Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 35. kapitola

05.02.2010 (10:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6491×

35. kapitola

„To jsem ti dávala vždycky tak zabrat?“ zeptala jsem se. Edward se usmál a chytl mě za ruku. Dívala jsem se na naše propletené ruce.

„Promiň, neuvědomil jsem si,“ omlouval se a opatrně začal ruku stahovat. Proč to dělá, líbí se mi to. Jemně jsem mu zmáčkla ruku a zastavila ji v pohybu. Podíval se na mě svýma zářícíma očima. Usmála jsem se, najednou Alice ztuhla a střelila očima po Edwardovi. Před domem se ozval rozzuřený hlas:

„Edwarde Cullene, zabiju tě!“

Trhla jsem s sebou. Hlas z venku zněl opravdu zlověstně. Pevně jsem se chytila Edwarda, m é srdce bušilo, jako splašené a začala jsem rychleji dýchat. Mžitky, které se mi začaly dělat před očima, jsem se snažila zahnat, ovšem bezúspěšně. Cítila jsem, jak mě pohlcuje temnota.

Jela jsem autem, viděla jsem oranžovou záři. Přidala jsem plyn a najednou jsem byla u domu, který byl celý v plamenech. Vběhla jsem dovnitř a zoufale křičela. Plíce se mi naplnily kouřem a já se rozkašlala. Jen co jsem popadla dech, snažila jsem se po schodech vyběhnout do prvního patra. V polovině schodiště se mi smekla noha a já cítila, že padám.

„Nééé!“ zakřičela jsem a otevřela oči. Nade mnou se skláněl Edward, starostlivě mě hladil po vlasech. Chytila jsem ho a přitiskla se k němu. „Bála jsem se, že se ti něco stalo,“ zašeptala jsem.

„Vzpomněla sis?“ zeptal se. Zakroutila jsem hlavou.

„Jen mi bleskla hlavou vzpomínka. Jak jsem běžela do hořícího domu. Myslela jsem, že jsi uvnitř. Bála jsem se. A pak jsem spadla ze schodiště a dál nevím. Tolik jsem se bála,“ vzlykala jsem.

„Slyšíš! Vylez ven Cullene, nebo si pro tebe dojdu a je mi jedno kolik těch pijavic tam je!“ řval někdo z venku. Z Emmettova hrdla se vydralo zavrčení. Být tím venku, tak padám. Emmette vypadal opravdu hrozivě. Otřásla jsem se.

„Nech toho, děsíš ji,“ napomenul ho Edward a Emmettův výraz se rázem změnil. „Jde se pomstít za Bellinu smrt. Myslíš, že zvládneš setkání se starým kamarádem?“ zeptal se Edward.

„Tam venku je můj kamarád?“ zeptala jsem se.

„No sice si párkrát Jacobovi vyprášila kožich, ale jo, jste kamarádi,“ zapojil se do hovoru Jasper. Bylo to poprvé, co na mě promluvil. Nevím, jestli se mnou mluvil před tím, ale teď se držel dál.

Za Edwardovy pomoci jsem vstala, díval se na mě a já se slabě usmála a kývla. Vydali jsme se ke dveřím. Za dveřmi stál podle všeho můj přítel, ale moc přátelsky teda nezněl. Studená ruka Edwarda se zastavila na klice a jeho tvář se ke mně otočila.

„Chvíli počkej, musí se trochu zklidnit,“ zůstala jsem stát a pečlivě poslouchala co se děje za dveřmi.

„Je to tvoje vina, ty za to můžeš, že je mrtvá!“ řval na něj hlas, který mi přišel známý, ale nevybavil se mi k němu obličej.

„Jacobe, uklidni se, chci ti vysvětlit…“ začal, ale byl okamžitě přerušen.

„Jak mi to chceš vysvětlit, je mrtvá a ty jsi za to zodpovědný. Vezmu si tvůj ubohý život za její. Měla před sebou tolik let…“ rozvzlykal se. „Zabiju tě!“

„Bello, ne!“ s těmito výkřiky, ozývající se za mnou, jsem rozrazila dveře a zalapala po dechu. Ohromný vlk vrčel na Edwarda, který byl v bojové pozici. Oba byli zahleděni druhému do očí a čekali na první náznak boje.

„Nechte toho!“ zakřičela jsem, Edward byl okamžitě u mě a vlk se na mě díval, otočil se a zmizel. Já se kamarádím s vlkem, který je velký jak náklaďák. Super Bello – samá lepší společnost – upíři a vlci, kteří nejspíše polykají anabolika po kilech, to je tvoje parta kamarádů.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Edward. Jen jsem přikývla a sledovala, jak se z houští dral vysoký, opálený, černovlasý kluk. Hnal se ke mně a okamžitě mě drtil v náručí. Očima jsem vyhledala Edwarda a ještě v objetí ukazovala na toho kluka. Mé rty se jemně tvarovaly do otázky – Kdo je to?

„Bello, to je Jacob,“ odpověděl klidně Edward. Tak tedy Jacob, dobře. Cítila jsem, jak Jacob strnul a odtáhl se.

„Ty si mě nepamatuješ?“ zeptal se s úžasem a pak jeho oči sklouzly k mému vzdouvajícímu bříšku.

„Jak? Kdy? Kdo?“ ukazoval.

„Jacobe, to je jednoduché. Nevím, proč to všem musím vysvětlovat. Když se spermie spojí s vajíííí…“ schytal Emmette štouchanec do žeber od Rose. Emmette se na ni vyčítavě podíval. „Co ty víš, co je v té rezervaci učí, třeba si myslí, že děti nosí čáp – v jeho případě vlčice, nebo co,“ dodal.

„Kdy?“ vydal ze sebe zvuk Jacob, podle všeho v šoku.

„Taky bych to ráda věděla,“ odpověděla jsem a jeho zmatek se vystupňoval na maximum. Otočil se na Edwarda.

„Myslím, že bude nejlepší, když půjdeme dovnitř,“ promluvil diplomaticky Carlisle a všichni jsme se vydali do domu.

Všichni jsme seděli v obýváku a dívali se jeden na druhého. Jacob střídavě valil oči a mumlal něco o psychiatrovi a svěrací kazajce pro sebe. Takhle vypadal od chvíle, kdy mu Edward řekl, co se stalo. Nikdo ho v jeho psychickém výlevu nechtěl rušit. Jacob se najednou zarazil a podíval se směrem k Edwardovi.

„Myslel jsem, že upíři nemůžou mít děti.“

„My jsme taky mysleli, že střílíme slepýma. Ale Edward má hold plně nabitý arzenál,“ rozesmál se Emmette a mně zacukaly koutky. Takové blbiny, můžou napadnout jen jeho. Jacob se na něj nevraživě podíval. Tohle bude ještě dlouhý hovor. Zatím co všichni debatovali a odpovídali na salvu otázek chrlících se s Jacobových úst, spokojeně jsem si opřela hlavu o Edwardovo rameno a za chvíli jsem cítila, jak se mi klíží víčka. Propadla jsem do snu a přála si, aby nebyly plné zmatků, jako můj život.

Matně jsem cítila, jak mě zvedají studené paže a pak lehké pohupování. Spokojeně jsem si povzdychla, když jsem pod sebou cítila měkkou postel. Studené rty se jemně dotkly mého čela.

„Edwarde,“ zamumlala jsem a pak jsem se s trhnutím probrala. My jako spolu budeme spát? Mé oči se otevřely rychlostí blesku.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ pronesl omluvně Edward.

„To je v pořádku…“

„Nechám tě, aby sis odpočinula,“ zvedal se k odchodu. Najednou jsem byla naštvaná sama na sebe. To já jsem strůjcem tohoto zmatku, tohoto neštěstí. Edward musel prožívat velkou bolest, nemusel nic říkat. Měl ji vepsanou v očích. Nechtěla jsem, aby odešel.

Leželi jsme vedle sebe, já a Edward v objetí. Broukal mi krásnou melodii a já upadala do spánku.

Překvapeně jsem zamrkala. Edward byl už u dveří a já zašeptala: „Vždy jsem usínala ve tvém objetí, je to tak?“ Edward se zarazil uprostřed pohybu. „Nechtěla bych, abychom tuhle tradici porušili, a třeba to pomůže.“ V mžiku byl vedle mě. Musela jsem se usmát. Lehl si opatrně vedle mě. V mé vzpomínce to bylo jiné. Posunula jsem se k němu a hlavu mu položila na hruď. Cítila jsem, jak se napnul, ale věděla jsem, že teď už bude vše v pořádku. „Vyprávěj mi o nás…“ zaprosila jsem. A Edward začal. Vyprávěl o našem seznámení, cvičení mé moci, našem prvním milování…

„Edwarde, přerušila jsem ho. Kde jsou mí rodiče?“ zeptala jsem se. Jeho dosud uvolněné tělo a ruka hladící mě po mých zádech strnula.

„Je mi to líto, Bello. Jsou mrtví,“ zašeptal. Bolest schovaná někde v koutku mého srdce se rozběhla na plno a hlavu mi začaly naplňovat vzpomínky.

Dětství, máma, táta, Phil – vše, co mi vyprávěl před chvílí Edward – naše milování, můj útěk pryč, stěhování, svatba… všechno bylo zpátky. Jako by se protrhla hráz a já se znovu nadechla. Břímě, které mě tížilo, bylo jako mávnutí kouzelného proutku pryč. Překvapeně jsem zamrkala.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a vášnivě ho políbila na rty…

---------------------------------------------------------------------------------------------

Tak, zakončila jsem Vám to pěkně... tak chci za to pochvalu... Ten konec je, jaký je, páč si beru 4 dny volna od psaní... musím si restartovat HW (mozek)... prostě jdu plesat a nebudu schopná psát...

Vím, že je to kratší, než obvykle, ale já bych se rozepsala a utla to tak, že by jste zase všichni skončili na ARU...

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 35. kapitola: