Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 27. kapitola

23.01.2010 (08:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5839×

27. kapitola

„Co tady sakra dělá! Jak to, že si ji neviděla?“ Odpovídal do telefonu napjatým hlasem. Dívala jsem se na něj a snažila se vyčíst, co se  mohlo stát. Bylo mi jasné, že na druhé straně telefonu je Alice. Edward položil telefonu a zdrceně řekl.

„Zastav Carlisle.“ A to také Carlisle udělal. Edward se na mě díval se směsicí strachu a zuřivosti.

„Co se stalo?“ Zeptala jsem se, ale moje slova přerušilo auto mířící naším směrem.

„Bello…“ Začal Edward. Ale přijíždějící auto zastavilo a z něj vyskákali Alice, Rose, Jasper a Emmette.

„Je mi to líto.“  Spustila Alice.

„Co je ti líto?“ Zeptala jsem se, rozhlížela se kolem sebe, bylo vidět, jak jsou všichni strnulí a dokonce i Emmette, který si zachovává úsměv na tváři v každé chvíli, měl stažené rty do úzké linky.

„Bello, Volturiovi – jsou tady.“ Pronesla Alice a Edward s sebou škubnul. No tak sem dorazili další upíři a co? Poradila jsem si tenkrát, poradím si i teď. Sice jsem měla strach, ale kdybych začala panikařit, nikomu a ničemu by to neprospělo.

„Dobře, v čem je problém?“ Zeptala jsem se nechápavě, snažila jsem se o naprosto pohodový tón mého hlasu. Všichni se na mě podívali, jako by mi narostla druhá hlava.  Mé herecké schopnosti zlepšují, alespoň jedna dobrá zpráva.

„Bello, vždyť víš, kdo jsou Voturiovi.“ Řekl Emmette starostlivě, jeho hlas postrádal veselost, s kterou obvykle mluvil.

„Jo, banda upírů, která když zjistí, kdo jsem, tak po mě půjde. Naprosto tomu rozumím. Takže co uděláme?“ Zeptala jsem se a rozhlédla se po naprosto šokovaných upířích obličejích.

„No?“ Začínala jsem být netrpělivá a kromě toho jsem dostávala hlad.

„Já a Bella, odjedeme pryč a vrátíme se až Volturiovi odjedou.“ Začal Edward, ale Alice zavrtěla hlavou.

„Tohle neprojde. Budou se po tobě shánět a kromě toho ji z nás ucítí. Když s námi pojede, bude to méně nápadné a máme alespoň nějakou šanci.“ Řekla Alice a Emmette zaklel.

„Je s nimi Aro?“ zeptal se Edward.

„Ne není, je tam Jane a další dva upíři.“ Pokývala hlavou Alice.

„Jane.“ Sykla Rose a ostražitě se na mě dívala. Tak to bude asi zlé.

„Co s ní?“ zeptala jsem se.

„Jane, má velkou moc. Ona ti dokáže způsobit bolest jen pouhým pomyšlením.“ Zašeptal Edward s pohledem upřeným na mě. Trošku mi zatrnulo, doufala jsem, že na mě její moc bude stejně krátká, jako Edwardova, ale spoléhat jsem na to nemohla. Co když moje obrana nebude fungovat, co se pak stane s dětmi? Trošku jsem zavrávorala a Edward mě okamžitě objal.

„Bello, je opravdu důležité, aby si před nimi nepoužila svou moc.“ Promluvil poprvé Carlisle. Všichni začali pokyvovat a já koukala na Emmetta.

„Pokud mě on,“ ukazovala jsem na Emmetta,  „nebude štvát, tak ji nepoužiji.“

„O to se postarám.“ Řekla Rose a preventivně ho zpražila pohledem. Vypadalo to, že chce něco říct, ale nakonec se jen nadechl.

„Dobře, nepoužívat moc. Dělat, že se nic neděje. To zvládnu. Jedeme, začínám mít hlad.“ Začala jsem se soukat do auta. Edward si sedl zpět ke mně.

„Musíš se držet blízko mě. Rozumíš. Jde o tvoji bezpečnost a bezpečnost miminek.“ Takhle vážného jsem ho neviděla. Kývala jsem hlavou, jako oslíček a snažila se úsměv udržet na tváři. Asi to bylo hodně křečovité, protože mě Edward chytil, přitáhl si mě a mezi polibky do mých vlasů mi šeptal utěšující slova. Pevně jsem ho chytila za ruku a statečně se na něj usmála.

Cesta ubíhala velice rychle, v autě vládlo hrobové ticho, přerušované pouze mými nádechy. Esme se dívala odtažitě kolem sebe. Odbočili jsme na příjezdovou cestu a já cítila, jak se Edward trochu napnul. Na terase před domem stály tři postavy. Dívenka stojící uprostřed s blond vlasy si pečlivě měřila všechny přijíždějící,  když se trochu zamračila - cítila mě. Dva upíři za ní jen hodnotili situaci. Všichni, kromě mě vystoupili z auta.

„Co Vás přivádí do našeho nového domova?“ Zeptal se Carlisle.

„Carlisle,“ promluvila Jane, „jen nás zajímalo, proč se stěhujete do Denali k Eleazarovi. Arovi to začalo dělat trochu starosti.“ Z jejího hlasu sršel chlad, nebyly to trylky jako od Alice.

„Budeme tady jen pár měsíců. Bella,“ ukázal na mě v autě, „ztratila rodiče a teď je členem naší rodiny.“ Carlislelova slova mě zahřála u srdce – člen naší rodiny. Viděla jsem úšklebek, který přeběhl Jane po obličeji.

„Člověk.“ Odfrkla si. Edward na mě kývl a já začala opatrně vystupovat z auta. Řekli mi, chovej se, jako že se nic neděje. Tak jo, hra začíná.

„To je milé, že nás přijeli navštívit tvoji přátelé.“ Pronesla jsem směrem ke Carlislelovi a snažila se ignorovat pohled tří karmínových očí, které mě propalovaly. „No, nevím jak vy, ale mě cestování celkem zmohlo a taky bych si dala něco na zub.“ Pronesla jsem a jeden z upírů se rozchechtal. Odpovědí mu bylo jen Edwardovo zavrčení.

„Edwarde, je neslušné vrčet na hosty. Mohli by si to špatně vyložit.“ Pronesla jsem a sledovala nevěřícné výrazy všech okolo.

„Alice, ukážeš mi prosím pokoj?“ zeptala jsem se a Alice přikývla.

„Carlisle uvědomuješ si, že jste porušili zákon?“ Promluvil jeden z upírů. Sakra, je to v háji pomyslela jsem si. Musím hrát blbou.

„Jaké zákony? Carlisle dodržoval celou dobu nejvyšší povolenou rychlost. Ví, že mi poslední dobou nedělá rychlá jízda dobře.“ Řekla jsem, ti tři upíři na mě koukali, jako Nigeriec na tučňáka. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší vyklidit pole, Alice neznatelně kývla Edwardovi. Výborně, vyšlo to, Alice nám slouží jako vysílačka. Edward mě objal a šel se mnou pomalým krokem do domu.

S hlavou vztyčenou jsem mu šla po boku, na tváři jsem měla přišroubovaný, křečovitý úsměv. Z jedné strany šla s námi Alice a z druhé Emmette. Rose a Jasper šli za našimi zády. Byla jsem obklopena celou svou rodinou. Z jejích postojů bylo patrné, že jsou ochotni bojovat za nového člena své rodiny, modlila jsem se, aby k ničemu takovému nedošlo.

Procházeli jsme kolem Jane a těch dvou upírů. Carlisle s Esme stáli před nimi a zakrývali jim výhled na nás. Cítila jsem jejich pohledy na sobě. Začínala jsem se cítit slabá. Už jsme vcházeli do domu, když Jane promluvila.

„Aro se o tomhle,“ ukázala na mě, „dozví.“ Viděla jsem, jak se Edward napjal a v očích měl stejně vražedný výraz, jako tenkrát, když mě napadla Tanya. Musí se uklidnit, než udělá nějakou nepředloženost.

To bylo poprvé, kdy jsem si přála z celého srdce, aby mě slyšel v myšlenkách. Edwarde, prosím, odveď mě, není mi dobře – křičel můj hlas v mé hlavě. Edward se na mě z ničeho nic podíval a vytřeštil oči. On mě slyšel? Blesklo mi v hlavě. Edward kývl. Pořád jsem nevěděla jestli slyší moje myšlenky a nebo reaguje na jiné. Jak to zjistit? Přemítala jsem. Kdybych slyšela i jeho – pomyslela jsem si.

Bello? Rozezněl se hlas v mé hlavě a já s sebou trhla.

Do prkýnka co to je? Jsem snad už i schizofrenik? Uslyšela jsem Edwardův tichý smích, i když nebyl tak veselý jako jindy.

Jak ti je? Zvládneš to? Jeho hlas byl ustaraný.

Cítím se slabá. Odpověděla jsem mu, ale raději jsem uhnula pohledem.  Nechtěla jsem, aby si někdo všiml, že spolu komunikujeme.

Najednou jsem slyšela zavrčení, patřilo Edwardovi. V jeho mysli se mi zjevil záblesk jednoho z přítomných upírů, který na mě útočí. Lekla jsem se a naše spojení se jakoby přerušilo. Všechno se stalo hodně rychle. Ocitla jsem se ve vzduchu, ledové ruce, které mě držely, už nepatřili Edwardovi. Kolem obličeje mi prolítl pramen blond vlasů. Než jsem se nadála, byla jsem v prvním patře našeho nového domu. Rose mě postavila na zem, dívala jsem se na ni s děsem v očích, ze spodu se ozýval křik a rány. Automaticky jsem udělala krok ke dveřím, ale Rose mě zadržela. Podívala jsem se na ni.

„Rose nechej toho. Pusť mě za nimi.“ Procedila jsem skrz zuby. Ale ona jen zavrtěla hlavou. „Jestli mě nepustíš, přenesu se tam a pak budeme mnohem mít větší problém.“

„To se neodvážíš.“ Dívala se na mě Rose.

„Riskni to.“ Odvětila jsem s úsměvem. Věděla jsem, že pokud bych zvolila druhou možnost, bude všechno ještě horší. Rose rezignovaně zavrtěla hlavou.

„Za tohle mě Edward zabije a Emmette mu bude ochotně asistovat.“ Povzdechla si. „Budeš se držet za mnou. A ani necekneš.“ Já jen přikývla. Pomalým krokem jsme se vydaly dolů, odkud se rozléhal rozzuřený hlas Edwarda. Pak se mi naskytl obrázek Edwarda držícího jednoho z těch upírů za krk asi metr nad zemí. Jane, se na něj dívala rozzuřeně.

„Pusť ho, Edwarde. Prostě mu voněla, je to naše potrava.“ Řekla Jane s úšklebkem a Edward při slově potrava zavrčel.

„Edwarde…“ zašeptala jsem, výraz v jeho obličeji byl hrozivý. Až jsem o krok ucouvla. Jane  po mě střelila pohledem a ústa se ji zvlnila do krutého úsměvu.

„Ne!“ Zakřičeli Alice a Edward zároveň. Došlo mi, co se Jane chystá udělat. S hrůzou jsem se dívala na Edwarda. Pak se po mém těle začalo rozlévat zvláštní teplo. Vyděšeně jsem se dívala do těch rudých karmínových očí, ale nedokázala jsem uhnout. Krutý úsměv Jane se změnil na nenávistný pohled.

„Jak je to možné? Co jsi zač?“ zeptala se hrozivě, Edward okamžitě pustil upíra a spěchal ke mně. Emmette se hrozivě díval na Jane, věděla jsem, že pokud by nebyla členem Arovy gardy její ostatky, by se teď vesele grilovaly před domem.

„Jsem v pořádku.“ Odpověděla jsem na nevyřčenou otázku.

„Tohle bude Ara zajímat. Očekávejte brzy pozvání do Volterry.“ Usmála se chladně.

„Myslím, že si tu čest necháme ujít.“ Odpověděl Jasper.

„Nemyslím si, že to bude pozvání v klasickém slova smyslu. Spíše to bude rozkaz.“ Pronesla Jane a otáčela se k odchodu. V tom se zarazila a podívala se na Edwarda. „Nikdy, nevztahuj ruku na mé sluhy. Ty mohu trestat jen já.“  Edward se najednou začal svíjet v bolestech. V životě jsem neviděla nikoho tak trpět. A co víc, začala jsem tu bolest cítit sama. Zlost mě zcela pohltila. Nikdo nebude ohrožovat mou rodinu, zvláště ne muže, kterého ze srdce miluji, otce mých dětí.

„Ne!“ zakřičela jsem bolestně…

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak milý čtenáři, na Vás by vydělala kde jaká sázková kancelář… myslím, že na to přišla snad jen Edbeja a pak se ještě přidal někdo… Takže Edbejo gratulace :-)

Jo Popoles, čekám složenku na své jméno, na výhru obsahu tvé šrajtofle tj. 4,50 Kč :-)

Doufám, že se Vám to jakž takž líbilo… nebylo to vtipné… snad se zasmějete příště… pokud Bellu nezabiju, nebo tak něco… o tom co se bude dít… částečně rozhodnou i Vaše komentáře, tak ať jich je hodně… :-)

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 27. kapitola: