Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 23. kapitola

16.01.2010 (12:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7042×

Za chvíli jsem po silnici ve svém náklaďáčku a bedlivě střežila zpětné zrcátko, po tvářích mi stékaly slzy bezmoci a zrady. Pořád jsem čekala, kdy se tam objeví Edwardovo auto. Naštěstí pro mě, se tak nestalo.  Dojela jsem do Seattlu a zaparkovala na letišti. Nebe bylo zamračené, jako moje nálada. Co nejrychleji jsem našla volnou přepážku. Bylo mi jedno, kam pojedu, neměla jsem cíl. Koupila jsem dvě letenky a čekala. Asi za dvacet minut mě někdo chytl za rameno.  Lekala jsem se a naskočila.

„Díky, že si tady.“ Zašeptala jsem, když jsem se otočila a poznala příchozího.

„Pro tebe všechno. Pojď, za chvíli letíme.“

Musela jsem pryč. Edwardovi zavolám, ale až později, až se na to budu cítit. Pochopí to, určitě to pochopí. A ač jsem odjížděla pryč, věděla jsem, že mé srdce zůstalo ve Forks, nebo kdekoli, kde byl Edward…

Podívala jsem se na Alici, bylo vidět, že je smutná. Vyčítá si, že nedala nikomu nic vědět, bylo to více než zřejmé. Čím víc jsme se přibližovaly k terminálu, tím větší byly moje výčitky. Chceš odjet, šeptal mi hlas v hlavě. Ne nechceš, našeptával druhý. Zatřepala jsem hlavou. Ne, pojedu.

„Alice? Jasper…“ věděla, na co chci zeptat. Jestli o tom Jasper ví. Zavrtěla hlavou.

„Ne Bello. Byla jsem zrovna na nákupech, zavolám mu, jakmile přistaneme.“ Řekla tiše. Přikývla jsem a pokračovala směrem k letušce, která měla na tváři dokonale nacvičený úsměv.

„Palubní lístek, prosím.“ Zašvitořila a já ji ho podala.

Edward

Včerejší noc byla nádherná. Díky Belle jsem měl pocit, že žiju. Mrzelo mě, že jsme se pohádali kvůli přeměně, ale mám pochybnosti. Ne z toho, že ji nemiluji, ale z toho že mě bude jednou nenávidět, za to co jsem ji udělal. Snažil jsem se tyto myšlenky dostat z hlavy, ale měl jsem velmi zvláštní pocit. Něco v mém srdci mi říkalo, že bych se měl rychle vrátit. Ale Bella měla pravdu, musím si zalovit, nechci ji ohrozit. Začal jsem se soustředit na svou kořist. Čím dřív budu hotov, tím dřív budu s ní. Zavětřil jsem a do nosu mě uhodil pach stáda srnek. Rychle jsem se vydal k místu, kde se pásly. Teď neexistovalo nic. Jen já a moje kořist. Napjal jsem se a ladným skokem jsem se ocitl u stáda…

O chvíli později jsem už běžel za svou láskou. Doběhl jsem k domu, na první pohled jsem věděl, že je něco špatně. Náklaďáček nestál, tam kde vždy. Vběhl jsem upíří rychlostí do domu, nedbaje toho, že mě někdo uvidí.

„Bello? Rosalie?“ volal jsem, ale v domě bylo slyšet jen tikání hodin. Vběhl jsem do pokoje a zjistil, že zásuvky jsou ledabyle pootevírané a poloprázdné. Vzal jsem telefon a začal vytáčet Bellino telefonní číslo. Ticho přerušilo zvonění telefonu, střelil jsem pohledem na místo, odkud zvuk vycházel. Telefon ležel na posteli. Rychle jsem ho zaklapl a vytáčel Rosalie. Zvedla to téměř okamžitě.

„Rose, co jsou to za blbé vtipy, dej mi Bellu.“ Zahřměl jsem.

„Bellu?“ zeptala se překvapeně. „Edwarde, já jsem s ní od pohřbu nemluvila.“

„Nevolala ti dneska?“

„Ne…“ Rose ještě mluvila, ale já ji nevnímal. Bella mě opustila… To nemůže být pravda. Telefon v mé ruce klesal směrem k zemi a nakonec spadl na podlahu.

„Edwarde! Edwrade ?!“ slyšel jsem rozčilený hlas, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Byl jsem sám a měl jsem zlomené srdce.

David - vůdce ochránců

Celá skupina ochránců přijela v den pohřbu. Rozmístili jsme se a snažili se, být nenápadní. Na pohřbu byla Simone a Luke, já jsem zůstal v levném motelu, měl jsem strach, že by mě Carlisle poznal. Seděl jsem na posteli a prohlížel si pokoj, zašlé teď růžové, dříve červené stěny. Přemýšlel jsem nad postupem celé akce, když mě vytrhlo zvonění telefonu.

„Pohřeb je u konce. Bella ke konci omdlela, Cullenovi ji odvezli k ní domů. Samotnou ji určitě nenechají. Luke ji bude hlídat a já se vrátím do motelu.“ Řekla Simone a zavěsila. Brzy na to se otevřely dveře a přicházející Simon hned spustila: „Musíme ji okamžitě odvést do Londýna. Hele vím, co Carlisle udělal pro mou sestru, ale ona je náš úkol. Máme ji chránit, před všemi jako jsou oni. Nelíbí se mi, že jsou v její blízkosti a hlavně se mi nelíbí její vztah s tím Edwardem. Odvleču ji třeba násilím, je mi to jedno.“

„Simone, uklidni se. Nikdo nikoho nikam neodvleče. Řiď se rozkazy.“ Nasupeně se na mě podívala, ale byla zticha. Doufám, že neprovede nějakou hloupost. Noc uběhla rychle, Simone, vystřídala Luka. Pořád jsem musel myslet na její slova… Byla hodně impulsivní a toho jsem se bál, jediný chybný krok a obrátíme proti sobě Cullenovi a hlavně Isabellu. Zrovna jsem telefonoval s ochránci, kteří byly v Itálii a snažili se zjistit co se dá o Stephanii, když se pokojem rozezněl rozčilený Lukuv hlas.

„Ne, nic nepodnikej. Nechej ji být.“ Řval do telefonu. „Davide, Isabella se chystá ujet, podle všeho bez Cullenů. Simon ji chce unést.“ Otočil se ke mně, rychle jsem si vzal telefon, ale z něj se už jen ozvalo:

„Je to moje šance, jak pomstít smrt Clair.“ A pak už jsem jen slyšel obsazovací tón. Začal jsem se bát. Simon byla vždy tvrdá a zejména na ty, kdo se bratříčkoval s upíry…

Bella

Podala jsem letušce palubní lístky a po očku mrkla na Alice. Jen stála a zírala do prázdna.

„Alice?“

„Promiň, Edward za chvíli zjistí, že nejsi doma. Zlomí mu to srdce. Bello jsi si opravdu jistá, že chceš odjet?“ zeptala se a ve tváři měla zkroušený pohled.

„Jsem.“ Odpověděla jsem rázně. „Zavolám mu z letadla, aby neměl strach.“ Jen přikývla a vydala se k letadlu. Cestou se mě začaly zmocňovat pochybnosti. Srdce mi bušilo, musela jsem zhluboka dýchat. Začala jsem zpomalovat v chůzi, Alice se na mě otočila a v očích se ji zalesklo poznání. Zavrtěla jsem hlavou a přidala na rychlosti. Jakmile jsme se dostaly do letadla, tíseň se ještě prohloubila. Slzy se mi začaly hrnout do očí. Zabořila jsem se do sedadla a začala vzlykat. Chladná ruka se dotkla mé a mírně ji stiskla.

„Slečno, jste v pořádku? Chcete donést trochu vody?“ zeptala se letuška. „Za chvíli budeme odlétat.“ Odlétat? Já, ale nechci odletět! Proč do prkýnka opouštím jedinou osobu, kterou miluji, s kterou chci být… Začala jsem pochybovat o své svéprávnosti.

„Ne, děkuji… Chci vystoupit.“ Řekla jsem rozhodně a podívala se na Alici, ta se na mě usmála a začala se zvedat.

„Ale to nejde…“ začala letuška.

„Jak nejde?“ obořila jsem se na ni.

„Naše předpisy…“.

„Co je mi do předpisů. Já a moje kamarádka chceme vystoupit.“ Začala jsem křičet a všimla si, že naše malé vystoupení začalo vzbuzovat pozornost. Jestli mě nepustí, přenesu se. Je mi jedno jestli to budou dávat na BBC nebo CNN. Chci být jinde. Chci za Edwardem. Alice nejspíše viděla mé rozhodnutí a pevně mě chytla za ruku.

„Promiňte, slečno…“ podívala se na cedulku, co měla letuška připíchnutou na oblečku. „Promiňte Susie, má kamarádka má problém. Opravdu musíme vystoupit.“

„Něco je s letadlem? Proto chtějí děvčata vystoupit?“ začal koktat muž sedící za námi a zvedat se.

„Nic se neděje, pane.“ Oznámila mu letuška Susie.

„Tak když se nic neděje. Proč nás nepustíte?“ zeptala jsem se.

„Co se děje?“ zeptala se žena ve středních letech.

„Něco je s letadlem. Já chci taky vystoupit.“ Rozkřikl se muž znovu a štrachal v přihrádkách svou tašku.

„Uklidněte se!“ volala letuška, ale už neměla šanci. V letadle se to rozneslo, jako by někdo ječel Bomba!!! Lidi začaly křičet a hrnout se k východu. Chudinka letuška Susie. Nakvašeně se na nás dívala, kdyby pohledy zabíjely, jsme obě s Alice mrtvé. No vlastně jen já, Alice by z toho asi vyvázla jen s pocuchaným účesem. Alice mě chytla za ruku a začala mě tlačit směrem k východu. Brzy jsme stáli s ostatními vyděšenými cestujícími zpět v hale a ke mně a Alice směřovali dva zřízenci v čele s naštvanou letuškou Susie.

„A sakra.“ Zaklela Alice. „Omdli, řekneme, že ti bylo špatně, proto si chtěla vystoupit.“ Vychrlila na mě rychle Alice a já se jako na povel kácela k zemi.

„Ááááá, pomozte mi někdo! Prosím!“ volala teatrálně Alice. „Moje kamarádka…“ začala natahovat a já měla problém, abych se nezačala smát. Bolestivě jsem se kousla do jazyka.

„Znám první pomoc! Ustupte,“ začal volat nějaký muž. „Nedýchá, dám ji umělé dýchání…“ pokračoval. To si dělá srandu, ne? Já, že nedýchám?

„Co to děláte! Okamžitě z ní sundejte ty pracky!“ volala Alice. Už jsem to nevydržela.

„Aááách,“ zasténala jsem a začala pomalu otevírat oči. „Co se stalo? Kde to jsem?“ snažila jsem se působit zmateně. Všimla jsem si starostlivého pohledu letušky Susie a v dálce se k nám hnali zdravotníci. A do prkýnka, to jsme nedomyslely. Srdce se mi rozbušilo na plné obrátky.

„Slečna omdlela,“ volala na ně letuška Susie a pak se obrátila na mě. „ Proč jste neřekla, že je Vám, tak zle?“

„Omlouvám se.“ Špitla jsem. To už u mě stáli zdravotníci a měřili mi tlak, svítili baterkou do očí a podobně.

„Celkové vyčerpání organismu.“ Kontatovali.

„Myslím, že náš výlet necháme na někdy jindy.“ Řekla opatrně Alice a oba zdravotníci přikyvovali.

„Odpočiňte si a zítra určitě zajděte k doktorovi.“ Řekl jeden a začal balit věci. Letuška Susie začala zbytek cestujících nahánět zpět do letadla. A já s Alice jsme pomalým krokem mířily z letištní haly.

Došly jsme k autu a Alice nastavila dlaň. „Jsi vyčerpaná, slyšela si zdravotníky.“ Povzdechla jsem si a klíče ji odevzdala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude byla tma a nejbližší lampa nefungovala. Proč jsem jen parkovala tak daleko od vchodu?

„Měla by si zavolat Edwardovi,“ řekla Alice a podávala mi telefon. Scéna na letišti mi připadala jako brnkačka oproti tomu co mě teď čekalo. Vytočila jsem číslo.

„Alice?“ ozvalo se okamžitě.

„Edwarde, tady Bella.“začala jsem.

„Bello!“ Edwardův hlas byl plný úlevy, ale také zloby.

„Omlouvám se…“ ale v tom mě přerušil ženský hlas.

„Isabello, půjdeš se mnou. A ty malá upírko, ani se nehni, nebo je po tvojí člověčí kamarádce.“ Otočila jsem se a dívala se do zbraně mířící na mě. Telefon mi vypadl z ruky a Alice vedle mě ztuhla. Jak to že jí neviděla?

„Bello!“ slyšela jsem hysterický hlas Edwarda…

-------------------------------------------------------------------------------------

Tak a to je konec... tádýdádýdááá... alespoň pro dnešek... čím více komentů... tím rychleji... však víte...

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 23. kapitola: