít s ní.“ Stefanie se na něj dívala, do jejích očí vstupovaly slzy. „Bude to tak nejlepší, miluji tě. Přijdu si pro tebe, slibuji.“ Dodal a políbil ji. Po chvíli jsem musela odkašlat, abych je od sebe odlepila. Stefanie byla celá zadýchaná.

„Musíme jít,“ řekla jsem, když jsem si všimla, jeho starostlivého výrazu dodala jsem, „postarám se o ni. Nic se jí nestane. Podívej se na mě, jsem plná sil a to čekám dvojčátka,“ usmála jsem se.

„A co Aro? Uvidí, že mi pomohl a zabije ho,“ namítla Stefanie.

„Chytej,“ hodila jsem mu medailon, který jsem vytáhla z kapsy. „Ochrání tě před všemi schopnostmi upírů, doufám, že toho nebudu litovat. Viděl si, co dokážu, jestli nás zradíš…“ nedokončila jsem svůj monolog, protože mi skočil do řeči.

„Bello, jestli se mi o ni a o dítě postaráš, budu ti vděčný do konce své existence.“

„Jsem ráda, že si rozumíme,“ usmála jsem se, „medailon nos skrytý, aby ho nikdo nepoznal,“ dodala jsem. Z chodby se ozval hluk. „Musíme jít,“ ukázala jsem na Stefanie. Ta naposledy políbila Demetriho a přešla ke mně.

„Doufám, že máš pevné nervy, doma nás čeká specialista na těhotenství,“ snažila jsem se zlehčit situaci a Stefanie se na mě nechápavě podívala. Však ona to brzy pochopí a já možná budu mít od Emmetta na chvíli pokoj.

Naposledy jsem se podívala na Demetriho, který své rty zformoval do jediného slova – díky. Jen doufám, že svého rozhodnutí nebudu litovat. Chytila jsem Stefanii za ruku a přála si, být u svých milovaných, slyšela jsem známé šumění v uších…

-----------------------------------------------------------------------------------

Já vím, nic moc... ale snad se vám to trošilinku líbilo a necháte koment...

Mám na Vás dvě otázky:

1) Od koho Bell dostane větší kapky, Edward nebo Emmette?

2) Dvě těhule v baráku - dokážete si u tohodle představit Emmetta? Možná to přejmenuju na KDO PŘEŽIJE... :-)

Alrobell



Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 37. kapitola: