Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 28. kapitola

25.01.2010 (10:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5923×

28. kapitola

„Nemyslím si, že to bude pozvání v klasickém slova smyslu. Spíše to bude rozkaz.“ Pronesla Jane a otáčela se k odchodu. V tom se zarazila a podívala se na Edwarda. „Nikdy, nevztahuj ruku na mé sluhy. Ty mohu trestat jen já.“  Edward se najednou začal svíjet v bolestech. V životě jsem neviděla nikoho tak trpět. A co víc, začala jsem tu bolest cítit sama. Zlost mě zcela pohltila. Nikdo nebude ohrožovat mou rodinu, zvláště ne muže, kterého ze srdce miluji, otce mých dětí.

„Ne!“ zavolala jsem bolestně, moje ruka mi automaticky vystřelila směrem k upírům s karmínovýma očima, ti se ocitli ve vzduchu a letěli asi metr vzduchem, ještě jsem stihla zaregistrovat strach mísící se s překvapením v jejich očích, když se najednou rozprskli na několik kousků.

Klesla jsem na kolena vedle Edwarda, v očích jsem měla slzy, které překonávaly hráz a brzy stékaly po mých tvářích. Padla jsem mu do náruče, hladila jsem ho po tváři ujišťujíc se, že je v pořádku. Nemohla jsem tomu uvěřit, právě jsem zabila tři upíry. Ani jsem nevnímala co se kolem mě děje, momentálně byl nejdůležitější on. Za chvíli mě udeřil do nosu pach kouře, který vycházel z venku.

„Bello,“ promluvil konečně a jeho ruka se dotýkala mé tváře „neměla jsi používat svou moc.“ Znělo to trochu jako výčitka.

„Ona ti ubližovala, cítila jsem tvoji bolest, jako by útočila na mě. I když asi nebyla tak velká, jako tvoje.“ Při mých slovech s sebou Edward trhl.

„Jak si cítila moji bolest?“ Zeptal se a z očí mu opět šlehala zlost, stejně jako před pár minutami.

„Nevím… Ona prostě na tebe začala útočit a mě to bolelo, nevím, jak je to možné. Jedině…“ Zarazila jsem se, zakroutila hlavou, to není možné. Edward mě hypnotizoval pohledem, ale já nebyla schopna slova. Jen jsem ukázala ke svému bříšku.

„Myslíš jako, že ti malí…“ začal a já jenom kývla. „Tak to na sebe musím dávat pozor.“ Poznamenal s úsměvem. „Jak je možné, že jsme spolu mluvili beze slov?“

„Řekla bych, že je více než jasné, kdo za to může. Prostě jsem si přála z celého srdce, aby si mě slyšel.“ Odpověděla jsem s úsměvem a Edward mě pohladil po mém bříšku.

„Chtěl bych to zkusit ještě jednou. Bylo to neskutečné.“ Sklonil se a políbil mě na rty. Vychutnávala jsem si polibek a přála si slyšet jeho hlas, který se jako na povel rozezněl v mé hlavě.

Bello – šeptal mi v myšlenkách a objímal mě. Všechno bude v pořádku. Miluji tě.

Já tebe také – odpověděla jsem mu, aniž bych vydala hlásku, překvapeně se odtáhl a podíval se na mě. Jeho úsměv se ještě více rozzářil, ale pak povadl. Došlo mi, že se něco děje venku.

Opatrně mi pomohl vstát, neustále se ujišťoval, zda jsme v pořádku a pomalým krokem mě vedl ven. Cestou se mi povedlo zavrávorat, a tak jsem se ocitla v jeho náruči. Se starostlivým výrazem se na mě podíval, jen jsem zavrtěla hlavou.

„Jen se mi zatočila hlava.“ Pousmála jsem se.

„Dobře, ale kdyby se cokoliv…“ začal.

„…cokoliv změnilo, něco tě bolelo, bylo ti špatně, hned mi to řekni, jinak dovolím Emmettovi, aby ti dělal chůvu celou dobu.“ Dořekla jsem s očima v sloup.

„Jsem rád, že si rozumíme.“ Usmál se a mě bylo jasné, že mne ze svého náručí jen tak nepustí, proto jsem se uvelebila v jeho náručí a začala se rozhlížet kolem sebe. Před domem hořel oheň a v něm zbytky upírů. Dívala jsem se do plamenů a přemítala. Co budeme dělat? Jak to vysvětlíme? A dá se to vůbec vysvětlit?

„Bude to v pořádku. Jane, měla jet ještě do Rumunska na summit. Aro, si bude myslet, že ji tam zajali.“ Pokývala znalecky hlavou Alice.

„Museli jsme je zabít, Aro, by se o tobě dozvěděl…“ nedokázala domluvit Alice.

„Já vím,“ zašeptala jsem a ukryla svou tvář v Edwardově hrudi. Až teď mi došlo, že jsem zabila tři bytosti. Edward si mě k sobě přitiskl a v myšlenkách mi šeptal slova útěchy. Ale kdybych to neudělala, co by se stalo? V mysli mi proběhl obraz Edwarda, zmučeného bolestí. Jen při té představě se dostavila bolest. Edward s sebou trhl a s nevěřícným výrazem se na mě díval.

„Copak se děje?“ zeptal se Carlisle a starostlivě se mě prohlížel. Pokývala jsem hlavou k domu a za chvíli jsme už byli všichni uvnitř.

„Když na mě Jane útočila, Bella cítila bolest, kterou mi způsobovala.“ Promluvil Edward a všechny oči v místnosti se na mě upřely s nevěřícným výrazem.

„To jako v plné síle?“ zeptal se Carlisle.

„Ne, já jsem cítila Edwardovu bolest. Bylo to, jako by mi někdo chytil srdce a pevně ho zmáčknul.“ Odpověděla jsem.

„Když jsme stáli před domem, tak se Belle vrátila vzpomínka a já cítil její bolest. Jak je to možné?“ zeptal se Edward.

„Počkej, chceš říct, že slyšíš její myšlenky?“ žasl Emmette.

„No, nejen to, my si povídáme – v myšlenkách.“ Dodal Edward a úžas v očích všech přítomných se ještě prohloubil.

„Kdy jste to zjistili?“ Carlislelovi oči byly plné zájmu.

„Když tady byla Jane, hodně jsem si přála, aby mě slyšel a já mohla slyšet jeho. A pak nějak, jsem ho slyšela, no. Nevím, neumím to vysvětlit.“ Řekla jsem.

„Edwarde, ráda bych se najedla, jinak mi bude za chvíli zle.“ Promluvila jsem k němu.

„Jistě Bello, my byli cestou sem v obchodě, než měla Alice vizi. Koupili jsme ti samé výživné věci.“ Začal okamžitě Emmette a mě bylo jasné, že se vše brzo vrátí do starých kolejí. To jsem ještě netušila jak moc rychle.

Dům byl nádherný, celý z třešňového dřeva a přírodního opracovaného kamene. Díky velkým oknům, které poskytovala domu hodně vzdušnosti a světla působil moderně a útulně.

Můj a Edwardův pokoj, byl směrem na západ. Už první večer, jsme seděli na terase, pozorovali západ slunce a střádali plány do budoucna. Edward se na mě zadíval a pousmál se. Vzal mou levou ruku do své, skoro jsem nepostřehla jeho pohyb, ach ta upíří rychlost. Když jsem se na svou ruku opět podívala, blyštil se na ni nádherný prsten z platiny a jedním čtvercovým kamenem uprostřed.

Dívala jsem se na prsten – Edwarda – prsten – Edwarda – pořád jsem nechápavě těkala očima a pak mi to došlo. Tak to bylo to, co se mi pořád snažil říct. No jestli si myslí, že se z toho vykroutí, tak se šeredně plete. Edward se na mě díval a v jeho očích se začal objevovat strach. Jen jsem pozvedla obočí a pohledem přejela z prstenu opět na Edwarda.

Věděla jsem, že se mi pokouší číst myšlenky a byla jsem ráda, že teď nemůže. Stále jsem čekala, když v tom si Edward poklekl na koleno přede mě, uchopil mě za ruku a pronesl:

„Isabell Marie Swan, prokážeš mi tu čest a strávíš se mnou věčnost?“ zeptal se, hlas se mu chvěl. Pousmála jsem se, mé srdce naplnilo neskonalé štěstí. Edward na mě koukal a strach v jeho očích se každou sekundu prohluboval.

„Ano, ráda s tebou strávím věčnost.“ Odpověděla jsem se smíchem. Okamžitě se mně přitáhl a políbil. Ani nevím jak, ale brzy jsme se ocitli v pokoji s propletenými těly a místnost naplňovaly naše roztoužené vzdechy. Mé usínání bylo nádherné, celá tahle událost zastínila šedivost předešlých dní a opět vysvitlo slunce.

Ráno jsem se probudila svěží a odpočatá. Byla jsem stulená v Edwardově náruči, ten mě celou noc pozoroval a já s velkou radostí v srdci zjistila, jak se mi tahle naše malá tradice líbí. Cítila jsem se výborně, ranní nevolnost se zatím ještě nedostavila, mrkla jsem na hodinky, no, i když minule přišla až ve čtyři odpoledne. Když jsme se vyhrabali s přikrývek a vydali se do kuchyně. Nikdo tam nebyl a já se otřásla zimou. Hned, jak to Edward zpozoroval, vydal se zpět do pokoje pro svetr. Zatímco jsem byla v kuchyni sama, padl můj pohled na kávovar. Připadala jsem si jako Pavlovův pes, protože se mi rázem začaly sbíhat sliny.

Edward se za chvíli vrátil s omluvným výrazem a hned začal vysvětlovat: „Potkal jsem Alice, začala spřádat plány na naši svatbu.“ Já se začala smát a domem se rozezněl i zvonivý hlas Alice. Edward jen protočil oči, já ho mávnutím ruky poslala za ní a doufala, že na mě nepřijde řada příliš brzy.

Hrníček s voňavou kávou se přibližoval k mým ústům. Těšila jsem se, až se mi lahodná chuť kávy rozlije na jazyku, když v tom se rozrazily dveře a do kuchyně vpadl Emmette. V ruce měl knihu a ve tváři vepsaný takový výraz strachu, že jsem se otočila, abych zjistila, jestli za mnou nestojí Aro a jeho garda. Nikde nikdo nebyl a tak jsem se otočila nazpět, tentokrát, měl Emmette ve tváři výraz naprostého zděšení a jeho oči se dívaly na můj hrnek s kafem, jako by to byla zbraň hromadného ničení. Na tak na to ať urychleně zapomene. To kafe je moje.

„Bello…“ začal.

„Nedám…“ přerušila jsem ho a hrnek k sobě přitiskla, jako matka dítě.

„Bello…“ začal znovu, ale tentokrát, měl jeho hlas výhružný tón.

„Moje.“ Odsekla jsem.

„Bello…“ už skoro vrčel, zkusila jsem změnit taktiku.

„Ano Emmette?“ zeptala jsem se co nejmilejším tónem.

„Neměla by si pít kávu, tahle chytrá knížka říká,“ otevřel knihu ve své ruce a mé oči zavadily na její titul – Těhotenství od A do Z – protočila jsem oči, ani jsem nevnímala, co říkal, jen jsem zaslechla poslední větu, „proto by těhotné ženy neměly pít kávu.“

„A tahle chytrá kniha říká,“ otevřela jsem fiktivní knihu ve své ruce, „Emmette dotkni se toho kafe a Rose tě bude po domě sbírat pomocí lupy a pinzety.“

„Já pro tebe chci to nejlepší.“ Rozčiloval se.

„A já chci kafe.“ Odpověděla jsem.

„Jsem silnější a jsem upír, víš?!?“

„Jsem těhotná a mocná a co má být?“ během našeho hovoru mi spadl pramen vlasů do tváře a tak jsem ho rukou zasunula za ucho. Emmette dívající se na mou ruku vytřeštil oči. Všiml si prstenu.

„Kdy se to stalo? Jak to udělal? Klekl si? Plakal?“ poslední slovo pronesl, o oktávu víš, kdyby mohl, asi by brečel. Ve dveřích se ozval smích. Emmette se naštvaně otočil na zbytek rodiny.

„No tak mě zásnuby berou, no.“ Pronesl uraženě a mě cukaly koutky. „A teď zpět k té kávě. Neměla by si ji pít, děti by mohly být hyperaktivní.“

„Emmette, myslím, že hyperaktivní děti budou našim nejmenším problémem. Za prvé jsem včera zabila členku Arovy gardy, za druhé nebudeme mít obyčejné miminka, za třetí zlaté pravidlo  - těhotné neodporuj, protože by tě mohla lehko zabít, viděl si včera.“ Postrašila jsem ho a Emmette se na mě chvíli díval – viděla jsem v jeho očích strach?

„Ale… Carlisle? Že by neměla pít kávu?“ otočil se na Emmette na Carlislela a mě zatrnulo. Věděla jsem, že jestli to Carlisle potvrdí, tak budu v háji. Podívala jsem se na Edwarda a chtěla slyšet, co si myslí. Trochu s sebou cukl. Koukl na mě.

Neboj se, jednu denně ti dovolí. Pronesl v myšlenkách.

Jen, jednu? Já piju tak čtyři denně. Zakuňkala jsem.

Bello! Napomenul mě Edward a trochu se zamračil.

Já vím. Povzdechla jsem.

„No myslím, že Belle jeden hrnek kávy denně neuškodí.“ Řekl Carlisle a já vykouzlila na tváři vítězný úsměv na Emmetta.

„Dobře,“ souhlasil Emmette. „Ale Bello žádný alkohol,“ narážel na můj výstup s Tequilou a já jsem opět zakroutila očima, „cigarety, nezvedat nic těžkého, nenamáhat se…“ ve výčtu věcí co vše nesmím pokračoval, ale to už jsem opouštěla kuchyň.

„Bello, není slušné odejít, když člověk nedomluvil.“ Řekl Emmette uraženě.

„V tom případě, je to v pořádku, ty si přece silný upír, ne?“ zeptala jsem se posměšně. Emmette si založil ruce na prsou a podupával svou obří nohou. Snad napodoboval gesto Alice, když ji někdo urazí, ale vypadal směšně.

Najednou se v mé hlavě rozezněl Edwardův hlas – Bello, zdrhej, dokud je čas, Alice se řítí plánovat svatbu.

Začala jsem kličkovat místností, vypadala jsem asi jako pomatenec, ale než jsem vykličkovala, řítila se do místnosti Alice s šíleným výrazem v očích. Cestou porazila Emmetta, který teď  překvapeně seděl na zadku a hnala se ke mně. Chytila mě za ruku a táhla mě k pohovce, v druhé ruce svírala asi tunu katalogů.

Dobře oprava, pokud mě nezabije Aro a jeho garda, tak tohle určitě. Pomyslela jsem si a slyšela Edwardův smích.

„Zrádče,“ zašeptala jsem a Edwardův smích zesílil. Alice se na mě dívala.

„To bylo na mě?“ Zeptala se se zdviženým obočím?

„Ne, na Edwarda.“ Odpověděla jsem po pravdě.

„No proto,“ řekla a vrazila mi do rukou katalog asi o šesti stech stránkách. Povzdechla jsem si.

„Nechceš mi je vybrat ty?“ zeptala jsem se.

„Ne ne. Musíš sama.“ Odpověděla a sepisovala seznam hostů.

„Alice, ale nebude to nic velkého, že ne?“

„Neboj, Edward mi dal limit, navíc do soboty toho moc nestihneme.“ Řekla v klidu.

„Jako do téhle soboty? Vždyť je neděle! Ty máš naplánovat svatbu za týden?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Skoro vše je zařízené. Já jsem to věděla už předem, jen Edwardovi trvalo, než se vyžvejknul.“ Odpověděla s úsměvem. Začala se věnovat seznamu a já otevřela katalog šatů. Asi po padesáti stránkách, kdy mi už všechny šaty připadaly stejné, si Alice povzdechla.

„Vem to od strany Dvěstačtyřicetpět. Narazíš na ně brzo.“ Mezitím co jsem listovala. Emmette svolal všechny na lov. Alice se omluvila s tím, že má moc práce a skočí si večer. Edwardovi se moc nechtělo, ale nakonec souhlasil. Dala jsem mu pusu a vyprovodila ho.

„Takže, dala bych si něco na zub.“ Řekla jsem a chtěla jít ke kuchyni. Alice mě zastavila, prstem ukázala na katalog a sama se odebrala do kuchyně. Ozvalo se zaklepání a já šla jsem otevřít s úsměvem na tváři.

„Bello ne!“ slyšela jsem křik Alice. Ale to už jsem se dívala do tváře návštěvníka a slyšela vrčení.

Do prkýnka, blesklo mi hlavou… to nemůžu zažít normální den? Vrčení zesílilo…

-----------------------------------------------------------------------------------------

Dneska žádný dovětek... jen nechejte komentář... u minulé kapči jich moc nebylo....

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 28. kapitola: