Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Charlieho andílci - 6. kapitola

26.08.2011 (09:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1786×

6. kapitola – Dylan

Přistála jsem s helikoptérou na jednom ostrově, abych doplnila palivo. Dylan se zatím ještě neprobral, což bylo dobře. Dokud bude pod tím jedem, nebude dělat problémy. Hledala jsem palivo, ale nic jsem nenašla.

„Jsme v hajzlu… Nebo spíš jen ty,“ řekla jsem a podívala se na Dylana. Nepohnul se a měl zavřené oči.

„Aspoň víš, jak chutná tvoje vlastní medicína,“ řekla jsem. Zvedl se, vrhl se na mě a přimáčkl mě k zemi.

„Ahoj, krásko,“ řekl a políbil mě na tvář. Otřela jsem si ji a cítila jsem se dost divně na to, že mě políbil. Jeho rty mi způsobily velký slizký šok.

„Nazdar, prasáku,“ řekla jsem mu a odhodila ho od sebe. Oba jsme rychle vstali a postavili se do útočné pozice.

„Kde to jsme?“ zeptal se a dál se na mě koukal jak na cizince.

„Sama nevim,“ řekla jsem nezaujatě a šla do lesa.

„To jen tak odejdeš?“ zeptal se.

„Asi ano nebo mě vidíš, jak dělám něco jiného?“ zeptala jsem se ho a vzala velký klacek ze země tak, aby to neviděl.

„Ne,“ řekl rozzuřeně.

„Tak vidíš,“ řekla jsem mu a zaútočila na něho klackem. On to ale čekal, prohnul se v kolenou a jen tak tak uhnul. Vzal mi klacek z ruky, odhodil ho a přitlačil mě ke stromu.

„Stejná Alice… Stále tak drzá, stále stejný úsměv, stále tak… krásná,“ řekl zasněně a já se usmála. Potom jsem ho ale kopnula do rozkroku a odstrčila ho od sebe. Teď jsem ho přitlačila ke stromu já a zákeřně se usmála.

„A tady máme stejného Dylana… Stále drzý, stále stejně protivný, stále hraje ty samé hry pořád dokola a dokola a pořád a neustále se snaží někým manipulovat, i když už to jednou na onu osobu zkusil. Tímhle mě už podruhé nedostaneš, tak to zkus na někoho jiného, až se odsud dostaneme a ty si odsedíš pár set let v Charlieho věznici, ano?“ navrhla jsem mu a šla dál.

„A zase jsme u Charlieho, že? Ten slavný Charlie, který tebe, Rosalie a Bellu svedl dohromady. Kam vás to ale dovedlo a kam to dovedlo jeho? Po tolika letech a stále nevíš, jak vypadá a kdo to vůbec je. Jak můžeš vědět, že to není nějaký parchant, co si s vámi hraje? Jak můžeš vědět, že ti, kteří jsou díky tobě a tvým kamarádkám v jeho věznici, nejsou dobří lidé a on, že je podvodník?“ zeptal se a já se začala smát.

„Ano, párkrát jsem pochybovala,“ přiznala jsem se mu.

„Tak vidíš,“ řekl vítězoslavně.

„Myslel si, že jsem snad domluvila nebo co? Ano, párkrát jsem pochybovala, ale potom jsem si pokaždé vzpomněla na tebe a hned pochybnosti zmizely,“ objasnila jsem mu, usmála se a šla zase dál.

„Co když já taky nejsem zlý?“ zeptal se a já se otočila.

„Je to oficiální. Tvoje proměna ti přeměnila mozek a teď v něm máš samé nesmysly. Stal se z tebe blázen... Bylo jen otázkou času, než se to stane. Teď, když mě omluvíš, budu muset vymyslet, jak sehnat palivo do helikoptéry, abychom se odsud dostali,“ řekla jsem mu.

„Proč prostě nepoplaveme?“ navrhl.

„Ano, s tím bych normálně souhlasila, jenže mi v tom jaksi brání to, že mám v helikoptéře něco, co se nesmí namočit,“ prozradila jsem mu.

„Myslíš ten jed, co jsem vymyslel? Vím o tom, můžeš tedy věci nazývat pravými jmény,“ řekl a usmál se.

„Nedělej to!“ vyhrožovala jsem mu a pomalu šla k němu.

„Co myslíš?“ zeptal se a znovu se usmál.

„Ty víš, o čem mluvím. O tomhle. O tom tvém úsměvu,“ řekla jsem mu a byla asi pár centimetrů od něho.

„O mém úsměvu? Neříkej, že tě to rozčiluje!“

Rozesmál se na celý ostrov. Zhnuseně jsem se na něho podívala, protočila oči a šla od něho dál pryč.

„Ne, ty mě pořád miluješ, že jo?“ zeptal se nadšeně a běžel za mnou.

„To slunce ti leze na mozek,“ řekla jsem ironicky a znovu jsem uslyšela jeho nádherný smích.

„Líbim se ti,“ řekl a mrkl na mě.

„Moc si věříš,“ řekla jsem vesele.

„Můj úsměv tě přitahuje… přiznej to!“ řekl.

„Nevím, proč bych se měla přizn…“

„No tak, nikdy si mi do očí neřekla, že mě nemiluješ. Nikdy si mi neřekla, že mě nenávidíš a to, že si mě vzala sebou na náš malý výlet, to jen dokazuje. Přiznej si to, chyběl jsem ti,“ řekl, shodil mě na zem a přitlačil k zemi. Čekal… čekal na to, než se mu vyslovím.

„Tak fajn, chceš slyšet, co k tobě cítím?“ zeptala jsem se.

...

Před několika lety na Karibských ostrovech

„Možná,“ řekla jsem a políbila jsem ho, „tohle bychom ale neměli. Je to má nejlepší kamarádka a tvoje bývalá manželka.“

„No a?“ zeptal se a začal mě líbat na krku.

„No a? Zabije mě a tebe taky, jestli to někdy zjistí. To, že jsme tu strávili minulou noc... Už teď si nejspíš říká, kde jsem. Miluju tě, ale tohle jí udělat nemůžu a ty bys taky neměl,“ řekla jsem provinile.

„Máš pravdu. Tak poslední polibek a pak…“

„Ty víš moc dobře, že jestli se sebe jen dotkneme, tak to neskončí jen dotekem nebo polibkem, ale něčím víc,“ řekla jsem smutně.

„Dobře,“ řekl, ale já věděla, že to nemyslel vážně. Běžela jsem rychle k moři a naposledy se na něho podívala.

„Bude to tak nejlepší,“ řekla jsem mu a skočila do moře.

...

„Ano, chci to vědět,“ řekl a hluboce se mi podíval do očí.

„Vzala jsem tě sebou jen proto, aby si jim už nemohl poskytnout další návod na to, jak vyrobit ten jed. Až tě předám a ty skončíš ve věznici, budu konečně se svojí misí u konce. Možná jsem tě někdy milovala. V ten den, kdy jsme si myslely, že jsi zemřel, jsem necítila nic… vůbec nic, slyšíš? A ten úsměv? Rozčiloval mě,“ přiznala jsem mu a ucítila, jak jeho sevření povolilo. Odešla jsem od něho a šla dál a dál. Věděla jsem, že mi neupláchne, protože mě miluje. Bylo to vidět a to, co jsem mu řekla, byla z části pravda. Problém je ale v tom, že k němu něco cítím… Jen nevím, jestli lásku nebo nenávist. Všichni ale víme, že mezi láskou a nenávistí je tenký led, který se může kdykoliv prolomit a nadělat velké a nenapravitelné škody.

5. kapitola - 7. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Charlieho andílci - 6. kapitola: