Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cyber Soul: Kapitola druhá


Cyber Soul: Kapitola druháBen se probouzí z kocoviny. Jeho pozornost dokáže onoho rána zaujmout jen několik málo objektů. Mezi takové patří kupříkladu tajemná obálka s ještě tajemnějším logem. Enjoy. :)

II. Nabídka, která se neodmítá

 

Ráno se Ben probudil z hlubokého, bezesného spánku jen díky specifickým zvukům, které počala vydávat varná konvice. Až po určité době mu došlo, že varná konvice obyčejně nebyla součástí jeho pokoje, a že povrch, na kterém ležel, nebyl ani zdaleka tak široký, jako postel v jeho pokoji. Než se pokusil pohnout, matně zaznamenal zvuky pochrupování, jež přicházely odkudsi zprava. Vzápětí však své ranní horlivosti hluboce zalitoval, jelikož špatně odhadnul své možnosti v oblasti poměru vlastní velikosti a plochy povrchu, na němž do té doby polehával. Než se tak stačil nadát, sesunul se na podlahu, s grácií hodnou pytle akvitánských tykví.

„Do hajzlu!“ ulevil si nabroušeně a byl by se nejspíš býval začal zvedat z podlahy, kdyby nebyl zamotán do deky natolik, že se zdálo být fyzicky nemožné, aby případné zvedání přežil ve zdraví. Do toho všeho ještě pocítil nesmírnou bodavou bolest ve spáncích, to k příležitosti pochycení známého, vysoko posazeného zvuku ženského chichotání.

Jedním slovem, ideální probuzení po propařené noci. Den začatý pádem z gauče, s kocovinou velkou jako první model počítače firmy Hewlett Packard a silnou jako hrom.

„Bene, zvedni tu svou línou prdel z toho gauče, je půl osmé,“ povzdechla si Bonnie ospale, hlavu opírajíc o desku jídelního stolu. „Musíme do práce.“

„Nemám práci, neotravuj,“ zamumlal mladík nezřetelně. Poté opatrně otevřel jedno oko, aby zjistil, že venku již svítilo slunce o sto šest. Za normálních okolností by si snad i – z intenzity slunečního svitu – troufal odhadnout, kolik že vlastně bylo hodin. Pro tentokrát se však byl nucen omezit na pouhopouhé zhodnocení situace (a z něj plynoucí závěr), že stále ještě nebylo dost pozdě na to, aby se po něm začali shánět rodiče.

„Jak chceš. Ale až tě táta vykopne, nebudeš moct říct, že jsem ti to neříkala,“ zasténala černoška, načež k Benovým uším dolehly zvuky sestřiny neohrabanosti. To kterak se sebrala od stolu a šinula si to směrem ke sporáku. Poslední, co Ben zaznamenal, než se znovu ponořil do víru spánku, bylo Boniino vyjeknutí a následné prokletí varné konvice.

Když toho dne podruhé otevřel oči, jeho sestra do něj delikátně, leč neeticky, šťourala prstem. Přimhouřil tedy oči, což si černoška – zcela nesprávně – vyložila jako projev vnímání. Proto začala na Bena chrlit informace rozličného charakteru, jež v mladíkově stále ještě značně dezorientovaném mozku splynuly v jeden velký, bzučící chumel.
„Jo, tady máš vyprošťovák,“ Bonnie poukázala na puntíkatý hrnek na konferenčním stolku. „Tak prokaž službu sobě i svému okolí a vypij ho. Já razím!“

Copak mohl odporovat?

Nejen že na nevoli nebyl čas, neboť než se stihnul rozkoukat, jeho sestra byla tatam. Bonnie navíc, čas od času, dokázala stvořit dokonale nesmlouvavý tón hlasu. Takový, v němž by znalci historických událostí poznali tón Evy Perónové, smíšený s tóny Maxmiliána Robespierra a knížete Metternicha. Naléhavé sdělení prolnuté absolutním právem rozkázat naprosto cokoli, kdykoli, komukoli. Nutno podotknout, že účinnost takového výroku na okolí obvykle nesestupovala pod hranici sta procent.

Ben ji sice poté neopomněl počastovat několika nehezkými přívlastky, jenže ve výsledku mu stejně nezbylo nic jiného, než se natáhnout pro hrnek. Věděl, že ho s Boniiným vyprošťovákem nečekala procházka chuťovým růžovým sadem – on sám si užíval sestřin znechucený výraz pokaždé, když po flámu zachraňovala situaci zmiňovaným vyprošťovákem. Stejně dobře si však byl vědom, že mu nezbývalo nic jiného než nápoj vypít, nechtěl-li se před svým budoucím zaměstnavatelem znemožnit hned první den.

Sebrat se natolik, aby mohl svůj odraz v zrcadle ohodnotit pozitivními termíny, Benovi zabralo zhruba půl hodiny. Jakmile sám sebe konečně uznal dostatečně reprezentativním pro první pracovní den, natáhnul se na nedalekou kuchyňskou poličku pro klíče od auta. Za normálních okolností by tomuto pohybu nevěnoval zvláštní pozornost; ovšem onoho proklatého dne zaznamenával i věci, o jejichž existenci neměl ani tušení.

Jedním z takových objektů byla kupříkladu obyčejná, bílá, dopisní obálka. Ta ležela pod klíči od auta, na téže polici v kuchyni. Na první pohled nebyla ničím zvláštní, s druhým pohledem si ale mladík všimnul černého loga (ve tvaru písmene V), jež bylo vytištěno v jejím levém rohu.

Blonďák se zamračil při vzpomínce na Boniino včerejší vyšilování. I on musel nicméně uznat, že v jednadvacátém století (kdy byly i pozvánky k obnovení cestovních dokladů rozesílány e-mailem) dopisy skutečně budily podezření.

Ben obálku několikrát protočil v prstech, než se počal dobývat dovnitř. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal si spojit logo s názvem žádné jemu známé firmy či instituce. O co šlo, pro něj tedy bylo záhadou až do chvíle, kdy jistým pohybem ruky vytáhnul pečlivě složený, úhledně napsaný dopis. Ben pozdvihnul obočí, když zaregistroval, jakou práci si autor dopisu dal s vyšperkováním písma. Nemusel být paleografem, aby dokázal odvodit, že měl dotyčný značně vypsanou ruku. Přes nepřeberné množství kudrlinek se však text dal bez problému přečíst – to musel autorovi nechat.

***

„Eh… haló?“ ozvala se, po deseti pípnutích, ze sluchátka mobilu udýchaná odpověď.

„Ráno jsem otevřel ten dopis,“ prohlásil Ben namísto pozdravu. Posedával přitom na lavičce v malém parku před mrakodrapem společnosti ARPHIL, jejíž část patřila Benovu otci.

„Já věděla, že mi to uděláš naschvál, ty podvraťáku,“ zachrčela Bonnie, načež se ozval zvuk nárazu kovu o kov. Patrně z odložení činek zpět na podstavec. Bylo pozdní odpoledne, venku svítilo slunce, pofukoval lehký, teplý vánek a na hlavní silnici se pomalu ale jistě začínala tvořit kolona aut obchodníků, vracejících se z práce domů, po Regent Street. „Tak už mě nenapínej! Kdo ti píše?“

„Nějaká italská rodina. Potřebují správce sítě, a to co nejdřív.“ Na druhé straně sluchátka se Bonnie ostře nadechla.

„Cože?!“

„Nabídli mi práci, ségra… s platem dvacet pět tisíc liber. Bydlení, strava – všechno poskytujou oni.“

„No, ty bláho!“ Vydechla žena ohromeně. „Takže o tom uvažuješ?“

Ben se na moment odmlčel. „Jasně že jo. Mluvíme tu o dvaceti pěti tisících librách, Bonnie. Jako začínající technik s nulovou praxí si můžu pětadvacet táců tak akorát namalovat na zeď a každé ráno se k nim modlit.“

„A-ale… co táta? Počítá s tebou, vždyť ti dneska nabídnul to místo ve firmě, ne? Přece ho nemůžeš nechat ve štychu!“

„No právě,“ povzdechl si blonďák. „Táta mi nabídnul šestnáct táců, smlouvu na rok a stůl mezi deseti dalšíma ajťákama. Neříkám, že je to málo, ale…“

„Italové nabízejí víc,“ zhodnotila Bonnie trpce. Ben si dokázal domyslet škleb na její tváři, což jemu samotnému zkroutilo rty do kyselé grimasy. Věděl přesně, co se jeho sestře honilo hlavou, neboť totéž se jen před malou chvílí honilo hlavou i jemu. Pochyby, nedůvěra, šok.

„Googlil sis je?“ otázala se opatrně.

„Samozřejmě, nejsem amatér,“ utrousil nedůtklivě. „Ve finanční příloze červnových New York Times jsem o jednom z nich našel článek v souvislosti s poklesem ceny akcií italských firem na burze. Podle toho článku vlastní závody vyrábějící počítačové součástky a příslušenství v Toskánsku. Mimo pobočky jsou vlastníky několika nemovitostí různě po světě a v tom městě, do kterého mě zvou – teď se podrž, ségra –, jim patří gotický hrad.“

„Hrad? Jako chodby, pokoje, bály, brnění, duchové – takový hrad?“

Ben zamručel v neurčitém souhlasu.

„Asi neví co s penězi. Každopádně, dej si bacha, Taliáni bývají lakomí.“ Po této Boniině jízlivé poznámce se mladík musel upřímně usmát. Jestli kdy měl obavy ze sestřiny reakce, nyní se rozplynuly v proudu daleko silnějších pocitů. Frakcí ze spousty emocí tvořily kupříkladu výčitky, jež pronásledovaly zejména Benovu loajalitu vůči rodině. „Ty, Bene, ale stejně se mi to nějak nezdá.“

„Já vím,“ protáhnul trpělivě. „Proč zrovna já? Vypadá to, že jsou boháči, a boháči si můžou vybírat z daleko zkušenějších lidí. Vždyť jsem teprve včera dostal diplom! A oni mi nabídli plat a místo, za které by ájťáci zabíjeli.“

Na druhé straně sluchátka bylo nějakou dobu úplné ticho.

„Ségra, jsi tam ještě vůbec?“

„Ale jo, jenom přemýšlím,“ houkla Bonnie, na což se zhluboka nadechla. „Dokdy že se máš rozhodnout?“

„Do konce tohoto týdne. Poslali mi i letenku; odlet je pozítří, v osm ráno.“ Ben se zdvihnul z lavičky, v důsledku přítomnosti nevlídného (a nijak příjemného) zvuku troubení jednoho z předražených aut na londýnské hlavní tepně. Blonďák měl v úmyslu vrátit se do vstupní haly firmy, kde by měl na dokončení rozhovoru klid. Jenže právě v momentě, kdy směrem k šíleně troubícímu jasně modrému BMW vyslal poněkud neetické gesto ruky, jež vyjadřovalo jeho názor na řidičovo počínání, dotyčný stáhnul okénko na straně spolujezdce. A tak se Benovi naskytnul pohled na křenící se obličej Juliana Phillipse, jeho dlouholetého (ne-li nejlepšího) přítele.

„Hej, Archere! Nehraj, že jdeš makat, a nastup si!“ hulákal rozverně urostlý brunet zpoza volantu, zatímco Ben jen zdvihnul paži v jasném signálu, ať počká.

„Bene, to je ale hrozně narychlo! Proboha! J-já… ne. Ne! Ne, prostě nikam nejedeš – smiř se s tím. V Londýně máš sestru, která tě potřebuje k placení půlky nájmu. Šmytec,“ ozval se ze sluchátka Boniin panikařící hlas. Ben se tiše zasmál, než se pomalými kroky rozešel směrem k BMW (které, mimochodem, Julian Phillips zastavil takřka na chodníku).

„Poslouchej, dořešíme to na večeři, jo? Zvu tě,“ navrhnul blonďák. „Caitlinino bistro, o půl osmé?“

„Platí. Ne že zas dorazíš pozdě, brácha, už teď mám hlad jako vlk!“

„Nekecej… chceš toho sníst co nejvíc jenom proto, že platím já,“ ušklíbnul se realisticky. Následný příval sestřina konstruktivního odporu odbyl prostým „Měj se“. pak se dlaněmi opřel o střechu modrého závoďáku a sehnul se, aby mohl nakouknout dovnitř.

„No to zírám,“ prohodil Ben naoko šokovaně. „Rozhodl ses poctít svou přítomností firmu svého otce? Jestli umíráš, chci dostat tvoje auto.“

„Sorry, kámo. O to si pár dnů zpátky u mě v posteli řekla tvoje sestra.“ Julian si sundal tmavé sluneční brýle z očí, čímž dal na odiv své dva kaštanové klenoty. „Ale rád ti přenechám svoji sbírku známek.“
Abyste rozuměli, známky bylo to jediné, co Juliana bavilo (po chlastu, sexu a cigaretách). Již od základní školy se aktivně věnoval jejich sběru a sám svou sbírku považoval za své nejkrásnější, nejobsáhlejší a nejsmysluplnější dílo.

Julian Phillips junior byl dědicem druhé půlky firmy ARPHIL, která (prozatím) patřila jeho otci, Charlesi Rymondu-Phillipsovi. Rodina Phillipsova byla na britských ostrovech velmi uznávaná, stejně jako rodina Archerova. Nikdo si nedovolil pochybovat o píli a pracovitosti pana Archera a pana Phillipse, neboť díky současným majitelům se firma dostávala na přední příčky žebříčků nejúspěšnějších britských firem posledních dvaceti let.

Zásadní rozdíl mezi pány Phillipsem a Archerem však nespočíval v obchodních taktikách či ve způsobu vedení firmy, nýbrž ve výchově vlastních dětí. Zatímco Benedict s Bonnie byli vždy vedeni k samostatnosti, Julian nikdy nemusel dělat vůbec nic. Byl jedináčkem, žil z rodinných peněz (ne že by jich Phillipsovi kdy měli málo), a od střední si užíval života plnými doušky. Univerzitou procházel díky penězům, kterými jeho otec pravidelně financoval řediteli školy dovolenou v Karibiku. Jen pro zajímavost, oborem Julianova bakalářského studia byla Slovanská mytologie.

„Známky si strč za klobouk, zrádče,“ zašklebil se Ben. „Ve svojí omezené, zamilované zaslepenosti nevidíš, jak hroznou děláš chybu, Juliane. Ženské nedokážou ocenit krásu aut – moje sestra je toho jasným důkazem.“

„Čéče, ty a Bonča jste fakt případ,“ zazubil se brunet. „Trávíte spolu moc času. Ona říkala přesně to samý o tobě.“

Jakmile Ben tázavě pozdvihnul jedno obočí, Julian se rozesmál. „Mě podrž… I ty zatracený reakce máte oba úplně stejný!“

„No, i když netuším, o čem to mluvíš, buď bez obav. Už dlouho ti Bonču kazit nebudu.“

Tentokráte pozdvihnul obočí pan Phillips. „Jak to myslíš?“

Ben jen pokrčil rameny. „Dostal jsem nabídku k práci v Itálii. Nabídli mi balík – co balík… majlant v porovnání s tím, co mi nabídnul můj otec.“

„No, ty vole,“ ulevil si brunet překvapeně. „Vezmeš to?“

„Nejspíš jo. Když mi slíbíš, že se postaráš o Bonnie, budu mít o starost míň a o důvod víc ten flek přijmout.“

„Jasná věc,“ pravil Julian naprosto vážně. „Ty vole, Bene, ty seš takovej klikař, až to není hezký! To se musí zapít… hned! Nasedej, jede se do baru!“


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Cyber Soul: Kapitola druhá:

 1
1. UV
15.12.2015 [21:51]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!