Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Changed life! - 1. kapitola

31.12.2010 (08:15) • Caira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2204×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pak jsem měla ještě jeden úkol. Musela jsem najít otce. Musela jsem mu říct, že má dceru, protože jsem od maminky jednou zjistila, že on o tom nikdy nevěděl. Máma určitě měla své důvody, když byla na živu, ale už se mnou nebyla, a tak jsem ho konečně mohla najít.

Zrovna jsme byli na neznámém místě nad Atlantikem, když jsme se propadla do nevědomí a snila o novém životě.

Probudil mě známí hlas. Pokoušela jsem se uvědomit si, kde to vlastně právě teď jsem.

„Vstávej, holčičko,“ říkal mi něžně Charlie.

„Co už jsme tady?“ Pouze mlhavě jsem si uvědomovala, že jsem v Seattlu přesedla na soukromé letadlo do Forks. Na tamním letišti mě poté měl vyzvednou Charlie a odvést mě do mého nového domova. To nejspíš vysvětlovalo, proč jsem seděla v koženém sedadle luxusního BMW, zabalená do klubíčka.

„Ano. Vítej doma, Bells.“ Říkal to tak procítěně. Bylo na něm vidět, že je za můj příjezd vděčný. Byl rád, že mě má u sebe a já si musela přiznat, že ten pocit byl oboustranný.

„Děkuji ti. Za všechno.“ Usmála jsem se a objala jsem ho. Objetí mi opětoval.

„Tak polez ven. Mám pro tebe pár překvapení.“

Pomalu jsem si protahovala své ztuhlé nohy, snažíc se je přimět k určenému pohybu. Překvapivě mi to docela šlo. Následovala jsem Charlieho z auta. Stáli jsme v prostorné garáži. Byla tam tři auta a čtvrté pod plachtou. Odtušila jsem, že to bude první překvapení. Stálo na druhém konci garáže. Procházeli jsme kolem ostatních aut a já jsem musela uznat, že má Charlie úžasný vkus, co se týče dopravních prostředků.

Z letiště mě vyzvedl prostorným rodinným BMW X3. Vedle něj stál trošku futuristicky vyhlížející McLaren, který ovšem také nevypadal špatně. Nejvíce mě však zaujalo další vozítko. Byl to velmi vybraný kousek. Aston Martin Vanquish. Takové autíčko Bondovského stylu. Naprosto dokonalé. Rychlé. Jedinečné. Takové by na silnici jistě nikdo nepřehlédl. V danou chvíli mě ovšem nejvíce zajímalo, co se skrývá pod plachtou.

Přišli jsme až k ní a Charlie ji strhl. Stála jsem na místě jako přikovaná, neschopná spustit oči z toho pokladu přede mnou. Stálo tam a čekalo na mě. Moje nové autíčko. Chevrolet Corvette Cabriolet. Dokonalé ztělesnění mých přání. Auto přesně pro mě. Hned jsem se do ní zamilovala. Do ní? Je to přece Corvette. Bude to holka.

„Líbí se ti?“ zeptal se Charlie. Nevím, proč se ptal. Muselo to na mně být vidět.

„Líbí? Blázníš?! Miluju ji! Děkuju ti. Hrozně moc.“ Skočila jsem mu do náruče.

„Za to jsem moc rád, holčičko. Teď můžeme pokračovat do domu.“

Následovala jsem ho do rozlehlé haly, která sloužila také jako obývací pokoj. Vedl z ní otevřený průchod do velké kuchyně. Na opačné straně byla prosklená stěna, která oddělovala zimní zahradu, jenž se zde nacházela, od té venkovní. Celé spodní patro bylo velmi světlé, vyladěné do béžových odstínů, doplněných světlounce zelenou. Dále tam bylo schodiště, vinoucí se do dalšího poschodí. Tak se nacházely pouze troje dveře. Jedny vedly do pokoje pro hosty, další do Charlieho ložnice. Třetí byly od mého království.

„Račte vstoupit, madam,“ pronesl Charlie velmi formálně, ale v jeho koutcích se objevoval úsměv.

Vzala jsem za kliku a pomalu jsem otevřela bránu do svého světa. Pokoj byl překrásný. Přímo naproti dveřím bylo francouzské okno, vedoucí na balkon. Měla jsem výhled na les. Jak taky jinak, když bydlíte v jeho středu. Na pravé straně od místa, kde jsem stála, se nacházely dvoje dveře. První vedly do prostorné šatny, kterou jsem plánovala co nejdříve vybavit a druhé do mé osobní koupelny, která byla zařízená v bílo-fialových barvách. U stěny po mé levé straně se nacházel psací stůl s notebookem. Nebyl k němu připojen žádný kabel, takže jsem odhadovala, že je v domě WiFi připojení. To nejlepší z celého pokoje se však nacházelo kousek od stolu, naproti těm dvojím dveřím. Byla to přímo pohádková postel. Opravdu pro princeznu. Byla bílá s průhlednými nebesy. Patřila jen mě, přestože by se na ní pohodlně vyspali i tři lidé. Povlečení bylo bílé s tyrkysově modrými puntíky. Polštářky byly bílé nebo tyrkysové. Před postelí stála bílá patinovaná truhla, která působila velmi starým dojmem. Vedle postele se nacházel malý noční stolek. Úplně v rohu pokoje bylo houpací křeslo. Celý pokoj byl tak nějak bílo modrý. Naprosto mě uchvátil. Jako už několikrát ten den, jsem se strýci vrhla kolem krku.

„To… To je… Páni. Já, já nemám slov. Naprostá dokonalost. Jsi génius, strýčku.“ Dala jsem mu pusu na líčko a rozběhla jsem se ke své posteli. Skočila jsem přímo do jejího středu.

„Jsem rád, že se ti líbí, ale musím se ti přiznat, že to není moje práce. Jedna moje známá je designérka. Možná ti o ní i o celé jejich rodině maminka někdy vyprávěla. Jmenuje se Esme Cullenová.“ Na chvíli jsem se přestala zajímat o postel a začala jsem lovit ve vzpomínkách. Cullenová. Cullenovi. Pak mi to došlo a prudce jsem se posadila.

„To je ta rodina vegetariánů?“

„Ano. Jsou to mí velmi dobří přátelé. Camille je měla také ráda. A Esme mě při zařizování tvého pokoje požádala, abych tě k nim přivedl. Chce tě poznat, stejně jako zbytek rodiny. Myslím, že s několika z nich se potkáš zítra ve škole. Domluvili jsme se na návštěvě u nich hned zítra po škole. Doufám, že ti to nevadí.“

„Samozřejmě, že ne. Ráda se setkám s hodnými upíry. Docela příjemná změna po těch pěti letech.“ Bylo to napůl upřímné a napůl ironické. Charlie evidentně nevědě, co si o tom má myslet.
„Neboj se. Budu se chovat slušně. Třeba nakonec nebudou tak špatní. Nechám se překvapit.“ Mrkla jsem na něj. Bylo to znamení, že jsem nad tou situací tak nějak povznesená. Strýc si viditelně oddychl. Viděla jsem na něm, že nechce, abych se trápila. Říkala jsem si, že i kdyby mě vlastní otec nepřijal, Charlie by mi ho dokázal spolehlivě nahradit. Nad tou představou jsem se smutně pousmála. Charlieho sice miluju jako otce, ale přála bych si poznat toho pravého.

„Tak dobrá. To bude předpokládám vše. Chceš jít dolů na večeři, nebo už jdeš spát?“

„Myslím, že dnes večeřet nebudu. Dobrou, strýčku.“ Věděla jsem, že je radši, když mu říkám strýčku než Charlie.

„Dobrou, Bells. Uvidíme se ráno u snídaně.“ A odešel.

Znovu jsem sebou praštila do peřin. Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet. Ale do hlavy se mi pořád vkrádaly myšlenky na školu a hlavně na návštěvu upířího doupěte. Rozhodla jsem se je zahnat sprchou. Překvapivě to docela zabralo.

Za půl hodiny jsem už ležela, zachumlaná do teplých peřin. Ne, že bych to potřebovala, poloupíři i měniči si udržovali vyšší tělesnou teplotu než lidé, ale bylo to velmi pohodlné. Zavřela jsem oči a usnula.

***

Probudila mě vůně palačinek. Koukla jsem na budík. Za pár minut by stejně zazvonil. Vypnula jsem ho a odebrala jsem se do kuchyně. Charlie mě vítal s talířem palačinek v ruce.

„Jak ses vyspala, Bells?“

„Úžasně.“ Zadívala jsem se na talíř přede mnou. „Ty vaříš? Vypadá to naprosto úchvatně.“

„Tak vyzkoušej, jestli to tak i chutná.“

„Rozkaz, pane!“ Zasalutovala jsem a pustila se do jídla. Charlie se ke mně přidal.

Asi po půl hodině jsem měli oba snědeno a já měla nejvyšší čas jít se připravit do školy.

V koupelně jsem se osprchovala, abych se trochu víc probrala. Taky jsem si vyčistila zuby, nalíčila jsem se a učesala. Poté jsem se odebrala do šatny. Vybrala jsem si černé úzké jeany, bílé tílko s černým potiskem, bíločerné konversky a tenkou stříbrnou čelenku s velkou bílou rozvinutou růží. K tomu jsem si vzala bílou mikinu také s černým potiskem. Černý batoh to všechno dokonale doplnil.

Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Docela to šlo. Můj outfit doplňovalo lehké líčení, které se skládalo s šedých kouřových stínů, řasenky a lesku. Vlasy jsem nechala lehce se vlnit až k mému pasu. Jediné, co narušovalo můj black&white komplet, byly ty oči. Nemožně světle modré vyzařovaly z obličeje. Čočky jsem si dávat nechtěla, protože bych pak musela vysvětlovat, proč mám jednou oči takové a jindy makové. Na to jsem fakt neměla.

Seběhla jsem dolů rozloučit se s Charliem. Popřál mi hodně štěstí a předal mi klíčky k mojí Corvette.

„Užij si to, Belli.“

„Pokusím se.“ Vyloudila jsem si na tváři úsměv a rozběhla jsem se do garáže.

Pohladila jsem svou novou kamarádku po kapotě a tiše jsem k ní promluvila. Charlie si o mě nemusel myslet hned první den, že jsem cvok.

„Doufám, že nám to bude společně klapat. Pro začátek můžeme vyzkoušet, jak rychle se dokážeš dostat do školy.“

Nasedla jsem a rozjela se směr Střední škola Forks. Nebylo nijak obtížné ji najít. Jela jsem pořád po hlavní, směrem od našeho domečku v lese a na školu jsem narazila celkem brzy. Byla to taková ta typická škola. Několik budov, ve kterých byly jednotlivé učebny, jídelna, tělocvična a tak dále. Zaparkovala jsem na místě blízko přijímací kanceláře a vyřídila jsem si papíry. Byla jsem tam velmi brzy, a proto jsem zalezla zpět do auta a pustila jsem si písničky.

Takhle jsem zůstala asi dvacet minut. Když jsem se znovu rozhlédla po parkovišti, bylo už dost zaplněné. Vylezla jsem ven z auta a všechny pohledy se automaticky upřely na mě. Paráda! pomyslela jsem si sarkasticky a rozhlédla jsem se. Všimla jsem si aut, která, stejně jako moje, vyčnívala z davu. Bylo to stříbrné Volvo a velký Jeep. Mou pozornost ale upoutalo pět párů jantarových očí, jenž mě propalovalo pohledem.

Nepochybně to byla část Cullenovic klanu. Chyběli pouze dva. Carlisle a Esme. Jejich rodiče. Dejme tomu. Jedna z nich, taková malá, se ke mně rozběhla. Vysoký blonďák, celý zjizvený, mě nepřátelsky pozoroval. Evidentně to byl její přítel. Zběžně jsem si prohlédla zbytek. Vysoký černovlasý svalovec držel kolem pasu nádhernou blondýnku. I když jsem na kluky, musela jsem uznat, že hezčí holku (ani upírku) jsem snad neviděla. Pak tam byl ještě kluk s bronzovými vlasy. Opravdu nevypadal nějak špatně a jako jediný z nich zřejmě nebyl zadaný. Mezitím ke mně doběhla ta malá.

„Ahoj. Já jsem Alice Cullenová a ty budeš určitě Bella Swanová, že?“

„Jo. Jsem Isabella Camille Black Swan, ale říkej mi jen Bella.“ Mile jsem se usmála, i když povídat si jen tak nezávazně s upírkou mi nebylo dvakrát příjemné.

„Ty jsi Charlieho neteř, viď?“

„Ano. Charlie je můj strýc. Chvíli u něj budu bydlet.“

„Chceš poznat zbytek rodiny? Sice se setkáme i odpoledne, ale ráda bych, abychom se poznali už teď.“ Ani nečekala na mou odpověď a táhla mě k nim.

„Takže Bello, tohle jsou mí bratři Jasper, Emmett, Edward a sestra Rosalie.“ Postupně ukazovala na blonďáka, svalovce, toho s bronzovými vlasy a pak na blondýnu. „Jasper je můj manžel a Emmett je manželem Rosalie.“ Stejně nemělo cenu zapírat. Kdoví, kolik let spolu už žijí.

„Těší mě,“ řekla jsem formálně.

„Nás taky,“ ujal se slova Emmett. Vypadal, že by mohl být docela v pohodě. Moment. Upír a v pohodě?! Asi jsem měla něco s hlavou.

„No, myslím, že je čas rozejít se do tříd. Co teď máš za hodinu, Bello?“

„Dějepis s Brodym.“

„Skvělé. Máš hodinu s Edwardem. Jistě tě rád doprovodí, že Ede?“  Al stočila svůj pohled na Edwarda.

„Jistě,“ řekl velmi arogantně.

Vyšla jsem tedy s panem netykavkou na hodinu dějepisu. Ve třídě jsem se musela představit, a pak mě profesor posadil na opačnou stranu učebny, než na které byl Edward. Seděl s nějakou blondýnou, které peroxid zjevně vymazal mozek, a nechal se jí ochmatávat.

Profesor začal s výkladem a občas se na něco zeptal. Všimla jsem si, že je Ed nějaký chytrý. Kdoví, kolik mu vlastně je. Rozhodla jsem se mu to trošku osladit. Taky jsem se hlásila a profesor vyvolával střídavě mě a jeho. Taky už jsem za sebou měla pár škol a něco jsem věděla. Edward se nezdál být nadšený mou aktivitou. Zjevně mu to snižovalo ego. To byl přesně můj záměr.

Další hodiny už jsem s Edwardem neměla. A s ostatními vlastně taky ne. Je poslední hodinu před obědem jsem měla s Alice matiku. Většinu jsme propovídaly. Opravdu nebyla tak špatná.

Po hodině jsme šly na oběd. Upřímně mě zajímalo, jak je možné, že chodí na obědy. Já jsem si nabrala hodně velkou porci, protože jsem stejně nepřibírala. Alice mě pozvala k jejich stolu a já s předstíranou radostí přijala. Možná ta radost nebyla tak předstíraná, jak jsem si namlouvala. Většinu Cullenů jsem si oblíbila. Pouze Edward byl neblahá výjimka.

„Páni, Bello. Tohle všechno spořádáš?“ zeptal se Emmett a s otevřenými ústy koukal na můj tác.

„Proč? Neměla bych? Jsem tlustá?!“ hrála jsem v předstíraném zděšení. Al a Rose to hned pochopily a začaly trošku pochechtávat. Jasper vycítil mé emoce, a tak se smál s nimi. Edward mě okázale ignoroval a já se snažila o totéž. Nemusela jsem se bát, že by mě načapal, jak na něj myslím. Jsem totiž štít. Alice mi v matice povyprávěla o jejich darech, takže jsem věděla, co od nich čekat.

„Ne, to samozřejmě nejsi. Jen jsem se ptal. Nechtěl jsem se tě nějak dotknout.“ Emmett do mě začal hustit omluvy, ale já jsem ho se smíchem zarazila.

„Klídek, Emme. Nic se neděje. Byl to vtípek, chápeš? Zrovna ty bys to měl pochopit.“ Kladla jsem trošku větší důraz na slovíčko ty a na konci věty jsem se zazubila.

„Moc vtipné,“ pronesl nanejvýš sarkasticky. Za pár minut už se se mnou opět normálně bavil. Vážně s nimi byla docela legrace. Teda, pokud neberu v potaz Edwarda, který se po celou dobu oběda tvářil, jako by ho někdo mučil. Tím mě naprosto dopálil. Těš se chlapečku, pomyslela jsem si. Teď něco zažiješ!

Nasadila jsem svůj nejroztomilejší a nejdůvěryhodnější úsměv. Ruce jsem si složila pod bradu a zadívala jsem se Edwardovi do očí. Vsadím se, že kdyby byl člověk, začal by se potit. Mrkla jsem na něj.

„Edí? Mohla bych se tě na něco zeptat?“ Zamrkala jsem jako mrkací panenka.

„A na co pak, Bellinko?“ odpověděl mi stan přeslazeným tónem a napodobil mou pózu i mrkání. Celá jídelna na nás vyjeveně zírala. Přesně to, co potřebuju. Zářivě jsem se na něj usmála.

„Proč nejíš? Vypadáš nějak pohuble. Doufám, že nedržíš nějakou praštěnou dietu nebo tak něco,“ vybalila jsem na něj. Na začátku poslední věty přešel můj tón ze sladkého na káravý. Demonstrativně jsem k němu přisunula svůj tác, protože on měl jen jablko.

Jeho výraz se změnil. Byla na něm jasně vidět zloba a nerozhodnost. Měl jen dvě možnosti. Buď se veřejně před celou školou přiznat, že mu tak záleží na tom, jak vypadá a, i když má postavu modela, dodržuje nějaké praštěné diety, a nebo spořádat lidské jídlo. Byla jsem upřímně zvědavá, co si vybere.

Nakonec se, se zjevným odporem, natáhl k mému tácu a vzal si kousek pizzy. Celé jeho povedené rodince cukaly koutky a já se na něj stále přesladce usmívala. Řekla bych, že to ho štvalo mnohem víc než nějaká pizza.

„Hodný kluk. Jsem ráda, že se chováš rozumně.“ Mrkla jsem na něj a zvedla jsem se od stolu. Slyšel jsem, jak hlasitě oddechuje a jeho zatínající se prsty na desce stolu.

Se mnou toho ještě hodně zažiješ, hochu, pomyslela jsem si k němu, když jsem šla pryč. Na chviličku jsem si stáhla štít, takže mohl mou myšlenku slyšet. Pousmála jsem se, když ke mně dolehl zvuk prudce odsunuté židličky. Neotočila jsem se. Takovou radost jsem mu přece nemohla udělat.

Jelikož jsem neměla odpolední vyučování, nasedla jsem do auta a jela domů k Charliemu, připravit se na dnešní odpoledne. Musela jsem přehodnotit svůj názor. Najednou jsem se moc těšila. Nejen na Alice a zbytek rodiny, ale hlavně na další příležitost osladit Edwardovi život.

Pořádně jsem šlápla na plyn, abych se mohla důkladně připravit.

Autor: Caira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Changed life! - 1. kapitola: