Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávné proroctví 21. kapitola

12.01.2010 (18:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6638×

21. kapitola

hudba vybraná ke kapitole - určitě si jí zapněte, navodí atmosféru

„Bella Swanová.“ Ozvala jsem se do telefonu. Z druhého konce se ozvala slova, která mi změnila život. Úsměv mi zmizel z tváře. Najednou vše kolem mě bylo jako ve zpomaleném filmu. Jako bych nic neslyšela. Nebyla jsem schopna vnímat, ani odpovědět. Všimla jsem si Edwarda, který přicházel ke mně a měl ve tváři zkroušený výraz. Ne, to nemůže být pravda. To ne. Prosím. Svezla jsem se podél zdi a upustila sluchátko. Prosím, to nééé… křičelo mi v hlavě a pak už jsem nevnímala vůbec nic. Jen bolest. Bolest, která mi svírala srdce…

Edward

V jednu chvíli jsme se smáli a pak… Alice na mě volala a mířila k domu. Její myšlenky mě přimrazily na místě. Ne, to se nemohlo stát. Ale její výraz vydal za tisíce slov. Slyšel jsem Bellu, jak zvedá telefon a ještě veselým hlasem hlásí své jméno. Slyšel jsem, jak se jí na malý moment zastavil dech a srdce. Rychle jsem se vracel zpět. Dívala se na mě nepřítomným výrazem a svezla se podél zdi. Sluchátko jí vypadlo z ruky. Její krátký dech a nyní prudce bijící srdce mě úplně ohlušovalo. Pomalinku jsem si vedle ní klekl a pohladil ji po tváři. Nevnímala.

„Bello.“ Zašeptal jsem. Žádná odpověď. Pořád se jen dívala před sebe. Opatrně jsem ji zvedl ze země a odnesl do pokoje, kde jsem ji posadil na křeslo. Jen seděla. Alice šla potichu za námi.

„Zavolám Carlislela.“ Zašeptala Alice. Šla telefonovat dolů. Nechtěla Bellu ještě více rozrušit. Sedl jsem si vedle ní a hladil jí po tváři. Jako bych tam nebyl. Šeptal jsem ji slova útěchy, ale jako by je neslyšela. Sám jsem byl zoufalý. Kolik toho člověk unese? Kolik toho unese Bella? Jak jí mám pomoci?

Za chvíli bylo slyšet na příjezdové cestě zastavující auto a pak vzrušené hlasy. Přijeli všichni. Esme štkala a v myšlenkách prolévala potoky slz. S Carlislelem se vydali do pokoje za námi. Esme opatrně zaklepala a vešli.

„Bello, drahoušku, je mi to líto.“ Zašeptala Esme a objímala Bellu. Ta ovšem byla jako hadrová loutka. Ani nevzhlédla, nic. Podíval jsem se na Carlislela a ten mi mou obavu potvrdil, Bella si nechce připustit, že se něco takového stalo. Chce to čas. Ač nerad jsem se na chvíli od Belly vzdálil a sešel za ostatními dolů. Carlisle a Esme zůstali u ní.

„Jak jí je?“ zeptala se Rose a hlas se jí nepatrně třásl. Zavrtěl jsem hlavou.

„Zpráva o tom co se stalo se šíří jako požár. Za chvíli sem začnou chodit lidé.“ Promluvila tiše Alice.

„Nikoho nebudete pouštět za námi nahoru. Je úplně apatická. Nic od té chvíle neřekla. Jen se dívá před sebe. Přes tu bolest nemůže ani plakat.“ Řekl jsem. Ostatní jen přikývli. Jasper ze mě cítil zoufalství a poslal mi v myšlenkách pomocnou ruku. „Můžeme to zkusit.“ Odpověděl jsem. O chvíli později jsme vešli s Jasperem do pokoje. Na prahu se zarazil a zajíkl se. Cítil Bellinu bolest. Byla tak silná. Chvíli se pokoušel použít svou moc. Nešlo to. Její žal byl tak silný, že jej neprolomila ani upíří moc. Je mi líto - poslal mi v myšlenkách. Jen jsem přikývl. Carlisle bral právě z kufříku injekční stříkačku.

„Bello, dám ti něco na uklidnění. Usneš potom, ano?“ promluvil. Její reakce se ovšem nedočkal. Když jehla pronikla její kůží ani se nehnula. Jen se dívala do prázdna. Kdyby kolem sebe kopala, rozbíjela vztekem vše, co by ji přišlo pod ruku, křičela, plakala – vše by bylo lepší než tohle. Ticho v domě bylo naprosto ohlušující. Belle se začali klížit víčka a tak jsem ji přenesl do postele. Za chvíli usnula. Do domu začali přicházet sousedé, známí, vlastně zde za ten večer přišlo celé Forks. Někteří byli zvědaví, jiným to bylo líto. Bella spala a na dveře zaklepala Alice. U ucha držela telefon a gestem mi naznačila, že bych si to měl vzít. Převzal jsem si telefon a díval se na Alici, která si sedla vedla Belly na pelest postele.

„Edward Cullen.“ Pronesl jsem do telefonu.

„Edwarde, tady Jacob. Slyšel jsem, co se stalo. Jak jí je?“

„Jak myslíš, Jacobe?“

„Edwarde, nechci se hádat. Chtěl bych ji vidět a potřebuji s tebou mluvit.“ Sice ho nesnesu, ale Bella ho měla ráda, jako přítele. Měl pravdu, není příhodná doba na hádky.

„Přijeď, ale až zítra. Bella teď usnula.“

„Dobře. A děkuji.“ Slyšel jsem z druhého konce linky a pak jsem telefon vypnul. Podal jsem ho Alici a vrátil se k Belle. Celou noc jsem přemýšlel, jak ji pomoci.

Ráno se Bella začala zvolna probouzet. Otevřela oči, na okamžik jsem tam viděl ten její lesk a radost ze života a pak si vzpomněla. Dolehla na ni krutá realita a zase se dívala do prázdna. Vzal jsem ji do náruče a sedl si s ní k oknu. Konejšivě jsem ji houpal ve svém náručí, i když nebylo konejšit koho.

Uběhlo pět dní a Bellin stav se nelepšil. Pořád se jen dívala před sebe a nevydala ani hlásku. Všichni jsme o ni měli strach. Když ji viděl Jacob, začal plakat. Záviděl jsem mu. Já jsem ji svůj smutek nemohl dát najevo slzami. Jacob Carliela požádal, zdali by mohla na rozloučení přijet i smečka s La Pusch. Carlisle samozřejmě souhlasil. Alice, Esme a Rose se ujali celé přípravy. Já byl celou dobu s Bellou, nejedla, nepila. Snažil jsem se do ní dostat, alespoň pár soust, někdy úspěšně, někdy neúspěšně. Alice ji pomáhala v koupelně. Bál jsem se o ni. Stýskalo se mi po jejím hlase. Teď jsem se zrovna vracel z lovu. Nechtěl jsem jít, ale Alice a Carlisle mě přinutili. Vešel jsem do domu a zamířil za Bellou. Ještě spala. Za pár hodin vešla do pokoje Alice.

„Je čas Edwarde.“ Zašeptala a podávala mi černý oblek. Podíval jsem se na spící Bellu. „Postarám se o ni. Slibuji.“

„Bello, drahoušku, musíš vstávat.“ Zašeptala.

Bella

Od toho osudného telefonátu, jako bych nežila. Přes tu bolest jsem se nemohla pohnout, mluvit, nic. Bolest mě natolik zužovala, že jsem byla schopna jenom dýchat. Edward byl celou dobu u mě. Šeptal mi konejšivá slova, krmil mě, dával mi napít. Jen v jeho objetí jsem se cítila v bezpečí a bolest nepatrně ustoupila. Všichni se o mě starali, ale nedokázala jsem jim poděkovat ani se na ně podívat. Celou svou bytostí jsem se soustředila, alespoň na dech. Díky Carlislelovi a jeho injekcím, jsem na chvíli dokázala utéct s reality a propadnout bezesnému spánku. A pak… pak nastalo kruté probuzení. Někdo mě hladil a šeptal, otevřela jsem oči. Nade mnou stála Alice, byla celá v černém. To znamenalo jediné…

Alice mi pomohla vstát a obléci se. Vlasy mi stáhla do drdolu na týle a vedla mě dolů, kde na mě všichni čekali. Edward mě okamžitě držel v objetí a vedl k autu. Cestou na hřbitov mi svíral ruku a já cítila jeho pohled, jakmile jsme dojeli k hřbitovní bráně a vystoupili jsme a já viděla, kolik lidí se přišlo rozloučit. Bylo tady snad celé Forks. Kráčeli jsme hřbitovem na místo, kde se mělo konat poslední rozloučení, nikdo nemluvil a lidé se řadili za nás. Došli jsme k místu, kde se mělo odehrát poslední rozloučení. Chvíli jsme stáli a kněz začal odříkávat…

„Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s našimi milovanými René Mastersnovou, Philem Mastersnem a Charliem Swanem. Náš žal je o to větší…“ S každým jménem se situace stávala skutečnější. Začala jsem přerývavě dýchat. Zmáčkla jsem Edwardovi ruku.

„Edwarde…“ zašeptala jsem tak tiše, že to mohl slyšet pouze on a jeho rodina. Hráz se najednou prolomila a slzy mi začaly téct po tvářích, z úst se dral jeden vzlyk za druhým. Dlouho potlačovaná bolest se drala napovrch. Nohy mě už nedokázali unést a tak mě Edward držel. Nevnímala jsem slova kněze. Věděla jsem jediné, přede mnou leží v rakvích tři milovaní lidé, které už neuvidím, neobejmou mě, nepolíbím, nebudu se s nimi smát. Když se ozvala salva na počest Charlieho, který sloužil celý život městu, nevydržela jsem to a upadla do temnoty.

Probírala jsem se pomalu. Ležela jsem na něčem měkkém, kolem sebe jsem měla omotané ledové ruce. Otevřela jsem oči a zjistila, že je v pokoji už šero. Pohlédla jsem na Edwarda. On jediný mi zbyl, on a jeho rodina.

„Všichni už odešli. Chápou, že je toho na tebe moc.“ Promluvil.

„Jak se to…“ musela jsem odkašlat. „Jak…“ Hlas se mi zlomil.

„Charlie se snažil vyhnout protijedoucímu autu, které dostalo na mokré silnici smyk. Nezvládl řízení a zřítili se z mostu. Je mi to líto, Bell. Nedalo se nic dělat.“ Při jeho slovech mi opět začali stékat slzy. Pevně si mě přitáhl a hladil mě po vlasech. Leželi jsme dlouho. Mé výbuchy pláče se střídali s krátkým milosrdným spánkem, ale bolest nechtěla ustoupit. Když mi oči zavadili o budík. Byla minuta po půlnoci. Dnes mám narozeniny.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a následoval můj pohled. Pochopil.

„Alice vše zrušila.“ Začal a já ho přerušila. Políbila jsem ho a dala do polibku vše. Bolest, lásku, naději.

„Chci, aby si mi pomohl zapomenout. Chci být chvíli šťastná…“

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co? čekali jste to? Libilo? Já doufám, že ano... i když je to smutné... no zítra nastupuju do nového zaměstnání, takže budu mít honičku, nicméně se budu snažit.....

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávné proroctví 21. kapitola: