Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 32. kapitola

01.02.2010 (16:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7080×

32. kapitola

Vypravěč

Dívka oděná v černém plášti běžela chodbami ztemnělé Volterry, na cestu jí svítily sporé ohnivé louče. Její kroky se ozývaly v ozvěně ztichlého hradu, stejně jako tlukot jejího splašeného srdce. Kámen pod jejíma bosýma nohama ji studil a každý krok bolel. Přesto spěchala k honosným dveřím, nevěděla proč. Věděla jen, že se musí dostat dovnitř. Že se musí dostat velmi rychle dovnitř. Ale proč? Její mozek se snažil zpracovat informace, ale nedařilo se. Co ji hnalo, nevěděla, nechápala své počínání o nic víc, než svůj zběsilý úprk chodbami hradu…

Před několika dny…

Žena, jejíž vlasy ohnivě zářily v lese, kde se ukrývala, tiše sledovala dění v domě. V domě, kde se právě odehrávala svatba jejích úhlavních nepřátel. Byli šťastní, ale tohle štěstí jim brzy skončí, o to se postarám – pomyslela si. Na krku se jí houpal medailon, vzala si ho mezi prsty a děkovala náhodě. Náhodě, která ji a tu ženu přivedla do stejného baru. Simon se jmenovala, díky Simon – ušklíbla se a zmizela mezi stromy hlubokého lesa.

O několik desítek kilometrů dál narazila na muže. Byla sice překvapená, že ho zde vidí. Přece jen se nestane každý den, že potkáte někoho z Arovy gardy. Dvojice se opatrně měřila pohledem. Žena věděla, že pokud dojde na souboj, nebude mít šanci. Hlavou jí probleskl nápad. Nápad, který vyřeší její pomstu…

„Myslím, že mám něco, co tě bude zajímat,“ Oslovila ho. Muž se na ni se zájmem podíval, pokývl hlavou a ona pokračovala.

„Nedávno se sem nastěhovala rodina upírů, myslím, že je znáš – Cullenovi. To není tak zajímavé, ale zajímat by tě mohlo, že oni zabili tvou kamarádku – Jane, tak se jmenovala?“ při vyslovení jejího jména sebou trhl. Žena s rudými vlasy pokračovala. „Ale je tu ještě něco, jeden z nich se oženil s lidskou dívkou, ta dívka s ním čeká dítě – tohle tvého pána bude zajímat a to hodně, řekla bych.“ Domluvila a dívala se na něj.

„Proč mi to říkáš?“ zeptal se muž.

„Řekněme, že je čas se pomstít Edwardu Cullenovi a jeho rodině,“ odpověděla. „Budeš potřebovat pomoc a já ti ji ráda nabídnu. V jejich rodině je upírka, předvídá budoucnost, musíme si s tím poradit, to nechej na mě.“

„Dobře…“ odpověděl, díval se na ni a tázavě zvedl obočí.

„Victoria.“

„Dobře Victorio, myslím, že jsme se dohodli. Ty budeš mít pomstu, já vraha Jane a dívku co čeká dítě s upírem. Mé jméno je Demetri.“ Dodal a spojenectví bylo uzavřeno.

V den požáru…

Victoria

Všichni Cullenovi odjeli na lov a bezbranná Bella zůstala sama. Po chvíli odjela autem, okamžitě jsem volala Demetrimu, který se na ní pověsil a sledoval ji. Teď byl čas nachystat past a trpělivě čekat.

Vystoupila jsem z auta a otevřela kufr, který ukrýval teď už mrtvé ženské tělo. Najít dívku podobou Belle bylo celkem těžké – a ještě těhotnou? Téměř nemožné, ale snad sám osud nám hrál do karet. Pomsta bude dokonalá. Celá tahle povedená rodinka se bude trápit smrtí té lidské nicky. Edward bude mrtvý a ta nicka? Ta bude pokusným králíčkem samotného Ara. Dokonalá pomsta.

Ve vrchním patře jsem rozmístila kanystry s benzínem a v obývacím pokoji pohodila ženské tělo. Brzy začal zvonit telefon, naše znamení.

Vyběhla jsem zpět nahoru, škrtla zápalkou a obloučkem jsem ji odhodila na postel. Ta vzplála. Oheň se začal rozšiřovat velkou rychlostí. Upíří rychlostí jsem seběhla dolů a čekala.

Díky své schopnosti – úskoku - jsem věděla, jak dlouho můžu v hořícím domě zůstat aniž by se mi něco stalo. Slyšela jsem kvílení brzd na příjezdové cestě následovaný zoufalým výkřikem. Jak jsem očekávala, vběhla do domu, rozkašlala se a volala Edwarda a jeho rodinu. Ani si nevšimla mrtvé ženy ležící v obýváku, slyšela jsem, jak běží po schodech nahoru, zajíknutí a pak výkřik. Pak nastalo ticho.

Pomalu jsem se vydala ke schodišti a našla ji ležet pod ním. Byla v bezvědomí. Jak by to bylo snadné, ji zabít. Ale to by pro ni byl opravdu jen malý trest. Musí trpět…

Rozhlédla jsem se po hořícím domě, který pomalu zachvacovaly plameny. Je čas odejít. Chytila jsem bezvládné tělo do náruče a vydala se na smluvené místo. Běžela jsem lesem a slyšela jsem za sebou výbuch. A je to. Moje pomsta začala…

„Kdo je to?“ zeptala jsem se, když jsem doběhla k připravenému autu. Demetrimu tam dělal společnost ještě jiný upír.

„Maxi tohle je Victoria, Victorie tohle je Max,“ představil nás Demetri. „Co jsi jí udělala?“ zeptal se, ukazujíc na bezvládné tělo v mých rukou.

„Upadla na schodišti, nesmíme ztrácet čas,“ odpověděla jsem.

„Maxi začni, víš, co ti za to Aro slíbil,“ otočil se Demetri na Maxe a pak začal vysvětlovat. „Max má schopnost mazat vzpomínky. Občas je to potřeba. Smaže jí celou paměť.“

„Co mu za to Aro slíbil?“ zeptala jsem se.

„Do toho ti nic není. Máš svoji pomstu a já mám ji.“ Odsekl Demetri. Max si převzal bezvládné tělo do svých paží a soustředěně se na něj díval. Za chvíli ji položil do přistaveného auta.

„Mělo by to být v pořádku. Vyřiď Arovi mé pozdravy a nezapomeň, alespoň rok o vás nechci slyšet,“ Promluvil Max a zmizel.

„Rozloučíme se Victorie, ale bohužel mám pro tebe smutnou zprávu,“ řekl Demetri.   „Nechceme, aby o ní,“ ukázal směrem k autu, „někdo věděl. Sbohem Victorie.“ Dodal a já začala couvat. Ten parchant mě zradil.

Vypravěč

Žena s rudými vlasy okusila chuť zrady. Několik silných rukou ji chytilo a pak cítila bolest. Její výkřiky protnuly ticho. Brzy se k nebi snášel dým z ohně, ve kterém hořely její ostatky. Tři upíři měli za úkol vyčkat a pak přivést Edwarda Cullena do Volterry, kde bude souzen a popraven za vraždu Jane Volturi. Tak si to jejich pán přeje.

Černé auto se dvěma osobami mířilo silnicí velkou rychlostí. Dívka ležící na zadním sedadle vypadala, že spí. Řidič sešlapoval plynový pedál neustále blíže k podlaze. Auto, aniž by se jeho rychlost snížila, odbočilo na cestu vedoucí k soukromému letišti.

Se skřípěním brzd se zastavilo kousek od letadla. Muž – upír vytáhl dívku v bezvědomí z auta a nesl ji do letadla připraveného ke startu.

Letadlo vzlétlo, jeho kurz byl namířen směrem k Itálii. Upír sledoval dívku, jež v tichosti ležela, její dech byl mělký a tlukot srdce tišší, než u jiných lidí. Upír na ni měl celou cestu upřené oči, byla zvláštní, připomínala mu Stephanii. Byly si v něčem podobné. Díval se na její rýsující se bříško pod šaty. Žádné z žen se nepodařilo přežít první měsíc a ona už je těhotná pět týdnů, tohle bude Ara hodně zajímat.

Letadlo letělo nad Atlantským oceánem. Upír uvnitř přemýšlel, brzy budou ve Volteře. Dívka ležící v sedadle naproti němu se stále neprobouzela.

Mezitím jiný upír vzlykal nad ztrátou milované dívky. To ještě netušil, co mu osud chystá…

Aro

Seděl jsem na svém trůnu ve Voltérském sále. Čekal jsem společně se svými bratry Caiem a Marcem. Za chvíli k nám měl dorazit malý upíří zázrak. Byl jsem vzrušený, pokud se to vše povede, budu mít jeden z největších pokladů světa pro sebe. Dveře se otevřely…

Viděl jsem Demetriho vcházet s dívkou v náručí. Měl ji. Byl jsem ohromen. Celé čtyři dny jsem se nemohl dočkat této chvíle. A byla tady. Demetri nesl poklad ve svých pažích a zastavil se před námi.

Za naprostého ticha jsem vstal a pomalým krokem přešel až k nim. Dotkl jsem se dívky. Jemně se jí zachvěla víčka. Chtěl jsem vidět každou její myšlenku, ale nic. Jediné co jsem viděl, byla tma. Můj pohled se stočil k Demetrimu. Dotkl jsem se tedy jeho.

V jeho myšlenkách jsem sledoval slet událostí posledních čtyř dnů. Bylo to zajímavé. Ta dívka musela být zcela jistě mocný štít. Co když se Maxovi nepovedlo vymazat jí paměť? To by byla celkem nečekaná komplikace. Dívce se znovu zachvěla víčka, pak ještě jednou. Její oči se začaly otevírat. Bylo v nich tolik zmatku, tolik strachu. Max neuspěl?

„Kdo jste? Kde to jsme? A kdo… kdo jsem já?“ ptala se zmateně dívka, kterou Demetri ve svých myšlenkách nazýval Isabella. Úleva, která mnou projela, byla nepopsatelná. Její štít se musel během jejího bezvědomí natolik oslabit, že jím Maxova schopnost projela jako horký nůž máslem.

„Anabell, tolik jsem se o tebe bál. Byla jsi v bezvědomí, když tě Demetri našel. Tohle mi už nedělej. Nedělej to svému otci.“ Promluvil jsem a viděl šokované pohledy všech v místnosti. Ano, ona bude má dcera. Nikdo se jí nedotkne, na to je příliš vzácná.

„Pojď drahoušku, odvedu tě do tvého pokoje.“ Řekl jsem a odvedl ji ze sálu. Jako omámená šla se mnou. Její teplá ruka se dotkla té mojí a společně jsme kráčeli temnou chodbou Volterry. Budu muset učinit určitá opatření, proběhlo mi hlavou…

Bella

Cítila jsem, jak mě drží pevné studené ruce. Snažila jsem se proniknout skrz temnotu. Má víčka se chvěla námahou mého snažení. Konečně se mi to podařilo. Světlo mě na chvíli oslepilo a já zmateně zamrkala.

V náručí mě držel muž, jeho rysy mi přišly známé, ale jeho tvář ne. Před námi stál další, oblečený v černém, bílá kůže, tmavé delší vlasy a červené oči. Připadal mi známý, znám ho, ale nevěděla jsem odkud. Rychle jsem se rozhlédla po místnosti a zjistila, že je zde ještě několik osob podobných těmto dvěma, všichni bledí, krásní a všichni do jednoho mají červené oči.

„Kdo jste? Kde to jsme? A kdo… kdo jsem já?“ zeptala jsem se zmateně a dívala jsem se na muže stojícího přede mnou. V jeho očích se mihla radost? Divné.

„Anabell, tolik jsem se o tebe bál. Byla jsi v bezvědomí, když tě Demetri našel. Tohle mi už nedělej. Nedělej to svému otci.“ Jeho hlas zněl velmi starostlivě. Někoho mi připomínal, ale koho? Chvíli jsem se na něj dívala, asi bych se ho měla bát, ale nic takového jsem necítila. Celá tato místnost byla celkem děsivá. Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas muže, který se nazval mým otcem.

„Pojď drahoušku, odvedu tě do tvého pokoje.“ Demetri mě pomalu postavil na nohy. Byla jsem ještě omámená. Podala jsem otci ruku a on mě vedl chodbami tohoto zvláštního místa. Procházeli jsme temnými chodbami, nepoznávala jsem to tady.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„Ve Volteře Anabell, žiješ tady několik let.“ Odpověděl klidně, ale všimla jsem si malého zaváhání v jeho hlase.

„Co se mi stalo, tati?“ slovo tati mi k němu – nevím proč – nešlo.

„No…“ uvažoval, „nechci tě rozrušit. Zažila jsi šok.“

„Ale já to potřebuji vědět.“ Namítala jsem, ale v tu chvíli jsme se zastavili a otec mi otevřel dveře.

„Jsme tady. Odpočiň si, já za chvíli přijdu. Hlavně nikam nechoď.“ Najednou byl pryč. Oči mi bloudily po pokoji. Nepřišel mi ničím známý. Byl ponurý, veškeré vybavení bylo z tmavého dřeva. Posadila jsem se na postel a instinktivně jsem si pohladila bříško, bylo vypouklé. Zalapala jsem po dechu. Jsem těhotná, podívala jsem se na svou levou ruku a na ní se blyštily dva prsteny, byly nové. Nádherný zásnubní a snubní. Chvíli jsem se na ně dívala a v mysli mi probleskla vzpomínka.

Stála jsem v bílých šatech v pokoji, který byl zalitý světlem. Smála jsem se. Přišel ke mně muž, chytil mě za ruku.

„Miluji tě,“ zašeptal. Neviděla jsem mu do tváře.

Lehla jsem si na postel a snažila se přijít na to, co se právě stalo. Sundala jsem snubní prsten a otáčela s ním. Uvnitř byl vyryt nápis - Na věčnost s láskou E. Ležela jsem a přemýšlela, mám manžela a čekám dítě, možná děti. Ucítila jsem pohyby ve svém lůně. Ruka mi automaticky vystřelila směrem k bříšku a začala jsem ho hladit. Zavřela jsem oči a snažila si ještě něco vybavit. Za chvíli se otevřely dveře, nevím proč, ale zůstala jsem ležet otočená zády.

„Spí, je to dobře. Musíme vymyslet, co jí řekneme. Všem řekni, že jí nikdo nesmí ublížit, jinak za to zaplatí hlavou.“ Dveře se zavřely a vzdalující se kroky napovídaly tomu, že návštěvníci z mého pokoje odešli.

Co si chtějí vymyslet? Proč by mi někdo ubližoval? Tyhle otázky se mi honily hlavou a asi za hodinu jsem na ně dostala odpověď.

Opět jsem šla chodbou Volterry, pohlédla jsem na svou levou ruku, na které už nebyl ani jeden z prstenů. Instinkt mi napověděl, že si je mám schovat. Nevím proč, ale nedokázala jsem se od nich odpoutat. Prsty jsem si přejela po halence a cítila je připevněné na řetízku. Dodávaly mi odvahu.

Vešla jsem do sálu, kde na mě čekal otec a plno dalších – lidí? Jak jsem se později dozvěděla upírů. Otec byl upír. Všichni tady byli upíři, ale já byla klidná, jako by mi řekli, že mi koupili nový svetr. Tohle přece není reakce normálního člověka. Něco uvnitř mě mi našeptávalo, že já nejsem normální člověk.

Uběhly tři dny, během kterých mi můj otec – Aro – vše vysvětlil. Můj snoubenec Nathan, otec mých dětí – ano budou to dvojčátka – zemřel během mise. Nechtěla jsem se s tím smířit, nasedla do auta a odjela. Demetri mě hledal několik dní a nakonec mě našel. Bohužel jsem cestou měla nehodu a ztratila vědomí.

Plno věcí mi nedávalo smysl. Měla jsem si brát Nathana, ale mám schovaný prsten, kde je iniciála E. Podle všeho byl Nathan černovlasý, ale mě se zdálo o muži, který měl bronzové vlasy. Nikdy jsem mu neviděla do tváře.

Plno věcí mi nedávalo smysl. Necítila jsem se tady jako doma. Jedinou přítelkyní mi byla Stephanie. Lidská dívka jako já. Byla pořád smutná. Usmála se jen ve chvíli, kdy viděla Demetriho. Byli do sebe zamilovaní, jak kouzelné.

Nesrovnalostí přibývalo a já začala být zvědavější. Poslední dobou mi začalo být i zle. Divné křeče v žaludku přicházely a odcházely. Poslední dobou ale byly častější. Nikdo si s tím nevěděl rady. Procházela jsem se spletitými chodbami Volerry a snažila se najít knihovnu. Uslyšela jsem kroky. Otec mi řekl, že bych se zde sama neměla procházet, protože jako člověk jsem pro upíry pokušení. Rychle jsem zapadla do prvních dveří a čekala. Procházející osoba lamentovala.

„Nikdy tady nežil člověk. Jen ti, co přivedli na jídlo. A teď tady žijí dokonce dvě. Jedna dulcinée a teď ta těhotná.“ Zachytila jsem útržek hovoru. Pohár mé trpělivosti přetekl. Chtěla jsem se dozvědět pravdu. Vystrčila jsem hlavu ze dveří a zkontrolovala chodbu. Nikde nikdo. Jediný, kdo mi řekne pravdu, je asi Stephanie. Ráznými kroky jsem se vydala k jejímu pokoji. Proplétala jsem se chodbami a z ničeho nic mě přepadl zvláštní pocit.

Pocit zoufalství tak velkého, že jsem musela popadnout dech. Jakoby mě něco nutilo jít jinam. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Najednou jsem věděla, že nepůjdu ke Stephanii. Musela jsem jinam.

Rychlým krokem jsem se vydala na opačnou stranu Volterrského paláce. Spěchala jsem, protože jsem podvědomě věděla, že pokud přijdu pozdě… jen při tom pomyšlení se mi sevřelo srdce. Louče na zdech osvětlovaly chodbu. Hlavu jsem měla sklopenou a vnímala jsem pouze střídající se tmu a světlo. Mé kroky se ozývaly celým palácem, zněly jako tlukot mého srdce. Zlaté dveře byly na dohled a před nimi stáli dva hrozivě vypadající upíři. Věděla jsem, že musím dovnitř, jen jsem nevěděla proč…

-----------------------------------------------------------------------------------------

Tak co? Mají Vaše srdíčka pokoj? Můžete dýchat? Myslíte, že to Bella stihne? A teď prstíky na klávesnici a pěkně něco napsat do toho bílého čtverečku.

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 32. kapitola: