Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cullet of beauty 1. kapitola

08.04.2010 (20:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2890×

1. Kapitola

Jak vevstálčin úděl šťastný je,
na Svět zapomene a na ni zase Svět
neposkvrněné mysli věčný svit,
modlitby její vyslyšeny,
vzdala se přání veškerých...

Edward

„Bello? Bello!“ Poslední dny byly už tak klidné, a přesto se nenajde moment, aby se Esme neutápěla v tak starých vzpomínkách a výčitkách. Když je doma Carlisle a ostatní, je to o něco lepší, ale takhle… Otevřel jsem okno a pustil do pokoje čerstvý větřík.

„Ano, mami?“ ozvala se malá holčička v Esménině mysli.

„Nemůžeš mi takhle utíkat…“ Šťastná usmívající se žena… takovou jsem jí ve skutečnosti ještě nikdy neviděl. Tak uvolněnou a spokojenou. Svírala v náručí malé dítě a usmívala se.

S Esme jsem toho měl vždycky hodně společného, oba dva jsme byli opuštění. Ona svou nejmilovanější bytůstku ztratila a já ještě nikoho takového nepotkal.

„Mohlo by se mi tu něco stát, mami?“ zeptal se ten andílek matky.

„Nemusíš se bát, Bells, postarám se o tebe. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Nikdy…“ objevilo se ještě ve vzpomínkách mé matky, a pak už jsem slyšel jen tlumené vzlyky nad bolestí z toho, že svůj slib nedokázala dodržet. Esme se tiše trápila někde ve spodní části domu a já opět nemohl nic dělat. To byla věc, která mě rozčilovala ze všeho nejvíce.

„Mami?“ ozvalo se znovu v matčině hlavě.

„Ano, zlatíčko?“ zeptala se svědomitá mladá upírka, opět tak šťastná a spokojená. Tentokrát byla dívenka už skoro dospělá.

Musela být krásná. Hnědé vlnité vlasy lemující srdcovitý obličej, kaštanové oči a nevinný roztomilý úsměv. Nikdy jsem netoužil po něčem tak moc, jako setkat se s ní. Ale místo toho, jsem měl možnost jen sledovat trpící Esme, občas úspěšně kryjící svůj žal před rodinou, aby nám dokázala, jak jsme všichni šťastní a dokonalí.

Esme je spokojená, to ano. Je to naše milující dokonalá matka, která by za nás za všechny dala ruku do ohně, ale dokonce ani my všichni jsme ji nedokázali přimět, aby zapomněla na dceru.

„Můžu si obléct ty nové šaty, co jsem dostala k narozeninám? Prosím…“ Dívka se usmívala a ukazovala na jakousi krásnou modrou látku. Musela být tak roztomilá, už jen ten úsměv…

„No…“ Esme se ve své vzpomínce zatvářila pochybovačně, ale když malé Isabell posmutněly očička, Esme se usmála a na dívenku kývla. Bella se začala točit a skákat kolem své matky. Poté jsem však zaslechl další vzlyky a ucítil Esménin smutek, jak se pomalu dere na povrch.

Mohl jsem s ostatními chodit do školy, ale neměl jsem to srdce nechat tu Esme samotnou pouze na pospas velkému prázdnému domu. A taky neměl jsem důvod se pravidelně nudit několik hodin v budově plné lidí. A i kdyby, tak malá přestávka ještě nikdy nikoho nezabila.

„Isabello? Bello! Kde jsi?“ Esme se právě vyjevila v mysli jedna z nejhorších a nejsmutnějších vzpomínek, jakou kdy měla. Rozhodl jsem se proto rychle zakročit. Nenapadlo mě nic rozumnějšího, než položit rozečtenou knihu a vymyslet náhradní plán.

Vydal jsem se po schodech dolů a snažil se ignorovat nával zoufalství, který Esme právě prožívala a vešel jsem do obýváků.

„Ahoj, mami, co takhle kdybychom si vyjeli do Seattlu?“ vypadlo ze mě a pokusil jsem se vykouzlit úsměv. Esme na mě však hodila provinilý pohled a sklopila zrak.

„No, já bych totiž potřeboval do knihkupectví a byl bych rád, kdybys mě doprovodila,“ dodal jsem ve snaze zabránit jejím výčitkám pro změnu z toho, že mě mučí svými myšlenkami.

„A nechceš si vyjet raději sám? Musíš už mě mít plné zuby… Promiň, Edwarde, mám tě ráda.“

„Já vím, Esme. Ale myslím, že bys měla jet se mnou.“ Nedal jsem se a doufal, že se nebude příliš bránit. Taky jsem na rychlo vymýšlel, co za knihu si to vlastně koupím.

„Tak já se jdu převléct,“ řekla jen a vypařila se kamsi do prostoru. Oblékání jí naštěstí zaměstnalo natolik, že se její nálada zlepšila, za což jsem byl neskonale vděčný.

Zbytek dne uběhl naprosto v klidu a vyrovnaně. Cestou jsem pouštěl příjemnou hudbu z osmdesátých let a Esme poslouchala. V obchodě se mi podařilo ji dostatečně zaneprázdnit a sám jsem si vybral novější výtisk Wildovy knihy s názvem: Jak je důležité míti Filipa. Bývale jsem to neplánoval, ale mé sebevědomí nějak potřebovalo zvednout náladu.

Hned jak auto zabrzdilo na příjezdové cestě našeho domu, spatřil jsem ve vchodových dveřích Alici s naprosto nekompromisně rozzuřeným a vyčítavým pohledem.

„Jakto, že jste mě nevzali s sebou? Vždyť já už pomalu nemám co na sebe…“ pískala má uražená sestřička a mě došlo, že spolu s ní je v domě i zbytek mojí velké rodiny.

„Ahoj, zlato,“ ozval se kousek od Alice Carlisle, „jak jste se měli?“

„Perfektně,“ odpověděla spokojená a odpočatá Esme, za což jsem se musel pochválit. „Edward si potřeboval něco nakoupit, a tak jsem ho jela doprovodit. Bylo to příjemné odpoledne,“ pronesla matka a objala Carlisla, ten na mě hodil jedním ze svých děkovných pohledů a odváděl Esme směrem do domu.

„Emmette! Okamžitě mě pusť,“ řval kdesi z domu nejspíš opravdu hodně vytočený Jasper a já se vydal zkontrolovat situaci. Když jsem v domě narazil na Emmetta držící Jaspera za hlavu evidentně proto, že jej bratr porazil v jakési hře, zhodnotil jsem, že nikomu nic nehrozí a vydal se do obýváku, sedl si za klavír a začal hrát. Za posledních pár dní už jsem toho všeho měl tak nějak dost, a tak mi toto připadlo jako docela příjemné osvobození.

Alice s Esme si přisedly a poslouchaly. Carlisle něco řešil v pracovně a Rose opravovala své auto. Po chvíli rozjímání se vedle mě objevil i Jasper s Emmettem.

„Já ti do toho nechci kecat, ale měl bys změnit repertoár,“ prohodil najednou Jasper a já na něj překvapeně pohlédl. Jasper jen kývnul směrem k Alici a Esme a já si uvědomil, že je za chvíli rozpláču.

„Jen aby tvé celodenní snažení nevyšlo na prázdno,“ dodal ještě bratr a šel se posadit k Alici. Rychle jsem tedy dokončil skladbu a začal hrát veselý Ragtime od Scotta Joplina. Alice se očividně ulevilo a Esme se docela zvedla nálada. Jasper se jen vševědoucně usmál a dále hladil Alici po zádech.

„Drahá?“ ozval se z ničeho nic nadšeně Carlisle a pomalu scházel se schodů.

„Hraješ krásně synu,“ poslal mi ještě v myšlenkách a přisedl si k Esme.

„Právě jsem se díval na přírodní rezervace okolo Yukonu na Alijašce. Je tam krásné počasí a začíná lovná sezóna. Mohli bychom si udělat malou romantickou dovolenou a cestou navštívit Eleazara v Denali, co ty na to?“ zeptal se otec očividně potěšen sám se sebou a čekal na odpověď své ženy.

„Jo, a kam tam všude pojedem?“ zeptal se najednou s čistým zájmem Emmett.

„Vy nikam, Emmette. Právě se snažím zorganizovat příjemnou dovolenou pro Esme, a ocením, když vy pro změnu zůstanete doma.“ Carlisle se zatvářil autoritativně a Emmett tedy zhodnotil, že na srandy teď nejspíš nebude vhodná chvíle.

„To by bylo skvělé,“ zazpívala najednou Esme a usmála se, „a kdy bychom odjeli? Musím ještě dodělat jednu zakázku na ten starý dům na kraji města, ale strašně ráda bych opět viděla Irinu, Kate a ostatní.“ Esme byla očividně nadšená a na Carlislovi bylo vidět, jak je tím potěšen.

„Neboj, teprve to naplánujeme…“ uklidnil svou ženu Carlisle a objal ji kolem ramen. Esme se k němu spokojeně přitulila a já zase začal hrát.

Když už jsem prošel snad všechny písně, co jsem se kdy naučil, začalo se pomalu stmívat. Zmatené myšlenky mých sourozenců se mi však neustále rojily v mé už tak docela přeplněné hlavě. Nezbývalo tedy, než se ztratit z dohledu. Potichu jsem vyšel z domu a vydal se hlouběji do lesa.

Po krátké chvíli přemítání jsem zachytil příjemný pach rysa, nebo podobné kočky, a to mi nevědomky vytvořilo úsměv na tváři. Vydal jsem se za tím zvířetem a nechal se unášet tmou a nádherným čerstvým vánkem proudícím okolo.

Bella

„Isabello?“ ozval se najednou přísný hlas kdesi na chodbě. Byla jsem unavená a chtěla mít klid, ale Aro je poslední dobou nesnesitelný. Rozevřela jsem tedy svá slepená víčka a začala rozespale tápat po pokoji. Byl stejně temný jako pokaždé. Záclony zatáhnuté, velké staré renesanční stěny pokryty tmou a jediné, co šlo v tom šeru i s mým dobrým zrakem rozeznat, byla vysoká vyřezávaná skříň, komoda a obrysy postele.

„Isabello?“ Opět, on si nedá pokoj. Zatím jsem stále mžourajíc ležela schoulená uprostřed té obrovské postele mezi rozházenými přikrývkami a za žádnou cenu se mi z nich nechtělo ven. Měla jsem ten pokoj jako své hlavní útočiště a postel jako krásné a bezpečné hnízdo. Ono se taky můj pokoj dal považovat za jediné lidské a pohodlné místo ve Volteře.

Najednou se však dveře mého osobního útočiště rozletěly a uprostřed se objevil Aro. Bělejší a vrásčitější než kdykoli před tím. Podíval se ke mně a za necelou setinu vteřiny seděl u mě na posteli.

„Promiň, Anděli, ale nemůžu si pomoct,“ pronesl do ticha a ustaraně na mě pohlédl, „nechtěl jsem tě vzbudit.“ Toto poslední dobou dělal často, ale neuvěřitelně by mi zvedlo náladu, kdyby, když už mě budí, měl nějaký pádnější důvod. Schoulila jsem se nazpátek do peřin a znovu zavřela své unavené oči. Posledních pár týdnů dělám Arovi a jeho náhlým zájmům tak často společnost, že nemám čas spát ani tak krátkou chvíli, která by mi bohatě stačila ke spokojenosti.

Vždycky jsem měla pocit, jak je ke mně Aro milý a velkorysý, ale občas se v mé choré mysli vybavovaly obrazy z dob, kdy jsem musela být šťastná a spokojená. Kdykoli se však snažím rozpomenou na nějaký záblesk z mojí minulosti, pocit zmizí. A proto raději dobrovolně setrvávám v nevědomosti, než abych o ten chvilkový záchvěv štěstí přišla.

„Christine je čím dál hůře,“ zkonstatoval Aro. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale poslední dobou nemluvím o ničem jiném, a tak má maličkost zůstala raději mlčet a mezi námi nastala další chvíle ticha pramenící z mého vyčerpání.

„Varovala jsem tě,“ přerušila jsem to ticho tentokrát já, „myslím, že moje matka umírala, když jsem se narodila. Nevím to jistě, ale…“ snažila jsem se Arovi popsat svoje pocity, které jsem si prozatím uchovala.

„Já…“ pokračovala jsem znaveně, „nejsem si jistá, jestli je správné dělat takové pokusy na lidech.“ Věděla jsem, že jejich výchova po tom, co mě našli, na mě moc nepůsobí, a možná proto ještě stále nechápu, proč něco podobného dělají, ale naopak má mysl byla už tak ovlivněná, že jim v tom nedokázala nějak více bránit. Sama jsem nevěděla jestli ještě nějaký poloupír existuje.

Aro byl mnou naprosto fascinovaný a posedlý, když jsem se tu objevila, začal mě studovat a zkoumat. Stalo se ze mě něco jako jeho domácí mazlíček. Ale nevadilo mi to. Postarali se o mě, a co jiného bych kde měla dělat?

„Bude to v pořádku… Isabell.“ Nevím, ale bylo to snad poprvé, kdy se sám bál toho, co si vymyslel a co dělá. Nevypadal zrovna sebejistě.

„Zvládneme to, budu ti celou věčnost vděčný za tvou pomoc, ať už se to povede, či nikoli.“

„Kdo to byl Carlisle?“ vydala jsem ze sebe najednou otázku, která se mi už nějakou dobu vracela na mysl a vyjevovala se ve snech.

„Proč… proč se mě ptáš zrovna na tohle?“ zeptal se Aro vyjeveně.

„Já nevím, tak nějak mě to napadlo… Občas se mi o někom takovém zdá. Nevím, jak vypadá, jen…“

„Carlisle žil nějakou dobu tady ve Volteře. Vždy odmítal pít lidskou krev, ale jinak to byl velmi příjemný společník. Sice moc dobře nechápu jeho mírumilovný postoj k lidem, ale…“ pronesl a jeho tváří se najednou mihlo pochopení.

„Isabell?“ řekl najednou, „teď se ještě vyspi, ale hned, jak ti bude lépe, vydáte se s Demetrim na malý výlet do severní Ameriky. Myslím, že Carlisle se v lidech vyzná, je prý něco jako doktor. Možná by nám mohl pomoct…“ Skvěle, tak nejenom, že ho neustále uklidňuju, podporuju a starám se o jeho neskonalé blaho, ale ještě k tomu se mám trmácet kamsi mimo Evropu.

„I když Demetriho budu potřebovat… No, nevadí, podle tvých slov máme ještě nějakou dobu čas. Bude stačit, když pojedeš sama. Vše potřebné připravím a zařídím. Neboj se a klidně spi, Isabell,“ zašeptal a majetnicky mě pohladil po vlasech. Tohle bylo ještě lepší. No, nevadí, alespoň se na chvíli dostanu pryč.

Za Arem se rozvířil prach a pak už jsem slyšela jen bouchnutí dveří. Zavrtěla jsem se a znovu si udělala pohodlí. Napadlo mě pokusit se alespoň na chvíli znovu přivolat ten příjemný sen, ale za moment jsem to vzdala a má mysl se propadala do stále větší tmy…

Doufám, že se povídka líbí...

Prosím o komentíky...

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cullet of beauty 1. kapitola: