Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 26. kapitola

21.01.2010 (15:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6735×

26. kapitola

„Bello, chtěl jsem to nechat na později, ale když se věci změnily… Rád bych se tě na něco zeptal.“ Jeho výraz byl vážný, ale ústa se mu vlnila v úsměvu. Rád by se mě na něco zeptal? V tu chvíli mi zaskočilo a já se začala dusit…

„Bello!“ Zavolal starostlivě Edward a okamžitě přede mě postavil sklenici vody.

„Umím Heimlichův chvat!“ ječel Emmette z obýváku a podle dusotu běžel za námi do kuchyně.

Přes slzy v očích jsem téměř neviděla, vše se mi míhalo v rozmazaných čmouhách. Najednou od někudy vyletěla velmi, velmi rychlá čmouha. No myslím, že čmouhu bych viděla, i kdyby si mé slzné kanálky vzaly dovolenou. Emmette se přiřítil za doprovodu Edwardových peprných nadávek a já se pokusila zašátrat po sklenici s vodou. Hltavě jsem se napila a byla šťastná, když sousto sklouzlo tam, kam mělo. Otřela jsem si oči a zeptala se:

„Co jsi říkal?“

„Ale nic. Jen bychom asi měli odjet co nejdříve. Pak bychom se sem mohli vrátit.“ Odvedl téma jinam. Ale zdál se celkem vytočený. To by mě vážně zajímalo, jaká byla jeho původní otázka.

„Kam pojedeme?“ dívala jsem se na něj a pak se zase věnovala svému sandwichy.

„No, Carlisle si myslí, že bychom měli jet do Denali k Eleazarovi. Esme už se dívala, je tam krásný dům na prodej. Už složila zálohu, David a Luke pojedou s námi.“ Pronesl opatrně. Dožvýkala jsem sousto a přemýšlela co odpovědět. To si vážně myslí, že pojedu tam, kde bydlí ta pomatená fúrie?

„Do Denali?“ Zeptala jsem se a můj hlas byl o několik oktáv výš než obvykle.

„Tanya  tam není. Cestuje teď po světě a neměla by se vrátit.“ Odpověděl chvatem Edward, jako by věděl, na co myslím. I když to asi nebylo těžké uhodnout.

„Dobře, kdy chcete odjet?“

„Za tři dny. Carlisle musí vše zařídit v nemocnici.“

„Já… já bych chtěla… rozloučit se. Chtěla bych zajet na hřbitov.“ Zašeptala jsem.

„Samozřejmě. Cokoliv budeš chtít. Miluji tě.“ Odpověděl.

„Já tebe víc.“

„Pochybuji, že je to možné.“ Zasmál se, dal mi pusu na čelo a já si v klidu dojídala sandwich.

Tři dny uběhly jako voda. A nastal den odjezdu.

S Edwardem jsem jela na hřbitov, po celou cestu se po mě starostlivě díval.  Měl o mě strach. Jen události posledních dnů mě vytrhly z mé letargie. Byla jsem šťastná a vyčítala jsem si to. Jasper se neustále motal kolem mě a uklidňoval mě svými schopnostmi, byla jsem mu za to vděčná. Dívala jsem se na mihotající krajinu za oknem a ta mi splývala v jednu velkou zelenou čmouhu. Krátce jsem si povzdechla, reakce, která od Edwarda následovala, byla rychlá. Než jsem se nadála, auto stálo na krajnici.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se starostlivě a hladil mě po vlasech. Jsi v pořádku, byla věta, na kterou jsem začala být hodně alergická, protože jsem ji za poslední tři dny slyšela asi sto krát a Carlisle mi na to odmítal dát prášky. Každé povzdechnutí, zajíknutí… byla jsem neustále pod drobnohledem všech členů rodiny. Podívala jsem se na něj vyčítavým pohledem.

„Jen jsem si povzdechla. Nehledej za tím víc než to je. Jsem trochu unavená, v noci jsem toho moc nenaspala.“ Zčervenala jsem, když jsem si vzpomněla na to, co se dělo v noci. Naše něžné a opatrné milování se protáhlo do ranních hodin.

„Měla by si více odpočívat.“ Pronesl Edward.

„Nedělám nic jiného, než odpočívám.“ Začínala jsem být naštvaná, no není divu. I přes moje hrozby, že jim uteču, jsem nic nesměla dělat. Začalo mi to lézt na nervy. Včera odpoledne jsme hráli karty a Emmette se nabídl, že mi je bude držet, prý abych se nepřemáhala. Mou odpovědí byla Esmeina broušená váza, která se mu roztřískla o hlavu, aniž bych hnula brvou. Moje schopnosti se totiž zlepšovaly a to takovým způsobem, že jsem se začínala bát.

Edward vědom si toho, že jestli bude chtít tento hovor vést dál, vypukne hádka, znovu nastartoval a my dojeli mlčky až před brány hřbitova. Opřela jsem hlavu o opěrku sedadla, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Edward mi mezitím otevřel dveře a pomohl mi vystoupit. Za tuto pomoc jsem mu byla vděčná. Přece jen, bylo po dešti, nerada bych se ocitla pod autem. Edward mě opatrně pustil a z kufru auta vytáhl tři kytice bílých růží, myslel na všechno.

Pousmála jsem se na něj, chytili jsme se za ruku a pomalým krokem se vydali na hřbitov. Cestou se mi v hlavě honilo plno myšlenek a pocitů umocněné těhotenskými hormony. Lítost vystřídal strach pak najednou smutek… Zastavili jsme se před třemi hroby a Edward na ně položil přinesené kytice.

„Ahoj mami, tati, Phile…“ začala jsem promlouvat k náhrobkům, hrdlo se mi stáhlo, ale pokračovala jsem, „… musím na chvíli odjet, ale slibuji, že se vrátím…“ slzy mi začaly stékat po tvářích. Nechala jsem je kanout a Edward mě něžně hladil po ruce. „…odjedu s Edwardem a jeho rodinou. Nemusíte mít strach, všichni se o mě vzorně starají, hlavně tady Edward. My… My budeme mít miminka, dvě. Přivezu Vám je ukázat. Miluji Vás a ať jste, kde jste doufám, že jste šťastní jako já.“ Ještě chvíli jsme stáli a pak jsme se oba vydali na letiště, kde nás čekal zbytek rodiny. David a Luke za námi přijedou později.

Cestou na letiště jsme si povídali, co všechno musíme v Denali zařídit. Edward zvážněl.

„Bello, rád bych se tě na něco zeptal.“ Pronesl, ale v tom okamžiku náš poklidný hovor přerušil zvuk mého žaludku. To u Edwarda vyvolalo smích a zakroutil hlavou.

„To ne já, to ty malé arašídy.“ Pokrčila jsem rameny a prstem ukázala na své bříško. Edwardovi cukaly koutky a já po něm hodila nakvašeným pohledem. No a co? Tak mám pořád hlad. Edward mě smířlivě pohladil po ruce a pak po bříšku. Prostě věděl, jak si mě usmířit.

Na dokonalého muže jsem ho pasovala o chvíli později, když mi do auta nesl smažené kuře. Pokračovali jsme v cestě, já se ládovala a Edward mě s mírným úšklebkem pozoroval. Když jsem dojedla, s výrazem labužníka jsem si olizovala prstík po prstíku a pobaveně sledovala, jak se napjal. Tak takhle na něj! Ještě párkrát jsem si olízla prstíky a usmívala se sama pro sebe.

Dorazili jsme na letiště, kde se k nám hnala rodina v čele s Emmettem, který si poklepával na imaginární hodinky na svém zápěstí a ve tváři měl starostlivý výraz. Musela jsem protočit oči.

„Kdyby jste měli zpoždění ještě pět minut, tak burcuje policii.“ Pronesla se smíchem Alice.

„Měli jsme hlad.“ Pokrčila jsem rameny.

„Doufám, že si jim koupil něco výživného…“ Začal Emmette, ale na to už já, ani nikdo z rodiny neměl náladu.

„Hoď ho do ignor listu.“ Pošeptala mi Rose a vedla mě pryč. Emmette skoro ani nezpozoroval, že jeho přednáška o zdravé výživě nemá žádné posluchače. Na to, že ještě včera nevěděl, jak vypadá brokolice, toho ví teď až moc. Pomyslela jsem si a začala se bát. Tyhle tři měsíce budou boj a přežiji buď já, nebo Emmette, to je jasné.

Poté co jsme prošli všemi různými kontrolami, jsme čekali už jen na odlet. Rezignovaně jsem se svezla na jedno ze sedadel určené pro odbavené cestující a Edward si sedl vedle mě.

„Vždycky když ti chci říct něco důležitého, něco nebo někdo nás přeruší.“ Pošeptal mi a přitáhl si mě k sobě. Uvelebila jsem se na něm a s úsměvem pozorovala svoji rodinu.

„Hmm a co je tak důležitého?“ Zeptala jsem se a pozorovala Emmetta, který strnul a šmároval si to někam za mě.

„No víš…“ Začal Edward, ale v zápětí zavrčel a díval se na Emmetta. Ten cestou kolem nás po mě hodil obličej – neboj, kryju ti záda. Alice se už smála a já věděla, že to bude něco. Emmette přistoupil k muži v obleku, který zrovna kašlal tuberáckým kašlem na celé kolo.

„Promiňte, pane,“ začal Emmette, ale v tom dostal spršku bacilů rovnou do obličeje v podobě hlasitého hééépčik. „Promiňte, pane,“ pokusil se Emmette znovu a mezitím si stíral dávku slin a bůh ví čeho ze svého oprskaného obličeje, „mohl byste si nasadit toto?“ a podal muži roušku, kterou používají lékaři při zákrocích. „Je to v zachování národní bezpečnosti.“ Dodal a tvářil se jako agent FBI.

Muž na něj hleděl a pak koukal kolem sebe, asi hledal skrytou kameru. Pak si ji vzal a nasadil. Ono, když se nad Vámi tyčí takový vazoun, jako Emmette, držíte pusu a krok. Emmette se vrátil k nám a pronesl. „Nikdo nebude prskat bacily na naše miminka.“ V duchu jsem zakvílela a modlila se, ať už jsme v letadle, než Emmette zburcuje národní gardu pod hrozbou eboly, kvůli takové malichernosti jako je nachlazení. Mé modlitby byly vyslyšeny a tak jsem opět slyšela.

„Palubní lístek prosím.“ Vytřeštila jsem oči, protože přede mnou stála letuška Suzie z minula, které právě mrzl úsměv na rtech.

„Dobrý den Suzie!“ zašveholila Alice. „Nebojte, dneska bude vše šlapat, jak Švýcarské hodinky. Až teda na jedno překvapení.“ Podala jí letenku a odplula do letadla. Suzie naprosto konsternována na mě hleděla. Pokusila jsem se usmát. V tom se mi udělalo mdlo a chudince letušce Suzie najednou ztékalo z jejího slušivého oblečku smažené kuře, které mělo zůstat v mém žaludku.

„To si ze mě děláte srandu.“ Procedila skrz zuby a mě bylo najednou do pláče.

„Já nerada.“ Pípla jsem. Edward mi podával kapesníček na utření pusy. Tolik jsem se styděla. Dívala jsem se na letušku Suzie, které z uší pomalu crčela pára.

„To se stane.“ Pošeptal mi, pohladil mě po vlasech.

„Jak stane, podívejte se, jak vypadám!“ řvala Suzie.

„Bello!“ křičel Emmette a hnal se k nám. „Laskavě nekřičte na moji švagrovou, je v jiném stavu! A tohle co jste teď viděla,  je ranní nevolnost!“ Křičel pro změnu na ni. „Úsměv!“ otočil se na mě a zmáčkl spoušť foťáku. „Do alba, aby miminka věděla…“ dodal a mašíroval do letadla.

„Promiňte, já nevěděla…“ začala se omlouvat Suzie.

„To je v pořádku, mohli bychom nastoupit?“ zeptal se Edward, ale jeho hlas nebyl moc přívětivý. Letuška Suzie jen kývla a my nastoupili.

„Je ti lépe?“ zeptal se starostlivě, jakmile jsme dosedli.

„Teď už ano. Slyšel jsi Emmetta, prý ranní nevolnost. Jsem teda zvědavá, co mě čeká ráno, když teď jsou čtyři odpoledne.“ Pronesla jsem suše a dávala si do pusy žvýkačku.

„Co kdyby ses trochu prospala.“ Řekl mi a já si položila hlavu na jeho rameno. Ale spánek nepřicházel. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co mi vlastně chtěl Edward říct, ale pak jsem to hodila za hlavu. Byli jsme už nějakých pár set kilometrů nad zemí, když jsem usnula a brzy mě začal někdo něžně probouzet.

„Ještě chvíli.“ Zabručela jsem.

„Bello, musíme vystoupit.“ Šeptal mi Edwardův sladký hlas.

„Néé.“ Zaskučela jsem a pak jsem cítila, jak mě berou jeho studené ruce do náruče, ve které jsem se mu stulila. Pak jsem opět propadla do sladkých snů. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jedeme v autě. Koukla jsem na Edwarda, který seděl vedle mě na zadním sedadle a usmíval se.

Vpředu seděli Carlisle a Esme. Celkem jsem se divila, že s námi nejede Emmette, ale asi ho zpacifikovala Rose.

„Je ti lépe, drahoušku?“ Zeptala se Esme.

„Cítíme se báječně.“ Protáhla jsem se. Naši idylku přerušilo zvonění telefonu. Edward ho svou upíří rychlostí zvedl, ještě s úsměvem na rtech. Ten začal okamžitě mizet.

„Co tady sakra dělá! Jak to, že si ji neviděla?“ Odpovídal do telefonu napjatým hlasem. Dívala jsem se na něj a snažila se vyčíst, co se  mohlo stát. Bylo mi jasné, že na druhé straně telefonu je Alice. Edward položil telefonu a zdrceně řekl.

„Zastav Carlisle.“ A to také Carlisle udělal. Edward se na mě díval se směsicí strachu a zuřivosti.

„Co se stalo?“ Zeptala jsem se, ale moje slova přerušilo auto mířící naším směrem.

„Bello…“

----------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co stalo??? Uhádnete to??? No… kdybych asi napsala tády tády dá… tak mě praštíte po hlavě, že? To jsou mi vyhlídky… Tak dnes jen - Emmettovi zdar! A papejte brokolici…

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 26. kapitola: