Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dáreček z La Push 2. kapitola

12.11.2009 (14:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7806×

2. kapitola

(pohled Edwarda)

Jestli ostatní doufali, že mě škola dokáže rozptýlit z mé skleslé nálady, tak měli rozhodně pravdu. Od té doby jsem skutečně přišel na jiné myšlenky. Vražedné myšlenky. A jak jsem měl možnost slyšet, tak nejen mě.

Ten sebevražedný šílenec se nás snad snažil dohnat k nepříčetnosti. Každý den jsem s obavou čekal s čím zas přijde a jestli to ještě naše nervy vydrží.

Sledoval jsem jeho spokojený výraz a ty hnědé oči, které stále vymýšlely další a další plány. Dokonce i Carlislova snaha krotit naše krvelačné nápady na toho spratka začala slábnout.

Pohodlně se opřel v lavici a užíval si můj vražedný pohled. Téměř jsem přeslechl i učitelův hlas.

„Tak a abychom si procvičili francouzskou výslovnost, rozdělte se do dvojic.“

Ve třídě to zabouřilo a zaplnil ji nepříjemný zvuk odstrkování židlí. S děsem jsem sledoval šest holek, které ke mě okamžitě vyrazily.

Seděl jsem úplně vzadu a měl jsem volný výhled na scénku před sebou. Jedna dokonce podstrčila batoh pod nohy té druhé. Ta se s hlasitým žuchnutím natáhla pod nohy další.

Skvělý, tak dvě jsou ze hry. Zamračeně jsem čekal, která to přežije a budu s ní muset celou hodinu mluvit francouzsky. Stejně mi bylo jasné že celou dobu na mě bude jen zírat a nedostane ze sebe slovo ani v rodném jazyku.

Náhle se tři přeživší holky zastavily a zíraly překvapeně vedle mě. Jejich výraz však nebyl ani z poloviny tak šokovaný jako ten můj. Nade mnou stála má noční můra. Ačkoliv jsem nespal, on si tohle pojmenování beze zbytku zasloužil.

„Máš tu ještě volno?“

Toužebně jsem pohlédl na tu tří člennou smečku stojící překvapeně už jen dvě lavice ode mě.

„Super,“ rozlil se mu po tváři úsměv, který mi vyvolával téměř mrazení v zádech. Už dávno nám došlo, že ví kdo jsme. Neměli jsme ponětí jak, ale věděl o nás téměř všechno. Vytáčel nás všemi možnými i nemožným způsoby s vědomím, že na veřejnosti si nic nedovolíme.

S přimhouřeným pohledem jsem ho sledoval, jak si sedá vedle mě. Jako by se nic nedělo, začal s povinnými frázemi.

Přestože jsem francouzsky mluvil naprosto perfektně, váhal jsem s každou odpovědí. Čekal jsem nějaký podraz. nervy jsem měl napnuté k prasknutí, ale on stále poctivě procvičoval jen konverzaci.

Že by to byl další jeho vtípek, nechat nás bezdůvodně dusit? Měl jsem chuť obejmout jeho krk oběma rukama a začít ho rdousit až by mu hlavička poskakovala dozadu a dopředu.

Vyučující pomalu procházel třídou a poslouchal jednotlivé dvojice až se zastavil u nás. Pozorně poslouchal a začal se na mě stále více mračit. Nechápal jsem proč.

„Pane Cullene, přece jsme si říkali o mluvnických změnách a vy jste mi tady za tu chvilku vyjmenoval všechny tyto příklady špatně.“

Zůstal jsem na něj zaraženě koukat.

„Mám obavu, že kolega zřejmě používá učebnice starší než on sám.“

„Při jeho mládí pochybuji, Blacku, ale je pravda že byste si měl pořídit kvalitnější učební materiály pane Cullene.“

Bezmocně jsem zůstal na vyučujícího zírat. Ani ne tak k vůli výtkám na zastaralou pravidla mluvnice, ale pro to jméno. Black.

Jako by mi do sebe zapadly kousky skládačky. Odtud mi byl povědomý, neznal jsem jeho, ale jeho otce. Měl ve tváři stejné rysy jako Jacob Black. Co tu proboha dělá?! Je tu sám nebo ještě někdo jiný.

V hlavě jsem měl zmatek jako v bubnu na bingo. Potřeboval jsem mluvit s ostatními, ale s těmi se uvidím až za další dvě hodiny po vyučování.

(pohled Rosalie)

Emmett mě začínal štvát. Pořád myslel na toho ubožáka a mě si nevšímal. Probodával ho vražedným pohledem, že by z toho měla i pyraňa noční můry. On mu ho oplácel naprosto klidným s potutelným úsměvem. K mé smůle jsem musela sedět přímo mezi těma dvěma.

„Kroť se laskavě,“ sykla jsem na Emmetta, když profesor zahlédl jeho vzteklý výraz a polkl na prázdno.

„Ale lásko, on si ze mě dělá legraci a provokuje,“ zatvářil se ublíženě.

Otočila jsem se po tom druhém. Zahlídl můj pohled a se zářivým úsměvem na mě mrkl. Byla jsem na to sice zvyklá, ale jemu bych nejradši praštila lavicí o hlavu. Podrážděně jsem se otočila a zahlídla, jak se Emmett vztekle zvedá se židle.

Rychle jsem ho chytila a tlakem na stehno ho stáhla zpátky na židli. Při mém doteku se mu na tváři objevil úsměv. Z jeho lesknoucích očí mi došlo co ho napadlo.

K vůli jeho náladě včera ani dnes nic nebylo a nyní to ne něj dolehlo. Nechala jsem svou ruku kde je a svůdně se na něj usmála. I po tak dlouhé době mě vždy potěšilo, jak intenzivně na něj působím.

Okamžitě jsme oba zapomněli na toho idiota kousek od nás. S pohledem přilepeným na něm jsem se zazvoněním vstala a popadla svou kabelku. bylo mi jasné, že to domů ani jeden z nás nevydrží.

Z mých žhavých představ mě však vyrušil zvuk kutálejících se věcí přímo pod mýma nohama. Překvapeně jsem shlédla a zůstala zděšeně koukat na tampóny, které se sypaly přímo z mé kabelky.

Nevěděla jsem kolik kusů obyčejně bývá v jednom balení, ale v mé kabelce se určitě nacházel obsah hned několika krabiček. Cítila jsem jak se po mém bledém obličeji začíná rozlévat slabý narudlý nádech.

Ostatní, kteří nejprve pobaveně koukali co se stalo, teď začali rychle opouštět místnost. Než jsem se nadála stála jsem uvězněná v Emmettově drtivém obětí. Držel mě s rukama u těla a s vědomím, že do něj kopat nebudu. Stejně by to bylo bez účinku a jen bych si zničila nové boty.

„No tak děcka, nemůžete s tím počkat na doma?“ ozval se ode dveří škodolibý hlas.

Kašlu na boty!

Začala jsem se zmítal a kopat hlava nehlava do Emmetta. Dostat se z jeho silných paží jsem se ale nedokázala.

„Je to jenom škodolibý spratek, Rose,“ snažil se mě uklidnit.

Po chvíli jsem to tedy vzdala a vydala se s ním na další hodinu. Cestou jsem přemýšlela s pohledem upřeným na své zdevastované boty, jestli by si někdo kromě nás všiml, kdyby se mu stala malá nehoda. Třeba spadnout ze srázu, do drtičky zahradního odpadu či do betonových základů.

Zbytek dne už proběhl v klidu, když ovšem nepočítám tužky rozdrolené na prach kdykoliv jsem zavadila pohledem o své ještě dnes ráno tak krásné botičky. Na levé noze mi dokonce ze špičky čouhal nalakovaný nehet na palci. Ještě že se mi alespoň nesloupal lak.

Vyučování konečně skončilo a s Emmettem jsme se vydali na parkoviště. Držel mě kolem pasu a jeho prsty mi netrpělivě přejížděli po boku. Automaticky jsem přidala trochu do kroku.

Ostatní teprve přicházeli, ale ani jeden z nás neměl tu trpělivost na ně čekat. Nasedli jsme do jeapu a Emmett se prudce rozjel dozadu z parkovacího místa. V hlavě se mi už míhaly plány, co nastane jen se dostaneme z dohledu, cuknutí auta a následné zařinčení mě však okamžitě probudilo.

Emmett vyděšeně dupl na brzdu a hrůzou ve tváři vyběhl z auta.

Hleděl na kovový nárazník svého miláčka, který ležel kus před ním a od něj se táhl tlustý řetěz až ke stromu, před kterým jsme původně parkovali.

Bezmocně při tom pohledu sípal s výrazem skřípnutého křečka.

Ticho přehlušily duté údery. Otočila jsem se tím směrem. V polovině parkoviště stál ten magor a přidušeně mlátil pěstmi do kapoty auta. Při mém pohledu to už nevydržel a začal se řezat nahlas. Nezmocně se svíjel smíchy.

V tu chvíli se probral Emmett z transu a vyrazil k němu. Během pár vteřin se válel po zemi a Jasper s Edwardem leželi na něm. Zuřivost ho však poháněla dál. Vypadal jako hlemýžď s prapodivným domečkem skládajícím se ze dvou klučičích těl.

„Je to jenom škodolibý spratek, nezapomeň Emmette,“ zakřičela jsem za nimi s pomstychtivým výrazem.

Emmettova rychlost se zdvojnásobila.

„Cullene!“ proťal celé parkoviště autoritativní hlas a my všichni se k němu stočili.

<< 1. kapitola      3. kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dáreček z La Push 2. kapitola: