Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 3. kapitola

19.11.2009 (13:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6740×

3. kapitola

Bella

„Alice?“ zeptal se anděl zmateně. Očima těkal ode mě na ni a naopak.

„To je Bella. Bello to je Emmette. Bella je moje nová kamarádka. Dávej na ni pozor a pak ji doprovoď do další učebny.“ Řekla jako by si vůbec nevšimla jeho ohromeného výrazu. Ještě se na mě podívala, mrkla a pokračovala chodbou. Ušla dva kroky a začala se smát.

„Užij si to.“ Pronesla ještě a zmizela v davu studentů.

Podívala jsem se na Emmetta, který za ni udiveně koukal, a promluvila: „Ahoj, jestli ti to vadí, nemusíš si mě všímat. To je v pohodě.“

Emmette se usmál a konečně pronesl: „Ahoj, neboj, mně to nevadí. Bude to změna. Už se těším, co všechno zažijeme.“ Jeho hlas zněl taky krásně. Byl vysoký a mohutný, jako nějaký kulturista. Měl tmavé vlasy a na tváři si mu už pohrával úsměv.

„Tak jdeme? Uděláme trochu rozruch.“ Řekl ještě a já na něj chvíli nechápavě hleděla. Jakmile jsem se ocitla ve vzduchu, tak jsem pochopila…

Edward

Celou cestu ke škole jsem byl nervózní a přemýšlel, co Alice vlastně chystá. Na parkovišti jsem viděl její auto. Rosalie jí půjčila své BMW. Alice měla totiž červené porsche a už tak jsme budili rozruch. Jakmile jsme vystoupili, zase na mě útočily myšlenky ostatních studentů. Tedy spíše studentek. Ježiš, tomu to sluší, čím dál tím víc, nebo Zítra si vezmu minisukni, snad ho konečně dostanu. Snažil jsem se tyto myšlenky odsunout do pozadí a hledal jsem v mysli ostatních Alici. Po chvíli jsem zůstal stát jako opařený. Několik lidí ji vidělo, jak se prochází na chodbě s nějakou dívkou, jmenuje se Bella. Alice jí drží za ruku a obě se smějí. Tak to musím hned zarazit. Alice měla první hodinu angličtinu, a proto jsem se vydal k této učebně. Než jsem tam došel, ještě jsem se dozvěděl, něco o té nové dívce. Plno kluků ji chtělo pozvat na rande. Dívky se s ní chtěly bavit, aby byly středem pozornosti. Jak ubohé. Vůbec mě nepřekvapilo, že na mě už Alice čeká. Vždycky věděla, co kdo udělá, jakmile se pro to rozhodl. Pomalu jsem došel k ní, ale už jsem slyšel její myšlenky. Zapomeň na to, Edwarde. Je to moje kamarádka. Já se jí nevzdám. Mám ji ráda. Všichni ji budeme mít rádi. Je báječná. Tok jejích myšlenek zarazil zvýšený hlas ze třídy.

„Alice, ne nějaký Cullen! Jmenuje se Alice!“ řekl dívčí hlas a podle toho jak se Alice tvářila, poznal jsem, že je to její nová kamarádka. V mysli jí vytanul její obraz. Byla opravdu krásná. Štíhlé bledé tělo, Delší kaštanové vlasy, které ji poletovaly kolem obličeje. Hluboké hnědé oči a nejistý, přesto velmi pěkný a srdečný úsměv. Byla opravdu nádherná. Musel jsem potřást hlavou, abych ty myšlenky na ni zahnal. Znovu jsem se podíval na Alici a ta měla na tváři rozlitý úsměv s výrazem, říkala jsem ti, že je jedinečná. S tím se otočila a kráčela zpět.

Stihl jsem jen říct: „Mě do toho divadla nezatáhneš!“

„Tak to se ještě uvidí.“ Řekla a vešla do učebny.

Bella

„Tak jdeme? Uděláme trochu rozruch.“ Řekl ještě a já na něj chvíli nechápavě hleděla. Jakmile jsem se ocitla ve vzduchu, tak jsem pochopila… Emmette si mě přehodil přes rameno jako pytel brambor. To snad nemyslí vážně?

„Emmette pusť mě dolů.“ Řekla jsem zprvu tiše. „Emmette! Emmette!“ opakovala jsem hlasitěji vědoma si toho, že se na nás kouká stále více lidí.

„Bude sranda.“ Poznamenal a už vcházel do učebny. Jeho stisk byl pevný a já věděla, že z něj nevykroutím. Ani jsem se nesnažila. Při mé smůle bych totiž při tom pokusu spadla a rozrazila si hlavu. Při našem velkolepém příchodu všichni v učebně ztichli a zůstali stát jako zmražení. I přesto že má hlava směřovala dolů, jsem zaznamenala, jejich nechápavé pohledy. Jednomu klukovi vypadla tužka z ruky a pusu měl směšně otevřenou. Asi bych si měla zvykat, že budu středem pozornosti. Jak jsem pochopila, tak sourozenci Cullenovi se s nikým jiným nebavili. Já jsem výjimka. Ale nevím, proč. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Vždycky rudnu, ale tentokrát musím být už fialová. Hned jak mě Emmette posadil na židli, jsem na něj hodila zlostný pohled.

„To ti nedaruju.“ Promluvila jsem konečně. Nevím, proč ho to rozesmálo, ale dopálil mě tak, že jsem ho pleskla přes rameno. „Au.“ Sykla jsme. Jeho tělo bylo jako kus skály. A měl stejně chladný dotek jako Alice. Pohlédla jsem na něj, jeho oči byly úplně stejné, jako měla Alice, ale vždyť říkala, že jsou adoptovaní. Hleděla jsem na něj a všimla si, že už se nesměje. Na tváři se mu střídaly dva výrazy. Zděšení, strach, zděšení… No hochu koledoval sis o to. Trochu si zahrajeme.

„Asi to mám zlomené.“ Promluvila jsem a dávala si záležet, aby to znělo věrohodně. Trochu jsem zkřivila obličej a znovu sykla.

„Pane bože, Alice mě zabije. Určitě to už ví. Ta mě rozcupuje na kousíčky. Má konečně kamarádku, já ji mám hlídat a zmrzačím ji hned během deseti minut. Ježiši kriste, ta mě zabije…“ lamentoval Emmette a já už to nevydržela a vybuchla smíchy. Tak tenhle hromotluk se bojí své malé sestřičky. Podíval se na mě: „Tak to máš u mě schované Bello, víš, jak jsem se lekl? Víš, co by mi udělala Alice, kdyby se ti něco stalo? To se nedělá takhle trápit Emmettka. Jsi zlá.“ Pronesl teatrálně a poslední dvě věty šišlal. To už jsem nevydržela a smála se tak, že jsem spadla ze židle. Po tvářích mi tekly slzy a bylo mi úplně jedno, že budu mít další modřinu. Uhodila jsem se rukou do lavice. Teď se pro změnu začal smát Emmette.

„Teda Bello, ty si číslo.“ Pronesl se smíchem. Pomohl mi na nohy a začala hodina, protože vešel vyučující. Po jejím ukončení mě odvedl do další učebny a vesele se rozloučil. Opět, když jsem vešla se pohledy upřely na mě. Pomalu jsem kráčela učebnou, kde měla proběhnout hodina dějin Ameriky. Docela jsem se těšila, v Phoenixu patřila k mým oblíbeným. Hledala jsem volné místo, Emmette mi řekl, že ani jeden ze sourozenců nemá tuto hodinu se mnou. Drobná černovlasá dívka s brýlemi a milým úsměvem mi zamávala a ukázala na volné místo vedle sebe, tak jsem k ní vykročila. Jen jsem doufala, že se mě zase nebude ptát na Cullenovi.

„Ahoj, jsem Angela. Jak se ti tady líbí? Zeptala se.

„Bella,“ usmála jsem se, „ a až na to, že jsem středem pozornosti a pořád mě někdo pozoruje, jsem zatím spokojená.“ Řekla jsem. Angela mě překvapila, ani jednou se nezmínila o Cullenových a povídala o sobě, městu a patřičně mě zpovídala. Byla milá. Než jsem se nadála, byl čas oběda. Vyšla jsem před učebnu, kdy na mě čekala Alice.

„Tak co? Jak si zvládla? Co ruka? Neboj Emmettovi to vytmavím.“ Spustila, jakmile mě viděla.

„ Všechno je v pořádku, ruka dobrá. Jen modřina a na to už jsem zvyklá. Jsem nemehlo. Emmette za to nemůže. A jak to vůbec víš? Ty si s ním mluvila?“ zeptala jsem se.

„No vím to.“ Řekla tajemně a vydali jsme se k jídelně. Vešly jsme spolu a já ji rovna popisovala, jak jsem Emmetta vystrašila, že mám zlomenou ruku. Alice propukla v smích. Znělo to jako tisíce zvonečků. Samozřejmě jsme upoutaly veškerou pozornost. Trochu jsem se zarazila. V hlavě mi blesklo. Hlavně neupadni. Alice jako by to vycítila můj strach, přichytila mě za loket a vedla k pultu, kde jsme si vzaly oběd.

„Pojď, budeš sedět s námi.“ Ani nečekala na moji odpověď a vedla mě na druhý konec jídelny, kde seděly její sourozenci. Z dálky už se na mě křenil Emmette. Než jsme k nim došly a šly jsme opravdu pomalu, jakoby Alice vycítila můj strach, měla jsem možnost si je prohlédnout. Byly všichni tak stejní a zároveň rozdílní. Vypadali jako andělé. Sedělo jich tam pět. Emmetta jsem už znala a vedle něj seděla krásná blondýnka s dokonalým make-upem a perfektně nalakovanými nehty. Prohlížela si mě ostražitě. Pak tam byli ještě dva kluci, jeden blonďák, jehož vlasy mu rámovaly obličej a v očích měl zvláštní výraz. A při pohledu na toho druhého se mi zatajil dech a rozbušilo srdce. Byl nádherný a to bylo slabé slovo. Bledý jako všichni ostatní, jeho oči měli barvu tekutého medu a bronzové vlasy měl v ležérním rozcuchu. Jakmile jsme došly, Alice ujala představování.

„Vážení, tohle je Bella. Moje kamarádka.“ Pronesla s důrazem a pokračovala. „ Bello tohle je můj Jasper,“ kluk s mírným úsměvem pokývl, „Rosalie“ dívka se usmála, „Edward“ ukázala na nejkrásnějšího z nich, „ no a s Emmettem si už měla tu čest.“

Na všechny jsem se usmála. Byli vstřícní až na Edwarda, ten se tvářil tak zkoumavě, jako by mi chtěl proniknout do duše. Potřepala jsem hlavou a pár pramenů mi spadlo do tváře, odhodila jsem si vlasy z obličeje a sedala si. V tom někdo rázně a poněkud hlučně odhrnul židli. Podívala jsem se tím směrem a zjistila, že je to Edward.

„Jdu si něco zařídit.“ Řekl stroze a vydal se pryč z jídelny. Byla jsem trochu zmatená, vadím mu? Dosedla jsem a pohlédla na všechny u stolu. Všimla jsem si, že mají všichni stejné oči. Bylo to opravdu velmi zvláštní.

Nejistě jsem promluvila: „Já…jestli Vám vadí, že sedím s vámi, klidně si odsednu…“ chtěla jsem pokračovat, ale to už mě zarazila Alice.

„Ani nápad. Edwarda si nevšímej. Je to morous. Chvíli bude mít špatnou náladu, ale přejde ho to.“ Dál se tomu nevěnovala a začala Rosalie vykládat o tom, jak půjdeme zítra nakupovat. Rosalie nadšeně souhlasila. Za chvíli jsme se všichni zvedli a vydali se na další hodinu. Rozloučila jsem se, protože nikdo neměl hodinu biologie a vydala se hledat učebnu. Dorazila jsem tam a zjistila, že už začali.

„Omlouvám se,“ pípla jsem směrem k vyučujícímu, „ jsem tady první den a zabloudila jsem.“ Promluvila jsem směrem k učiteli a směrem k ostatním studentům jsem se radši ani nepodívala. Věděla jsem, že na mě všichni koukají, jejich pohled mě pálil do zad.

Učitel se na mě podíval, usmál se a řekl: „To je v pořádku, ale pro příště pozdní příchody netoleruji, slečno…“

„ Swanová Issabella.“ Promluvila jsem.

„…Slečno Swanová. Jediné volné místo je u pana Cullena. Tak se tam posaďte. Pokud budete mít nějaký problém ohledně dohnání učiva, obraťte se na něj, on Vám pomůže.“ Dořekl, obrátil se směrem k tabuli a začal tam něco psát. Já se otočila a uviděla Edwarda, který na mě koukal se zlostným výrazem a sevřenou čelistí. Usedla jsem, vedle něj a hodila o něm očkem. Celou si mě měřil. Srdce se mi rozbušilo, jako bych běžela maraton. Na tváři se mu najednou objevil škleb. Že by to slyšel? Ne, to není možné. Zajímalo by mě, co jsem mu udělala. Rozhodla jsem se, že ho budu ignorovat. Hodina se nesnesitelně táhla a on se vůbec neuvolnil.

Ke konci hodiny se mě učitel zeptal: „Tak jak jste na tom, slečno Swanová?“

Věděla jsem, že tady mít problém nebudu v Pheonixu jsme učivo dnešní hodiny probírali už před měsícem a to jsem popravdě odpověděla.

Vedle mě se ozvalo: „Taky dobře…“byl to Edward. Hodila jsem po něm pohledem a všimla jsem si, že už je nemá zlatavé, ale černé. Vytřeštila jsem oči, v tom zazvonilo a Edward vypálil ze třídy jako by mu za patama hořelo. Sbírala jsem si věci a slyšela jak se vedle mě někdo zastavil. Vzhlédla jsem a stála tam Jessica.

„Já tě nechápu Bello, mohl tě doučovat ten nejkrásnější kluk ze školy a ty přiznáš, že vše umíš. Každá druhá by klidně zapřela své znalosti jen, aby mohla být s ním, a ty to zahodíš.“řekla.

„Já nejsem každá druhá.“odpověděla jsem a chystala se jít pryč.

„Promiň, já jen že, opravdu to nechápu.“ Zastavila mě. „Myslíš, že bychom mohly začít znovu?“ zeptala se.

Chvíli jsem se na ni dívala, natáhla ruku a řekla: „Ahoj, Bella Swanová.“

Usmála se, stiskla mi ruku a odpověděla: „ Jessica.“ A společně jsme vyšly ze třídy. Nebyla zase tak špatná. Asi jí došlo, že o Cullenových se sní bavit nebudu a už o nich nezačala. První školní den skončil a já se vydala směrem k autu. Cestou jsem zamávala Alici a jejím sourozencům. Alice na mě ještě volala, ať nezapomenu na nákupy. Musela jsem se usmát, ta holka snad na nic jiného nemyslí.

Edward

Celý den jsem byl jako na trní. Všichni přemýšleli o Belle. Někteří si přehrávali, jak sní Emmette nakráčel do třídy a měl ji přehozenou přes ramena jako pytel brambor. Budu si sním muset promluvit, mohl jí něco provést. A hlavně je to velmi nebezpečné. Budu si muset promluvit jak s ním tak s Alicí. Myslel jsem si, že to probereme na obědě, ale Alice s ní nakráčela do jídelny a vesele se smála. Střelil jsem po ní pohledem. Její myšlenky na mě doslova ječely: chovej se slušně. Bella s námi bude obědvat. Jo a má s tebou biologii. Kývl jsem. Spokojeně se usmála a čapla Bellu za ruku.

„Je nervózní.“ Řekl Jasper a kývl směrem k Belle. Když jsem se na ně opět otočil, už šly směrem k nám. Naše pohledy se střetly. Zatajil se mi dech. Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce. Došly směrem k nám a Alice začala s představováním. Bella se na každého usmála. Snažil jsem se ji číst myšlenky, ale nic jsem neslyšel. Zkoušel jsem to znovu, ale pořád nic. To je divné. Musím se na to zeptat Carlislela. A pak se to stalo. Když si sedala, pohodila vlasy směrem ke mně a rozvířila svou vůni. Hrklo ve mně. Voněla jako rozkvetlá louka a lesní ovoce. Měl jsem chuť na její krev. Chtěl jsem ji zabít. Cítil jsem, jak se mi jed hromadí v puse.

Vypadni. Hned! Křičela na mě Alice v myšlenkách tak hlasitě, že mě to z mého tranzu vytrhlo. Musela to vidět. Rychle jsem vstal a viděl její nechápavý pohled. Něco jsem zamumlal a rychle vypadl z jídelny.

Jen jsem slyšel, jak jí Alice říká: „Je to morous…“pak už jsem radši neposlouchal.

Dlouho jsem zvažoval, jestli půjdu na hodinu biologie, ale nakonec jsem šel. Ještě tam nebyla. Vešel pan Banner, který nás vyučoval. Za chvíli vešla Bella a s ní její vůně. Napjal jsem se a sevřel čelist. Bella se omluvila za svůj pozdní příchod a pan Banner ji posadil vedle mě, s tím, že ji já pomůžu, pokud bude mít problém s látkou. Sedla si vedle mě a rozbušilo se jí srdce. Bezva, určitě bude chtít, abych ji doučoval. Snažil jsem se nedýchat, ale její vůně byla všude. Hodina se nekonečně vlekla. Bella se se mnou nesnažila navázat hovor a já byl rád. Ke konci hodiny se jí pan Banner zeptal, jak je na tom s látkou a ona mu odpověděla, že to co bereme, už měli ve Phoenixu před měsícem. Jakmile to dořekla, dolehli na mě histerické myšlenky všech dívek v místnosti. Ta je blbá, tohle si nechat ujít. Kdybych to byla já, řekla bych, že ani nevím co je to buňka. Všechny myšlenky se honili jenom kolem ní.

„Taky dobře…“procedil jsem mezi zuby a viděl, jak po mě Bella hodila pohledem, ale nekomentovala to. Jakmile zazvonilo, vydal jsem se co nejrychleji ze třídy. Ještě slyšel, jak Jessica spílá Belle, o tom jakou udělala chybu, že měla říct, že to neumí a že by to udělala každá druhá.

Bella ji s klidným a pevným hlasem odpověděla: „Já nejsem každá druhá.“

A měla pravdu. Nebyla jako každá druhá. Chová úplně opačně, než bych předpokládal. Tolik mě lákala. Nejen její krev, ale i ona sama. V jejích očích bylo znatelné nějaké tajemství a já ho chtěl odhalit. Vydal jsem se na parkoviště, hodil klíče Emmettovi, který po mě hodil překvapeným pohledem a vydal se k lesu. Jakmile jsem k němu došel, upíří rychlostí jsem se vydal na lov. Musím se pořádně nakrmit, nechci jí ublížit.