Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dance is my life! 2 - 3. kapitola

Něco pro fandy :c)


Dance is my life! 2 - 3. kapitolaDalší kapitolka. Jestli se divíte, že jsem nedopsala to s tou prodavačkou tak se nebojte, na to ještě snad přijde=)

Edward

Nasedl jsem do auta a odjel jsem z čerpací pumpy. Nemohl jsem však vyhnat z hlavy tu prodavačku a její myšlenky. Jako kdyby se zděsila, jako kdyby věděla kdo jsem a proč hned někomu volala? Nechtěl jsem to řešit. Možná to byla jen náhoda, nebo tak něco. Pustil jsem si rádio, ale ani v nějmenším jsem ho neposlouchal.

Utápěl jsem se ve vzpomínkách na ní. Na mou milovanou Bellinku, kterou nemůžu ani dnem ani nocí vyhnat z hlavy. Ani nechci. Jel jsem ještě asi tři hodiny, když se začalo rozednívat. Sluneční paprsky se chtěly prodrat přes tlusté černé mraky, ale ani zdaleka se jim to nepovedlo. za což jsem byl vděčný.

Nemohl bych pokračovat v cestě a musel bych celý den ztrávit někde v hotelu zavřený a až by se setmělo, tak poté bych teprve mohl vyrazit vstříc mé cestě. Ale já mohl dál klidně pokračovat v cestě do Denali.

Neměl jsem ani potuchy co budu dělat dál, kam jí pojedu hledat, ale byl jsem si jistý tím, že budu hledat až dokonce své existence. Jednou ji přece musím najjít, nebo ne? Ikdyž jsem věděl, že tohle všechno je neuvěřitelně naivní, nehodlal jsem se vzdát své naděje. Cesta ubíhala vcelku rychle, kvůli myšlenkách na ní.

Každá myšlenka na ní mě dělala alespon o trochu štastnějším. Ale jakmile jsem si vzpomněl, že už jí nikdy neuvidím moje naděje se otřásla v základech, ale nepřestal jsem věřit. Věřit na štastný konec našeho shledání.

Cesta ubíhala a já jsem poznával krajinu kolem mě. Blížím se k Denali. Trochu jsem zpomalil, protože jsem se blížil k městu, ale nepřeháněl jsem to. Pozoroval jsem krainu kolem. Její zelen mě bodala do očí, ale zároven pro ně byla pastvou. Moje oči se nemohly vynadívat, ikdyž jsem tu byl už mockrát, až ted jsem si uvědomoval krásu přírody, která tohle malé město obklopuje.

Po levé straně byla velká cedule s nápisem Denali. Přejel jsem jí a mířil si to rovnou k mým blízských přátelům. Projel jsem celým městem. Viděl jsem děti, jak si hrají na hřišti a slyšel jsem jejich splašené a uhoněné tepy.

Viděl jsem lidi, kteří právě vycházeli z obchodního centra a hádali se a cítil jsem jejich krev pulzující v jejích žilách. Cítil jsem jejich krev, která rozpálila mé hrdlo, ale neměl jsem chut po nich skočit a vysát z nich všechen život jako na začátku. Když jsem viděl malé děti, musel jsem se usmát. Tak roztomilá malá zlobidla. Ale hned mi úsměv na rtech povadl, protože jsem si uvědomil, že já nikdy nebudu vodit své dítě na hřiště, nebudu chodit na jeho kažroční besídky do školky a do školy, nebudu ho držet za ruku až půjde k zubaři, nebudu ho moc utěšovat až se v noci probudí ze spaní, nebudu dělat nic, protože mě nikdy takové štěstí nepotká. Když jsem viděl lidikteří se hádají chtělo se mi brečet, ale nemohl jsem. Proč se hádají? Neuvědomují si, že svět je o moc krásnější, když vedle sebe máte člověka, kterého milujete.

Neuvědomují si, jaké by to bylo, kdyby vedle sebe neměli svou drahou polovičku. Přemýšlel jsem celou cestu nad takovými hloupostmi, ale pak jsem si uvědomil, že to nejsou hlouposti. Jsou to podstatně důležité věci v našich životech. Uviděl jsem odbočku k jejich domu. Měli bydliště stejně jako my. Daleko od okolního světa, daleko od lidí. Zabočil jsem na zablácenou cestu, která vedla přímo k jejich domu.

Celé auto drncalo a já s ním. Přidal jsem na plynu, abych tam byl co nejdříve. Né, že bych se tam těšil, ale chtěl jsem už být někde, kde to znám. Bláto kolem mě stříkalo a moje auto vypadalo jako po nějakém teréním zápasu. Po celém autě bylo bláto, ale já to neřešil. Mezi stromy jsem uviděl záblesk bílé fasády na jejich domě.

Měli krásný velký dům, který byl moderně a útulně založený. Vjel jsem na mýtinu, na které se nacházel dům. Všude bylo ticho. Kdyby sem přijel obyčejný člověk, myslel by si, že tu nikdo nebydlí, ale opak byl pravdou. Moc dobře jsem věděl, že dům obývají stejně mě rovné bytosti. Pomalu a plynule jsem zastavil.

Vystoupil jsem a přes zablácenou cestu jsem se vydal ke hlavním dveřím. Pomalým lidským krokem. Schody mě nebavily a tak jsem je vzal svou rychlostí a aniž bych si uvědomil, už moje sněhové bílá ruka klepala na hlavní vchodové dveře...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dance is my life! 2 - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!