Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 29. kapitola

27.01.2010 (18:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6432×

29. kapitola

Vrčení zesílilo…

Ještě nikdy jsem neslyšela Alice tak hrozivě vrčet. Nemohla jsem ani uvěřit, že tak křehká dívka/upírka dokáže vydat tak příšerný a děsivý zvuk. Byla jsem v šoku, její chování mě udivilo snad víc, než osoba stojící za dveřmi.

Přes prvotní šok jsem se dostala a tak jsem se rozhodla reagovat klidně a uváženě. Alice se nahrnula přede mě, připravena mě chránit při jakékoliv známce agrese. Zajímavé, její muž mi připomíná lva a ona zase v tuhle chvíli lvici odhodlanou bránit své mládě.

„Co tady chceš,“ procedila skrz zuby stále vrčící Alice.

„Alice, uklidni se,“ pronesla jsem klidným tónem a otočila se na našeho hosta. „Vítám, tě Tanyo, co tě k nám přivádí?“ Zeptala jsem se.

„Chtěla jsem s tebou mluvit. Sestry mě přivezly.“ Ukázala směrem k autu, odkud vystupovaly Irina a Kate. Alice se trochu uvolnila, ale nepřestala být ostražitá.

„Tak pojďte dál. Nebudeme se bavit ve dveřích.“ Ukázala jsem rukou do domu. Alice ustoupila z cesty, přesto se však držela u mě. Nevěřila jí.

Vešly jsme do obýváku a posadily se. Troje oči sklouzávaly po svatebních katalozích.

„Chystáte svatbu? Kdopak je to tentokrát?“ zeptala se Irina a v jejím hlase byl znát opravdový zájem. Trapné ticho, které nastalo, jí dalo jasnou odpověď.

„Aha,“ hlesla Irina. Tanya se podívala na mou levou ruku, na níž se blyštěl prsten od Edwarda. Jen přikývla a nakonec se zeptala:

„Kdypak to bude?“ Tuto otázku bych zrovna od ní nečekala, ale z jejího hlasu byl znát zájem a snad i přátelství?

„V sobotu,“kuňkla jsem. „Přijde vám domů pozvánka, jsi také zvaná, pokud budeš chtít.“ Po téhle větě Kate s Irinou zalapaly po dechu a vytřeštily na mě oči. I ony měly v živé paměti, co se stalo při našem posledním setkání. Ale proč lpět na minulosti. Přijela sama, asi měla důvod, i když ho prozatím neznám.

„Pokud to nebude Edwardovi vadit, ráda bych přišla… Bello…“ trochu se zarazila, ale nadechla se a pokračovala. „ Víš, k tomu co se stalo minule. Ráda bych se tobě a Edwardovi omluvila. Mrzí mě, jak jsem se chovala. Byla to chyba a já si to uvědomuji, kdybych mohla, vrátila bych to zpět. Já…“

„To je v pořádku Tanyo… Chápu to.“ Přerušila jsem ji, ale opravdu to chápu? Milovala Edwarda, možná ho stále miluje. V jejích očích a hlase, bylo něco jiného. Nebyla tam zášť a nenávist, jako minule. Byla tam lítost.

„Ani nevíš, co to pro mě znamená,“ zašeptala Tanya. „Gratuluji, vám oběma. Chápu, proč se do tebe Edward zamiloval. Máš velké srdce, Bello.“

„Alice stihla jsi mi připravit něco k jídlu?“ otočila jsem se na ni. Alice přikývla, obezřetně se rozhlédla a když se ujistila, že mi nic nehrozí, vyrazila upíří rychlostí do kuchyně. V mžiku přede mnou stál talíř se zapečenými těstovinami. S chutí jsem se do toho pustila a sledovala úšklebky ostatních.

„Moc dobré,“ huhlala jsem s plnou pusou. „Vařila to Esme, ona je vynikající kuchařka. Oproti tomu Emmette, ten mi vařil jednou. Výsledkem bylo cosi, co by úřad pro bezpečnost mohl považovat za zbraň hromadného ničení.“ Protočila jsem oči a děvčata se začala smát.

„Už máš vybrané šaty?“ zeptala se Irina. Jen jsem si povzdechla, ukázala na katalog a zavrtěla smutně hlavou. To vyvolalo další smích. Jakmile jsem dojedla, odložila jsem talíř na stůl a šáhla po katalogu. Ten mi samozřejmě vypadl z ruky. Na zemi se otevřel na jedné ze stran a já zalapala po dechu. Dívala jsem se na fotku nádherných šatů. To jsou ony. To jsou ty pravé šaty.

Jednoduše střižená hladká róba sněhové barvy, bez ramínek. Dlouhá sukně obepínala modelce tělo, u kolen se rozšiřovala a přecházela ve vlečku. Nádherné, jednoduché, elegantní, přesně to, co jsem hledala.

„Tak a máme tady vítěze,“ zvolala Alice, když zvedala katalog ze země. Irina, Kate a Tanya se okamžitě shlukly kolem a začaly si je prohlížet. Šaty byly opravdu úchvatné, ale mě teď trápilo něco jiného.

Začalo mi být těžko a nemusela jsem mít Aliciny vize, abych věděla, co bude následovat. Žaludek se mi začal kroutit bolestí. Takovou bolest jsem nezažila. Zalapala jsem po dechu.

„Bello?“ otočila se na mě Alice. Já jsem jen přikývla a Alice se už se mnou v náručí hnala na toaletu. Během mého zvracení do záchodové mísy, jsem přes Aliciny uklidňující slova slyšela i útržky hovoru Iriny, Kate a Tanyi. Měly o mě strach. Když jsem vyzvracela snad i jídlo z minulého týdne, Alice mi pomohla na nohy. Vyčistila jsem si zuby, opláchla obličej a chtěla jít dolů. Alice mě ale rázným gestem zastavila, chytla mě do své náruče a odnesla mě za ostatními. Myslela jsem, že tím to skončí, ale mýlila jsem se. Bolest v žaludku stále přetrvávala.

„Jsi v pořádku?“ Zeptala se vystrašeně Irina.“ Alice mně pokládala na gauč a přikryla. Bylo mi opravdu hodně zle. Pokud mě takhle Edward uvidí, nepustí mě do porodu z postele. Snažila jsem se tvářit statečně, ale žaludek mě opravdu bolel. Byl zkroucený hlady. Ale vždyť jsem teď jedla. Jak je to možné?

„Je to lepší,“ řekla jsem, ale vypadalo to, že jsem nikoho nepřesvědčila.

„Volám Edwardovi.“ Vytahovala telefon Alice.

„Alice, ne!“ vykřikla jsem. „To bude v pořádku.“ Bolest se ozvala znovu a já zasténala, tohle není dobrý. Co když je něco s malýma? „Zavolej Carlislela,“ vysoukala jsem ze sebe. Jestli se stane něco děťátků… Ani jsem nedokázala myslet na to, co by se stalo. Potřebuji u sebe Edwarda.

Edwarde, pomoz mi – šeptala jsem v duchu. Nevěděla jsem, zdali to bude fungovat. Přece jenom nebyl v místnosti. Nikdy, jsme to nezkoušeli na dálku.

Bello! – rozeznělo se v mé hlavě. Za chvíli jsem u tebe.

Tanya se nade mnou zrovna skláněla a dávala mi napít. Opravdu se snažila, když v tom se rozrazily dveře a objevil se v nich Edward.

„Vypadni od ní! Co si ji udělala!“ řval směrem k Tanye. Asi ani nikomu nečetl myšlenky. Byl zaslepený jen mnou a mou bolestí. Cítil ji.

„Edwarde! Tanya nic neudělala,“ pronesla jsem sice tiše zato důrazně. Edward se už nade mnou skláněl a držel mě za ruku. „ To bude v pořádku.“ Snažila jsem se usmát, ale tvář se mi zkřivila bolestí.

„Bello,“ zašeptal Edward a v jeho očích bylo tolik lásky a bolesti. „Promiň mi, co jsem ti způsobil.“

„Edwarde, nechej toho. Není to ničí vina. Zvlášť ne tvoje.“ Odpověděla jsem zrovna, když Carlisle vcházel do dveří. Carlisle si to namířil rychlými kroky přímo ke mně a v zápětí jsme se ocitli v pracovně. Prohlídka netrvala dlouho, po jejím skončení jsem se posadila a čekala na ortel. V životě jsem se tak nebála. Ani Jane Volturi jsem se nebála tak, jako teď.

„Bello, vypadá to, že je vše v pořádku. Miminka jsou zdravá a prospívají. Ale nevím, co ty bolesti? Můžeš mi je popsat?“ Zeptal se.

„Přišlo to najednou, dala jsem si oběd, povídaly jsme si s děvčaty a pak se mi udělalo zle. Byla jsem po jídle, nechápu to, ale žaludek se mi kroutí bolestí, jako bych týden nejedla.“ Promluvila jsem tiše. Carlisle přemýšlel, zarazil se a Edward zalapal po dechu.

„Edwarde, musíme to zkusit. Jestli to tak bude pokračovat, Bella zeslábne,“ řekl Carlisle a starostlivě se na mě díval.

„Dobře, tak teď mi řekněte, co se děje.“ Těkala jsem po nich očima.

„Bell, jde o to…“ Zarazil se Edward, jako by mu dělalo problém, jen na to pomyslet. „Jde o to, že tvé tělo s největší pravděpodobností potřebuje krev,“ vydechl. Dívala jsem se na ně a pak se otočila na dveře. Určitě sem každou chvíli vpadne Emmette a bude křičet. Apríííl! Ale Emmette, jak na potvoru nikde. Sakra. Já a pír krev? Otřásla jsem se. Ale pokud je to jediná možnost…

„Fajn,“ potřásla jsem hlavou. „Jak to uděláme? Vypumpujete mi na lovu nějakou laňku, nebo máte v lednici pár litrů AB negativní?“ snažila jsem se odlehčit situaci.

„Zvířecí krev by nebyla vhodná. A ano, máme tady zásobu AB negativní, pro případ, že by se ti stala nehoda.“ Pronesl Carlisle s naprosto vážnou tváří. Trochu jsem ztuhla. No není co se divit, s mou šikovností, pomyslela jsem si.

„Dobře, pro miminka všechno. Zkusíme to.“ Přitakala jsem. „Měli bychom jít za ostatními, určitě budou vyděšení, zvláště Emmette. Předpokládám, že je zralý na kazajku.“

Nebyla jsem daleko od pravdy. Když jsme sešli dolů za ostatními, uprostřed místnosti byla vyšlapaná cestička, ve které neustále přecházel Emmette, držel se za hlavu a mumlal něco o tom, že v tak pokrokovém světě, by měla existovat i kniha – Budeme mít malá upírčátka.

Tváře všech se upřely směrem k nám. Emmette byl hned u mě a starostlivě se na mě díval.

„Jsem v pohodě. Už jsme na to přišli,“ řekla jsem s úsměvem.

„Ty jsi těhotná s Edwardem? Jak?“ Zeptala se zaraženě Kate a Emmette se okamžitě ujal vysvětlování.

„Když se spermie spojí s vajíčkem…“

„Já vím, jak se dělají děti,“ přerušila ho naštvaně Kate. „Ale jak to? Edward je upír.“

„Asi zázrak,“ odpověděla jsem, pohladila si své bříško a s láskou koukla na Edwarda.

„A jsou dvě, doufám, že jedno bude kluk.“ Zasnil se Emmette.

„Dvě?“ Vyjekla Irina. Pohledem jsem vyhledala Tanyu, dívala se na mě s obdivem a pak se rozešla směrem k nám. Edward na chvíli strnul, ale nakonec se uvolnil. Tanya došla až ke mně.

„Můžu?“ ukázala na mé bříško, kývla jsem hlavou. Všechny oči v místnosti nás bedlivě sledovaly. Tanya se pomalu dotkla mého bříška, její dotek byl opatrný. „Neskutečné,“ zašeptala. „Gratuluji, doufám, že poznám taky takové štěstí, jako vy.“ Stáhla ruku a objala mě. Byla jsem jejím počínáním hodně překvapená.

„Děkuji,“ byla jsem dojatá a po tvářích se mi rozeběhly slzy.

„Ublížila jsem ti?“ zeptala se starostlivě Tanya a všichni na ni koukali, jako by jí narostla druhá hlava.

„To jsou jen těhotenské hormony. Četl jsem o tom v knížce – Jak zvládat emoce v těhotenství.“ Kýval vážně hlavou Emmette.

„Já ti ty knížky rozcupuju a spálím!“ Vyjekla Rose. „Poslední dobou nedělá nic jiného, než čte naučné knihy o těhotenství a pak všechny poučuje. Dokonce řekl, že vypracuje test a kdo ho nezodpoví na 95%, nebude moc k miminkům.“

„Ale broučku, ještě musím přečíst – Přichází k nám miminko; Co dělat, když jsou dvě; Těhotenství den po dni; Devět měsíců štěstí…“ pokračoval ve výčtu a Tanya, Kate a Irina na mě hleděly se zvednutým obočím.

„No jo no, celý Emmettte,“ povzdechla jsem.

„Ale já tě mám rád Bello, víš to.“ Přihnal se ke mně a objímal mě. Trošku se mnou zatřásl a já opět cítila žaludek v krku.

„Pusť mě Emmette.“ zašeptala jsem.

„Ne, ne, ne.“ Zpíval Emmette. Odstrčila jsem ho, nahnula se a ohodila mu nohy.

„Moje nové bílé Nike!“ zařval a nevěřícně se na ně díval. Jeho chlouba, pro kterou si jel do Seattlu - protože tyhle boty mají jen drsňáci – byla nenávratně zničená.

„Fotečku!“ slyšela jsem hlas Rose a pak viděla oslepující blesk. „Abychom měli památku na to, jak děti poprvé poblinkaly strejdu Emmetta,“ smála se. A já se k ní i přes chuť zvratků ve své puse přidala.

------------------------------------------------------------------------------------------

Dnes žádný sadomaso konec, jak jste u mě zvyklí... a za odměnu chci hóóódně komentářů, ju?

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 29. kapitola: